KSPL 29 INS 12010/2010
KSPL 29 INS 12010/2010 129 ICm 49/2012 29 ICdo 12/2013-145

USNESENÍ

Nejvyšší soud ýeské republiky rozhodl v senátČ složeném z p edsedy JUDr. Filipa Cileka a soudc JUDr. Zde ka Krmá e a Mgr. Milana Poláška v právní vČci žalobkynČ Mgr. Ing. Hany Müllerové, se sídlem v Plzni, Koterovská 29, PSý 326 00, jako insolvenní správkynČ dlužnice Zámek Mostov, s. r. o., zastoupené JUDr. Josefem Heydukem, advokátem, se sídlem v Chebu, Májová 1150/32, PSý 350 02, proti žalovanému Ing. Michalu Hlouchovi, narozenému 1. února 1960, bytem v Lokti, Sokolovská 578, PSý 357 33, zastoupenému JUDr. Vlastou Dohnalovou, advokátkou, se sídlem v SokolovČ, náb eží Petra Bezrue 598, PSý 356 01, o urení neexistence pohledávky, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 129 ICm 49/2012 jako incidenní spor v insolvenní vČci dlužnice Zámek Mostov, s. r. o., se sídlem v MostovČ 1, PSý 350 02, identifikaní íslo osoby 25215345, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 29 INS 12010/2010, o dovolání žalobkynČ proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. února 2013, . j. 129 ICm 49/2012, 101 VSPH 367/2012-119 (), takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z úastník nemá právo na náhradu náklad dovolacího ízení.

O d v o d n Č n í:

Rozsudkem ze dne 4. zá í 2012, . j. 129 ICm 49/2012-81, () Krajský soud v Plzni uril, že žalovaný nemá za dlužnicí Zámek Mostov, s. r. o. (dále jen dlužnice ) pohledávku z titulu smlouvy o p jce ze dne 27. zá í 2006 ve výši 7,295.773,97 K (výrok I.) a rozhodl o nákladech ízení (výrok II.). Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví oznaeným rozsudkem zmČnil rozsudek soudu prvního stupnČ tak, že žalobu o urení neexistence vykonatelné pohledávky žalovaného za dlužnicí ve výši 7,295.773,97 K zamítl (první výrok), a rozhodl o nákladech ízení p ed soudy obou stup (druhý výrok). Odvolací soud uzav el, že pohledávka za dlužnicí na zaplacení ásti kupní ceny dle smlouvy o prodeji ásti podniku ze dne 16. února 2004, postoupená spoleností Haas & Czjek-1. porcelánová manufaktura v ýechách, s. r. o. (dále jen spolenost ) na žalovaného postupní smlouvou ze dne 27. zá í 2006, byla dohodou o narovnání uzav enou téhož dne mezi spoleností, dlužnicí a žalovaným (dále jen dohoda o narovnání ) nahrazena pohledávkou ze smlouvy o p jce uzav enou 27. zá í 2006, ímž podle § 570 zákona . 40/1964 Sb., obanského zákoníku, zanikla. Neexistenci pohledávky žalovaného za insolvenní dlužnicí z titulu smlouvy o p jce by bylo možno podle odvolacího soudu dovodit jen tehdy, prokázala-li by žalobkynČ, že insolvenní dlužnice nemČla dluh ze smlouvy o prodeji ásti podniku, což se však nestalo a žalobkynČ se neplatnosti postupní smlouvy dovolávat nem že. ŽalobkynČ napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 zákona . 99/1963 Sb., obanského soudního ádu (dále jen o. s. . ), jako nep ípustné, nebo nesmČ uje proti žádnému z usnesení vypotených v § 238a o. s. . a nejsou splnČny ani podmínky p ípustnosti dovolání formulované v § 237 o. s. . Podstatou dovolacích námitek je argumentace, podle níž závazek spolenosti vrátit žalovanému p íplatek podle § 121 zákona . 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, nevznikl (p edmČtné rozhodnutí valné hromady spolenosti ze dne 30. ervna 2006 je absolutnČ neplatné), nemohl být proto zapoten v i závazku žalovaného zaplatit cenu za postoupení pohledávky; lánek IV. dohody o narovnání je tak absolutnČ neplatný, což zp sobuje absolutní neplatnost celé dohody o narovnání, nebo její jednotlivé pasáže na sebe navazují . Otázka vzniku povinnosti vrátit p íplatek p ípustnost dovolání v projednávané vČci nezakládá, nebo nejde o otázku hmotného ani procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí (§ 237 o. s. .). Naopak, odvolací soud uzav el, že i kdyby nárok na vrácení p íplatku žalovanému nevznikl, nemá tato skutenost žádnou souvislost s privativní novací podle § 570 ob. zák. uzav enou dlužnicí a žalovaným v jiné ásti dohody o narovnání a nem že mít za následek neplatnost celé dohody o narovnání (viz str. 5 odst. 3 napadeného usnesení). Jiné okolnosti zakládající p ípustnost dovolání v intencích § 237 o. s. . pak dovolatelka nevymezila. Vymezení, v em dovolatel spat uje splnČní p edpoklad p ípustnosti dovolání, je p itom povinnou náležitostí dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. .), jejíž absence vede k tomu, že ve vztahu k argumentaci, pro kterou v dovolání taková náležitost chybí, není dovolání projednatelné (§ 243c odst. 1 o. s. .). Pouze pro úplnost proto Nejvyšší soud podotýká, že závČry, na nichž je napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, jsou v souladu s hmotným právem i dosavadní judikaturou dovolacího soudu (k otázce privativní novace srov. nap . rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. ervna 2004, sp. zn. 29 Odo 1019/2003, ze dne 29. kvČtna 2002, sp. zn. 33 Odo 610/2001, i usnesení ze dne 13. listopadu 2008, sp. zn. 32 Cdo 2781/2008, obdobnČ též rozsudek ze dne 23. zá í 2010, sp. zn. 33 Cdo 2725/2008; všechna rozhodnutí jsou ve ejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). Taktéž závČr odvolacího soudu ohlednČ nemožnosti vznést námitku neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky plnČ respektuje závČry obsažené v rozsudku uve ejnČném pod íslem 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Námitkou, podle níž je rozhodnutí odvolacího soudu nep edvídatelné, se dovolací soud nezabýval, nebo jejím prost ednictvím dovolatelka poukazuje na p ípadnou vadu ízení, jež však zp sobilým dovolacím d vodem není (srov. § 241a odst. 1 o. s. .). Výtkou, podle níž odvolací soud nesprávnČ hodnotil dohodu o narovnání, dovolatelka napadá hodnocení d kaz provedené odvolacím soudem, které však se z etelem na zásadu volného hodnocení d kaz zakotvenou v ustanovení 132 o. s. . nelze úspČšnČ napadnout žádným dovolacím d vodem (srov. nap . rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ervence 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, uve ejnČný v asopise Soudní judikatura 129 ICm 49/2012 29 ICdo 12/2013

íslo 9, roník 2005, pod íslem 145, i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2009, sp. zn. 20 Cdo 4352/2007, nebo ze dne 25. února 2010, sp. zn. 29 Cdo 1266/2009). Výrok o náhradČ náklad dovolacího ízení se opírá o ustanovení § 202 odst. 1 insolvenního zákona. Rozhodné znČní obanského soudního ádu pro dovolací ízení (od 1. ledna 2013) se podává z bod 1. a 7., lánku II., zákona . 404/2012 Sb., kterým se mČní zákon . 99/1963 Sb., obanský soudní ád, ve znČní pozdČjších p edpis , a nČkteré další zákony. Toto usnesení se považuje za doruené okamžikem zve ejnČní v insolvenním rejst íku; úastník m incidenního sporu se však doruuje i zvláštním zp sobem. Proti tomuto rozhodnutí není p ípustný opravný prost edek.

V BrnČ dne 13. srpna 2013

JUDr. Filip C i l e e k, v. r. p edseda senátu

Za správnost vyhotovení: Lucie Zouharová