KSPH 60 INS 28572/2015-A-10
Jednací číslo: KSPH 60 INS 28572/2015-A-10

USNESENÍ

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Pavlem Tůmou, Ph.D. v insolvenční věci dlužníka Petr anonymizovano , anonymizovano , bytem Bělohorská 272, 281 26 Týnec nad Labem, o návrhu na nařízení předběžného opatření navrhovatele JUDr. Ingrid Švecové, soudní exekutorky se sídlem Seifertova 17, Praha 3,

takto:

I. Návrh na nařízení předběžného opatření, kterým se navrhovatel domáhal, aby navrhovateli bylo umožněno provést již zahájenou exekuci prodejem nemovitostí evidovaných v katastru nemovitostí na LV č. 59 pro k.ú. Týnec nad Labem s omezením, aby výtěžek dosažený zpeněžením nemovitostí byl po dobu probíhajícího insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn.k dispozici v tomto řízení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení v souvislosti s rozhodnutím o nařízení předběžného opatření.

III. Navrhovatel je povinen zaplatit České republice-Krajskému soudu v Praze soudní poplatek 1.000,-Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění :

Insolvenčním návrhem doručeným zdejšímu soudu dne 16. 11. 2015 se dlužník domáhá zjištění svého úpadku a povolení oddlužení.

Před rozhodnutím o insolvenčním návrhu podal ke zdejšímu soudu shora uvedený navrhovatel návrh na vydání předběžného opatření, jak uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení. Svůj návrh odůvodnil tím, že navrhovatel provádí na majetek dlužníka exekuci, a to mj. prodejem shora uvedených nemovitostí. Navrhovatel tvrdí, že skutečným důvodem podání insolvenčního návrhu je snaha dlužníka zmařit probíhající exekuci. Na to lze usuzovat z toho, že dlužník podal potřetí insolvenční návrh ve zjevné časové souvislosti s probíhající exekucí, přičemž první dva insolvenční návrhy vzal dlužník bez důvodu zpět.

Navrhovatel svůj návrh doložil listinami prokazujícími průběh exekučního řízení.

Podle § 82 zák. č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, může předběžné opatření v insolvenčním řízení insolvenční soud nařídit i bez návrhu, nestanoví-li zákon jinak. Navrhovatel předběžného opatření, které by insolvenční soud mohl nařídit i bez návrhu, není povinen složit jistotu. Povinnost složit jistotu jako navrhovatel předběžného opatření nemá dlužník (odst. 1). Předběžným opatřením může insolvenční soud v době do rozhodnutí o insolvenčním návrhu také omezit z důvodů hodných zvláštního zřetele způsobem stanoveným v předběžném opatření některý z účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení uvedených v § 109 odst. 1 písm. b) a c), neodporuje-li to společnému zájmu věřitelů (odst. 2).

Podle § 7 IZ nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Podle § 102 odst. 1 o. s. ř. je-li třeba po zahájení řízení zatímně upravit poměry účastníků nebo je-li po zahájení řízení obava, že by výkon rozhodnutí v řízení posléze vydaného mohl být ohrožen, může soud nařídit předběžné opatření. Podmínky pro nařízení předběžného opatření jsou stanoveny zákonem obdobně jako pro nařízení předběžného opatření před zahájením řízení.

Podle § 75c odst. 1 o. s. ř. aby návrhu žalobce na nařízení předběžného opatření mohl soud vyhovět, musí žalobce prokázat potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků nebo prokázat obavu možného ohrožení posléze vydaného rozhodnutí, ostatní tvrzené skutečnosti mohou být jen osvědčeny (tedy musí se jevit vzhledem k okolnostem případu alespoň jako pravděpodobné).

Po zhodnocení výše uvedených tvrzení a listin soud dospěl k závěru, že navrhovatel neprokázal nutnost mezitímní úpravy poměrů dlužníka v tom smyslu, že by byly zjištěny důvody hodné zvláštního zřetele ukazující na netransparentnost insolvenčního řízení nebo že by bylo zneužito účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení v projednávané věci či jiný důvod hodný zvláštního zřetele. V projednávané věci dlužník směřuje ke zjištění úpadku, kdy rozhodnutí insolvenčního soudu v tomto smyslu lze bezprostředně očekávat, přičemž po zjištění úpadku nelze vzít již insolvenční návrh zpět (a dlužník není subjektivně legitimován k podání odvolání proti rozhodnutí o zjištění úpadku).

Jelikož tedy navrhovatel neprokázal potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků ani existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, soud ze shora uvedených důvodů rozhodl, jak uvedeno výše, a návrh na nařízení předběžného opatření zamítl.

Pouze pro úplnost soud uvádí, že je přesvědčen o tom, že právní úprava nařízení předběžného opatření způsobem vymezeným v § 82 odst. 2 písm. b) IZ není ve vtahu k obecné úpravě občanského soudního řízení (§ 7 IZ) autonomní a komplexní. Ustanovení § 82 IZ neobsahuje nic jiného než pouze deklaraci přípustnosti vydání předběžného opatření v insolvenčním řízení, demonstrativní výčet některých typových opatření (se stanovením některých speciálních podmínek jako je společný zájem věřitelů nebo existence důvodů hodných zvláštních zřetele nebo zjevné hrozby vzniku škody ) a některé odchylky od obecné úpravy týkající se podmínky návrhu, jistoty a doručování. Ohledně ostatních podmínek pro nařízení předběžného opatření se uplatní obecná úprava stanovená v § 102, resp. 75 a násl. o. s.

ř., neboť insolvenční zákon žádnou takovou úpravu nestanoví a obecná úprava není jinak v rozporu se zásadami insolvenčního řízení (včetně kupříkladu náležitostí návrhu, obecné úpravy placení a vrácení jistoty, mezí odvolacího přezkumu, pořádkové lhůty k rozhodnutí o návrhu, náhrady škody za nedůvodný návrh, časového omezení zohlednitelných rozhodujících skutečností apod.). Toto pak musí platit i o samotných důvodech, pro které lze předběžné opatření nařídit, neboť insolvenční zákon otázku opodstatněnosti či neopodstatněnosti návrhu nikterak neřeší (pouze se stanoví demonstrativní výčet typových opatření) a obecná úprava není nikterak v rozporu se zásadami insolvenčního řízení. Samotná skutečnost, že návrh na nařízení předběžného opatření lze či nelze podřadit pod některý z vymezených typových způsobů rozhodnutí vymezených demonstrativně v § 82 IZ v žádném případě neznamená, že takový návrh je či není bez dalšího opodstatněný. Tato opodstatněnost dle názoru soudu nevyplývá z toho, že lze či nelze návrh pod tento demonstrativní výčet podřadit (a to mj. právě pro jeho demonstrativnost), nýbrž pouze z toho, že jeho opodstatnění vyplývá z povahy a účelu institutu předběžného opatření tak, jak je obecně vymezen zejm. v ustanovení § 102 o. s. ř., tedy že zde je především nutnost zatímní úpravy poměrů (resp. v poměrech insolvenčního řízení výjimečně i ohrožení výkonu rozhodnutí), pouze v některých případech i při splnění další podmínky stanovené insolvenčním zákonem (např. společný zájem věřitelů, či další důvody hodné zvláštního zřetele). Právě proto může být návrh na nařízení předběžného opatření opodstatněný i tehdy, pokud neodpovídá některému typovému rozhodnutí dle demonstrativního výčtu, a naopak nepodstatněný v případě, kdy je typové rozhodnutí navrhováno (a to i tehdy, když je případně splněna kupříkladu sama zvláštní podmínka společného zájmu věřitelů apod.). Opačný výklad je dle názoru soudu neposkytuje vzhledem k parciální úpravě v insolvenčním zákonu řádnou normativní oporu pro rozhodování o předběžných opatřeních v poměrech insolvenčního řízení.

Povinnost složit jistotu navrhovateli nevznikla, neboť navržené předběžné opatření by mohlo být soudem vydáno i bez návrhu (§ 82 odst. 1 IZ).

Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení v souvislosti s rozhodnutím o předběžném opatření, neboť vzhledem k povaze insolvenčního řízení se ve vztahu k navrženému předběžnému opatření jedná o rozhodnutí, kterým se řízení ve vztahu mezi navrhovatelem a dlužníkem v tomto směru končí (§ 151 o. s. ř., § 142 odst. 1 o. s. ř.). Tento závěr vyplývá z toho, že tímto rozhodnutím se končí účast navrhovatele v insolvenčním řízení ve smyslu § 15 IZ. Ve vztahu mezi navrhovatelem a dlužníkem se proto jedná o konečné rozhodnutí ve smyslu § 151 o. s. ř. Na věci nic nemění, že insolvenční řízení dále pokračuje s dalšími účastníky (obdobně jako kupříkladu může sporné civilní řízení pokračovat s dalšími účastníky po ukončení účasti v řízení některého ze samostatných účastníků kupř. v důsledku zpětvzetí jeho žaloby apod.). Insolvenční zákon zvláštní úpravu náhrady nákladů v poměrech insolvenčního řízení nestanoví, a to ani pro rozhodnutí o předběžném opatření. V případě vyhovění návrhu se ustanovení § 145 o. s. ř. nepoužije, neboť vzhledem k povaze rozhodnutí se nepředpokládá řízení ve věci samé o této otázce. (Obdobně jako kupříkladu v případě některých jiných předběžných opatření, zejm. dle § 920 odst. 2 o. z., resp. dříve § 95 zák. o rodině.) Tím spíše pak je nutno o náhradě nákladů řízení rozhodnout tehdy, je-li návrh zamítán či odmítán. Nicméně vzhledem k tomu, že předběžné opatření mohlo být vydáno i bez návrhu, nemá žádný z účastníků (tj. včetně navrhovatele, který tímto návrhem v insolvenčním řízení uplatňuje své právo na provedení exekuce ve smyslu § 15 IZ) právo na náhradu nákladů řízení v souvislosti s nařízením předběžného opatření podle § 7 IZ ve spojení s § 146 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť soud pro to neshledal žádné zvláštní okolnosti.

Navrhovateli vznikla rozhodnutím soudu o jeho návrhu poplatková povinnost podle § 4 odst. 1 písm. h) zák. č. 549/1991 Sb. Výše poplatku činí podle pol. č. 5 Sazebníku soudních poplatků 1.000,-Kč.

Poučení: Proti tomuto usnesení je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím soudu zdejšího.

Zveřejnění písemnosti v insolvenčním rejstříku je dokladem o doručení i při zvláštním způsobu doručení této písemnosti. Je-li s doručením písemnosti, pro kterou zákon stanoví zvláštní způsob doručení, spojen začátek běhu lhůty k podání opravného prostředku nebo k jinému procesnímu úkonu, začíná lhůta běžet ode dne, kdy byla písemnost doručena adresátu zvláštním způsobem.

V Praze dne 16. prosince 2015

JUDr. Pavel Tůma, Ph.D., v.r. samosoudce

Za správnost vyhotovení: Marcela Košťálová