KSPH 35 INS 22460/2011
NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY KSPH 35 INS 22460/2011 29 NSČR 71/2012-B-18

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka RIS energo s. r. o., se sídlem v Kladně, O. Peška 725, PSČ 272 01, identifikační číslo osoby 26419394, zastoupeného JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem v Liberci 2, 1. máje 535/50, PSČ 460 02, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 35 INS 22460/2011, o insolvenčním návrhu věřitele BMB OCEL s. r. o., se sídlem v Ostravě-Mariánských Horách, Daliborova 432/3, PSČ 709 00, identifikační číslo osoby 25356194, zastoupeného Mgr. Martinem Blaško, advokátem, se sídlem v Ostravě-Plesné, Martinovská 256/125, PSČ 725 27, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. září 2012, č. j. KSPH 35 INS 22460/2011, 1 VSPH 966/2012-A-57, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Usnesením ze dne 21. června 2012, č. j.-A-49, Krajský soud v Praze (dále jen insolvenční soud ) na základě insolvenčního návrhu věřitele BMB OCEL s. r. o. zjistil úpadek dlužníka RIS energo s. r. o. (bod I. výroku), insolvenční správkyní ustanovil Ing. Vladimíru Jechovou Vápeníkovou (bod II. výroku), prohlásil konkurs na majetek dlužníka (bod III. výroku), určil, kdy nastávají účinky rozhodnutí (bod IV. výroku), vyzval věřitele k přihlášení pohledávek a k tomu, aby mu neprodleně sdělili jaká zajišťovací práva uplatňují k dlužníkově majetku, (body V. a VII. výroku), osoby, které mají závazky vůči dlužníku, vyzval, aby napříště neposkytovaly plnění dlužníku, ale insolvenčnímu správci (bod VI. výroku), nařídil přezkumné jednání a svolal schůzi věřitelů (body VIII. a IX. výroku), insolvenční správkyni uložil zpracovat seznam přihlášených pohledávek a zprávu o hospodářské situaci dlužníka (bod X. výroku), uvědomil věřitele, že započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele je po rozhodnutí o úpadku přípustné, jestliže zákonné podmínky tohoto započtení byly splněny před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku, není-li dále stanoveno jinak (bod XI. výroku), určil, že svá rozhodnutí nebude zveřejňovat v hromadných sdělovacích prostředcích (bod XII. výroku), přihlášeným věřitelům uložil, aby mu sdělili, zda souhlasí se svou volbou za člena věřitelského výboru (bod XIII. výroku) a insolvenčnímu navrhovateli uložil uhradit soudní poplatek ve výši 2.000,-Kč (bod XIV. výroku). K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I. až III. výroku a jinak odvolání odmítl.

Dovolání dlužníka proti usnesení odvolacího soudu (jako celku) Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), jako nepřípustné. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodu II. výroku o ustanovení insolvenční správkyně, jakož i v té části, kterou odvolací soud odvolání jinak odmítl, Nejvyšší soud odmítl dovolání bez dalšího jako objektivně nepřípustné. Ve vztahu k výroku o ustanovení insolvenční správkyně není napadené rozhodnutí (ve smyslu ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/, odst. 2 o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) usnesením, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve věci samé . Srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2009, sen. zn. 29 NSČR 4/2009, uveřejněné pod číslem 103/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011, sen. zn. 29 NSČR 30/2010, uveřejněné pod číslem 96/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011, sen. zn. 29 NSČR 39/2009 (tato rozhodnutí jsou-stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže-veřejnosti dostupná i na webových stránkách Nejvyššího soudu). Proti výroku o odmítnutí odvolání není dovolání rovněž objektivně přípustné (přípustnost dovolání potud neplyne z žádného ustanovení občanského soudního řádu). V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I. a III. výroku, může být přípustné jen podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/, odst. 2 o. s. ř., ve spojení s ustanovením 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam). Důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolatel v dovolání argumentuje na podporu závěru, že k insolvenčnímu návrhu, na jehož základě bylo v dané věci zahájeno insolvenční řízení, nemělo být přihlíženo vzhledem k ustanovení § 97 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Tato výhrada (poměřováno jejím obsahem) vystihuje pouze zmatečnostní vadu řízení (podle § 229 odst. 1 písm. d/ o. s. ř.), která není způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení § 241a o. s. ř.; k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v obdobných skutkových souvislostech např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2012, sen. zn. 29 NSČR 49/2012). Pro založení přípustnosti dovolání prostřednictvím ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je tudíž tato námitka právně bez významu. Dovolatel taktéž v dovolání uvádí, že odvolací soud se řádně nevypořádal s jeho námitkou, že insolvenční návrh měl být odmítnut, jelikož neobsahoval předepsané náležitosti ve smyslu § 103 odst. 2 insolvenčního zákona V tomto ohledu Nejvyšší soud podotýká, že napadené rozhodnutí výslovně odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 38/2010 (uveřejněné pod číslem 83/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jakož i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2012, sen. zn. 29 NSČR 19/2010. Jakkoli se odkaz na uvedená 29 NSČR 71/2012 rozhodnutí činí v souvislosti s výkladem § 97 insolvenčního zákona (str. 5 odst. 2 napadeného usnesení), odvolací soud se k němu posléze přihlašuje i pro vytýkané obsahové nedostatky insolvenčního návrhu (str. 5 odst. 4 napadeného usnesení). Se závěrem obsaženým v těchto usneseních Nejvyššího soudu (že pro výsledek řízení o odvolání dlužníka proti rozhodnutí o úpadku dlužníka není významné, že insolvenční soud osvědčil úpadek dlužníka, ačkoliv věřitelský insolvenční návrh měl vady, pro které mohl být odmítnut dle § 128 odst. 1 insolvenčního zákona) je napadené rozhodnutí v souladu a důvod připustit dovolání k prověření otázky, zda insolvenční návrh měl (ve vazbě na ustanovení § 103 odst. 2 insolvenčního zákona) dovoláním vytýkané obsahové vady, tak dán není (vzhledem k označené ustálené judikatuře Nejvyššího soudu nemůže ani věcný přezkum této otázky ovlivnit správnost napadeného rozhodnutí). K posouzení přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Nejvyšší soud přistoupil s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (uveřejněným pod č. 241/2010 Sb.), zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012 (srov. též nálezy Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11 a ze dne 18. září 2012, sp. zn. II. ÚS 2371/11). Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 31. října 2012

JUDr. Zdeněk K r č m á ř , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Marcela Tauerová