KSPH 37 INS 1718/2011
NEJVYŠŠÍ SOUD ýESKÉ REPUBLIKY KSPH 37 INS 1718/2011 29 NSýR 72/2012-A-318

USNESENÍ

Nejvyšší soud ýeské republiky rozhodl v senátČ složeném z p edsedy JUDr. Zde ka Krmá e a soudc Mgr. Milana Poláška a JUDr. Ji ího Zavázala v insolvenní vČci dlužníka PP Hospitals, s. r. o., se sídlem v Brandýse nad Labem-Staré Boleslavi, Brázdimská 1000, PSý 250 01, identifikaní íslo osoby 26085011, zastoupeného JUDr. Pavlem Bergerem, advokátem, se sídlem v Praze 10, BČlocerkevská 1037/38, PSý 100 00, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 37 INS 1718/2011, o insolvenním návrhu vČ itel 1/ Mgr. Vladimíra Janaty, narozeného 24. kvČtna 1964, bytem v Železném BrodČ, Jarní 53, PSý 468 22, zastoupeného Mgr. Markem Vojákem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, PSý 110 00, 2/ Nemocnice Jind ich v Hradec, a. s., se sídlem v Jind ichovČ Hradci, U Nemocnice 380/III, PSý 377 38, identifikaní íslo osoby 26095157, 3/ MEDIGROUP a. s., se sídlem v Hradci Králové, ýSA 543, PSý 500 03, identifikaní íslo osoby 27531023, zastoupeného JUDr. Vlastimilem Marhanem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, St elecká 672/14, PSý 500 02 a 4/ Ing. Tomáše Tvar žka, MBA, narozeného 3. ervna 1963, bytem v Kate inČ-Šebrovu 196, PSý 679 22, zastoupeného Mgr. Vladimírem Hamplem, advokátem, se sídlem v BrnČ, Mendlovo námČstí 907/1a, PSý 603 00, o dovolání prvního a t etího insolvenního navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. ervna 2012, . j., 3 VSPH 408/2012-A-197, takto:

I. Dovolání se odmítají. II. První a t etí insolvenní navrhovatelé jsou povinni zaplatit dlužníku na náhradČ náklad dovolacího ízení každý ástku 786,50 K, do 3 dn od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce dlužníka.

Od vodnČní:

Usnesením ze dne 1. února 2012, . j.-A-150, Krajský soud v Praze (dále jen insolvenní soud ) zamítl insolvenní návrh, jímž se první a t etí insolvenní navrhovatel (Mgr. Vladimír Janata a MEDIGROUP a. s.) domáhali zjištČní úpadku dlužníka (PP Hospitals, s. r. o.) [bod I. výroku] a rozhodl o vrácení zálohy na náklady insolvenního ízení ve výši 30.000 K prvnímu insolvennímu navrhovateli (bod II. výroku), uložil prvnímu a t etímu insolvennímu navrhovateli zaplatit dlužníku spolenČ a nerozdílnČ na náhradČ náklad ízení do 3 dn od právní moci usnesení ástku 31.960 K, k rukám zástupce dlužníka (bod III. výroku) a rozhodl, že ve vztahu mezi druhým insolvenním navrhovatelem (Nemocnice Jind ich v Hradec, a. s.) a dlužníkem nemá žádný z úastník právo na náhradu náklad ízení (bod IV. výroku). Insolvenní soud (jenž v záhlaví usnesení oznail všechny 3 insolvenní navrhovatele) v d vodech usnesení (odstavec 12) oz ejmil, že úast druhého insolvenního navrhovatele ukonil (pro zpČtvzetí insolvenního návrhu tímto insolvenním navrhovatelem) již usnesením ze dne 25. ervence 2011, . j.-A-46 (které nabylo právní moci 13. srpna 2011). Insolvenní soud mČl pro výsledek ízení za rozhodující, zda insolvenní navrhovatelé mají aktivní legitimaci k podání insolvenního návrhu (zda prokázali nebo alespo osvČdili své pohledávky za dlužníkem). K tomu pak uzav el, že ani první insolvenní navrhovatel ani t etí insolvenní navrhovatel neosvČdili své splatné pohledávky za dlužníkem (jde o pohledávky p inejmenším sporné). Usnesením ze dne 20. února 2012, . j.-A-151, pak insolvenní soud zmČnil bod II. výroku usnesení insolvenního soudu z 1. února 2012 tak, že záloha na náklady insolvenního ízení se prvnímu insolvennímu navrhovateli nevrací. K odvolání prvního a t etího insolvenního navrhovatele a Ing. Tomáše Tvar žka, MBA (dále též jen T. T. ) Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. ervna 2012, . j., 3 VSPH 408/2012-A-197, potvrdil usnesení insolvenního soudu v bodČ I. výroku (první výrok), bod III. výroku zmČnil tak, že výše náklad ízení iní 18.280 K a jinak se tento výrok potvrzuje (druhý výrok) a uložil všem odvolatel m (jako insolvenním navrhovatel m) zaplatit dlužníku spolenČ a nerozdílnČ na náhradČ náklad odvolacího ízení do 3 dn od právní moci usnesení ástku 12.080 K, k rukám zástupce dlužníka (t etí výrok). Odvolací soud v záhlaví usnesení oznail jako insolvenní navrhovatele všechny odvolatele, k emuž v d vodech usnesení (str. 4, odst. 3) oz ejmil, že T. T. je ve smyslu ustanovení § 107 odst. 3 zákona . 182/2006 Sb., o úpadku a zp sobech jeho ešení (insolvenní zákon), dalším insolvenním navrhovatelem, o jehož insolvenním návrhu ovšem insolvenní soud nejednal (a jeho aktivní legitimaci nemohl zkoumat). P istoupení T. T. k ízení má (však) za následek, že insolvenní ízení pokrauje dál p esto, že insolvenní návrhy prvního a t etího navrhovatele insolvenní soud zamítl (a odvolací soud jeho rozhodnutí potvrdil jako vČcnČ správné). Bude na insolvenním soudu, aby o tomto insolvenním návrhu rozhodl. Z hlediska úpravy v ustanovení § 107 odst. 3 insolvenního zákona se i tento návrh stává spolu s p vodními insolvenními návrhy procesním podkladem pro zkoumání podmínek pro rozhodnutí o úpadku dlužníka, jehož se spolu s ostatními navrhovateli domáhá v daném, dosud neskoneném insolvenním ízení. K tomu, jaký je výsledek tohoto zkoumání, se odvolací soud vysloví dále (uzavírá se v oznaené pasáži usnesení odvolacího soudu). NáslednČ odvolací soud dospČl k závČru, že co do úsudku o (ne)osvČdení aktivní vČcné legitimace prvního a t etího insolvenního navrhovatele odpovídá usnesení insolvenního soudu závČr m, jež k p imČ enosti dokazování pohledávky insolvenního navrhovatele zformuloval Nejvyšší soud zejména v usnesení ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSýR 30/2009, uve ejnČné pod íslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 14/2011 ) [které je-stejnČ jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmínČná níže-dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu]. S insolvenními navrhovateli lze souhlasit potud (dodal odvolací soud), že jimi uplat ovaná pohledávka za dlužníkem je co do právního d vodu vzniku snadno doložitelná. 29 NSýR 72/2012

Pro posouzení míry spornosti takové pohledávky je však rozhodující obrana dlužníkova v tom slova smyslu, zda proti pohledávce staví tvrzení, jež jsou objektivnČ vzato zp sobilá takovou pohledávku zpochybnit, mají reálný základ, a jež-kdyby byla prokázána-by v nalézacím ízení nutnČ musela vést k zamítnutí žaloby takového vČ itele. Odvolací soud následnČ uvedl, že jelikož po rozhodnutí insolvenního soudu podal insolvenní návrh (a odvolání proti usnesení insolvenního soudu) též dosavadní p ihlášený vČ itel a nyní tvrtý insolvenní navrhovatel, je povinen provČ it závČr, že na základČ insolvenních návrh prvního a t etího insolvenního navrhovatele nelze p istoupit ke zjiš ování úpadku dlužníka, i se z etelem k doložení aktivní legitimace tvrtého insolvenního navrhovatele. K tomu pak uzav el, že ani pr kaz aktivní legitimace tvrtého insolvenního navrhovatele by se-vzhledem k reálné obranČ dlužníka-neobešel bez takového d kazního ízení, které nepat í do insolvenního ízení. Ani tvrtému insolvennímu navrhovateli se tudíž jeho insolvenním návrhem a obsahem podaného odvolání nezda ilo zvrátit správnost závČr insolvenního soudu, jež vedly k zamítnutí insolvenních návrh prvního a t etího insolvenního navrhovatele. Proti usnesení odvolacího soudu podal dovolání první insolvenní navrhovatel (dále též první dovolatel ) [A-236, A-239] a t etí insolvenní navrhovatel (dále též druhý dovolatel ) [A-206]. Oba dovolatelé výslovnČ smČ ují svá dovolání proti všem výrok m napadeného usnesení, opírajíce p ípustnost dovolání o ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ zákona . 99/1963 Sb., obanského soudního ádu (dále též jen o. s. . ), namítajíce, že jsou dány dovolací d vody uvedené v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. . (tedy, že napadené rozhodnutí spoívá na nesprávném právním posouzení vČci) a v § 241a odst. 3 o. s. . (tedy, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištČní, které nemá podle obsahu spisu v podstatné ásti oporu v provedeném dokazování) a požadujíce shodnČ, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soud obou stup a vČc vrátil insolvennímu soudu k dalšímu ízení. Dlužník ve vyjád ení navrhuje dovolání odmítnout, pop ípadČ zamítnout. Rozhodné znČní obanského soudního ádu pro dovolací ízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., lánku II, zákona . 404/2012 Sb., kterým se mČní zákon . 99/1963 Sb., obanský soudní ád, ve znČní pozdČjších p edpis , a nČkteré další zákony. S p ihlédnutím k dobČ vydání napadeného usnesení se pak závČry zformulované níže k výkladu insolvenního zákona váží k dikci insolvenního zákona ve znČní úinném do 30. ervna 2012 (tj. naposledy ve znČní zákona . 466/2011 Sb.). Dovolání prvního a t etího insolvenního navrhovatele Nejvyšší soud odmítl, a to z následujících d vod . 1/ K p ípustnosti dovolání proti druhému a t etímu výroku usnesení odvolacího soudu. Oba dovolatelé výslovnČ smČ ují svá dovolání proti všem výrok m usnesení odvolacího soudu, tedy i proti druhému výroku (o nákladech ízení p ed soudem prvního stupnČ) a proti t etímu výroku (o nákladech odvolacího ízení). V tomto rozsahu je d vod odmítnout dovolání bez dalšího jako objektivnČ nep ípustná podle ustanovení § 243b odst. 5 o. s. ., ve spojení ustanovením § 218 písm. c/ o. s. . (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uve ejnČné pod íslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolatelé nadto u tČchto výrok též nerozlišují, zda se (zásti) týkají jich nebo (i) jiných osob.

V té ásti, ve které odvolací soud rozhodl druhým výrokem o náhradČ náklad ízení p ed soudem prvního stupnČ mezi t etím insolvenním navrhovatelem a dlužníkem, jakož i v té ásti, ve které odvolací soud rozhodl t etím výrokem o náhradČ náklad odvolacího ízení mezi t etím insolvenním navrhovatelem a dlužníkem a mezi tvrtým insolvenním navrhovatelem a dlužníkem, není první insolvenní navrhovatel (první dovolatel) osobou k podání dovolání subjektivnČ oprávnČnou (potud se dovolání netýká jeho povinnosti), takže v tomto rozsahu je dovolání prvního insolvenního navrhovatele (prvního dovolatele) nep ípustné též podle ustanovení § 243b odst. 5 o. s. ., ve spojení ustanovením § 218 písm. b/ o. s. . V té ásti, ve které odvolací soud rozhodl druhým výrokem o náhradČ náklad ízení p ed soudem prvního stupnČ mezi prvním insolvenním navrhovatelem a dlužníkem, jakož i v té ásti, ve které odvolací soud rozhodl t etím výrokem o náhradČ náklad odvolacího ízení mezi prvním insolvenním navrhovatelem a dlužníkem a mezi tvrtým insolvenním navrhovatelem a dlužníkem, není t etí insolvenní navrhovatel (druhý dovolatel) osobou k podání dovolání subjektivnČ oprávnČnou (potud se dovolání netýká jeho povinnosti), takže v tomto rozsahu je dovolání t etího insolvenního navrhovatele (druhého dovolatele) nep ípustné též podle ustanovení § 243b odst. 5 o. s. ., ve spojení ustanovením § 218 písm. b/ o. s. . 2/ K p ípustnosti dovolání proti prvnímu výroku usnesení odvolacího soudu. V rozsahu, v nČmž obČ dovolání smČ ují proti prvnímu (potvrzujícímu) výroku usnesení odvolacího soudu (o vČci samé), mohou být p ípustná jen podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ., ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. . (tedy tak, že dovolací soud dospČje k závČru, že napadené rozhodnutí má ve vČci samé po právní stránce zásadní význam). Srov. nap . usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ervna 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uve ejnČné pod íslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. . rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, eší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vy ešena nebo která je soudy rozhodována rozdílnČ, nebo má-li být dovolacím soudem vy ešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatnČným dovolacími d vody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 se nep ihlíží. D vod p ipustit dovolání Nejvyšší soud nemá, když dovolatelé mu nep edkládají k ešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve vČci samé po právní stránce zásadní význam. V rozsahu, v nČmž oba dovolatelé uplat ují v dovoláních argumentaci spojenou s dovolacím d vodem dle § 241a odst. 3 o. s. ., jde o argumentaci právnČ bezcennou, jelikož p ímo dle dikce oznaeného ustanovení lze pro tento dovolací d vod podat dovolání, jen je-li dovolání p ípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ., pop ípadČ podle obdobného užití tČchto ustanovení (§ 238 o. s. . a 238a o. s. .). Proto také ustanovení § 237 odst. 3 ásti vČty za st edníkem o. s. . zapovídá p ihlížet pro úely posouzení, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, k okolnostem uplatnČným tímto dovolacím d vodem (je nesmyslné p ipustit dovolání na základČ okolností, jež následnČ nemohou mít význam pro vČcný p ezkum dovolání). 29 NSýR 72/2012

Dovolatelé-by se jim v napadeném usnesení dostalo náležitého pouení o (p ípustnosti) dovolání-sami žádnou otázku zásadního právního významu v dovoláních neformulují. Oba dovolatelé (i) v mezích dovolacího d vodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. . podrobují kritice správnost závČru odvolacího soudu, že neosvČdili splatnou pohledávku za dlužníkem, majíce za nesprávnou p edevším tu ást odvolací argumentace, podle níž je pro posouzení míry spornosti pohledávky insolvenního navrhovatele rozhodující obrana dlužníkova v tom slova smyslu, zda proti pohledávce staví tvrzení, jež jsou objektivnČ vzato zp sobilá takovou pohledávku zpochybnit, mají reálný základ, a jež-kdyby byla prokázána -by v nalézacím ízení nutnČ musela vést k zamítnutí žaloby takového vČ itele. První dovolatel tomuto závČru oponuje též poukazem na závČry obsažené (pro pomČry konkursního ízení vedeného podle zákona . 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání) v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. b ezna 2007, sp. zn. 29 Odo 156/2005. K tomu Nejvyšší soud p edevším uvádí, že pro pomČry insolvenního ízení vedeného podle insolvenního zákona je závČr formulovaný v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 156/2005 obsažen nap . v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ervna 2012, sen. zn. 29 NSýR 42/2011 (uve ejnČném v asopise Soudní judikatura íslo 8, roník 2013, pod íslem 114). Z usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSýR 42/2011 dále vychází nap . též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. kvČtna 2013, sen. zn. 29 NSýR 22/2010, v nČmž se uzavírá, že mČl-li odvolací soud za pravdČpodobnou (osvČdenou i doloženou) i existenci pohledávky dlužníka za insolvenním navrhovatelem, pak odpovídá závČr o spornosti pohledávky dovolatele závČr m formulovaným v R 14/2011 a v usnesení ze dne 12. ervence 2012, sen. zn. 29 NSýR 15/2010, uve ejnČném pod íslem 10/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 10/2013 ). Nejvyšší soud pak nemá žádných pochyb o tom, že závČr odvolacího soudu o spornosti pohledávek insolvenních navrhovatel [vetnČ tvrtého insolvenního navrhovatele, v i kterému tento závČr není v dovolacím ízení zpochybnČn (sám nepodal dovolání)] odpovídá ustálené judikatu e Nejvyššího soudu (R 14/2011, R 10/2013) a d vod p ipustit dovolání pro jeho vČcné provČ ení tak dán není. Nejvyšší soud tudíž podaná dovolání odmítl ve zbývajícím rozsahu podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. . Výrok o nákladech dovolacího ízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ., když dovolání insolvenních navrhovatel byla odmítnuta, ímž dlužníku vzniklo právo na náhradu úelnČ vynaložených náklad dovolacího ízení. Ty v dané vČci sestávají z mimosmluvní odmČny za jeden úkon právní služby (vyjád ení k dovolání z listopadu 2012), která podle ustanovení § 9 odst. 1, § 7 bod 3., § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti . 177/1996 Sb., o odmČnách advokát a náhradách advokát za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znČní úinném do 31. prosince 2012, iní (z tarifní hodnoty 5.000 K) ástku 1.000 K, dále z paušální ástky náhrady hotových výdaj ve výši 300 K (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% da z p idané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. .) ve výši 273 K. Celkem tak iní p iznaná náhrada náklad dovolacího ízení ástku 1.573 K, k jejíž úhradČ dlužníku zavázal Nejvyšší soud každého z dovolatel rovným dílem. ýtvrtý insolvenní navrhovatel se dovolacího ízení již neúastnil (dovolání nepodal), takže v i nČmu dovolací soud o nákladech dovolacího ízení nerozhodoval.

K d vod m, pro které byla odmČna za zastupování urena podle advokátního tarifu, srov. nap . rozsudek velkého senátu obanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. kvČtna 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uve ejnČný pod íslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Nejvyšší soud závČrem (v zájmu p edejití možných spor ) dodává, že nep ehlédl, že i po rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil usnesení insolvenního soudu o zamítnutí insolvenního návrhu dále insolvenní soud vede insolvenní ízení na majetek dlužníka pod stejnou spisovnou znakou a v jeho rámci rozhoduje o dalších insolvenních návrzích vČ itel , s tím, že za p vodní (první) insolvenní návrh pro tyto úely považuje podání datované 15. b ezna 2012, došlé insolvennímu soudu 16. b ezna 2012 (A-157), tedy další insolvenní návrh podaný tvrtým insolvenním navrhovatelem (T. T.). K tomu Nejvyšší soud uzavírá (v souladu s níže oznaenou ustálenou judikaturou), že: 1/ Z ustanovení § 107 insolvenního zákona je z ejmé, že považuje-li se další insolvenní návrh (v intencích § 107 odst. 1 vČty první insolvenního zákona) za p istoupení k ízení o p vodním insolvenním návrhu, nelze s ním dále zacházet jako se samostatným insolvenním návrhem; jde o podání, které nemá (nevyvolává) úinky zahájení insolvenního ízení. To mimo jiné znamená, že dnem, kdy došel insolvennímu soudu, u kterého probíhá ízení o p vodním insolvenním návrhu, další insolvenní návrh (který se podle § 107 odst. 1 vČty první insolvenního zákona považuje za p istoupení k ízení o p vodním insolvenním návrhu), nedošlo k zahájení nového samostatného insolvenního ízení, že pro takového dalšího insolvenního navrhovatele platí stav ízení, do nČhož tímto zp sobem p istoupil (§ 107 odst. 2 insolvenního zákona), a že p i posuzování právních vztah mezi úastníky insolvenního ízení nem že insolvenní soud vycházet z toho, že by se další insolvenní navrhovatel (samostatnČ, svým insolvenním návrhem) v bec nČeho domáhal [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. b ezna 2012, sen. zn. 29 NSýR 21/2012, uve ejnČné pod íslem 99/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 99/2012 ), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSýR 17/2011]. 2/ Usnesení, jímž insolvenní soud samostatnČ odmítne další insolvenní návrh, který se podle ustanovení § 107 odst. 1 insolvenního zákona považuje za p istoupení k ízení o p vodním insolvenním návrhu, je postiženo zmateností podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. d/ o. s. . (R 99/2012). 3/ Je vyloueno, aby insolvenní soud napravoval vadný postup spoívající v tom, že s dalším insolvenním návrhem, jenž se považuje (v intencích § 107 odst. 1 vČty první insolvenního zákona) za p istoupení k ízení o p vodním insolvenním návrhu, nakládal po uritou dobu jako se samostatným insolvenním návrhem, tak, že vydá usnesení o spojení ízení ve vČcech p vodního insolvenního návrhu a dalšího insolvenního návrhu. Není-li další insolvenní návrh samostatným insolvenním návrhem, pak totiž (bez z etele k tomu, že je chybnČ veden pod jinou spisovou znakou) není ani zp sobilý ke spojení s insolvenním ízením vedeným o p vodním insolvenním návrhu (usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSýR 17/2011). Pro danou vČc na tomto základČ platí, že: 1/ V dobČ, kdy odvolací soud rozhodoval o podaných odvoláních prvního, t etího a tvrtého insolvenního navrhovatele, zde nebyly žádné insolvenní návrhy . Byl zde pouze jediný insolvenní návrh podaný celkem 3 insolvenními navrhovateli (prvním, t etím a tvrtým insolvenním navrhovatelem) a ve vztahu ke všem tČmto insolvenním 29 NSýR 72/2012 navrhovatel m (vetnČ tvrtého insolvenního navrhovatele) byl tento insolvenní návrh definitivnČ zamítnut dnem, kdy nabylo právní moci usnesení odvolacího soudu z 20. ervna 2012, tedy 20. ervna 2012, kdy bylo toto usnesení zve ejnČno v insolvenním rejst íku (srov. i § 74 odst. 1 insolvenního zákona). To, že odvolací soud o vČci rozhodl i ve vztahu ke tvrtému insolvennímu navrhovateli, plyne jak ze záhlaví rozhodnutí, tak z toho, že tvrtého insolvenního navrhovatele zavázal (t etím výrokem usnesení) k náhradČ náklad odvolacího ízení spolenČ s ostatními insolvenními navrhovateli. 2/ V den, kdy usnesení odvolacího soudu nabylo právní moci (20. ervna 2012), neexistoval žádný nevypo ádaný insolvenní návrh tvrtého insolvenního navrhovatele (podání z 15. b ezna 2012, A-157), o nČmž by byl insolvenní soud oprávnČn a povinen rozhodovat v ízení vedeném u nČj pod sp. zn.. 3/ Došel-li jakýkoli insolvenní návrh, jímž je požadováno zjištČní úpadku dlužníka, insolvennímu soudu po 20. ervnu 2012, má s ním být naloženo jako s p vodním (prvním) insolvenním návrhem na zahájení nového insolvenního ízení na majetek dlužníka a nemá být žurnalizován v ízení vedeném u insolvenního soudu pod sp. zn.(jež pravomocnČ skonilo 20. ervna 2012). DČje-li se tak, je nezbytné zjednat neprodlenou nápravu. Toto usnesení se považuje za doruené okamžikem zve ejnČní v insolvenním rejst íku; dovolatel m, dlužníku a státnímu zastupitelství, které (p ípadnČ) vstoupilo do insolvenního ízení, se však doruuje i zvláštním zp sobem. Proti tomuto rozhodnutí není p ípustný opravný prost edek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, m že se oprávnČný domáhat výkonu rozhodnutí.

V BrnČ 30. dubna 2015

JUDr. ZdenČk K r m á , v. r. p edseda senátu

Za správnost vyhotovení: Ingrid Rafajová, DiS.