KSPH 38 INS 9368/2009
NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY KSPH 38 INS 9368/2009 38 ICm 271/2010 29 ICdo 68/2016-185

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl V senátě složeněm z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela vprávní Věci žalobce Factoring České spořitelny, a. s., se sídlem V Praze 4, Budějovická 1518/ 13B, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 25629352, zastoupeněho JUDr. Marií Oswaldovou, advokátkou, se sídlem vŘehenicích, Křiváček 9, PSČ 251 67, proti žalovaněmu JUDr. Jaroslavu Hrnčířovi, advokátu, se sídlem V Ústí nad Labem-Krásněm Březně, Drážďanská 455/37, PSČ 400 07, jako insolvenčnímu správci dlužníka HSS, a. s., zastoupeněmu JUDr. Evou Metzkerovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Rumunská 1720/12, PSČ 120 00, o určení pořadí pohledávky, vedené u Krajského soudu vPraze pod sp. zn. 38 ICm 271/2010, jako incidenční spor vinsolvenční Věci dlužníka HSS, a. s., se sídlem v Hořovicích, Na Cintlovce 535/7, PSČ 268 01, identifikační číslo osoby 60747340, vedený uKrajskěho soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 38 INS 9368/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu vPraze ze dne 27. ledna 2016, č. j. 38 ICm 271/2010, 101 VSPH 49/2011-139,, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Zalobce je povinen zaplatit žalovaněmu na náhradě nákladů dovolacího řízení

částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.

Odůvodněnt

Krajský soud v Praze (dále jen insolvenční soud ) rozsudkem ze dne 20. prosince 2010, č. j. 38 ICm 271/2010-47, zamítl žalobu, jíž se žalobce (Factoring České spořitelny, a. s.) domáhal vůči žalovaněmu (insolvenčnímu správci dlužníka HSS, a. s.) určení, že jeho pohledávky za dlužníkem ve Výši 24 564 779,42 Kč jsou zajištěny zástavními právy zřízenými dle notářských zápisů notáře Mgr. Miloslava Peterky, NZ 107/2005, N 128/2005 a NZ 293/2005, N 364/2005, zapsanými v rejstříku zástav pod č. 7398 a č. 8509, a smlouvou o zajišťovacím převodu práva ze dne 23. října 2009 (bod I. výroku). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v části, v níž byla zamítnuta žaloba na určení, že pohledávka

žalobce je pohledávkou zajištěnou podle smlouvy o zajišťovacím převodu práva ze dne 23. října 2009, změnil rozsudek insolvenčního soudu v části, v níž byla zamítnuta žaloba na určení zajištění pohledávky žalobce zástavním právem zřízeným podle notářského zápisu notáře Mgr. Miloslava Peterky NZ 293/2005, N 364/2005, zapsaným vrejstříku zástav pod č. 8509, tak, že pohledávka žalobce je pohledávkou zajištěnou zástavním právem zřízeným podle označeného notářského zápisu (první Výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Šlo o v pořadí druhé rozhodnutí odvolacího soudu. První rozhodnutí-rozsudek ze dne 9. června 2011, č. j. 38 ICm 271/2010, 101 VSPH 49/2011-77 (), kterým Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce změnil rozhodnutí insolvenčního soudu tak, že žalobě v plném rozsahu vyhověl-Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. března 2015, č.j., 38 ICm 271/2010, 29 ICdo 6/2011-107, zrušil vměnícím výroku ohledně určení práva žalobce na uspokojení jeho pohledávky za dlužníkem ze zajištění zástavním právem zřízeným podle notářského zápisu Mgr. Miloslava Peterky NZ 293/2005, N 364/2005, zapsaným v rejstříku zástav pod č. 8509, a smlouvou o zajišťovacím převodu práva ze dne 23. října 2009.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu, a to výslovně v rozsahu potvrzujícího výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že pohledávka žalobce je pohledávkou zajištěnou podle smlouvy o zajišťovacím převodu práva ze dne 23. října 2009, podal žalobce dovolání, jež má za přípustné pro řešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se soudy odchýlily od praxe dovolacího soudu, uplatňuje dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení Věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) odmítl jako nepřípustné.

Napadené rozhodnutí spočívá na výkladu ustanovení § 553 zákona č. 40/ 1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen obč. zák. ), jak jej podal Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále jen velký senát ) ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, uveřejněném pod číslem 45/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 45/2009 ), konkrétně na závěru, jaké jsou obligatorní náležitosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva

Dovolání je polemikou s tímto závěrem, kdy navíc dovolatel na jednu stranu uvádí, že posuzovaná smlouva o zajišťovacím převodu práva ze dne 23. října 2009 obsahuje veškeré náležitosti na ni kladené dle § 5 53 obč. zák. platného v době uzavření smlouvy, tedy písemná forma a náležitosti dané judikaturou , zároveň Však tvrdí, že některé náležitosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva (na jaký účel mají být v době po splatnosti zajišťované pohledávky použity užitky vzniklé ze zajištění) lze nahradit obecnými ustanoveními občanského zákoníku. Dále namítá, že soudním výkladem nelze (při respektování vůle zákonodárce) neomezeně stanovovat povinnosti, které nej sou určeny zákonem.

V argumentech obsažených v dovolání pak Nejvyšší soud nevidí důvod ke změně rozhodovací praxe, kterou ustálil právě rozsudkem velkého senátu (R 45/2009). Poukaz dovolatele na jiný názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2006, sp. zn. 33 Odo 188/2005, je v této souvislosti zjevně nepřípadný, jelikož pomíjí sjednocující roli rozhodnutí velkého senátu, plynoucí z ustanovení § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění

JO lblll A l lláUlU

29 ICdo 68/2016 pozdějších předpisů, a přehlíží skutečnost, že (jak se podává z důvodů R 45/2009), posledně označené rozhodnutí patřilo k těm, s nimiž se R 45/2009 výslovně vypořádalo.

Dovolatelův poukaz na zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z. ), je pro posouzení dané Věci právně bezcenný, když je zjevné, že právní úprava smlouvyozajišťovacím převodu práva účinná od 1. ledna 2014 (srov. § 2040 o. z.) nemůže být důvodem ke změně výkladu podaného k občanskému zákoníku platnému do 31. prosince 2013; srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 3619/2012 (ústavní stížnost proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 24. dubna 2014, sp. zn. IV. ÚS 700/2014).

Napadené rozhodnutí je se závěry obsaženými v R 45/2009 v souladu, přičemž jde o závěry, z nichž rozhodovací praxe Nejvyššího soudu po přijetí R 45/2009 konstantně vychází (viz odkaz na bohatou judikaturu Nejvyššího soudu, která je uvedena již v rozsudku sen. zn. 29 IČdo 6/2011, který v této Věci předcházel vydání napadeného rozhodnutí).

Výklad obsažený v R 45/2009 přitom neměl za odporující ústavnímu pořádku ani Ústavní soud. Srov. např. usnesení ze dne 3. prosince 2009, sp. zn. II. ÚS 2686/09, jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1254/2007 nebo usnesení ze dne 12. května 2010, sp. zn. I. ÚS 2725/09, jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podanou proti rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1386/2007.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 Věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému vzniklo vůči žalobci právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení.

Ty v dané Věci sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření kdovolání ze dne 3. června 2016) určené podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Jde o incidenční spor, který je ve smyslu ustanovení § 9 odst. 4 písm. c/ advokátního tarifu sporem ve Věci rozhodované v insolvenčním řízení, u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 50 000 Kč. Tomu odpovídá (dle § 7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosoudní odměna ve Výši 3 100 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů podle ustanovení § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve Výši 300 Kč, jde o částku 3 400 Kč; s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) činí celkem náhrada nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč.

K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se Však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 31. srpna 2016

Mgr. MilanP o l á š e k, V. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Monika Jeřábková