KSPH 60 INS 26216/2013-A-11
Jednací číslo: KSPH 60 INS 26216/2013-A-11

USNESENÍ

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Pavlem Tůmou, Ph.D. v insolvenční věci dlužníka Pavel anonymizovano , anonymizovano , B. Němcové 373, 277 46 Veltrusy, o návrhu na nařízení předběžného opatření navrhovatele JUDr. Ing. Petra Kučery, soudního exekutora, se sídlem Starosty Pavla 5, 272 01 Kladno,

takto:

I. Návrh na nařízení předběžného opatření, kterým se navrhovatel domáhal, aby soud omezil účinek spojený se zahájením insolvenčního řízení uvedený v ust. § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona, a to tak, že soudnímu exekutorovi JUDr. Ing. Petru Kučerovi, Exekutorský úřad Kladno, se umožňuje provést již nařízenou exekuci vedenou pod sp. zn. 150 EX 2507/12, s omezením, aby výtěžek dosažený zpeněžením byl po dobu probíhajícího insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn.k dispozici v tomto řízení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení v souvislosti s rozhodnutím o nařízení předběžného opatření.

III. Navrhovatel je povinen zaplatit České republice-Krajskému soudu v Praze soudní poplatek 1.000,-Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění :

Insolvenčním návrhem doručeným zdejšímu soudu dne 20. 9. 2013 se dlužník domáhá zjištění svého úpadku a povolení oddlužení.

Před rozhodnutím o insolvenčním návrhu podal ke zdejšímu soudu shora uvedený navrhovatel návrh na vydání předběžného opatření, jak uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení. Svůj návrh odůvodnil tím, že navrhovatel vede proti dlužníku exekuci pod shora uvedenou sp. zn., a to prodejem specifikovaných nemovitostí. Navrhovatel se domnívá, že jediným skutečným důvodem podání insolvenčního návrhu je snaha povinného znemožnit a sabotovat probíhající exekuční řízení, neboť dlužník podal návrh v průběhu exekučního řízení, až po vydání usnesení o příklepu. Bylo tedy zjevně úmyslem povinného zamezit pouze dokončení dražby. Navrhovatel rovněž poukázal na to, že navrhovatel již v minulosti (také v průběhu exekučního řízení) podal insolvenční návrh, jenž byl soudem odmítnut.

Navrhovatel svůj návrh doložil listinami prokazujícími průběh exekučního řízení.

Podle § 82 zák. č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, může předběžné opatření v insolvenčním řízení insolvenční soud nařídit i bez návrhu, nestanoví-li zákon jinak. Navrhovatel předběžného opatření, které by insolvenční soud mohl nařídit i bez návrhu, není povinen složit jistotu. Povinnost složit jistotu jako navrhovatel předběžného opatření nemá dlužník (odst. 1). Předběžným opatřením může insolvenční soud v době do rozhodnutí o insolvenčním návrhu také omezit z důvodů hodných zvláštního zřetele způsobem stanoveným v předběžném opatření některý z účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení uvedených v § 109 odst. 1 písm. b) a c), neodporuje-li to společnému zájmu věřitelů (odst. 2).

Podle § 7 odst. 1 insolvenčního zákona pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Podle § 102 odst. 1 o. s. ř. je-li třeba po zahájení řízení zatímně upravit poměry účastníků nebo je-li po zahájení řízení obava, že by výkon rozhodnutí v řízení posléze vydaného mohl být ohrožen, může soud nařídit předběžné opatření. Podmínky pro nařízení předběžného opatření jsou stanoveny zákonem obdobně jako pro nařízení předběžného opatření před zahájením řízení.

Podle § 75c odst. 1 o. s. ř. aby návrhu žalobce na nařízení předběžného opatření mohl soud vyhovět, musí žalobce prokázat potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků nebo prokázat obavu možného ohrožení posléze vydaného rozhodnutí, ostatní tvrzené skutečnosti mohou být jen osvědčeny (tedy musí se jevit vzhledem k okolnostem případu alespoň jako pravděpodobné).

Po zhodnocení výše uvedených tvrzení a listin soud dospěl k závěru, že navrhovatel neprokázal nutnost mezitímní úpravy poměrů dlužníka v tom smyslu, že by byla zjištěna netransparentnost insolvenčního řízení nebo že by bylo zneužito účinků spojených s jeho zahájením či jiný důvod hodný zvláštního zřetele. Kromě toho návrh dle názoru soudu odporuje společnému zájmu věřitelů.

Předně navrhovatel nikterak neprokázal, že dlužník svým návrh zneužil insolvenčního řízení. Na toto nelze usuzovat pouze z toho, že insolvenční řízení bylo zahájeno v průběhu exekučního řízení, neboť toto je u dlužníků v úpadku poměrně běžný stav, který zákonodárce výslovně předpokládal a upravil jej stanovením zvláštního účinku insolvenčního řízení pro probíhající exekuci (výkon rozhodnutí). Dlužníku v tomto směru nelze klást k tíži, že se svůj úpadek snaží řešit vlastním insolvenčním návrhem a v tomto směru nemůže hrát samo o sobě žádnou roli to, v jaké fázi exekučního řízení svůj návrh podá. Samo o sobě zde tedy nemůže hrát roli ani to, že někteří z věřitelů mohou být řešením úpadku v insolvenčním řízení uspokojeni v menší míře než na základě výkonu rozhodnutí (exekuce).

Navrhovateli lze přisvědčit, že o zneužití účinků zahájení insolvenčního lze usuzovat i na základě chování dlužníka jako insolvenčního navrhovatele v probíhajícím insolvenčním řízení či řízeních předcházejících. I tyto skutečnosti však musí být posouzeny podle konkrétních okolností věci. Z obsahu spisu se podává, že dřívější insolvenční řízení vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. KSPH 60 INS 23106/2013 zahájené na návrh dlužníka bylo skončeno odmítnutím insolvenčního návrhu pro jeho vady, a to při vyloučení postupu podle § 43 o. s. ř. Řízení tak nebylo skončeno v důsledku vlastní vůle navrhovatele či v důsledku jeho procesní pasivity, nýbrž v důsledku právního názoru zdejšího soudu. Ne zneužití procesních práv nelze usuzovat ani z toho, že navrhovatel krátce po pravomocném skončení řízení podal nový návrh upravený. Navíc v probíhajícím insolvenčním řízení dlužník řádně pokračuje, nevzal dosud insolvenční návrh zpět, naopak zaplatili poměrně vysokou zálohu na náklady insolvenčního řízení. Z toho lze naopak dovozovat, že procesní úkony dlužníka směřují k prohlášení vlastního úpadku a jeho řešení konkursem.

Naopak nelze přehlédnout, že to je navrhovatel, který podal návrh na nařízení předběžného opatření téměř 2 měsíce po zahájení insolvenčního řízení (přičemž vyhláška o jeho zahájení mu byla doručena a musel tak o jeho konání vědět), navíc až v době těsně před meritorním rozhodnutím soudu o insolvenčním návrhu.

Z tvrzení navrhovatele ani z předložených listin se dle názoru soudu nepodává nic k tomu, že dlužník svůj návrh podává s cílem jeho zneužití a že nesměřuje ke zjištění vlastního úpadku. Naopak vzhledem k dosavadní aktivitě dlužníka v insolvenčním řízení vše nenasvědčuje spíše tomu, že návrh byl podán vážně. Nebude-li vzat návrh zpět do rozhodnutí o úpadku, nemůže jeho zneužití již přicházet v úvahu ani teoreticky. Je-li v tomto směru poukazováno navrhovatelem na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci č. j. 3 VSOL 355/2013-A-19 ve věci sp. zn. KSOS 25 INS 8199/2013, je třeba vzít v úvahu, že toto rozhodnutí vycházelo z rozdílných skutkových zjištění, kdy dlužník svůj původní návrh vzal sám zpět po uložení povinnosti k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení a následně podal návrh noý. Za těchto okolností je nepochybně možné usuzovat na zneužití institutu insolvenčního návrhu, pokud dlužník z vlastní vůle přivodí ukončení jednoho řízení, načež obratem stejné řízení zahájí. Toto se však v projednávané věci nestalo. Kromě toho platí, že na rozdíl od (obecného) institutu předběžného opatření není zákonem vyžadována pouhá nutnost zatímní úpravy poměrů, nýbrž musí zde být další skutečnosti zakládající důvody zvláštního (tedy nikoli prostého) zřetele hodné.

Navíc lze mít důvodné pochybnosti o tom, zda výsledkem navrhovaného postupu skutečně bude (má být) dosaženo společného zájmu věřitelů dlužníka. Podle seznamu závazků přiložených dlužníkem (opatřených prohlášením, že je úplný a pravdivý) lze očekávat, že výtěžek z prodeje specifikovaných nemovitostí v exekučním řízení nebude (ani po případném zpeněžení zbytku majetkové podstaty) stačit na úhradu pohledávek všech věřitelů dlužníka. Tedy u některých z nich (zejména nezajištěných) nedojde k úplnému uspokojení jejich pohledávek v insolvenčním řízení. V případě navrhovaného postupu by byl výtěžek zpeněžení vydán až po odečtení nákladů exekuce (§ 46 odst. 6 exek. ř.), čímž by právě pohledávka navrhovatele na náhradu nákladů exekuce byla na rozdíl od některých věřitelů uspokojena v plné míře, a to na úkor těch věřitelů, jejichž pohledávky v plném rozsahu uspokojeny nebudou.

Jelikož tedy žalobce neprokázal potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků ve smyslu existence důvodů hodných zvláštního zřetele, naopak jeho návrh je spíše v rozporu se společným zájmem věřitelů, soud ze shora uvedených důvodů rozhodl, jak uvedeno výše, a návrh na nařízení předběžného opatření zamítl.

Povinnost složit jistotu navrhovateli nevznikla, neboť navržené předběžné opatření by mohlo být soudem vydáno i bez návrhu.

Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení v souvislosti s rozhodnutím o předběžném opatření, neboť vzhledem k povaze insolvenčního řízení se ve vztahu k navrženému předběžnému opatření jedná o rozhodnutí, kterým se řízení v tomto směru končí (§ 151 o. s. ř., § 142 odst. 1 o. s. ř.). Dlužníkovi však žádné náklady nevznikly.

Navrhovateli vznikla rozhodnutím soudu o jeho návrhu poplatková povinnost podle § 4 odst. 1 písm. h) zák. č. 549/1991 Sb. Výše poplatku činí podle pol. č. 5 Sazebníku soudních poplatků 1.000,-Kč.

Poučení: Proti tomuto usnesení je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím soudu zdejšího

V Praze dne 14. listopadu 2013

JUDr. Pavel Tůma, Ph.D., v. r. předseda senátu

Za správnost: Lucie Pěchotová