KSPL 20 INS 4679/2011
NEJVYŠŠÍ SOUD ýESKÉ REPUBLIKY KSPL 20 INS 4679/2011 139 ICm 2205/2012 29 ICdo 50/2014-126

USNESENÍ

Nejvyšší soud ýeské republiky rozhodl v senátČ složeném z p edsedy Mgr. Milana Poláška a soudc JUDr. Zde ka Krmá e a JUDr. Ji ího Zavázala v právní vČci žalobce AP insolvence, v. o. s., se sídlem v Plzni, Divadelní 2973/5, PSý 301 00, identifikaní íslo osoby 29115469, jako insolvenního správce dlužníka Františka Loudy, proti žalované Kate inČ Benešové, narozené , bytem v zastoupené JUDr. Juditou Jakubíkovou, advokátkou, se sídlem v Klatovech, Krameriova 139, PSý 339 01, o odp rí žalobČ, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 139 ICm 2205/2012, jako incidenní spor v insolvenní vČci dlužníka Františka Loudy, narozeného 2. ledna 1945, bytem v P ešticích, Smetanova 974, PSý 334 01, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 20 INS 4679/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2013, . j. 139 ICm 2205/2012, 102 VSPH 217/2013-96 (), takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z úastník nemá právo na náhradu náklad dovolacího ízení.

Od vodnČní:

Rozsudkem ze dne 13. listopadu 2012, . j. 139 ICm 2205/2012-67, uril Krajský soud v Plzni (dále jen insolvenní soud ), že darovací smlouvy ze dne 9. ervence 2010 a 11. srpna 2010, kterými dlužník p evedl ve výroku specifikované nemovitosti na žalovanou (svou dceru Kate inu Benešovou), jsou neúinné (bod I. a II. výroku), uložil žalované vydat do majetkové podstaty dlužníka plnČní p ijatá jako dar z p edmČtných darovacích smluv a pokud to není možné, poskytnout rovnocennou náhradu (bod III. výroku), a rozhodl o nákladech ízení (bod IV. výroku). K odvolání žalované Vrchní soud v Praze v záhlaví oznaeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí insolvenního soudu v bodech I., II. a IV. výroku (první výrok), v bodČ III. výroku ho zrušil a vČc v této ásti postoupil Okresnímu soudu v Domažlicích (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího ízení (t etí výrok). Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 zákona . 99/1963 Sb., obanského soudního ádu (dále jen o. s. . ). V ásti, ve které smČ uje proti potvrzujícímu výroku ve vČci samé, je dovolání nep ípustné. Ve zpochybnČném výkladu ustanovení § 240 zákona . 182/2006 Sb., o úpadku a zp sobech jeho ešení (insolvenního zákona), ve vztahu k ustanovení § 42a zákona . 40/1964 Sb., obanského zákoníku (dále též jen ob. zák. ) [obou ve znČní úinném do 31. prosince 2013], je totiž napadený rozsudek plnČ v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. zá í 2015, sen. zn. 29 ICdo 17/2013. V nČm Nejvyšší soud vysvČtlil, vycházeje ze závČr obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011, uve ejnČného pod íslem 60/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i ze závČr obsažených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. íjna 2014, sp. zn. 21 Cdo 2299/2013, uve ejnČného pod íslem 34/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že právní úprava obsažená v insolvenním zákonČ v ustanoveních § 235 až § 243 je právní úpravou komplexní. Institut neúinnosti právních úkon nahrazuje v insolvenním ízení institut odporovatelnosti upravený v ustanovení § 42a ob. zák., z ehož vyplývá, že úprava obsažená v obanském zákoníku se neprosadí. Skutková podstata neúinných právních úkon dlužníka bez p imČ eného protiplnČní dle ustanovení § 240 insolvenního zákona je koncipována jinak než skutková podstata odporovatelnosti dle ustanovení § 42a ob. zák. K naplnČní skutkové podstaty ustanovení § 240 insolvenního zákona se nevyžaduje dlužník v úmysl zkrátit vČ itele, ale pouze zjištČní, že dlužník byl v dobČ uskutenČní zpochybnČného právního úkonu v úpadku (nebo že tento právní úkon vedl k dlužníkovu úpadku). Jde-li (jako v této vČci) o úkon inČný ve prospČch osoby dlužníku blízké, pak se skutenost, že úkon byl uinČn v dobČ, kdy byl dlužník v úpadku, p edpokládá. V takovém p ípadČ je na žalovaném, chce-li se odp rí žalobČ ubránit, aby tvrdil a prokázal, že dlužník v dobČ uskutenČní zpochybnČného právního úkonu nebyl v úpadku. Tamtéž dodal, že smyslem úpravy neúinnosti právních úkon dlužníka v insolvenním zákonČ je, aby se osoba dlužníku blízká p i právních úkonech s dlužníkem p esvČdila, že je dlužník neiní v dobČ, kdy je v úpadku, a vede ji k tomu, aby neinila právní úkony (nep ijímala podle nich plnČní) na újmu práv vČ itel dlužníka. Jestliže se tak nezachová, musí být srozumČna s tím, že tento úkon bude v p ípadČ rozhodnutí o úpadku dlužníka insolvenním správcem zpochybnČn. Posouzení takového právního úkonu uinČného dlužníkem v rozhodné dobČ v i osobČ blízké není podmínČno tím, zda tato osoba vČdČla o tom, že v dobČ uinČní úkonu byl dlužník v úpadku, ani tím, zda vČdČla, že dlužník mČl úmysl zpochybnČným úkonem zkrátit uspokojení svých vČ itel . P estože dovolatelka výslovnČ napadá všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, ve vztahu k nákladovým výrok m (prvnímu výroku v rozsahu, v nČmž odvolací soud potvrdil rozhodnutí insolvenního soudu o nákladech ízení, a t etímu výroku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího ízení) neobsahuje dovolání žádnou argumentaci. Dovolatelka nijak nezpochyb uje závČry, které vedly odvolací soud k potvrzení rozhodnutí insolvenního soudu o nákladech ízení a k rozhodnutí o nákladech odvolacího ízení. Nadto dovolatelka ve vztahu k tČmto výrok m nijak nevymezuje p ípustnost dovolání. Totéž platí i pro tu ást dovolání, jíž dovolatelka brojí proti druhému výroku napadeného rozsudku. Dovolání je v této ásti pouhým pop ením správnosti závČru odvolacího soudu, podle nČhož byl dán d vod ke zrušení bodu III. výroku insolvenního soudu a postoupení vČci ( ízení o této ásti žalobou uplatnČného nároku) Okresnímu soudu v Domažlicích, aniž by se však dovolatelka jakkoli vyslovila k p ípustnosti dovolání. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. . p itom platí, že obligatorní náležitostí dovolání je požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v em spat uje splnČní p edpoklad p ípustnosti dovolání. M že-li být dovolání p ípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. . (jako v této vČci), 139 ICm 2205/2012 29 ICdo 50/2014 je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splnČné, p iemž k projednání dovolání nepostauje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. . (i jeho ásti). K vymezení p ípustnosti dovolání srov. p edevším usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. zá í 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uve ejnČné pod íslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Srov. ostatnČ též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14 a ze dne 24. ervna 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14 (dostupná na webových stránkách Ústavního soudu). Údaj o tom, v em dovolatelka spat uje splnČní p edpoklad p ípustnosti dovolání ve vztahu k výrok m, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech ízení a o zrušení bodu III. výroku rozsudku insolvenního soudu, se z dovolání (posuzováno podle jeho obsahu) nepodává. Dovolání je proto v tomto rozsahu vadné, nebo neobsahuje vymezení toho, v em dovolatelka spat uje splnČní p edpoklad p ípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. .), a v dovolacím ízení pro tuto vadu nelze pokraovat. S p ihlédnutím k dobČ vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací ízení rozhodný obanský soudní ád ve znČní úinném do 31. prosince 2013 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. kvČtna 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uve ejnČné pod íslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Výrok o náhradČ náklad dovolacího ízení se neod vod uje (§ 243f odst. 3 vČta druhá o. s. .). Proti tomuto rozhodnutí není p ípustný opravný prost edek.

V BrnČ dne 30. listopadu 2015

Mgr. Milan P o l á š e k , v. r. p edseda senátu

Za správnost vyhotovení: Marie Pezlarová