KSPH 65 INS 26250/2014-A-10
Jednací číslo: KSPH 65 INS 26250/2014-A-10

USNESENÍ

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Pavlem Tůmou, Ph.D. v insolvenční věci dlužníků 1) Josef anonymizovano , anonymizovano , 2) Martina anonymizovano , nar. 24.12.1975, oba bytem Okružní 675, 285 04, Uhlířské Janovice, o návrhu na nařízení předběžného opatření navrhovatele Mgr. Zuzany Sobíškové, soudní exekutorky se sídlem Bělohorská 17, 169 00 Praha 6,

takto:

I. Návrh na nařízení předběžného opatření, kterým se navrhovatel domáhal, aby navrhovateli bylo umožněno provést již nařízenou exekuci prodejem nemovitostí evidovaných na LV 920 v k.ú. Třebětín, vedenou u jeho exekutorského úřadu pod sp. zn. 180 Ex 21817/11, s případným omezením, aby výtěžek dosažený zpeněžením nemovitostí byl po dobu probíhajícího insolvenčního řízení vedeného původně u Krajského soudu v Hradci Králové pod původní sp. zn. KSHK 35 INS 26250/2014 k dispozici v tomto řízení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení v souvislosti s rozhodnutím o nařízení předběžného opatření.

III. Navrhovatel je povinen zaplatit České republice-Krajskému soudu v Praze soudní poplatek 1.000,-Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění :

Insolvenčním návrhem doručeným původně Krajskému soudu v Hradci Králové dne 26. 9. 2014 se dlužníci domáhají zjištění svého úpadku a povolení oddlužení. Krajský soud v Hradci Králové vyslovil svoji místní nepříslušnost a postoupil věc pravomocně zdejšímu soudu jako soudu místně příslušnému.

Před rozhodnutím o insolvenčním návrhu podal ke zdejšímu soudu shora uvedený navrhovatel návrh na vydání předběžného opatření, jak uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení. Svůj návrh odůvodnil tím, že navrhovatel provádí na majetek dlužnice exekuci, a to mj. prodejem shora uvedených nemovitostí. Navrhovatel tvrdí, že skutečným důvodem podání insolvenčního návrhu je snaha dlužnice zmařit probíhající exekuci. Na to lze usuzovat z toho, že dlužnice podala potřetí insolvenční návrh bezprostředně před konáním nařízené dražby, přičemž první dva insolvenční návrhy byly odmítnuty z důvodu, že neobsahoval náležitosti předepsané zákonem, přičemž druhý insolvenční návrh byl i přes poučení v původním řízení podán ve shodném znění. Tato situace se opakuje i v rámci probíhajícího insolvenčního řízení, kdy byl navíc návrh podán účelově k místně nepříslušnému soudu. Dlužníci tak operují s účinky insolvenčního řízení tak, aby došlo k odvrácení dražby.

Navrhovatel svůj návrh doložil listinami prokazujícími průběh exekučního řízení.

Podle § 82 zák. č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, může předběžné opatření v insolvenčním řízení insolvenční soud nařídit i bez návrhu, nestanoví-li zákon jinak. Navrhovatel předběžného opatření, které by insolvenční soud mohl nařídit i bez návrhu, není povinen složit jistotu. Povinnost složit jistotu jako navrhovatel předběžného opatření nemá dlužník (odst. 1). Předběžným opatřením může insolvenční soud v době do rozhodnutí o insolvenčním návrhu také omezit z důvodů hodných zvláštního zřetele způsobem stanoveným v předběžném opatření některý z účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení uvedených v § 109 odst. 1 písm. b) a c), neodporuje-li to společnému zájmu věřitelů (odst. 2).

Podle § 7 IZ nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Podle § 102 odst. 1 o. s. ř. je-li třeba po zahájení řízení zatímně upravit poměry účastníků nebo je-li po zahájení řízení obava, že by výkon rozhodnutí v řízení posléze vydaného mohl být ohrožen, může soud nařídit předběžné opatření. Podmínky pro nařízení předběžného opatření jsou stanoveny zákonem obdobně jako pro nařízení předběžného opatření před zahájením řízení.

Podle § 75c odst. 1 o. s. ř. aby návrhu žalobce na nařízení předběžného opatření mohl soud vyhovět, musí žalobce prokázat potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků nebo prokázat obavu možného ohrožení posléze vydaného rozhodnutí, ostatní tvrzené skutečnosti mohou být jen osvědčeny (tedy musí se jevit vzhledem k okolnostem případu alespoň jako pravděpodobné).

Po zhodnocení výše uvedených tvrzení a listin soud dospěl k závěru, že navrhovatel neprokázal nutnost mezitímní úpravy poměrů dlužníka v tom smyslu, že by byla zjištěna netransparentnost insolvenčního řízení nebo že by bylo zneužito účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení v projednávané věci či jiný důvod hodný zvláštního zřetele. Kromě toho návrh dle názoru soudu může odporovat společnému zájmu věřitelů.

Předně navrhovatel nikterak neprokázal, že dlužníci svým návrh zneužili insolvenčního řízení v projednávané věci. Na toto nelze usuzovat pouze z toho, že insolvenční řízení bylo zahájeno v průběhu exekučního řízení, resp. v jeho konkrétní fázi, neboť toto je u dlužníků v úpadku poměrně běžný stav, který zákonodárce výslovně předpokládal a upravil jej stanovením zvláštního účinku insolvenčního řízení pro probíhající exekuci (výkon rozhodnutí). Dlužníku v tomto směru nelze klást k tíži, že se svůj úpadek snaží řešit vlastním insolvenčním návrhem a v tomto směru nemůže hrát samo o sobě žádnou roli to, v jaké fázi exekučního řízení svůj návrh podá. Samo o sobě zde tedy nemůže hrát roli ani to, že někteří z věřitelů mohou být řešením úpadku v insolvenčním řízení uspokojeni v menší míře než na základě výkonu rozhodnutí (exekuce).

Navrhovateli lze přisvědčit, že o zneužití účinků zahájení insolvenčního lze usuzovat i na základě chování dlužníka jako insolvenčního navrhovatele v probíhajícím insolvenčním řízení či řízeních předcházejících, nicméně zohlednit je nutno i všechny ostatní konkrétní okolnosti věci. A to především očekávatelný průběh insolvenčního řízení v projednávané věci.

Z průběhu insolvenčních řízení vedených u zdejšího soudu pod sp. zn. KSPH 65 INS 13982/2014 a KSPH 65 INS 23168/2014 se sice podává, že oba insolvenční návrhy dlužnice byly odmítnuty pro nedostatek tvrzení o existenci rozhodujících skutečností zakládajících existenci jejího úpadku. Z toho by v obecné rovině mohlo být usuzováno na to, že dlužníci v projednávané věci by svým insolvenčním návrhem mohli směřovat ke zneužití účinků zahájení insolvenčního řízení, nicméně tento závěr dle názoru soudu již neobstojí z hlediska dosavadního stavu insolvenčního řízení v projednávané věci.

V probíhajícím insolvenčním řízení dlužníci řádně pokračují, přičemž jejich insolvenční návrh splňuje obsahové náležitosti řádného insolvenčního návrhu i z hlediska rozhodujících skutečností, z nichž lze usuzovat na existenci úpadku, a to alespoň na straně dlužnice. Zároveň dlužníci nevzali svůj insolvenční návrh zpět a zatím svými procesními úkony směřují k prohlášení vlastního úpadku. Minimálně v případě dlužnice (jako povinné v předmětném exekučním řízení) lze očekávat zjištění jejího úpadku.

Z tvrzení navrhovatele ani z předložených listin se dle názoru soudu nepodává nic k tomu, že dlužníci svůj aktuální insolvenční návrh podávali s cílem jeho zneužití a že nesměřují ke zjištění vlastního úpadku. Na tento závěr nelze bez dalšího usuzovat ani z toho, že návrh byl podán k místně nepříslušnému soudu. Nebude-li vzat návrh zpět do rozhodnutí o úpadku, nemůže jeho zneužití již přicházet v úvahu ani teoreticky. Je-li v tomto směru poukazováno navrhovatelem na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci č. j. 3 VSOL 355/2013-A-19 ve věci sp. zn. KSOS 25 INS 8199/2013, je třeba vzít v úvahu, že toto rozhodnutí vycházelo z rozdílných skutkových zjištění. Kromě toho platí, že na rozdíl od (obecného) institutu předběžného opatření není zákonem vyžadována pouhá nutnost zatímní úpravy poměrů, nýbrž musí zde být další skutečnosti zakládající důvody zvláštního (tedy nikoli prostého) zřetele hodné.

Navíc lze mít důvodné pochybnosti o tom, zda výsledkem navrhovaného postupu skutečně bude (má být) dosaženo společného zájmu věřitelů dlužníka. V případě navrhovaného postupu by byl výtěžek zpeněžení vydán až po odečtení nákladů exekuce (§ 46 odst. 7 ex. ř.), čímž by právě pohledávka navrhovatele na náhradu nákladů exekuce byla uspokojena v plné míře, a to vzhledem k nejistotě míry uspokojení pohledávek ostatních věřitelů i případně na jejich úkor. Soud se neztotožňuje se názorem, že ustanovení § 46 odst. 7 ex. ř. aplikovat v jeho doslovném znění nelze , neboť se jedná o účinné ustanovení zákona (jež nebylo žádným způsobem přímo ani nepřímo pozdějším či speciálním zákonem derogováno) a obecné soudy jsou jím proto vázány.

Jelikož tedy žalobce neprokázal potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků ani existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, naopak jeho návrh může být ve svých důsledcích vzhledem ke konkrétním okolnostem v rozporu se společným zájmem věřitelů, soud ze shora uvedených důvodů rozhodl, jak uvedeno výše, a návrh na nařízení předběžného opatření zamítl.

Pouze pro úplnost soud uvádí, že je přesvědčen o tom, že právní úprava nařízení předběžného opatření způsobem vymezeným v § 82 odst. 2 písm. b) IZ není ve vtahu k obecné úpravě občanského soudního řízení (§ 7 IZ) autonomní a komplexní. Ustanovení § 82 IZ neobsahuje nic jiného než pouze deklaraci přípustnosti vydání předběžného opatření v insolvenčním řízení, demonstrativní výčet některých typových opatření (se stanovením některých speciálních podmínek jako je společný zájem věřitelů nebo existence důvodů hodných zvláštních zřetele nebo zjevné hrozby vzniku škody ) a některé odchylky od obecné úpravy týkající se podmínky návrhu, jistoty a doručování. Ohledně ostatních podmínek pro nařízení předběžného opatření se uplatní obecná úprava stanovená v § 102, resp. 75 a násl. o. s. ř., neboť insolvenční zákon žádnou takovou úpravu nestanoví a obecná úprava není jinak v rozporu se zásadami insolvenčního řízení (včetně kupříkladu náležitostí návrhu, obecné úpravy placení a vrácení jistoty, mezí odvolacího přezkumu, pořádkové lhůty k rozhodnutí o návrhu, náhrady škody za nedůvodný návrh, časového omezení zohlednitelných rozhodujících skutečností apod.). Toto pak musí platit i o samotných důvodech, pro které lze předběžné opatření nařídit, neboť insolvenční zákon otázku opodstatněnosti či neopodstatněnosti návrhu nikterak neřeší (pouze se stanoví demonstrativní výčet typových opatření) a obecná úprava není nikterak v rozporu se zásadami insolvenčního řízení. Samotná skutečnost, že návrh na nařízení předběžného opatření lze či nelze podřadit pod některý z vymezených typových způsobů rozhodnutí vymezených demonstrativně v § 82 IZ v žádném případě neznamená, že takový návrh je či není bez dalšího opodstatněný. Tato opodstatněnost dle názoru soudu nevyplývá z toho, že lze či nelze návrh pod tento demonstrativní výčet podřadit (a to mj. právě pro jeho demonstrativnost), nýbrž pouze z toho, že jeho opodstatnění vyplývá z povahy a účelu institutu předběžného opatření tak, jak je obecně vymezen zejm. v ustanovení § 102 o. s. ř., tedy že zde je především nutnost zatímní úpravy poměrů (resp. v poměrech insolvenčního řízení výjimečně i ohrožení výkonu rozhodnutí), pouze v některých případech i při splnění další podmínky stanovené insolvenčním zákonem (např. společný zájem věřitelů, či další důvody hodné zvláštního zřetele). Právě proto může být návrh na nařízení předběžného opatření opodstatněný i tehdy, pokud neodpovídá některému typovému rozhodnutí dle demonstrativního výčtu, a naopak nepodstatněný v případě, kdy je typové rozhodnutí navrhováno (a to i tehdy, když je případně splněna kupříkladu sama zvláštní podmínka společného zájmu věřitelů apod.). Opačný výklad je dle názoru soudu neposkytuje vzhledem k parciální úpravě v insolvenčním zákonu řádnou normativní oporu pro rozhodování o předběžných opatřeních v poměrech insolvenčního řízení.

Povinnost složit jistotu navrhovateli nevznikla, neboť navržené předběžné opatření by mohlo být soudem vydáno i bez návrhu (§ 82 odst. 1 IZ).

Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení v souvislosti s rozhodnutím o předběžném opatření, neboť vzhledem k povaze insolvenčního řízení se ve vztahu k navrženému předběžnému opatření jedná o rozhodnutí, kterým se řízení vez vztahu mezi navrhovatelem a dlužníkem v tomto směru končí (§ 151 o. s. ř., § 142 odst. 1 o. s. ř.). Tento závěr vyplývá z toho, že tímto rozhodnutím se končí účast navrhovatele v insolvenčním řízení ve smyslu § 15 IZ. Ve vztahu mezi navrhovatelem a dlužníkem se proto jedná o konečné rozhodnutí ve smyslu § 151 o. s. ř. Na věci nic nemění, že insolvenční řízení dále pokračuje s dalšími účastníky (obdobně jako kupříkladu může sporné civilní řízení pokračovat s dalšími účastníky po ukončení účasti v řízení některého ze samostatných účastníků kupř. v důsledku zpětvzetí jeho žaloby apod.). Insolvenční zákon zvláštní úpravu náhrady nákladů v poměrech insolvenčního řízení nestanoví, a to ani pro rozhodnutí o předběžném opatření. V případě vyhovění návrhu se ustanovení § 145 o. s. ř. nepoužije, neboť vzhledem k povaze rozhodnutí se nepředpokládá řízení ve věci samé o této otázce. (Obdobně jako kupříkladu v případě některých jiných předběžných opatření, zejm. dle § 920 odst. 2 o. z., resp. dříve § 95 zák. o rodině.) Tím spíše pak je nutno o náhradě nákladů řízení rozhodnout tehdy, je-li návrh zamítán či odmítán. Nicméně vzhledem k tomu, že předběžné opatření mohlo být vydáno i bez návrhu, nemá žádný z účastníků (tj. včetně navrhovatele, který tímto návrhem v insolvenčním řízení uplatňuje své právo na provedení exekuce ve smyslu § 15 IZ) právo na náhradu nákladů řízení v souvislosti s nařízením předběžného opatření podle § 7 IZ ve spojení s § 146 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť soud pro to neshledal žádné zvláštní okolnosti.

Navrhovateli vznikla rozhodnutím soudu o jeho návrhu poplatková povinnost podle § 4 odst. 1 písm. h) zák. č. 549/1991 Sb. Výše poplatku činí podle pol. č. 5 Sazebníku soudních poplatků 1.000,-Kč.

Poučení: Proti tomuto usnesení je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím soudu zdejšího

V Praze dne 19. listopadu 2014

JUDr. Pavel Tůma, Ph.D., v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Bc. Denisa Svatošová