KSPA 60 INS 34035/2014-C1-4
Č.j. KSPA 60 INS 34035/2014-C1-4 (60 ICm 2655/2015)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Schreierem ve věci žalobce: Barlog Capital a.s., Moulíkova 2238/1, 150 00 Praha 5-Smíchov, IČ 28210956, proti žalovanému: JUDr. Martin Pavliš, Wilsonova 368, 539 01 Hlinsko (insolvenční správce dlužníka Karla Valáška, rč. 731005/5698), zast. Mgr. Martinem Červinkou, advokátem se sídlem Čechova 396/16, 56002, Česká Třebová, o určení popřené pohledávky,

takto:

I. Určuje se, že žalobce má vůči dlužníkovi Karlu Valáškovi, rč. 731005/5698, pohledávku ve výši 18.417,--Kč.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobce domáhal určení, že má proti dlužníkovi Karlu Valáškovi, rč. 731005/5698, pohledávku ve výši 39.340,--Kč.

III. Žalobce je povinen zaplati žalovanému náklady řízení ve výši 5.207,--Kč, a to k rukám zástupce žalovaného Mgr. Martina Červinky, advokáta se sídlem Čechova 396, 560 02 Česká Třebová, do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhal určení, že má vůči dlužníkovi pohledávku ve výši 57.757,--Kč. Žalobu odůvodnil tím, že jeho pohledávky byly popřeny z důvodu promlčení. Pohledávky však nejsou promlčeny, neboť doložil rozhodčí nález ze dne 7.4.2008, který nabyl právní moci dne 2.5.2008 a došlo tak k prodloužení promlčecí doby ze 4 na 10 let. Odkázal na judikaturu Vrchního soudu v Praze s tím, že promlčecí doba přestala běžet i tehdy, jestliže věřitel zahájil rozhodčí řízení o splnění svého majetkového nároku na základě neplatné doložky. Pohledávka byla splatná nejdříve dne 24.10.2007 a rozhodčí nálež byl vydán 7.4.2008, tedy za běhu promlčecí doby. Pohledávka 2 (smluvní pokuta) byla popřena z důvodu neplatnosti pro rozpor s dobrými mravy. Žalovaný s tímto nesouhlasí a tuto smluvní pokutu nárokuje dle bodu 3 obchodních podmínek.

Žalovaný ve vyjádření uvedl, že nikdy nedošlo k účinnému zahájení rozhodčího řízení ve smyslu § 14 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení, neboť Rozhodčí a správní společnost a.s., jíž byla rozhodčí žaloba doručena, není stálým rozhodčím soudem. Námitka promlčení pak není v rozporu s dobrými mravy-byl to právní předchůdce žalobce, kdo rozhodčí doložku naformuloval a kdo neplatnou doložku učinil součástí svých smluvních podmínek, a kdo na jejím základě podal rozhodčí žalobu. I kdyby nebyla promlčena jistina, tak příslušenství ve formě úroků z prodlení promlčeno být musí, když žalobce netvrdí ani neprokazuje, že by na základě rozhodčího nálezu zahájil výkon rozhodnutí. Za dobu od právní moci rozhodčího nálezu jsou tedy úroky v celém rozsahu promlčeno (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 31 Cdo 2160/2012).

Žalobce se z jednání omluvil a souhlasil s jednáním ve své nepřítomnosti. Soud proto dle § 101 odst. 3 o.s.ř. jednal bez přítomnosti žalobce.

Žalovaný z důvodu procesní jistoty při jednání navrhl provést důkaz celým rozhodčím spisem. Soud tento důkaz neprováděl, neboť níže uvedenými listinnými důkazy byl skutkový stav zjištěn v dostatečném rozsahu potřebném pro rozhodnutí.

Soud nejprve posoudil včasnost podané žaloby. Pohledávka žalobce byla popřena při přezkumném jednání dne 23.6.2015, žaloba pak byla soudu doručena dne 7.72015, tj. ve lhůtě 30 dnů ode dne konání přezkumného jednání, tedy včas dle § 198 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákona (dále jen IZ ).

Z vlastní činnosti je soudu známo, že u dlužníka byl zjištěn úpadek, bylo povoleno oddlužení a insolvenčním správcem byl ustanoven žalovaný.

Z přihlášky pohledávky plyne, že žalobce si přihlásil vůči dlužníkovi dvě nevykonatelné a nezajištěné pohledávky ve výši 48.407,--a 9.350,--Kč. První pohledávka představovala nedoplatek na smlouvě o úvěru č. 22007-5752 ve výši 27.683,--Kč, s tím, že z celkové dlužné částky 30.200,--Kč bylo uhrazeno 2.517,--Kč, tedy 1 splátka. Dále v této pohledávce byl obsažen zákonný úrok z prodlení ve výši 16.724,--Kč (z částky 27.683,--Kč od 25.10.2007 do 29.3.2015), dále paušální náhrada nákladů spojených s vymáháním ve výši 4.000,--Kč. Pohledávka 2 představovala smluvní pokutu dle článku 3 obchodních podmínek za 90 měsíců prodlení (od 10/2007 do 3/2015) po 850,--Kč (tj. 76.500,--Kč) s tím, že věřitel z této částky požaduje pouze 11 smluvních pokut, tj. částku 9.350,--Kč.

Z protokolu o přezkumném jednání a z přezkumného listu pro pohledávky žalobce plyne, že při přezkumném jednání žalovaný popřel pravost obou dílčích pohledávek. Pohledávky 1 a 2 popřel z důvodu promlčení. Pohledávku 2 pak navíc z důvodu, že se jedná o smluvní pokutu sjednanou v nepřiměřené výši, a proto je její sjednání neplatné pro rozpor s dobrými mravy.

Z úvěrové smlouvy č. 22007-5752 ze dne 13.9.2007 soud zjistil, že právní předchůdce žalobce Smart Capital a.s. (dále též jen původní věřitel ) se zavázal poskytnout dlužníkovi úvěr ve výši 20.000,--Kč. Dlužník se zavázal uhradit žalobci jistinu 20.000,--Kč, a 12 měsíčních poplatků za správu úvěru ve výši 850,--, tedy celkem za 12 měsíců částku 10.200,--Kč. Celkem měl dlužník vrátit 30.200,--Kč, a to ve 12 měsíčních splátkách po 2.517,--Kč. První splátka měla být uhrazen do 10 dnů od uzavření smlouvy (tj. do 23.9.2007) a další splátky byly splatné vždy 30. den od splatnosti přechozí splátky. V záhlaví smlouvy bylo uvedeno, že strany se budou dále řídit obchodními podmínkami, s nimiž jsou strany srozuměny. Nedílnou součástí smlouvy byly učiněny obchodní podmínky, v nichž si strany sjednaly smluvní pokutu ve výši měsíčního poplatku za správu úvěru, a to za každý započatý kalendářní měsíc prodlení až do zaplacení jistiny včetně poplatku za správu úvěru (bod 3). Smluvní pokuta tedy činila 850,--Kč měsíčně. Dále zde byla sjednána paušální náhrada náklady spojených s vymáháním ve výši 20 % z poskytnutého úvěru (bod 3). V bodu 1 bylo uvedeno, že věřitel je oprávněn závazek zesplatnit v případě, kdy dlužník včas nesplní povinnost uhradit kteroukoli splátku řádně včas. V bodě 11 byla sjednána rozhodčí doložka tak, že spor bude rozhodovat rozhodce (rozhodci) zásadně jmenovaný Rozhodčí a správní společností a.s. s tím, že procesní pravidla, provádění dokazování, forma rozhodnutí a náklady jsou upraveny v jednacím řádu vydaném Rozhodčí a správní společností a.s. Rozhodce mohl rozhodnout spor podle zásad spravedlnosti. Obchodní podmínky nejsou dlužníkem podepsány.

Z rozhodčího nálezu č.j. 0287/2007 ze dne 7.4.2008 soud zjistil, že podle shora uvedené rozhodčí doložky bylo dne 17.12.2007 zahájeno rozhodčí řízení a žalobci byly proti dlužníkovi přiznány přihlašované nároky. Ze záznamu o právní moci rozhodčího nálezu plyne, že ten nabyl právní moci dne 2.5.2008. Z kopie doručenky plyne, že bylo dlužníkovi doručováno na adresu, kterou uvedl ve smlouvě.

Ze smlouvy o postoupení pohledávek a z přílohy k této smlouvě plyne, že pohledávka byla postoupena na žalobce.

Po právní stránce soud posoudil věc následovně.

Podle § 497 obchodního zákoníku platného do 31.12.2013 (dále jen obchodní zákoník) smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

Podle § 262 odst. 4 obchodního zákoníku ve vztazích podle § 261 nebo podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle odstavce 1 se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku.

Podle § 39 občanského zákoníku platného do 31.12.2013 (dále jen OZ) neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Podle § 52 odst. 1 OZ spotřebitelskými smlouvami jsou smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel. Podle odst. 2 dodavatelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Podle odst. 3 spotřebitelem je fyzická osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání.

Mezi původním věřitelem a dlužníkem byla uzavřena smlouva o úvěru dle § 497 a násl. obchodního zákoníku. Původní věřitel ji uzavíral jako podnikatel a dlužník jako spotřebitel a jedná se tedy o spotřebitelskou smlouvu dle § 52 a násl. OZ.

Soud má předně za to, že pohledávka je nevykonatelná, neboť rozhodčí řízení probíhalo na základě neplatné rozhodčí doložky. Rozhodčí doložka nebyla sjednána v samotném textu úvěrové smlouvy, ale až v obchodních podmínkách, které dlužník nepodepsal. Strany smlouvy se pak obchodními podmínkami měly řídit pouze na základě obecného předtištěného ujednání uvedeného v záhlaví smlouvy. Sjednání rozhodčí doložky v obchodních podmínkách, které dlužník samostatně nepodepsal, je pro spotřebitele matoucí a nepředvídatelné. Takové ujednání je neplatné pro rozpor s dobrými mravy dle § 39 OZ a dále je neplatné dle § 55 odst. 2 OZ ve spojení s § 56 OZ, neboť představuje značnou nerovnováhu v právech a povinnostech v neprospěch spotřebitele, který se tímto vzdává možnosti, aby jeho povinnosti byly posouzeny před obecnými soudy. Rozhodčí doložka je dále neplatná proto, že neobsahuje konkrétní označení rozhodce. Pro posouzení toho, zda je rozhodčí doložka platná, či nikoliv, je podstatné to, zda byl rozhodčí nález vydán rozhodcem, který byl oprávněn spor rozhodnout. Z výše citované rozhodčí doložky vyplývá, že se dlužník se žalobcem dohodl tak, že majetkové spory ze smlouvy o úvěru budou rozhodovány v rozhodčím řízení, a to jedním rozhodcem jmenovaný Rozhodčí a správní společností a.s. V daném případě tak rozhodčí doložka neobsahovala konkrétní určení rozhodce, ale odkazovala na společnost, která není a nebyla stálým rozhodčím soudem. Zde soud odkazuje na právní větu rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 31 Cdo 1945/2010 ze dne 11.5.2011, kde byl vysloven názor, že neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na ,,rozhodčí řád" vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 občanského zákoníku . V neposlední řadě je pak rozhodčí doložka neplatná pro to, že rozhodce mohl rozhodnout věc podle zásad spravedlnosti, a tudíž bez nutnosti zohlednit kogentní ustanovení právního řádu na ochranu spotřebitele.

I přestože je pohledávka nevykonatelná, tak nedošlo k jejímu promlčení. Dle nesporovaného tvrzení žalobce byla uhrazena pouze jedna splátka splatná dne 23.9.2007 a dlužník se ocitl v prodlení se splacením druhé splátky splatné dne 23.10.2007. Dne 24.10.2007 tak došlo k zesplatnění pohledávky (věřitel pak úroky požaduje od 25.10.2007). Rozhodčí řízení bylo zahájeno dne 17.12.2007 a rozhodčí nález byl vydán dne 7.4.2008 s právní mocí dne 2.5.2008. Všechny tyto úkony byly provedeny před uplynutím čtyřleté promlčecí doby dle § 397 obchodního zákoníku a žalobce dosáhl vydání rozhodčího nálezu (byť na základě neplatné rozhodčí doložky). Bylo-li právo plynoucí z obchodního závazkového vztahu pravomocně přiznáno v soudním nebo rozhodčím řízení, promlčuje se ve smyslu ustanovení § 408 odst. 1 obchodního zákoníku za 10 let ode dne, kdy promlčecí doba počala běžet poprvé (usnesení Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 20 Cdo 1595/2002). V daném případě tak promlčecí doba dosud neuplynula. Ani rozhodčí nález vydaný na základě neplatné rozhodčí doložky však nelze bez dalšího považovat za nicotný právní akt. Soud zde vychází z právního názoru vysloveného v rozsudku Vrchního soudu v Praze č.j. 104 VSPH 311/2014-55 ze dne 5.8.2014 (sp zn. řízení u soudu prvního stupně 60 ICm 2461/2013 v insolvenčním spise zn. KSPA 60 INS 31812/2012). Tam odvolací soud uzavřel, že z ustanovení rozhodčího řádu plyne, že je-li vydaný rozhodčí nález z nějakého důvodu vadný, je nutno jej odklidit cestou jeho zrušení, a to buď do tří měsíců od jeho doručení formou žaloby podanou dle § 31 a § 32 odst. 1 rozhodčího řádu, nebo stejnou žalobou podanou v rámci probíhajícího exekučního řízení v 30 denní lhůtě podle § 35 odst. 2 rozhodčího řádu. Je-li rozhodčí nález tímto způsobem zrušen, věřiteli se jeho hmotněprávní nárok nepromlčuje za předpokladu, že v 30 denní lhůtě podá u soudu žalobu (viz § 16 rozhodčího řádu). Jinými slovy, aby mohlo být o téže věci rozhodováno znovu mezi týmiž stranami, je nezbytné vadný rozhodčí nález zákonem předpokládaným způsobem odstranit. Nestane-li se tak, je rozhodčí nález vykonatelný, neboť má účinky pravomocného soudního rozhodnutí. Vzhledem k této vnitřní logice uvedeného zákona nelze prohlásit za nicotný právní akt rozhodčí nález, který byl vydán na základě neplatné rozhodčí doložky, a jednalo se o spor, který byl arbitrovatelný (musí se jednat o majetkový spor a musí být možné o předmětu sporu uzavřít smír-viz § 2 odst. 1 a 2 rozhodčího řízení). Např. nicotným právním aktem by byl rozhodčí nález, kterým by bylo rozvedeno manželství. Odvolací soud dále upozornil, že pokud by byly bez dalšího pokládány za právně nicotné rozhodčí nálezy, které vyhovují ustanovení § 2 odst. 1 a 2 rozhodčího řádu, nedošlo by ke stavení promlčecí lhůty nároků věřitelů dle § 16 ve spojení s § 35 odst. 2 a § 34 rozhodčího řádu, čímž by byli věřitelé výrazně poškozeni na svých právech, navíc postupem rozporným s rozhodčím řádem. Odvolací soud uzavřel, že je-li arbitrovatelný rozhodčí nález vydán na základě neplatné rozhodčí doložky, má i takový rozhodčí nález účinky pravomocného soudního rozhodnutí a nelze jej považovat za nicotný právní akt. V rozsudku č.j. 104 VSPH 50/2014-62 ze dne 4.8.2014 (34 ICm 2288/2012 v insolvenčním řízení KSPH 40 INS 1545/2012) soud dále uzavřel, že i pokud by došlo k promlčení pohledávky, tak s odkazem na nález Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 2842/10 z 25.5.2011, věřitel promlčení pohledávky nezavinil, podal včas rozhodčí žalobu a nemohl předvídat změnu judikatury. Jak z nálezu plyne, věřitel nemůže být zbaven svého oprávněného nároku jen na základě nevyjasněné koncepce promlčitelnosti jeho práva, způsobené změnou judikatury, tj. změnou právní interpretace ze strany soudů. Námitka promlčení by tedy byla v rozporu s dobrými mravy. Zde dále srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze sp.zn. 104 VSPH 158/2014-52 ze dne 1.9.2014, či rozsudek Vrchního soudu v Olomouci sp.zn. 13 VSOL 155/2014-97 ze dne 27.1.2015.

Pohledávka proto není promlčena (byť je nevykonatelná) a soud se zabýval jednotlivými nároky. Původní věřitel poskytl dlužníkovi částku 20.000,--Kč, dlužník uhradil celkem 2.517,--Kč a na jistině zbývá doplatit částku 17.483,--Kč. Na tuto částku tak žalobci vznikl nárok. Soud žalobci nepřiznal odměnu ve formě 12 měsíčních poplatků po 850,--Kč v celkové výši 10.200,--Kč, neboť ujednání o ní je neplatné pro rozpor s dobrými mravy dle § 39 OZ. Úvěr byl poskytnut na dobu jednoho roku a odměna (či zisk) z poskytnuté částky měl představovat 51 % (ekvivalent ročního úroku) z fakticky poskytnuté částky. Z § 499 obchodního zákoníku vyplývá, že za sjednání závazku věřitele poskytnout na požádání peněžní prostředky lze poskytnout úplatu. Občanský zákoník ani jiné právní předpisy přitom výslovně nestanoví, do jaké výše lze při peněžité půjčce sjednat výši této úplaty-smluvní odměny. Z této skutečnosti však nelze dovozovat, že by její výše závisela jen na dohodě účastníků smlouvy, a že by tedy nepodléhala žádnému omezení. Přitom soulad obsahu právního úkonu s dobrými mravy musí být posuzován vždy, bez ohledu na to, zda byl výsledkem svobodného ujednání mezi účastníky smlouvy. Je nepochybné, že nepřiměřeně vysoká smluvní odměna sjednaná při poskytnutí úvěru je obecně považována za odporující obecně uznávaným pravidlům chování, vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu. V rámci úvahy o dobrých mravech vycházel soud rovněž z toho, že souladné s dobrými mravy je takové ujednání, jež vymezuje práva a povinnosti účastníků smlouvy vyváženě. To však v daném případě dovodit nelze, protože se dlužník za poskytnutí úvěru zavázal zaplatit žalobci odměnu, která odpovídá úrokům 51 % z poskytnuté částky ročně. Takovýto úrok podstatně přesahuje horní hranici tehdy obvyklé úrokové míry. Srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze č.j. 2 VSPH 156/2011-60 (59 ICm 445/2011) ve věci sp.zn. KSPA 59 INS 12543/2010. Žalobci tak nárok na zaplacení smluvní odměny nevznikl.

Soud dále žalobci přiznal zákonné úroky z prodlení z částky 17.483,--Kč od 25.10.2007 (datum, od kdy požaduje úroky žalobce, přičemž tento den již byla pohledávka zesplatněna) do 2.5.2008 (den právní moci rozhodčího nálezu) ve výši 934,--Kč. Soud jednak přiznal úroky pouze z nedoplatku jistiny (bez neplatně sjednaných měsíčních poplatků) a nikoli z částky 27.683,--Kč jak požadoval žalobce, a dále soud přiznal pouze úroky za období do právní moc rozhodčího nálezu. Úroky přirostlé po právní moci rozhodčího nálezu jsou promlčené. Nejvyšší soud ČR ve svém usnesením sp.zn. 31 Cdo 2160/2012 ze dne 15.5.2013 dospěl k závěru, že uplyne-li doba tří let od právní moci rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu, jímž úroky, úroky z prodlení nebo jiná opětující se plnění byly přiznány, promlčí se celý nárok na úroky, úroky z prodlení nebo jiná opětující se plnění, která se jako nárok promlčují a jejichž splatnost nastala po právní moci rozhodnutí . Námitka promlčení ohledně úroků přirostlých po právní moci rozhodčího nálezu tak byla vznesena důvodně. Žalobce ani netvrdil (ani neprokázal), že by na základě rozhodčího nálezu zahájil výkon rozhodnutí či exekuci. Na zabývající část úroků z prodlení ve výši 15.790,--Kč proto žalobci nárok nevznikl.

Žalobce dále požadoval paušální náhradu nákladů spojených s vymáháním ve výši 4.000,--Kč (dle bodu 3 obchodních podmínek), tj. jako 20 % z poskytnutého úvěru. Tento nárok soud posoudil jako smluvní pokutu za prodlení s placením úvěru. Smluvní pokuta však nebyla sjednána v samotném textu smlouvy, ale pouze v obchodních podmínkách, které dlužník nepodepsal, a její ujednání je proto neplatné s ohledem na spotřebitelský charakter smlouvy dle § 39 OZ, a to s odkazem na nález Ústavního soudu I. ÚS 3512/11 ze dne 11.11.2013. Na tuto částku tak žalobci nárok nevznikl.

V dílčí pohledávce 2 dále žalobce požadoval smluvní pokutu dle čl. 3 obchodních podmínek, tj. za 90 měsíců prodlení po 850,--Kč, celkem 76.500,--Kč, s tím, že z této částky požadoval pouze 9.350,--Kč (tj. ekvivalent smluvní pokuty za 11 měsíců). Ani tato smluvní pokuta jednak nebyla sjednána v samotném textu smlouvy, ale pouze v obchodních podmínkách, které dlužník nepodepsal, a její ujednání je rovněž neplatné dle § 39 OZ s odkazem na nález Ústavního soudu I. ÚS 3512/11 ze dne 11.11.2013. Tato smluvní pokuta je dále v rozporu s dobrými mravy pro její nepřiměřenou výši. Podle § 517 OZ je věřitel oprávněn v případě prodlení se splněním peněžitého závazku požadovat na dlužníkovi úroky z prodlení. Z toho je zřejmé, že sjednaná smluvní pokuta plní stejnou funkci, spočívající v zajištění splnění peněžitého závazku ze smlouvy o úvěru, navíc má ovšem funkci reparační. U úvěrové smlouvy byly požadovány úroky z prodlení ve výši 16.724,--Kč (včetně promlčených) a smluvní pokuta tak, jak by vyplývala z obchodních podmínek, by byl více než 4,5 krát vyšší. Z obchodních podmínek tak plyne smluvní pokuta ve výši, kterou by žalobce nemohl získat, uložil-li by vymáhanou částku u kterékoli banky. Přiměřenost sjednané smluvní pokuty je třeba posuzovat i z hlediska závazku, jehož splnění zajišťuje: jedná se o závazek hradit měsíční splátky ve výši 2.517,--Kč a sjednaná smluvní pokuta 850,--Kč tedy odpovídá 33 % z této částky. Protože ujednání o výši smluvní pokuty zjevně zakládá ve vztahu k dlužníkovi jako spotřebiteli značnou nerovnost, dospěl soud k závěru, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné dle § 39 občanského zákoníku pro rozpor s dobrými mravy (srov. rozsudek č.j. 2 VSPH 138/2011-59 ve věci sp.zn. 139 ICm 2073/2010, KSPL 20 INS 10211/2010 ze dne 2.4.2012). Vzhledem k tomu, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné, není žalobce oprávněn požadovat jakoukoli část z této smluvní pokuty. Smluvní pokuta je neplatná jako celek. Na daném tedy nic nemění, že žalobce si přihlásil pouze její část, neboť není oprávněn požadovat žádnou částku z neplatně sjednané pokuty. V daném případě se sice jednalo o smluvní pokutu sjednanou v rámci úvěrových smluv, které podléhají režimu obchodního zákoníku, avšak s odkazem na spotřebitelský charakter úvěrových smluv se moderace dle § 301 obchodního zákoníku neuplatní. Soud vychází z rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2707/2007, ze dne 14. 10. 2009, kde byl vyjádřen názor, že smluvní pokuta sjednaná v nepřiměřené výši je zpravidla v rozporu s dobrými mravy. V obchodních závazkových vztazích se ustanovení o smluvní pokutě upravená v § 300 až 302 od 1. 1. 2001 v důsledku novelizace ustanovení § 262 odst. 4 obch. zák. vztahují pouze na situace, kdy zavázaným je podnikatel, tedy profesionál, který si musí být vědom hospodářského rizika v případě sjednání smluvní pokuty . Proto jsou na něho z hlediska odpovědnosti kladeny přísnější podmínky než na nepodnikatele. V daném případě pak zavázaným není podnikatel a ustanovení obchodního zákoníku o smluvní pokutě včetně moderace se neuplatní.

Na základě shora uvedeného dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná ohledně nesplacené jistiny úvěru 17.483,--Kč a části úroků z prodlení 934,--Kč, celkem tedy 18.417,--Kč. Na zbývající část přihlášené pohledávky ve výši 39.340,--Kč (tj. část jistiny 10.200,--Kč, část úroků z prodlení 15.790,--Kč, náklady spojené s vymáháním 4.000,--Kč a smluvní pokuta 9.350,--Kč) pak žalobci nárok nevznikl.

O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Celkem byla žalována částka 57.757,--Kč, žalovaný byl úspěšný do částky 39.340,--Kč a neúspěšný v částce 18.417,--Kč, rozdíl mezi jeho úspěchem a neúspěchem tak činil 20.923,--Kč, což je 36 % žalované částky. Žalovaný tak má nárok proti žalobci na 36 % svých nákladů. Poté, co Ústavním soudem ČR byla zrušena vyhláška č. 484/2000 Sb. (viz nález Ústavního soudu publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013 Sb.), soud náhradu nákladů řízení v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 31 Cdo 3043/2010, ze dne 15.5.2013, a v souladu s aktuální rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ČR (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 29 ICdo 15/2013 a 29 ICdo 18/2013), přiznal dle § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu. Tarifní hodnota dle zmíněného ustanovení advokátního tarifu činí 50.000,--Kč, a sazba mimosmluvní odměny tak činí dle § 7 advokátního tarifu částku 3.100,--Kč za jeden úkon právní služby. Soud přiznal žalovanému odměnu za 3 úkony právní služby (převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě a účast při jednání), tedy 9.300,--Kč, k tomu je nutno přičíst třu paušální náhrady po 300,--Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 900,--Kč, dále náhradu za ztrátu času za šest půlhodin po 100,--Kč dle § 14 vyhlášky č. 177/1996 Sb., tedy 600,--Kč, a dále cestovné za cestu na jednání z České Třebové do Pardubic a zpět v délce 144 km osobním vozem Volvo S80, reg.zn. 3E6 2003 při spotřebě dle technického průkazu 12 l na 100 km, vyhláškové ceně Naturalu 95 ve výši 35,90 Kč (vyhl. č. 328/2014 Sb.) a sazbě základní náhrady ve výši 3,70 za 1 km, celkem jízdné ve výši 1.153,--Kč. Celkem tedy náklady 11.953,--Kč, 36 % z této částky činí 4.303,--Kč, k tomu je nutno přičíst 21 % DPH ve výši 904,--Kč, celkem tedy 5.207,--Kč.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení rozsudku, a to k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích (ustanovení § 201 a § 204 odst. 1 o.s.ř.).

Lhůta k podání opravného prostředku začíná běžet ode dne, kdy bude toto usnesení doručeno adresátovi zvláštním způsobem (ustanovení § 74 odst. 2 insolvenčního zákona, ve spojení s ustanovením § 160 odst. 3 insolvenčního zákona).

V Pardubicích dne 27. listopadu 2015 Mgr. Martin Schreier v. r. samosoudce

Za správnost vyhotovení: Lucie Máchová