KSPA 59 INS 27591/2012-C3-21
Č.j.: KSPA 59 INS 27591/2012-C3-21 (59 ICm 1265/2013)

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové-pobočka Pardubice rozhodl samosoudcem JUDr. Karlem Kudláčkem ve věci žalobce: JUDr. Ing. Tomáš Matoušek, se sídlem Hradec Králové, Dukelská 15, PSČ 500 02, insolvenční správce dlužníka Martiny Ouerghi (dříve anonymizovano , anonymizovano , bytem Lanškroun-Dolní Třešňovec, Vančurova 159, 563 01, zastoupen JUDr. Milanem Novákem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Dukelská 15, PSČ 500 02, proti žalovanému: PROFI CREDIT Czech, a.s., IČ 61860069, se sídlem Praha 1, Jindřišská 24/941, PSČ 110 00, zastoupen JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem společnosti PPS ADVOKÁTI, s.r.o, se sídlem Hradec Králové, Velké náměstí 135/19, PSČ 500 03o určení pravosti a výše pohledávky

takto:

I. Žaloba na určení, že vykonatelná pohledávka žalovaného přihlášená do insolvenčního řízení dlužníka Martiny Ouerghi (dříve anonymizovano , anonymizovano , bytem Lanškroun-Dolní Třešňovec, Vančurova 159, PSČ 563 01, sp.zn.a vedená pod označením P2/1 ve výši 58.465 Kč není po právu, se zamítá.

II. Určuje se, že vykonatelná pohledávka žalovaného přihlášená do insolvenčního řízení dlužníka Martiny Ouerghi, (dříve anonymizovano , anonymizovano , bytem Lanškroun-Dolní Třešňovec, Vančurova 159, PSČ 563 01, sp.zn. KSPA 59 INS 27591/2012 a vedená pod označením P2/2 není ve výši 50.032 Kč po právu.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. isir.justi ce.cz

Odůvodnění: Včas podanou incidenční žalobou (doručena dne 10.4. 2013) se žalobce jako insolvenční správce domáhal určení, že vykonatelná pohledávka žalovaného přihlášená do insolvenčního řízení dlužníka Martiny anonymizovano anonymizovano , bytem Vančurova 159, 563 01 Lanškroun-Dolní Třešňovec, sp.zn.a vedená pod označením P2/1 ve výši 58.465 Kč a pod označením P2/2 ve výši 51.198 Kč není po právu.

V žalobě uvedl, že žalovaný do insolvenčního řízení dlužníka přihlásil pohledávku vedenou pod označením P2/1 v celkové výši 58.645 Kč, a to z titulu nedoplatku na směnečné sumě ze zajišťovací směnky dle smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100332692 představující smluvní odměnu ve výši 49.489 Kč, směnečný úrok a náklady rozhodčího řízení ve výši 8.976 Kč. Dále žalovaný přihlásil pohledávku vedenou pod označením P2/2 v celkové částce 51.198 Kč, a to z titulu nedoplatku na směnečné sumě za smluvní pokuty. Pohledávky žalovaného byly žalobcem popřeny při přezkumném jednání konaném dne 15.3.2013. Jako důvod popření přihlášených pohledávek žalobce uvedl, že pokud se týká pohledávky vedené pod označením P2/1, tak tuto popírá z důvodu kauzálních námitek, neboť smluvní odměna za poskytnutí úvěru je nepřiměřeně vysoká, což je rozporné s dobrými mravy podle ustanovení § 39 občanského zákoníku, zejména ve vztahu ke spotřebiteli (viz nález I ÚS 199/11 a rozhodnutí 102 VSPH 154/2012). Vzhledem k akcesorické povaze úroku z prodlení byly v příslušném rozsahu popřeny i tyto, jakožto příslušenství popřené smluvní pokuty. Dále byly popřeny náklady rozhodčího řízení, neboť bylo v rámci spotřebitelské smlouvy rozhodováno na základě neplatné rozhodčí doložky, když dlužníkovi byla odepřena odvolací instance, ústnost řízení a nebyl dostatečně určitý výběr rozhodce. Pohledávku vedenou pod označením P2/2 pak žalobce popřel proto, že ji tvoří smluvní pokuta ve výši 50% maximální výše úvěru, která je nepřiměřeně vysoká, což je rozporné s dobrými mravy podle ustanovení § 39 občanského zákoníku, zejména ve vztahu ke spotřebiteli (viz nález I ÚS 199/11 a rozhodnutí 102 VSPH 154/2012). Současně byly shodným způsobem popřeny i úroky z prodlení. Uznána byla částka 1.166 Kč.

Žalobce v žalobě dále uvedl, že má za to, že rozhodčí doložka uvedená v článku 18 smluvních ujednání o revolvingovém úvěru č. 9100332692 je neplatná, a to z důvodu zastávaných Ústavním soudem (II ÚS 2164/10) a NS ČR, a to zejména proto, že nebyl určen konkrétní rozhodce ad hoc, v daném případě byl rozhodce vybrán společností Rozhodčí společnost Pardubice s.r.o. z jí vedeného seznamu, přičemž tato společnost není stálým rozhodčím soudem. Rozhodčí řízení bylo pouze jednoinstanční bez možnosti přezkumu, písemné a konat se mělo v sídle rozhodců, které bylo obtížně dosažitelné pro dlužníka jako spotřebitele. Rozhodčí nález je tak nicotný, neúčinný a případně se k němu nemá přihlížet. Dále uvádí okolnosti možnosti správce popírat u vykonatelné pohledávky jednotlivé nároky, odkazuje na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č.j. 15 Cmo 140/2010, podle něhož správce může při popírání vykonatelné pohledávky uplatnit všechny skutečnosti, které neuplatnil v soudním řízení dlužník, ač tak uplatnit mohl. V uvedeném řízení se jedná nejen o otázku platnosti rozhodčí doložky, ale také o odměnu za poskytnutí úvěru a smluvní pokuty. Dále v žalobě pojednává o odměně za poskytnutí úvěru, když dochází k závěru, že dlužníkovi byl poskytnut úvěr ve faktické výši pouze 29.000 Kč, tuto sumu měl zaplatit v 36 splátkách po 2.442 Kč, tedy celkem měl uhradit 87.912 Kč, přičemž rozdíl 58.912 Kč měl být poskytnut na úhradu smluvní odměny za poskytnutí úvěru. Takto sjednaná odměna je podle žalobce v rozporu s dobrými mravy a toto ujednání je tedy z tohoto důvodu absolutně neplatné. Dále namítá, že sjednaná odměna by obcházela i ustanovení § 170 IZ, neboť v sobě zahrnuje i odměnu za časové období po zahájení insolvenčního řízení, čímž by byl žalovaný nedůvodně zvýhodněn. Pokud jde o smluvní pokutu upravenou v článku 13.4 smluvních ujednání ve výši 50% z maximální výše úvěru, tedy i ze smluvní odměny, považuje žalobce toto ujednání za rozporné s dobrými mravy, a proto absolutně neplatné. Dlužník uhradil na úvěr toliko 4 splátky po 2.442 Kč, tedy celkem 9.768 Kč, přičemž žalovaný tuto skutečnost nezohledňuje a vypočítává smluvní pokutu z celkové sjednané částky úvěru, tedy skutečně poskytnuté sumy a smluvní odměny. I v tomto tedy toto ujednání odporuje dobrým mravům.

Na své argumentaci žalobce setrval i při ústním jednání u insolvenčního soudu. Uvedl, že pokud jde o pohledávku pod označením P2/1, tak má za to, že kauzální námitky vůči směnce, která byla právním důvodem pohledávky, jsou přípustné. Jednotlivé částky uváděné v žalobě zjistil z příloh k přihlášce pohledávky. Současně namítl, že úvěr byl zajištěn zajišťovací směnkou, přičemž podle vývoje judikatury je takovéto zajištění ve spotřebitelských smlouvách nepřípustné a ujednání o tomto zajištění je tedy neplatné podle § 39 a 55 a násl. občanského zákoníku. Náklady rozhodčího řízení popřel z důvodu neplatnosti rozhodčí doložky. K pohledávce vedené pod označením P2/2 uvedl, že při přezkumném jednání uznal z celkem přihlášené pohledávky žalovaného částku 1.166 Kč, přičemž tato suma představuje smluvní pokutu dle článku 13.1 smluvních ujednání ve výši 13% dlužné částky. Tuto sumu uznal proto, že v době přezkoumání přihlášky pohledávky nebyl znám nález Ústavního soudu o tom, že ujednání o smluvní pokutě musí být včleněno do samotné úvěrové smlouvy. Smluvní ujednání podle článku 13.4 smluvních podmínek považuje žalobce za rozporné s dobrými mravy, a proto neplatné. Navrhl, aby žalobě bylo vyhověno.

Žalovaný ve svém vyjádření s argumentací žalobce nesouhlasí. Uvádí, že rozhodčí nález č.j. 102 Rozh 3522/2010 ze dne 1.12.2010 je platný, pravomocný a vykonatelný. Rozhodčí doložka byla rovněž sjednána platně. Ve vztahu k těmto tvrzením rozsáhle argumentuje rozhodnutími vyšších soudů a citací právní úpravy. Dále uvádí, že žalobce jako insolvenční správce nebyl v daném případě oprávněn pohledávku žalovaného popřít, neboť byla přihlášena a přezkoumána jako vykonatelná, přičemž žalobce se v popěrném úkonu a ve své argumentaci k žalobě dopouští jiného právního posouzení věci, což je v rozporu s ustanovením § 199 odst. 2 IZ. Dlužník měl možnost bránit se proti rozhodčímu nálezu podáním návrhu na jeho zrušení soudem, což neudělal. Přihlášená pohledávka je v souladu se smlouvou o úvěru uzavřenou mezi žalovaným a dlužníkem, jakož i v souladu se zákonem. Na své argumentaci setrval i při ústním jednání soudu.

Soud v uvedené věci provedl dokazování. Ze spisupřečetl rozhodnutí o úpadku na č.l. A-8, seznam přihlášených pohledávek na č.l. B-6, protokol o přezkumném jednání na č.l. B-7, přihlášku pohledávky vedenou pod označením P2 zejména výpočet úroků z prodlení, smlouvu o revolvingovém úvěru č. 9100332692 ze dne 16.2.2010 včetně smluvních ujednání k této smlouvě a hodnocení klienta ze dne 17.2.2010, dodatek ke smlouvě o revolvingovém úvěru č. 9100332692 ze dne 17.2.2010, splátkový kalendář ke smlouvě o revolvingovém úvěru č. 9100332692, parametry revolvingového úvěru dle smlouvy č. 9100332692, oznámení o zesplatnění úvěru ze dne 15.9.2010, fakturu-daňový doklad faktura č. 910045506 ze dne 15.9. 2010-vyúčtování smluvní pokuty, směnku vystavenou dne 16.2. 2010-směnečná suma 123.124 Kč, splatnost 26.9. 2010, návrh na zahájení rozhodčího řízení ze dne 27.9. 2010, rozhodčí nález čj. 102 Rozh 3522/2010-8 ze dne 1.12. 2010, právní moc 21.12.2010, dále kartu klienta a výpis z veřejného rejstříku na společnost žalovaného. Ze spisu 59 ICm 1265/2013 byla čtena ověřená kopie rozhodčího nálezu čj. 102 Rozh 3522/2010-8 ze dne 1.12. 2010.

Z provedených listinných důkazů byl zjištěn tento skutkový stav:

Rozhodnutí o úpadku bylo vydáno dne 15.1.2013. Soud zjistil úpadek dlužníka a rozhodl o jeho řešení oddlužením. Z protokolu o přezkumném jednání ze dne 15.3.2013 vyplývá, že žalobce popřel pohledávku žalovaného vedenou pod označením P2/1 zcela. Dlužník pohledávku uznal. Jako důvod popření žalovaný uvedl, že ji popírá z důvodu kauzálních námitek, neboť smluvní odměna za poskytnutí úvěru je nepřiměřeně vysoká, což je rozporné s dobrými mravy podle ustanovení § 39 občanského zákoníku, zejména ve vztahu ke spotřebiteli (viz nález I ÚS 199/11 a rozhodnutí 102 VSPH 154/2012). Vzhledem k akcesorické povaze úroku z prodlení byly v příslušném rozsahu popřeny i tyto jakožto příslušenství popřené smluvní pokuty. Dále byly popřeny náklady rozhodčího řízení, neboť bylo v rámci spotřebitelské smlouvy rozhodováno na základě neplatné rozhodčí doložky, když dlužníkovi byla odepřena odvolací instance, ústnost řízení a nebyl dostatečně určitý výběr rozhodce. Dlužník pohledávku zcela uznal. Pohledávku vedenou pod označením P2/2 žalobce popřel v částce 50.032 Kč a uznal v částce 1.166 Kč. Dlužník pohledávku uznal zcela. Jako důvod popření žalobce uvedl, že ji tvoří smluvní pokuta ve výši 50% maximální výše úvěru, která je nepřiměřeně vysoká, což je rozporné s dobrými mravy podle ustanovení § 39 občanského zákoníku, zejména ve vztahu ke spotřebiteli (viz nález I ÚS 199/11 a rozhodnutí 102 VSPH 154/2012). Současně byly shodným způsobem popřeny i úroky z prodlení. Přihláška pohledávky byla žalovaným soudu podána dne 25.1.2013.

Z tiskopisu přihlášky pohledávky vyplývá, že žalovaný přihlásil dva dílčí nároky, a to pohledávku vedenou pod označením P2/1 v celkové výši 58.465 Kč. Tato suma představovala jistinu 49.489 Kč a příslušenství (směnečný úrok a náklady rozhodčího řízení) ve výši 8.876 Kč. Pohledávka byla přihlášena z právního důvodu označeného jako nedoplatek na směnečné sumě (nezaplacené a zesplatněné splátky) ze zajišťovací směnky dle smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100332692 ve výši 49.498 Kč . Směnečný úrok byl uplatněn ve výši 6% p.a. v částce 7.876 Kč (výpočet viz příloha č. 1) a náhrada nákladů rozhodčího řízení ve výši 1.100 Kč. Pohledávka byla přihlášena jako vykonatelná dle rozhodčího nálezu. Pohledávka vedená pod označením P2/2 byla přihlášena v celkové výši 51.198 Kč, přičemž tato suma je představována jistinou 44.980 Kč, příslušenství ve výši 6.218 Kč tvoří směnečný úrok 6% p.a. (výpočet-viz příloha č. 1). Pohledávka byla přihlášena z právního důvodu označeného jako nedoplatek na směnečné sumě (na smluvních pokutách dle čl. 13 odst. 13.1 písm. a) a písm. b) smluvních ujednání a čl. 13 odst. 13.4 smluvních ujednání) ze zajišťovací směnky dle smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100332692 ve výši 44.980 Kč . Pohledávka byla přihlášena jako vykonatelná dle rozhodčího nálezu. Směnečný úrok dle přílohy č. 1 k přihlášce pohledávky byl počítán od 27.9.2010 do 15.1.2013.

Smlouva o revolvingovém úvěru č. 9100332692 byla uzavřena dne 16.2.2010 mezi žalovaným a dlužníkem a oběma účastníky podepsána. Podle části C. jsou smluvní ujednání nedílnou součástí smlouvy o revolvingovém úvěru. V článku 6. smluvních ujednání dlužník podpisem smlouvy o revolvingovém úvěru potvrzuje, že v den podpisu této smlouvy vystavil a odevzdal věřiteli (žalovanému) jednu vlastní blankosměnku na řad věřitele bez uvedení údaje splatnosti, směnečné sumy a místa platebního, s doložkou bez protestu . (článek 6.1.). Podle článku 6.2., v případě, že dlužník je v prodlení s placením kteréhokoli závazku dle smlouvy o úvěru je věřitel (žalovaný) oprávněn vyplnit na blankosměnce částku nepřesahující celkovou dlužnou částku (včetně veškerých smluvních pokut a ke dni vyplnění směnky přirostlého příslušenství) splatnou věřiteli na základě nebo v souvislosti se smlouvou o revolvingovém úvěru, datum a místo splatnosti a domáhat se uspokojení z blankosměnky. Podle 6.3. dlužník podpisem na smlouvě o revolvingovém úvěru dlužník potvrdil, že výše uvedenou blankosměnku vystavil a odevzdal věřiteli ze svobodné vůle, dobrovolně a bez jakéhokoli nátlaku či donucení. Dále výslovně prohlásil, že uvedenou blankosměnku vystavil jako prostředek k zajištění všech současných i budoucích pohledávek věřitele za dlužníkem a dále nároků věřitele vůči dlužníkovi plynoucích ze smlouvy o revolvingovém úvěru. Podle čl. 18 smluvních ujednání se smluvní strany dohodly, že spory z uzavřené smlouvy budou řešeny v rozhodčím řízení, přičemž určily jako rozhodce JUDr. Evu Vaňkovou a Mgr. Marka Landsmanna a další rozhodci měli být určeni ze seznamu vedeného Rozhodčí společností Pardubice s.r.o., nebo Rozhodčí společností s.r.o., nebo ze seznamu advokátů vedeného Českou advokátní komorou.

Z hodnocení klienta vyplývají skutečnosti tam uvedené. Dodatek ke smlouvě o revolvingovém úvěru č. 9100332692 byl uzavřen dne 17.2.2010 a jsou v něm uvedeny parametry revolvingovém úvěru. Podle splátkového kalendáře ze dne 17.2.2010 měla být částka sjednaného úvěru ve výši 87.912 Kč splacena v 36 měsíčních splátkách po 2.442 Kč. Z oznámení o zesplatnění úvěru ze dne 15.9.2010 vyplývá, že žalovaný vyčíslil celkovou dlužnou částku ve výši 123.124 Kč, přičemž částka 74.144 Kč představuje zbývající dlužné částky dle splátkového kalendáře, částka 1.024 Kč neuhrazené penalizační faktury a suma 43.956 Kč je smluvní pokutou ve výši 50% z výše úvěru (splatnost dne 25.9.2010).

Fakturou-daňovým dokladem č. 910045506 vystavenou dne 15.9.2010, splatnost dne 25.9.2010 byla dlužníku vyúčtována částka 44.468 Kč, představující smluvní pokuty na základě smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100332692, přičemž bylo účtováno 8% z výše splátky za období od 15.8.2010 do 31.8.2010 v částce 195,36 Kč, 13% z výše splátky za období od 31.8.2010 do 15.9.2010, tj. 317,46 Kč a 50% z výše půjčky, tj. 43.956 Kč. Směnka vlastní byla vystavena dne 16.2.2010, směnečná suma 123.124 Kč, splatnost dne 26.9.2010 na řad společnosti žalovaného. Směnka byla podepsána dlužníkem.

Návrh na zahájení rozhodčího řízení adresovaný Rozhodčí společnosti Pardubice s.r.o. byl zpracován dne 27.9.2010 a rozhodčí společnosti doručen dne 8.10.2010. Předmětem řízení byla směnečná pohledávka ve výši 123.124 Kč spolu s 6% úrokem od 27.9.2010 do zaplacení. Rozhodčí nález č.j. 102 Rozh 3522/2010 ze dne 1.12.2010, právní moc 21.12.2010, vykonatelnost 25.12.2010, byl vydán rozhodcem JUDr. Jiřím Kolaříkem zapsaným v seznamu vedeném Rozhodčí společností Pardubice s.r.o.. Bylo jím uloženo dlužníku zaplatit žalobci částku 123.124 Kč spolu s 6% ročním úrokem z prodlení počítaným od 27.9.2010 do zaplacení a náklady rozhodčího řízení ve výši 1.100 Kč. Z karty klienta vyplývá přehled o provedených splátkách z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru. Výpis z veřejného rejstříku společnosti žalovaného obsahuje údaje tam uvedené.

Soud provedené důkazy zhodnotil v souladu s ustanovení § 132 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění, každý jednotlivě a všechny v jejich vzájemné souvislosti a dospěl k těmto zjištěním a právním závěrům.

Podle ustanovení § 192 IZ pravost, výši a pořadí všech přihlášených pohledávek mohou popírat insolvenční správce, dlužník a přihlášení věřitelé; popření pohledávky lze vzít zpět. (1) Insolvenční správce může při přezkumném jednání změnit stanovisko, které zaujal k jednotlivým pohledávkám v seznamu přihlášených pohledávek. (2) Není-li dále stanoveno jinak, nemá popření pohledávky dlužníkem vliv na její zjištění; jeho účinkem však vždy je, že pro pohledávku, kterou dlužník popřel co do její pravosti nebo výše, není v rozsahu popření upravený seznam přihlášených pohledávek exekučním titulem. (3) Věřitel může až do skončení přezkumného jednání, dokud jeho pohledávka není zjištěna, měnit výši přihlašované pohledávky. Jestliže v důsledku této změny není možné přezkoumat přihlášenou pohledávku při nařízeném přezkumném jednání, nařídí insolvenční soud zvláštní přezkumné jednání. Věřitel je však povinen uhradit ostatním věřitelům na jejich žádost náklady, které jim vznikly v souvislosti s jejich účastí na zvláštním přezkumném jednání. (4)

Podle ustanovení § 199 IZ insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu. Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci. V žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel.

Insolvenční soud se při rozhodování v uvedené věci nejprve zabýval posouzením uzavřené rozhodčí doložky z hlediska její platnosti. V této souvislosti vyšel ze závěrů přijatých Nejvyšším soudem ČR v jeho rozhodnutích sp. zn. 31 Cdo 958/2012 z 10. 7. 2013 a zejména sp. zn. 23 Cdo 1112/2013 z 28. 11. 2013, kde se uvádí, že rozhodčí smlouva, uzavřená do 31. 3. 2012, která pro řešení sporů mezi účastníky určuje jediného rozhodce, jenž bude jmenován předsedou dozorčí rady právnické osoby, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je podle ustanovení § 39 obč. zák. neplatná. Insolvenční soud proto za situace, kdy rozhodčí doložka uzavřená ve smlouvě o revolvingovém úvěru č. 9100332692 ze dne 16.2.2010 odkazuje na to, že případný spor projedná rozhodce jmenovaný ze seznamu vedeného Rozhodčí společností Pardubice s.r.o.. a s přihlédnutím k tomu, že JUDr. Jiří Kolařík, který rozhodčí nález č.j. 102 Rozh 3522/2010 ze dne 1.12.2010 vydal, byl i podle textu uvedeného rozhodčího nálezu jmenován do funkce rozhodce jednatelem Rozhodčí společnosti Pardubice s.r.o. dne 11.10.2010, posoudil rozhodčí doložkou jako neplatnou.

Insolvenční soud se dále zabýval posouzením rozhodčího nálezu č.j. 102 Rozh 3522/2010 ze dne 1.12.2010, který nabyl právní moci dne 21.12.2010 a stal se vykonatelným dne 25.12.2010. Jak výše uvedeno, citovaný rozhodčí nález byl vydán na základě rozhodčí doložky, která byla posouzena jako neplatná. Samotná neplatnost rozhodčí doložky však ještě neznamená, že bez dalšího lze na vydaný rozhodčí nález pohlížet, jako kdyby vůbec neexistoval. Takovýto přístup by bylo možné zaujmout pouze v případě, že by tento rozhodčí nález byl odklizen cestou jeho zrušení, a to buď do tří měsíců od jeho doručení formou žaloby podanou dle § 31 a § 32 odst. 1 RozŘ, nebo stejnou žalobou podanou v rámci probíhajícího exekučního řízení v 30denní lhůtě podle § 35 odst. 2 RozŘ, za splnění podmínek uvedených v tomto ustanovení. Jedná-li se o standardní jednoinstanční rozhodčí řízení (jako tomu bylo i v předmětném rozhodčím řízení), tj. řízení, ve kterém není dohodnut přezkum rozhodčího nálezu jinými rozhodci dle § 27 RozŘ, pak doručením nabývá rozhodčí nález účinku pravomocného soudního rozhodnutí a je soudně vykonatelný a dále, že je-li rozhodčí nález vydán na základě neplatné rozhodčí doložky ve věci, v níž by bylo možné rozhodnout v rozhodčím řízení, má i takový rozhodčí nález účinky pravomocného soudního rozhodnutí a nelze jej považovat za nicotný právní akt. Proto je třeba rozhodčí nález č.j. 102 Rozh 3522/2010 ze dne 1.12.2010 považovat za pravomocný a vykonatelný.

V souzené věci insolvenční soud vydal dne 13.4.2016 rozsudek, kterým žalobu zamítl. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací, usnesením č.j. 103 VSPH 642/2016 ze dne 7.9. 2016 rozsudek insolvenčního soudu zrušil a vrátil mu věc k novému projednání a rozhodnutí. Ve svém rozhodnutí odvolací soud m.j. uvedl, že soud prvního stupně postupoval správně, považoval-li sporné pohledávky při přezkumu (a pro účely zahájení incidenčního sporu) za vykonatelné. Závěr insolvenčního soudu o neplatnosti rozhodčí doložky je (v souladu se standardní judikaturou Nejvyššího soudu) správný. Odvolací soud také sdílí názor soudu prvního stupně o odmítnutí nicotnosti rozhodčího nálezu, neboť k jeho odklizení nedošlo v rámci předpokládané procedury (zrušení Rozhodčího nálezu soudem na základě žaloby). Soud prvního stupně však pro jiný právní názor odvolacího soudu zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a dále, že soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil účinky rozhodčího nálezu, resp. přípustnost námitek tvořících popěrné úkony žalobce, v důsledku čehož pak opominul podrobit je právnímu přezkumu. Odvolací soud insolvenčnímu soudu uložil, aby byl žalovaný poučen o jeho břemenu (obrana proti důvodům popření sporných pohledávek a navržení důkazů k prokázání tvrzení) a znovu posoudil existenci sporných pohledávek.

Insolvenční soud, jsa vázán právním názorem soudu odvolacího, poučil žalovaného podle ustanovení § 118a o.s.ř. a věc znovu posoudil, přičemž za nezměněných skutkových zjištění (žalovaný žádné důkazy nenavrhl) podrobil námitky žalobce právnímu posouzení. V této souvislosti insolvenční soud poznamenává, že se při předchozím rozhodování ve věci nemohl řídit rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 29 ICdo 19/2015, neboť rozsudek ve věci vydal dne 13.4. 2016 a citované rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo vydáno až dne 1.6. 2016.

Žalovaný přihlásil svou pohledávku jako vykonatelnou a jako taková byla také přezkoumána. Žalovaný vykonatelnost pohledávky doložil rozhodčím nálezem č.j. 102 Rozh 3522/2010 ze dne 1.12.2010 opatřeným doložkou právní moci (21.12.2010) a vykonatelnosti (25.12.2010). Ve vztahu k výše uvedenému je třeba na tento rozhodčí nález nahlížet jako na rozhodnutí pravomocné a vykonatelné, kterým jsou vázáni účastníci řízení, ale i insolvenční soud. Žalobce popřel pohledávky z důvodu kauzálních námitek, neboť smluvní odměna za poskytnutí úvěru je nepřiměřeně vysoká, což je rozporné s dobrými mravy podle ustanovení § 39 občanského zákoníku, zejména ve vztahu ke spotřebiteli (viz nález I ÚS 199/11 a rozhodnutí 102 VSPH 154/2012). Vzhledem k akcesorické povaze úroku z prodlení byly v příslušném rozsahu popřeny i tyto, jakož též příslušenství popřené smluvní pokuty. Dále byly popřeny náklady rozhodčího řízení, neboť bylo v rámci spotřebitelské smlouvy rozhodováno na základě neplatné rozhodčí doložky, když dlužníkovi byla odepřena odvolací instance, ústnost řízení a nebyl dostatečně určitý výběr rozhodce (pohledávka vedená pod P2/1) a že pohledávku tvoří smluvní pokuta ve výši 50% maximální výše úvěru, která je nepřiměřeně vysoká, což je rozporné s dobrými mravy podle ustanovení § 39 občanského zákoníku, zejména ve vztahu ke spotřebiteli (viz nález I ÚS 199/11 a rozhodnutí 102 VSPH 154/2012). Současně byly shodným způsobem popřeny i úroky z prodlení. (pohledávka vedená pod P2/2). Odvolací soud ve svém rozhodnutí č.j. 103 VSPH 642/2016 uzavřel, že žalobce byl oprávněn vykonatelnou pohledávku žalovaného popřít a že je třeba znovu přezkoumat jeho námitky.

Insolvenční soud při rozhodování o pohledávce vedené pod označením P2/1 vzal v úvahu, že smlouva o revolvingovém úvěru č. 9100332692 byla uzavřena dne 16.2. 2010 a dodatek k ní dne 17.2. 2010. Proto při posuzování jejího obsahu a právních vztahů z ní vzniklých vycházel ze stavu právního řádu a rozhodovací praxe vyšších soudů platné v době uzavření smlouvy. Přihlédl k tomu, že ve smlouvě byla sjednána pouze odměna za poskytnutí úvěru, která v sobě zahrnovala i cenu peněz (úrok), jež byly žalovaným dlužníku půjčeny.

Soud dále zohlednil, že s poskytnutým úvěrem byly vynaloženy náklady, které obvykle souvisejí s uzavřením smlouvy, prací obchodního zástupce, posouzením dlužníka, vybíráním splátek, administrací úvěru atd.. Odměna žalovaného v době uzavření smlouvy (16.2. 2010) zohledňovala i riziko spojené s poskytnutím úvěru bez zajištění a bez prověření příjmů dlužníka. S přihlédnutím k těmto rizikům, ceně peněz (úroku) a nákladům, které souvisejí s uzavřením smlouvy (prací obchodního zástupce, posouzením dlužníka, vybíráním splátek, administrací úvěru atd.) se její výše podstatným způsobem nelišila od nákladů dlužníka na poskytnutí peněz v běžném peněžním ústavu na zpracování smlouvy, úroky, pravidelné poplatky za položky a další poplatky podle podmínek a sazebníku konkrétní finanční instituce, u které by se však zjevně dlužníku nepodařilo vůbec úvěr získat. V případě úvěru ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100332692 ze dne 16.2. 2010 ve znění dodatku ze dne 17.2. 2010 byl úvěr poskytnut ve výši 29.000 Kč, smluvní odměna byla sjednaná v částce 58.912 Kč, což je 19.637 Kč ročně. Celkem měl dlužník zaplatit částku 87.912 Kč. Úvěr měl být splacen v 36 splátkách po 2.422 Kč měsíčně. Nelze rovněž přehlédnout, že dlužník smlouvu podepsal dobrovolně a měl právo volby využít služeb žalovaného či se obrátit na jiný subjekt. Smlouva byla sjednána na dobu tří let a byla zesplatněna po pouhých sedmi měsících proto, že dlužník neplacením dohodnutých splátek tento stav zavinil. S přihlédnutím k tomu, že se nejedná pouze o samostatný úrok za poskytnutí peněz, ale i o další náklady žalovaného spojené s poskytnutím úvěru, neshledal soud toto ujednání v rozporu se zákonem a výši odměny žalovaného v rozporu s dobrými mravy. Při posuzování této věci nelze také odhlédnout od zásady pacta sunt servanda ( smlouvy se mají dodržovat ), která symbolizuje podstatu právního institutu smlouvy a celého závazkového práva vůbec. Bez dodržování uzavřených dohod by nemohl existovat obchod ani jiné společenské vztahy.

Dlužník při uzavření úvěru podepsal blankosměnku, kterou byl úvěr zajištěn. V této souvislosti je třeba uvést, že použití směnek k zajištění spotřebitelského úvěru nebylo v době podpisu blankosměnky (rok 2010) v rozporu s právní úpravou. Proto žalovaný oprávněně a v souladu se smluvními podmínkami blankosměnku vyplnil, když dlužník přestal úvěr splácet a následně směnečnou pohledávku uplatnil v insolvenčním řízení. Náleží mu tedy kromě nedoplatku na dlužných splátkách i směnečný úrok ve výši 7.876 Kč. Žalovaný před zahájením insolvenčního řízení vymáhal pohledávku za dlužníkem v rozhodčím řízení. (Jinou možnost neměl). Jak výše uvedeno, rozhodčí nález č.j. 102 Rozh 3522/2010 ze dne 1.12.2010 je třeba považovat za pravomocný a vykonatelný, byť byl vydán na základě neplatné rozhodčí doložky. Vykonatelné jsou všechny výroky rozhodčího nálezu, tedy i výrok o náhradě nákladů rozhodčího řízení. Proto i tuto část pohledávky ve výši 1.100 Kč přihlásil žalovaný do insolvenčního řízení oprávněně. Na základě všech těchto podrobně popsaných důvodů insolvenční soud rozhodl tak, že žalobu na určení, že vykonatelná pohledávka žalovaného přihlášená do insolvenčního řízení dlužníka a vedená pod označením P2/1 není ve výši 58.465 Kč po právu, zamítl.

Pokud jde o pohledávku vedenou pod označením P2/2 představující smluvní pokutu ve výši 50 % z jistiny úvěru, tak v daném případě insolvenční soud dospěl k závěru, že ujednání o této pokutě upravené v č.l. 13.4 smluvních ujednání je v rozporu s dobrými mravy. Smlouva o revolvingovém úvěru č. 9100332692 ze dne 16.2. 2010 a smluvní ujednání k této smlouvě, která jsou její nedílnou součástí obsahují ještě další smluvní pokuty, a to v č.l. 13 odst. 1.. Podle ustanovení č.l. 13.1, písm. a) může být dlužníku uložena smluvní pokuta ve výši 8% z dlužné splátky, je-li dlužník v prodlení s úhradou splátky v délce o více jak 15 dnů po termínu její splatnosti a podle ustanovení č.l. 13.1, písm. b) může být dlužníku uložena smluvní pokuta ve výši 13% z dlužné splátky, je-li dlužník v prodlení s úhradou splátky v délce o více jak 30 dnů po termínu její splatnosti. Tato ujednání dostatečným způsobem plní donucovací funkci smluvní pokuty, která by měla vést dlužníka k tomu, aby řádně plnil všechny svoje závazky ze smlouvy. Ujednání uvedené v č.l. 13.4, které umožňuje uložit smluvní pokutu za každé jednotlivé porušení tam vyjmenované povinnosti dlužníka ve výši 50 % z jistiny úvěru je ujednáním nepřiměřeným, nadbytečným a pro dlužníka likvidačním. Insolvenční soud je považuje za rozporné s dobrými mravy a tedy za neplatné, a proto o této části žaloby rozhodl tak, že určil, že vykonatelná pohledávka žalovaného přihlášená do insolvenčního řízení dlužníka a vedená pod označením P2/2 není ve výši 50.032 Kč po právu.

Nad rámec shora uvedeného považuje insolvenční soud za potřebné upozornit a skutečnost, že rozhodnutí Nejvyššího soudu o zpětné neplatnosti rozhodčích doložek bylo vydáno až s určitým časovým odstupem po sjednání rozhodčí doložky (16.2. 2010) a vydání rozhodčího nálezu (14.10.2010). Žalovaný nemohl tedy v době, kdy smlouvu uzavíral a svůj nárok v rozhodčím řízení uplatnil, předvídat, jakým směrem se bude následně, po provedení těchto úkonů, vyvíjet judikatura vyšších soudů. Nelze rovněž pominout, že celou situaci, jak už uvedeno, nezavinil žalovaný, ale dlužník, který jednal v rozporu se Smlouvou o revolvingovém úvěru č. 9100332692 ze dne 16.2. 2010, když porušil své povinnosti řádně úvěr splácet, v důsledku čehož došlo dne 15.9.2010 k zesplatnění poskytnutého úvěru. Insolvenční soud je proto toho názoru, že na daný případ lze vztáhnout Nález Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 635/09 ze dne 31. 8. 2010, v němž se mj. uvádí, že obecné soudy musí mít při posuzování všech právních věcí na mysli (jakožto jakýsi interpretační korektiv při výkladu nejednoznačných právních norem) ideu spravedlnosti. V této souvislosti je třeba připomenout, jak cituje i Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp.zn. 29 ICdo 19/2015, že podle Ústavního soudu by bylo v rozporu s principem důvěry občana v právo, který je součástí komplexu formujícího principy materiálního právního státu podle ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy, pokud by měl být jednotlivec zbaven svého oprávněného nároku toliko na základě nevyjasněné koncepce tohoto práva.

Pokud jde o náhradu nákladů řízení, postupoval soud podle ustanovení § 202 odst. 1 insolvenčního zákona tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na jejich náhradu.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání ve lhůtě do patnácti dnů od doručení písemného vyhotovení rozsudku prostřednictvím podepsaného soudu k Vrchnímu soudu v Praze.

V Pardubicích dne 9. srpna 2017

JUDr. Karel Kudláček v. r. soudce

Za správnost vyhotovení: Martina Čiháková