KSPA 60 INS 9470/2016-C1-3
Č.j. KSPA 60 INS 9470/2016-C1-3 (60 ICm 2655/2016)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Schreierem ve věci žalobce: M. Šváb-insolvenční správce a spol., náměstí Míru 118/48, 568 02, Svitavy (insolvenční správce dlužníka Tomáše anonymizovano , anonymizovano ), zast. Mgr. Martinem Červinkou, advokátem se sídlem Čechova 396, 560 02, Česká Třebová, proti žalovanému: MONETA Auto, s.r.o., IČ 60112743, Vyskočilova 1422/1a, 140 00, Praha 4, zast. JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem se sídlem Dukelská 15, 500 02, Hradec Králové, o popření vykonatelné pohledávky,

takto:

I. Zamítá se žaloba, v níž se žalobce domáhal určení, že žalovaný nemá vůči dlužníkovi Tomáši Švecovi, anonymizovano , pohledávku ve výši 158.085,76 Kč.

II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhal určení, že žalovaný nemá vůči dlužníkovi pohledávku ve výši 158.085,76 Kč, tj. část pohledávky P8/1 představující neuhrazený úrok z prodlení za období od právní moci exekučního titulu, a to z důvodu jeho promlčení. Dále odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 31 Cdo 2160/2012 ze dne 15.5.2013 s tím, že právo na úrok a opětující se plnění, jejichž splatnost nastala po právní moci rozhodnutí soudu, se promlčuje po třech letech.

Žalovaný ve vyjádření uvedl, že v daném případě se jednalo o pohledávku z obchodněprávního závazkového vztahu a běh a délka promlčecí lhůty se posuzuje výhradně isir.justi ce.cz podle obchodního zákoníku. Ustanovení § 110 občanského zákoníku nelze na obchodně závazkové vztahy aplikovat. Dále měl za to, že případné promlčení věřitel nezavinil, neboť podal včas žalobu i návrh na zahájení exekučního řízení. Dále měl za to, že na správce by se neměla vztahovat nákladová imunita dle § 202 insolvenčního zákona, neboť věc je již dostatečně judikován rozhodnutími vyšších soudů.

Zástupce žalobce při jednání zastával stanovisko, že dohoda o volbě práva je neplatná, dlužník neměl žádný důvod ji uzavírat, nejednalo se o individuálně sjednané ujednání, dlužník toto nemohl nijak ovlivnit a volba práva tak nebyla sjednána, ale byla mu vnucena. Tento postup je v rozporu s dobrými mravy. Volbu práva tak navíc nelze učinit ve všeobecných obchodních podmínkách a tyto obchodní podmínky nebyly podepsány. V daném případě se nejedná o absolutní obchod. I pokud by ujednání o volbě práva bylo platné, má žalobce za to, že i v tomto případě by se analogicky měl uplatnit § 110 odst. 3. starého občanského zákoníku, a pokud návrh na exekuci nebyl podán ve čtyřleté promlčecí době, jsou úroky promlčeny. Byť je úprava promlčení v občanském zákoníku komplexní, tak například příslušenství je definováno v § 123 starého občanského zákoníku, jakožto předpisu obecného, a jedná-li se v daném případě o úroky jako o opětující plnění, měl by být použit § 110 odst. 3 starého občanského zákoníku, který není nijak modifikován zákoníkem obchodním. Nic žalovanému nebránilo obrátit se včas na exekutora, avšak on místo toho čekal téměř deset let a nabíhaly tak úroky, které navíc byly sjednány neplatně. Tento postup je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a žaloba je proto důvodná.

Zástupkyně žalované při jednání uvedla, že se jedná o režim obchodního zákoníku, volba práva byla standardním ujednání, a to zejména v oblasti leasingových smluv. Samotná volba práva je učiněna přímo v textu smlouvy. Úprava promlčení v obchodním zákoníku je komplexní a nelze proto aplikovat ustanovení starého občanského zákoníku.

Soud nejprve posoudil včasnost podané žaloby. Pohledávka žalovaného byla popřena při přezkumném jednání dne 28.6.2016, žaloba pak byla soudu doručena dne 22.7.2016, tj. ve lhůtě 30 dnů ode dne konání přezkumného jednání, tedy včas dle § 199 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákona (dále jen IZ ).

Z vlastní činnosti je soudu známo, že u dlužníka byl zjištěn úpadek, bylo povoleno oddlužení a insolvenčním správcem byl ustanoven žalobce.

Z přihlášky pohledávky plyne, že žalobce si přihlásil vůči dlužníkovi vykonatelnou a zajištěnou pohledávku ve výši 208.598,05 Kč, a to jako jistinu ve výši 14.2636,88 Kč, a dále příslušenství sestávající z nákladů řízení 11.746,--Kč a úroků z prodlení ve výši 182.588,17 Kč jako 0,3 % úrok denně z částky 275,--Kč od 2.11.2001, z částky 5.655,--Kč od 2.12.2001 a z částky 5.655,--Kč od 2.1.2012 vždy do 4.5.2016. Jistina představovala nedoplatek z leasingové smlouvy č. 90601731. Vykonatelnost byla dovozována z pravomocného rozsudku Okresního soudu ve Svitavách č.j. 10 C 770/2004-22.

Z protokolu o přezkumném jednání a z přezkumného listu plyne, že žalobce popřel příslušenství pohledávky do výše 158.085,76 Kč, což přestavuje neuhrazený úrok z prodlení za období od právní moci exekučního titul, a to z důvodu promlčení tohoto nároku s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 31 Cdo 2160/2012 ze dne 15.5.2013.

Z leasingové smlouvy č. 90601731 ze dne 24.2.2001 soud zjistil, že tato smlouva byla uzavřena za účelem pořízení vozidla Seat Cordoba 1,6 GLX v ceně 180.000,--Kč bez DPH. Dlužník byl povinen po zaplacení poplatku 2.300,--Kč a zálohy ve výši 56.882,--Kč uhradit 48 pravidelných měsíčních splátek po 5.655,--Kč s tím, že konečný odprodej vozidla pak měl být proveden za 1.000,--Kč. Přímo v textu smlouvu v čl. 4.3. bylo ujednáno, že tato smlouva je uzavřena dle § 262 odst. 1 obchodního zákoníku jako obchodněprávní v režimu zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Smlouva je uzavřena jako nepojmenovaná ve smyslu § 269 odst. 2 obchodního zákoníku. Nedílnou součástí smlouvy byly dále učiněny všeobecné obchodní podmínky finančního leasingu, které však nejsou dlužníkem podepsány. Dlužník je označen jménem, příjmeních, bydlištěm, rodným číslem s tím, že nemá DIČ, neboť se jedná o neplátce. Dlužník tedy nevystupoval v pozici podnikatele. Žalovaný smlouvu uzavíral pod svým původním názvem GE Capital Leasing a.s.

Z rozsudku Okresního soudu ve Svitavách č.j. 10 C 770/2004-22 ze dne 24.8.2004 (právní moc dne 21.10.2004) soud zjistil, že dlužníkovi bylo uloženo zaplatit věřiteli (žalovanému) 25.971,--Kč a dále úrok ve výši 0,3 % denně z částky 275,--Kč od 2.11.2001, z částky 5.655,--Kč od 2.12.2001 a z částky 5.655,--Kč od 2.1.2012 vždy do zaplacení, a dále náklady řízení 11.746,--Kč.

Z usnesení Okresního soudu ve Svitavách č.j. 5 Nc 3042/2009-10 ze dne 30.1.2009 soud zjistil, že k vymožení pohledávky plynoucí ze shora uvedeného rozsudku byla na majetek dlužníka nařízena exekuce. Z aplikace InfoSoud plyne, že řízení bylo zahájeno 21.1.2009 a usnesení o nařízení exekuce nabylo právní moci dne 21.4.2009. Z exekučního příkazu č.j. 030 EX 22250/08-19 ze dne 11.1.2010 plyne, že k vymožení pohledávky bylo zřízeno exekuční zástavní právo.

Po právní stránce soud posoudil věc následovně.

Podle § 110 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen občanský zákoník ) úroky a opětující se plnění se promlčují ve třech letech; jde-li však o práva pravomocně přiznaná nebo písemně uznaná, platí tato promlčecí doba, jen pokud jde o úroky a opětující se plnění, jejichž splatnost nastala po právní moci rozhodnutí nebo po uznání.

Podle § 262 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen obchodní zákoník ) ve znění účinném do 31.12.2001 (účinnost v době podpisu leasingové smlouvy) strany si mohou dohodnout, že jejich závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v § 261, se řídí tímto zákonem. Jestliže taková dohoda směřuje ke zhoršení právního postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem, je neplatná. Dohodou nelze vyloučit použití ustanovení občanského zákoníku o spotřebitelských smlouvách nebo adhezních smlouvách a zneužívajících klauzulích a ustanovení zvláštních právních předpisů směřujících k ochraně spotřebitele. Podle odst. 2 nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštního právního předpisu něco jiného a je-li jenom jedna ze stran právního vztahu podle § 261 odst. 1 nebo 3 podnikatelem, použijí se ustanovení této části na obě strany; ustanovení o odpovědnosti, spotřebitelských smlouvách nebo adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a společných závazcích občanského zákoníku a ustanovení zvláštních zákonů směřujících k ochraně spotřebitele však je třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem.

Podle § 269 odst. 2 obchodního zákoníku ve znění účinném do 31.12.2013 účastníci mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není upravena jako typ smlouvy. Jestliže však účastníci dostatečně neurčí předmět svých závazků, smlouva uzavřena není.

Podle § 408 odst. 1 obchodního zákoníku ve znění účinném do 31.12.2013 bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet. Námitku promlčení však nelze uplatnit v soudním nebo rozhodčím řízení, jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty. Podle odst. 2 bylo-li právo pravomocně přiznáno v soudním nebo rozhodčím řízení později než tři měsíce před uplynutím promlčecí doby nebo po jejím uplynutí, lze rozhodnutí soudně vykonat, jestliže řízení o jeho výkonu bylo zahájeno do tří měsíců ode dne, kdy mohlo být zahájeno.

Žalobce se domáhá popření pohledávky žalovaného spočívající v nákladech řízení přirostlých po právní moci shora uvedeného rozsudku, a to z důvodu promlčení. Insolvenční správce toto popření učinil s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 31 Cdo 2160/2012 ze dne 15.5.2013, kde byl vysloven právní názor, že uplyne-li doba tří let od právní moci rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu, jímž úroky, úroky z prodlení nebo jiná opětující se plnění byly přiznány, promlčí se celý nárok na úroky, úroky z prodlení nebo jiná opětující se plnění, která se jako nárok promlčují a jejichž splatnost nastala po právní moci rozhodnutí . Tento závěr však Nejvyšší soud učinil při výkladu ustanovení § 110 odst. 3 občanského zákoníku. V daném případě však strany sjednaly přímo v textu leasingové smlouvy, že tato smlouva se bude řídit obchodním zákoníkem. Leasingová smlouva není jako smluvní typ upravena ani v občanském ani v obchodním zákoníku a jedná se tedy o tzv. nepojmenovanou smlouvu. Dlužník při jejím sjednávání nevystupoval jako podnikatel (nebylo mu přiděleno DIČ) a leasingová smlouva uzavřená mezi podnikatelem a nepodnikatelem (spotřebitelem) by jinak (nedošlo-li by k volbě práva) byla uzavřena jako nepojmenována smlouva dle § 51 občanského zákoníku. V daném případě však došlo k volbě obchodního zákoníku a dle názoru soudu byla tato volba dle § 262 odst. 1 obchodního zákoníku učiněna platně. Námitka neplatnosti tohoto ujednání byla jednak vznesena až v rámci incidenčního sporu a jedná se tedy o jinou skutečnost než ta, pro kterou správce pohledávku popřel (srov. § 199 odst. 3 IZ). Soud však dále ani nesdílí stanovisko správce o tom, že by volba byla neplatná. Jak již bylo zmíněno, ujednání o volbě práva nebylo obsaženo ve všeobecných obchodních podmínkách (které dlužník nepodepsal), ale k volbě došlo přímo v textu smlouvu a toto ujednání je kryto podpisem dlužníka. Volbu obchodního zákoníku ve vztahu mezi podnikatelem a spotřebitelem nelze obecně považovat za neplatnou dle § 262 odst. 1 obchodního zákoníku, tedy že by vždy směřovala ke zhoršení právního postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem. Zde srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp.zn. Cpjn 200/2013 ze dne 11. 12. 2013, který se sice týkal primárně inominátní smlouvy o propagaci reklamy, avšak v němž bylo obecně konstatováno, že režim obchodního zákoníku nelze paušálně považovat za takový, který a priori zhoršuje postavení strany, jež není podnikatelem . K otázce možnosti aplikovat úpravu promlčení dle obchodního zákoníku rovněž na spotřebitelské smlouvy, se vyjádřil Nejvyšší soud ČR rovněž rozhodnutí sp.zn. 32 Cdo 3337/2010 ze dne 24.7.2012, kde dospěl k závěru, že ustanovení občanského zákoníku o promlčení nelze považovat za ustanovení na ochranu spotřebitele ve smyslu § 262 odst. 4 (původně § 262 odst. 2), části první věty za středníkem, obchodního zákoníku.

Úprava promlčení v obchodním zákoníku je pak komplexní a ustanovení § 110 odst. 3 občanského zákoníku se neuplatní a tudíž ani závěry Nejvyššího soudu vztahující se k tomuto ustanovení prezentované v rozhodnutí sp.zn. 31 Cdo 2160/2012. Ke vztahu mezi úpravou promlčení v občanském a v obchodním zákoníku se Nejvyšší soud vyjádřil v rozhodnutí sp.zn. 20 Cdo 1104/2006 ze dne 18.10.2006, kde dospěl k závěru, že právní úprava promlčení v obchodním zákoníku má komplexní povahu, a tudíž se obecná úprava obsažená v § 110 odst. 1 obč. zák. v obchodně právních poměrech nemůže uplatnit. Obchodní zákoník upravuje promlčení ve vztahu k výkonu rozhodnutí (exekuci) v ustanovení § 408 odst. 2 obch. zák., kde používá pojmu "právo pravomocně přiznané v soudním nebo rozhodčím řízení". Ze zařazení tohoto ustanovení za ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák., zakotvující desetiletou lhůtu, nutno dovodit, že právo pravomocně přiznané lze vykonat v exekučním řízení zahájeném v desetileté lhůtě podle § 408 odst. 1 obch. zák. Ustanovení § 408 odst. 2 obch. zák. sice výslovně neříká, že rozhodnutí vydané v soudním či rozhodčím řízení, přiznávající určité právo, lze soudně vykonat, bylo-li exekuční řízení zahájeno v desetileté lhůtě, ale pro tam uvedené případy dokonce stanoví prodloužení promlčecí doby (o tři měsíce ode dne, kdy vykonávací řízení mohlo být zahájeno). Touto "promlčecí dobou", o jejímž uplynutí hovoří (v souvislosti s prodloužením lhůty k výkonu rozhodnutí) ustanovení § 408 odst. 2 obch. zák.-logicky-není obecná čtyřletá doba (§ 397 obch. zák.) stanovená pro uplatnění práva v nalézacím řízení, tedy pro podání žaloby (§ 391 odst. 1 obch. zák.), nýbrž doba desetiletá, upravená v předcházejícím odstavci téhož paragrafu, tedy v ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. Z výše uvedeného tak vyplývá, že se přiznané právo vyplývající z obchodního závazkového vztahu ve smyslu § 408 odst. 1 obch. zák. promlčuje v deseti letech ode dne, kdy promlčecí doba začala běžet poprvé; u práva na plnění závazku tedy podle § 392 odst. 1 obch. zák. ode dne, kdy měl být závazek splněn. K otázce příznivosti či nepříznivosti úpravy promlčení v rámci obchodního zákoníku je vhodné rovněž podotknout, že z § 408 obchodního zákoníku plyne, že pohledávku lze vymoci v exekučním řízení, které musí být zahájeno do 10 let ode dne, kdy promlčecí doba začala poprvé běžet. Z úpravy promlčení v občanském zákoníku plyne, že žalobu je možné podat v promlčecí době, následně po dobu řízení před soudem promlčecí doba neběží a v případě úspěchu má následně věřitel k dispozici další desetiletou promlčecí dobu k zahájení exekučního řízení. Celková doba promlčení tak může být výrazně delší než maximální doba 10 let dle obchodního zákoníku. Úprava promlčení v obchodním zákoníku by se tak mohla jevit jako výhodnější pro spotřebitele.

K zahájení exekučního řízení v daném případě sice došlo až po uplynutí čtyř let od právní moci exekučního titulu, avšak s ohledem na to, že se promlčení v tomto případě řídí ustanoveními obchodního zákoníku, tak příslušenství přirostlé po právní moci exekučního titulu není promlčené. Leasingová smlouva byla uzavřena dne 24.2.2001 a exekuční řízení bylo zahájeno dne 21.1.2009, tedy očividně před uplynutím deseti let ode dne, kdy počalo promlčení poprvé běžet. Celková výše příslušenství je pak způsobena rovněž chováním dlužníka, který měl dostatek času, aby zaplatil relativně nízké částky jistiny, k jejichž uhrazení byl zavázán rozsudkem soudu. Dlužník však na tyto částky v podstatě ničeho neplnil a nechal nabíhat soudem přiznané úroky.

Pro úplnost je třeba dodat, že žalobcem zmíněná neplatnost sjednané výše úroků je pak novým popěrným důvodem, kdy toto nebylo u přezkumného jednání namítáno. Dále se jedná o právní otázku, kterou se již zabýval okresní soud v nalézacím řízení, a jiné právní posouzení nemůže být důvodem popření. (srov. § 199 odst. 2 a 3 IZ).

O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 202 IZ. Žalobce měl sice ve věci úspěch, avšak proti žalovanému insolvenčnímu správci mu v tomto typu sporu nepřináleží nárok na náhradu nákladů řízení. Soud neshledal, že by zde byly důvody pro postup dle § 202 odst. 2 IZ. Ze strany žalujícího insolvenčního správce se nejednalo o bezdůvodný popěrný úkon, který by byl zjevně neúspěšný. Správce vycházel z jiného právního posouzení, což však není důvod pro postup dle § 202 odst. 2 IZ. Soud proto rozhodl tak, že žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení rozsudku, a to k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích (ustanovení § 201 a § 204 odst. 1 o.s.ř.).

Lhůta k podání opravného prostředku začíná běžet ode dne, kdy bude toto usnesení doručeno adresátovi zvláštním způsobem (ustanovení § 74 odst. 2 insolvenčního zákona, ve spojení s ustanovením § 160 odst. 3 insolvenčního zákona).

V Pardubicích dne 20. října 2016 Mgr. Martin Schreier v. r. samosoudce

Za správnost vyhotovení: Marie Severinová