KSPL 20 INS 33179/2013
NEJVYŠŠÍ SOUD CESKE REPUBLIKY KSPL 20 INS 33179/2013 29 NSCR 125/2015-B-38

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl V senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška V insolvenční věci dlužnice Věry Lopatové, narozené 3. srpna 1953, bytem V Třemošné, Sídliště 876, PSČ 330 11, zastoupené Mgr. Ondřejem Faistem, advokátem, se sídlem V Plzni, Kamenická 2378/1, PSČ 301 00, vedené u Krajského soudu V Plzni pod sp. zn. KSPL 20 INS 33179/2013, o zrušení schváleného oddlužení, o dovolání dlužnice proti usnesení Vrchního soudu V Praze ze dne 2. července 2015, č.j. KSPL 20 INS 33179/2013, 2 VSPH 480/2015-B-20, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodněnt

Usnesením ze dne 4. února 2015, č. j. KSPL 20 INS 33179/2013-B-9, Krajský soud V Plzni (dále jen insolvenční soud ) zrušil schválené oddlužení dlužnice (bod I. výroku) a prohlásil na její majetek konkurs, s tím, že bude projednáván jako nepatrný (bod II. výroku).

Vrchní soud V Praze V záhlaví označeným usnesením k odvolání dlužnice potvrdil usnesení insolvenčního soudu.

Odvolací soud vyšel zejména z toho, že:

1/ Dlužnice byla krátce předtím, než podala návrh na zahájení insolvenčního řízení, pravomocně odsouzena pro trestný čin hospodářské povahy (zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby).

2/ Usnesením ze dne 25. července 2014, č. j.-B-4, insolvenční soud (mimo jiné) schválil oddlužení dlužnice plněním splátkového kalendáře.

3/ Dne 18. srpna 2014 se dlužnice prostřednictvím pošty pokusila příjemci V zahraničí poukázat částku 40.925 Kč, jež jí byla vyplacena dne 4. března 2014 jako pojistné plnění pojišťovnou.

Na tomto základě odvolací soud odkazuje na ustanovení 5 412 odst. 1 písm. b), 5412 odst. 1 písm. e) a 5 418 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) uzavřel, že V průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo okolnosti, na jejichž základě lze předpokládat, že oddlužením je sledován nepoctivý záměr.

Přitom V obecné rovině zdůraznil, že povinnost dlužníka sledovat navrženým oddlužením poctivý záměr trvá po celou dobu oddlužení, přičemž po celou tuto dobu je poctivost dlužníkova záměru při oddlužení povinen zkoumat insolvenční soud a reagovat (z úřední povinnosti) na skutečnosti, z nichž se podává, že dlužník nesledoval oddlužením poctivý záměr, jakmile vyjdou V insolvenčním řízení najevo. Potud odvolací soud odkázal rovněž na závěry formulované Nejvyšším soudem V usnesení ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněném pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 86/2013 ).

Jakkoli není vyloučeno, pokračoval odvolací soud, aby také osoba odsouzená pro trestný čin majetkové (hospodářské) povahy došla oddlužení, může se tak stát pouze tehdy, jestliže svým dalším chováním zřetelně projevuje poctivý záměr následky činem způsobené napravit, veškerých svých schopností a možností využívá k úhradě závazků a lze proto očekávat, že i pro věřitele bude oddlužení výhodnějším uspořádáním majetkových vztahů k dlužníku.

O takový případ však podle odvolacího soudu V poměrech dané věci nejde. Použila-li totiž dlužnice pojistné plnění, které V průběhu oddlužení obdržela od pojišťovny, k jinému účelu než k mimořádným splátkám nad rámec stanoveného splátkového kalendáře (místo toho se pokusila zaslat získané peněžní prostředky třetí osobě do zahraničí), nelze ani dovozovat, že by svým následným chováním zřetelně projevila poctivý záměr napravit následky způsobené spáchaným trestným činem. Zatajením příjmu z pojistného plnění a pokusem o jeho odeslání do zahraničí učinila pravý opak.

Na výše uvedeném závěru nemůže podle přesvědčení odvolacího soudu nic změnit ani okolnost, že po vydání napadeného usnesení insolvenčním soudem se dramaticky změnily příjmové poměry dlužnice a zde je (by byl) předpoklad, že by oddlužení dosáhla .

Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice dovolání, namítajíc, že napadené usnesení spočívá (co do závěru, že návrhem na řešení svého úpadku oddlužením sledovala nepoctivý záměr) na nesprávném právním posouzení věci a požadujíc, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a Věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (znění účinné od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává zbodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), zákon č. 292/2013 Sb., ozvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že insolvenční řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle ustanovení 5 237 o. s. ř., odmítl podle % 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

Učinil tak proto, že právní posouzení Věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovolatelkou zpochybněno, odpovídá závěrům formulovaným V usneseních Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, a ze dne 28. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 32/2011 (uveřejněných pod čísly 14/2012 a 112/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jakož i závěrům vysloveným Nejvyšším soudem V R 86/2013 (na něž přiléhavě poukázal V odůvodnění napadeného rozhodnutí i odvolací soud)

Z těchto judikatomích závěrů (mimo jiné) plyne, že povinnost dlužníka sledovat navrženým oddlužením ve smyslu 5 395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona poctivý záměr, trvá po celou dobu oddlužení (i po schválení oddlužení), po celou tuto dobu je poctivost dlužníkova záměru při oddlužení povinen zkoumat insolvenční soud a reagovat (z úřední

A7 1\ DLR láD/AULD povinnosti) na skutečnosti, z nichž se podává, že dlužník nesledoval oddlužením poctivý záměr, jakmile vyjdou V insolvenčním řízení naj evo.

Odvolací soud tedy (oproti mínění dovolatelky) nijak nepochybil, jestliže poctivost záměru, který dlužnice sledovala navrženým oddlužením, nepoměřoval jen okolnostmi, jež vyšly najevo po schválení oddlužení, ale přihlédl rovněž ke skutečnostem známým (insolvenčnímu soudu) již V předchozích fázích řízení při rozhodování o návrhu na povolení oddlužení a o schválení oddlužení.

VVI

Ani Nejvyss1 soud přitom nemá žádné pochybnosti o tom, že na základě hodnocení skutečností, jež V poměrech projednávané věci vyšly najevo (na jedné straně odsouzení dlužnice pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy krátce před podáním insolvenčního návrhu, na druhé straně zatajení mimořádného příjmu, který dlužnice získala po schválení oddlužení z pojistného plnění, a následný pokus o zaslání takto získaných finančních prostředků třetí osobě do zahraničí), lze usuzovat na nepoctivost záměru dlužnice při podání návrhu na povolení oddlužení, když popsané chování dlužnice zjevně nelze vnímat jako snahu o nápravu stavu vyvolaného předchozí nehospodámou správou jejího majetku (vedoucí k úpadku) a o poctivé vypořádání se s věřiteli dlužnice.

Na shora uvedených závěrech pak není způsobilý ničeho změnit ani tvrzený účel zamýšlené platby (podle dlužnice mělo jít o zápůjčku, kterou by vypůjčitel vrátil před splněním oddlužení ), ani okolnost, že převod finančních prostředků nakonec nebyl (bez přičinění dlužnice) realizován.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění V insolvenčním rejstříku; dlužnici, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 30. listopadu 2017

JUDr. Jiří Zavázal v. z. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Pavlína Tkaná