KSPA 56 INS 18666/2012-C4-20
Č.j. KSPA 56 INS 18666/2012-C4-20 (56 ICm 570/2014)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích, rozhodl samosoudkyní JUDr. Marií Pavlíčkovou v právní věci žalobkyně: AB insolvence v.o.s., 110 00 Praha 1, Na Poříčí 1046/24, IČO 24738115, insolvenční správkyně dlužníka Petra Stehna, nar. 30. června 1950, bytem 533 51 Pardubice-Rosice, Tolarova 109, podnikajícího pod obchodní firmou PETR STEHNO-Este, místem podnikání 533 52 Staré Hradiště 15, IČO 14546108, zastoupená Mgr. Davidem Urbancem, advokátem se sídlem 110 00 Praha 1, Nové Město, Na Poříčí 1046/24, proti žalovanému: Petr Matas, nar. 11. listopadu 1971, bytem 282 01 Přistoupim 62, zastoupený JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem se sídlem 500 02 Hradec Králové, Pražské Předměstí, Dukelská 15/16, o odpůrčí žalobě na určení neúčinnosti smlouvy o převodu části obchodního podílu a na vydání plnění do majetkové podstaty dlužníka,

takto:

I. Určuje se, že smlouva o převodu části obchodního podílu uzavřená dne 8. září 2011 mezi Petrem Stehnem, nar. 30. června 1950, bytem 533 51 Pardubice- Rosice, Tolarova 109, a žalovaným, je právně neúčinná.

II. Žaloba, aby soud určil, že žalovaný je povinen vydat do majetkové podstaty dlužníka Petra Stehna, nar. 30. června 1950, bytem 533 51 Pardubice- Rosice, Tolarova 109, v insolvenčním řízení sp.zn., rovnocennou náhradu za obchodní podíl o velikosti 30 % na společnosti Penzion Pardubice s.r.o., 533 52 Staré Hradiště 15, IČO 27498760, ve výši 60.000 Kč, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit k rukám právního zástupce žalobkyně náhradu nákladů řízení ve výši 29.505,03 Kč, a to do 3 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. isir.justi ce.cz

IV. Žalovaný je povinen uhradit České republice-Krajský soud v Hradci Králové, soudní poplatek ve výši 2.000 Kč, a to v kolcích na přiloženém tiskopisu nebo bezhotovostně na účet soudu vedený u České národní banky Hradec Králové, č. 3703-6828511/0710, VS 5642057014. Platby neslučujte.

Odůvodnění:

Dne 19. února 2014 podala shora uvedená žalobkyně u Krajského soudu v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích, žalobu, jíž se vůči žalovanému domáhala určení, že smlouva o převodu části obchodního podílu ze dne 8. září 2011, kterou žalovaný uzavřel s dlužníkem Petrem Stehnem je právně neúčinná. Dále se na žalovaném domáhala vydání rovnocenné náhrady za obchodní podíl o velikosti 30 % na společnosti Penzion Pardubice s.r.o. odpovídající vkladu ve výši 60.000 Kč do majetkové podstaty dlužníka. V žalobě zejména uváděla, že dlužník dne 8. září 2011 uzavřel se žalovaným smlouvu o převodu části obchodního podílu, na základě které došlo k bezúplatnému převodu části obchodního podílu na uvedené společnosti ve výši 30 % odpovídající vkladu ve výši 60.000 Kč. Žalobkyně odkázala na ustanovení § 239 a § 240 zákona číslo 182/2006 Sb., zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) v platném znění (dále jen insolvenční zákon ) s tím, že smlouva je právně neúčinná. Tvrdila, že smlouva byla uzavřena v den, kdy byl již dlužník v úpadku s odkazem na ustanovení § 3 odst. 1 insolvenčního zákona, což lze zjistit zejména z přihlášek pohledávek věřitelů ELKOV elektro a.s., BERŠA s.r.o., Sonepar Česká republika spol. s r.o., PROREMONT, s.r.o a i z dalších přihlášek. Vzhledem k neuhrazení závazků lze konstatovat, že dlužník nebyl schopen tyto závazky plnit. Že dlužník byl v době uzavření smlouvy v úpadku, lze dovodit i z přílohy k účetní závěrce dlužníka za rok 2011, kdy ke dni 31. prosince 2011 měl závazky po lhůtě splatnosti 180 a více dní ve výši 9.033.343 Kč. Smlouva byla uzavřena v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení, ke kterému došlo dne 1. srpna 2012. Dále žalobkyně odkázala na ustanovení § 239 odst. 1 a § 237 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona s tím, že žalovaný již není vlastníkem obchodního podílu, a proto je v souladu s ustanovením § 236 odst. 2 insolvenčního zákona povinen vydat do majetkové podstaty rovnocennou náhradu. Žalobkyně uvedla, že jí není známo, jaká byla reálná tržní hodnota obchodního podílu ke dni uzavření smlouvy, nicméně s ohledem na výši základního kapitálu společnosti 200.000 Kč a nulové závazky v roce 2010 je zřejmé, že hodnota činila minimálně 60.000 Kč. Jako důkazy navrhla insolvenční spis, smlouvu o převodu části obchodního podílu, přihlášky pohledávek včetně příloh, přílohu k účetní závěrce dlužníka za rok 2011 a účetní závěrku společnosti Penzion Pardubice s.r.o. za rok 2010. V návrhu na doplnění důkazních návrhů ze dne 19. března 2015 pak k důkazu navrhla účetní závěrku a daňové přiznání společnosti Penzion Pardubice s.r.o. za rok 2011 a následující, účetnictví dlužníka za rok 2011 a smluvní dokumentaci k nabytí movitých věcí představujících vybavení budovy čp. 15 ve Starém Hradišti.

Žalovaný reagoval na žalobu dne 5. dubna 2014. Se žalobou nesouhlasil a navrhl její zamítnutí. Uvedl, že údaje ohledně insolvenčního řízení jsou zřejmě správné. Nezpochybňoval, že se stal vlastníkem 30 % obchodního podílu na základě uvedené smlouvy, namítal však, že mu majetková situace dlužníka v době uzavření smlouvy známa nebyla a obchodní podíl nabyl z důvodu, aby se mohl aktivně účastnit chodu společnosti. Tvrdil, že po dobu jeho účasti ve společnosti neobdržel žádné finanční plnění, rovněž ani za následný převod obchodního podílu.

Na den 18. března 2015 bylo nařízeno ve věci v souladu s ustanovením § 115 odst. 1 zákona číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád v platném znění (dále jen o.s.ř. ), ve spojení s ustanovením § 7 insolvenčního zákona, jednání, na které se dostavily obě strany sporu. Žalobkyně na žalobě trvala a žalovaná jí nadále odporovala. Žalobkyně navrhla k důkazu i sjetinu z internetových stránek Penzionu Pardubice s.r.o. a znalecký posudek z dubna 2014 týkající se ocenění movitých věcí. Žalovaný odkázal na své vyjádření, návrhy na provádění důkazů nevznesl. Po poučení podle ustanovení § 118b o.s.ř. došlo po 10 dnech od prvního jednání ke koncentraci řízení. Dne 2. dubna 2016 žalobkyně doplnila žalobní tvrzení s tím, že žalovaný měl do 20. září 2010 v živnostenském rejstříku jako své příjmení zapsán Stehno , z čehož lze usuzovat, že žalovaný je osobou dlužníku blízkou. K důkazu navrhl výstup ze živnostenského rejstříku, prohlášení dlužníka, dotaz na matriku a na žalovaného. Zamlčení této skutečnosti žalovaným potvrzuje, že žalovaný jedná tak, aby co nejvíce zkomplikoval činnost žalobkyni a zatajuje zásadní informace. Po zahájení dalšího jednání dne 5. srpna 2015 žalovaný nabídl žalobkyni na základě zmocnění Lukáše Stehna bezplatně převod 100 % obchodního podílu společnosti Penzion Pardubice s.r.o. Jednání tak bylo odročeno na neurčito. Dne 7. srpna 2015 se žalobkyně k nabídce vyjádřila tak, že jí není známa současná hodnota podílu, a proto se obrátila na právního zástupce Lukáše Stehna s žádostí o doložení aktuální tržní hodnoty podílu. Návrh by byl akceptovatelný, pokud by reálná tržní hodnota činila minimálně 200.000 Kč a hodnota podílu do okamžiku jeho převodu nepoklesla pod tuto částku a ze strany Lukáše Stehna, popř. osob žalovaných v incidenčních sporech by došlo k náhradě nákladů soudního řízení vzniklých žalobkyni a nákladů spojených s převodem. Dne 22. ledna 2016 pak žalobkyně ve svém podání uvedla, že se právní zástupce žalovaného k podmínkách mimosoudního řešení sporu nijak nevyjádřil a nereagoval ani na výzvu ze dne 17. září 2015. Protože ke smírnému vyřešení věci nedošlo, konalo se další jednání dne 13. července 2016. Při něm soud žalovaného s odkazem na ustanovení § 118a o.s.ř. poučil, že podle ustanovení § 240 odst. 2 insolvenčního zákona dochází ohledně prokázání, resp. neprokázání úpadkové situace dlužníka v době uzavření napadeného úkonu břemeno tvrzení a důkazní na žalovaného a žalovanému byla ve věci vyvratitelné domněnky poskytnuta další 30 denní lhůta. Nato dne 9. srpna 2016 žalovaný ve svém podání namítal, že z existence splatných pohledávek v rozhodné době nelze bez dalšího činit závěry o platební neschopnosti dlužníka; z rozvahy ke dni 31. prosince 2011 vyplývá, že jeho aktiva převyšovala pasiva o 2.383.000 Kč a věřitelé mohli dosáhnout uspokojení pohledávek výkonem rozhodnutí nebo exekucí. K tomu k důkazu navrhl rozvahu dlužníka ke dni 31. prosince 2011 a výslech dlužníka. Dále navrhl k důkazu výslech Lukáše Stehna zejména k tomu, že je ochoten předmětný obchodní podíl do majetkové podstaty vydat. Podáním ze dne 11. října 2016 žalovaný doplnil tvrzení tak, že vzhledem k neochotě žalobkyně přistoupit na uzavření smlouvy o převodu obchodního podílu, uzavřel on dne 3. října 2016 smlouvu o převodu obchodního podílu ve společnosti Penzion Pardubice s.r.o. o velikosti 30 %. Odkázal na ustanovení § 236 odst. 2 insolvenčního zákona, k důkazu navrhl aktuální výpis z obchodního rejstříku. Poslední jednání se konalo dne 19. října 2016. Protože žalobkyně trvala nadále i na výroku ad II. žalobního návrhu, soud při jednání připustil s odkazem na ustanovení § 95 odst. 1 o.s.ř. jeho změnu, když výsledky dosavadního řízení mohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. Konkrétně namísto formulace Žalovaný je povinen vydat do majetkové podstaty dlužníka rovnocennou náhradu za obchodní podíl o velikosti 30 % na společnosti Penzion Pardubice s.r.o. , odpovídající vkladu ve výši 60.000 Kč , bylo nově formulováno Žalovaný je povinen vydat do majetkové podstaty dlužníka rovnocennou náhradu za obchodní podíl o velikosti 30 % na společnosti Penzion Pardubice s.r.o. , ve výši 60.000 Kč . V závěrečných návrzích strany setrvaly na svých stanoviscích.

Nejdříve se soud zabýval procesní stránkou věci. Podle ustanovení § 239 odst. 3 insolvenčního zákona byla žaloba podána ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku, tedy včas. Soud vzal za prokázané, že dne 1. srpna 2012 bylo zahájeno insolvenční řízení ve věci uvedeného dlužníka na základě věřitelského insolvenčního návrhu. Dne 20. února 2013 byl usnesením č.j.-A-32 zjištěn úpadek dlužníka a insolvenční správkyní byla ustanovena 1. správcovská a konkurzní v.o.s., 530 02 Pardubice, tř. Míru 67, IČO 26126788. Dne 24. května 2013 Vrchní soud v Praze usnesením č.j. 1 VSPH 529/2013-A-41, k odvolání dlužníka výrok o zjištění úpadku potvrdil. Dne 24. dubna 2013 se konala první schůze věřitelů, která se usnesla, že insolvenčním soudem jmenovanou insolvenční správkyni odvolává z funkce a novou insolvenční správkyní ustanovila RES insolvence v.o.s., 110 00 Praha 1, Na Poříčí 1046/24, IČO 24738115 (od 22. října 2013 název obchodní firmy AB insolvence v.o.s.). Insolvenční soud usnesení schůze věřitelů potvrdil dne 24. dubna 2013 usnesením č.j.-B-14. Následně byl dne 2. července 2013 usnesením č.j.-B-18 na majetek dlužníka prohlášen konkurs, který je veden jako konkurs nepatrný.

Dále vzal soud s odkazem na ustanovení § 120 odst. 3 o.s.ř. za svá skutková zjištění následující shodná skutková tvrzení účastníků: Strany nerozporovaly, že dne 8. září 2011 uzavřel dlužník jako převodce a žalovaný jako nabyvatel smlouvu o převodu části obchodního podílu na společnosti Pardubické větrné elektrárny s.r.o., 530 02 Pardubice-Zelené Předměstí, Milheimova 2689, IČO 27498760 (od 13. září 2011 název obchodní firmy Penzion Pardubice s.r.o. a sídlo 533 52 Staré Hradiště 15), kde byl v dané době dlužník jediným společníkem s obchodním podílem ve výši 100 % odpovídající jeho vkladu do základního kapitálu společnosti ve výši 200.000 Kč. Vklad byl v době převodu zcela splacen. Podle části II. smlouvy bylo rozhodnutím jediného společníka dne 8. září 2011 rozhodnuto o rozdělení obchodního podílu převodce. Podle části III. smlouvy na nabyvatele byla převedena část obchodního podílu ve výši 30 % odpovídající vkladu do základního kapitálu ve výši 60.000 Kč a podle části IV. byl obchodní podíl převeden bezúplatně. Zůstalo sporné, zda dlužník byl v době napadeného právního úkonu v úpadku a jaká je rovnocenná náhrada za původní dlužníkovo plnění, případně zda došlo ke zpětnému převodu obchodního podílu na žalovaného.

Podle ustanovení § 235 odst. 1 insolvenčního zákona jsou neúčinnými právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí. Podle odstavce 2 tohoto paragrafu se neúčinnost dlužníkových právních úkonů, včetně těch, které tento zákon označuje za neúčinné a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen "odpůrčí žaloba"), není-li dále stanoveno jinak.

Podle ustanovení § 240 odst. 1 insolvenčního zákona právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník. Podle odstavce 2 tohoto paragrafu právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku. Podle odstavce 3 tohoto paragrafu právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby. Podle odstavce 4 právním úkonem bez přiměřeného protiplnění není a) plnění uložené právním předpisem, b) příležitostný dar v přiměřené výši, c) poskytnutí plnění, kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti, nebo d) právní úkon, o kterém dlužník se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládal, že z něj bude mít přiměřený prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka.

Neúčinnost právních úkonů podle ustanovení § 235 a násl. nevzniká tedy přímo ze zákona, ale zakládá se až rozhodnutím soudu o odpůrčí žalobě. Rozhodnutí má tak konstitutivní účinky. Po provedeném dokazování při právním hodnocení případného určení neúčinnosti smlouvy soud nejdříve zkoumal časový test s odkazem na ustanovení § 240 odst. 2 insolvenčního zákona a došel k závěru, že napadený právní úkon, tj. smlouva o převodu části obchodního podílu ze dne 8. září 2011 byl učiněn v době, kdy byl dlužník v úpadku. Vycházel zejména z toho, že podle výpisu z centrální evidence obyvatelstva Ministerstva vnitra ČR ze dne 7. dubna 2015 je žalovaný synem dlužníka, tj. osobou blízkou, což žalovaný nijak nesporoval. K vyvrácení domněnky, že napadený právní úkon učinil dlužník v době, kdy byl v úpadku, žalovaný navrhl provedení pouze 2 důkazů. Z prvního důkazu, tj. z rozvahy dlužníka ke dni 31. prosince 2011 bylo zjištěno, že aktiva i pasiva byla vykázána v částce 20.020.000 Kč. Tvrzení žalovaného, že aktiva převyšují pasiva o 2.383.000 Kč se tak neprokázalo, navíc obě položky musí být celkově účetně vyrovnané. Uvedené údaje zobrazují účetní hodnoty majetku, nikoliv jejich tržní cenu, nic nevypovídají ani o dobytnosti pohledávek, ale uvádí jen jejich nominální hodnotu. Podle přílohy k uvedené účetní závěrce se naopak prokázalo, že dlužník měl ke dni 31. prosince 2011 závazky po lhůtě splatnosti 180 a více dní v objemu 9.033.343 Kč. Účetní závěrka ani nezobrazuje stav k požadovanému dni 8. září 2011, zákonnou domněnku tak nevyvrátila. Nevyvrátil ji ani druhý navržený důkaz, a to výslech dlužníka jako svědka, který naopak potvrdil problémy se splácením svých závazků. Dlužník uvedl celkovou hodnotu majetku ke dni 8. září 2011 24.000.000 Kč, tržní ocenění však nebylo. Vypověděl sice, že v předmětné době úvěry spláceli, ale vypověděl i to, že některé dluhy včas neplatili, chtěli je uhradit ze stavby školy, měli i nabídku na odkup nemovitosti za účetní cenu 18.000.000 Kč. Při dokončení školy jim nezaplatili, jedna firma jim dlužila asi 11.000.000 Kč nebo 18.000.000 Kč. Jednali tak s dodavateli o úhradě, jednání byla složitá, nakonec z toho nevymohla nic ani insolvenční správkyně. Soud tak uzavřel, že uvedená zákonná domněnka platí, vyvrácena nebyla. A i kdyby tomu tak nebylo, soud by měl úpadek za prokázaný již z předchozího dokazování, a to z přihlášek věřitelů. Podle přihlášky číslo 1 věřitelky poř.č. 1 ELKOV elektro a.s., 678 01 Blansko, Vodní 613/5, IČO 26279690, byla přihlášena jedna vykonatelná pohledávka v částce 2.255.220,65 Kč. Věřitelka sice označila splatnost jistiny ve výši 1.939.599 Kč od 9. července 2012 a splatnost příslušenství (úrok z prodlení) ve výši 315.621,65 Kč od 14. srpna 2012, ale přiložila rozhodčí nález vydaný dne 15. listopadu 2010 pod sp.zn. 38600/10 rozhodcem JUDr. Markem Ivičičem, se sídlem na adrese Sdružení rozhodců, a.s., Brno, Příkop 8, který dlužníka zavázal k zaplacení jistiny a zákonného úroku z prodlení již od 9. července 2010. Rozhodčí nález je opatřen doložkou právní moci (nabytí 25. listopadu 2010) a vykonatelnosti (nabytí 30. listopadu 2010). Podle přiloženého pravomocného usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 22. května 2012 č.j. 20 EXE 1446/2012-12 byla podle uvedeného rozhodčího nálezu nařízena exekuce, proto pohledávka ke dni 8. září 2011 uhrazena nebyla. Odložení splatnosti věřitelka netvrdila, ani jej nijak neprokazovala. Podle přihlášky číslo 8 věřitelky poř.č. 8

PROREMONT, s.r.o., 530 02 Pardubice-Zelené Předměstí, Teplého 2688, IČO 27501060, byla přihlášena nevykonatelná pohledávka v částce 297.840,63 Kč. Věřitelka označila splatnost jednotlivých 14 dílčích pohledávek od 10. ledna 2011 do 18. ledna 2012. Právním titulem pohledávek je nájemní smlouva ze dne 22. července 2005 ve znění pozdějších dodatků, kterou s dlužníkem uzavřela právní předchůdkyně věřitelky společnost PROFI-ELRO s.r.o., 530 02 Pardubice, Teplého 2688, IČO 49285203. Přiloženo bylo i 13 faktur na jednotlivá plnění s daty splatnosti 10. ledna 2011, 13. dubna 2011, 13. května 2011, 12. června 2011, 19. července 2011, 20. července 2011, 19. srpna 2011, 18. září 2011, 12. října 2011, 20. října 2011, 28. prosince 2011, 12. ledna 2012 a 18. ledna 2012. Podle přihlášky číslo 11 věřitelky poř.č. 11 Sonepar Česká republika spol. s r.o., 500 03 Hradec Králové-Slezské Předměstí, Vážní 1125 IČO 47450436, byly přihlášeny 3 vykonatelné pohledávky v částce 508.550,84 Kč. Věřitelka označila splatnost jednotlivých 10 dílčích pohledávek z pohledávky číslo 1 ve výši 412.714,84 Kč od 29. října 2010 do 11. ledna 2011, splatnost pohledávky číslo 2 ve výši 68.734 Kč dne 16. března 2011 a pohledávky číslo 3 ve výši 27.102 Kč dne 16. března 2012. Právním titulem pohledávky číslo 1 a číslo 2 je rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích ze dne 27. září 2011 č.j. 57 Cm 78/2011-53 označený doložkou právní moci (den 12. března 2012) a vykonatelnosti (den 16. března 2012), který byl potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 1. února 2012 č.j. 2 Cmo 371/2011-74 (ten je právním titulem pohledávky číslo 3). Uvedené splatnosti s rozsudkem korespondují. Podle přihlášky číslo 24 věřitelky poř.č. 23 BERŠA s.r.o., 500 02 Hradec Králové-Roudnička, Roudničská 258/47a, IČO 27151158, byly přihlášeny 3 pohledávky v částce 513.547,20 Kč. Věřitelka sice pohledávky označila jako vykonatelné, vykonatelnost však nijak nedoložila. Pohledávky označila jako nesplatné, ale podle přiložené faktury číslo 20100117 nastala splatnost pohledávky číslo 2 dne 31. srpna 2010 a podle faktury číslo 20100120 nastala splatnost pohledávky číslo 3 dne 13. října 2010. Věřitelka přiložila i předmětnou objednávku prací ze dne 9. července 2010, žádný doklad o odložení splatnosti přiložen ani tvrzen nebyl. Navíc všechny uvedené pohledávky byly na přezkumném jednání zjištěny, ani dlužník žádnou z označených pohledávek nepopřel. Pravomocná usnesení o zjištění úpadku dlužníka ze dne 20. února 2013, č.j.-A-32, ve spojení s usnesením ze dne 24. května 2013, č.j. 1 VSPH 529/2013-A-41, ve kterých se oba soudy mimo jiné zabývaly i splatností závazků dlužníka, s uvedeným závěrem o době existence úpadku dlužníka v době uzavření předmětné smlouvy korespondují. Ze všech uvedených důvodů má soud za prokázané, že napadený právní úkon dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku. Dále soud zkoumal časový test daný v ustanovení § 240 odst. 3 insolvenčního zákona. Za situace, kdy insolvenční řízení bylo zahájeno dne 1. srpna 2012, byla smlouva ze dne 8. září 2011, uzavřena nepochybně v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení, dokonce se tak stalo v době 1 roku před jeho zahájením. Oba časové testy tak byly splněny. Soud poté zkoumal samotný právní úkon z hlediska určení toho, zda byl činěn bez přiměřeného protiplnění. S odkazem na ustanovení § 240 odst. 1 insolvenčního zákona došel k závěru, že se o takový právní úkon jednalo, když byl bezúplatný a nejednalo se o žádný z případů taxativně uvedených v ustanovení § 240 odst. 4 insolvenčního zákona. Z uvedených důvodů tak soud ohledně určení neúčinnosti smlouvy o převodu části obchodního podílu žalobě vyhověl.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 insolvenčního zákona neúčinností právního úkonu není dotčena jeho platnost; v insolvenčním řízení však dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty. Podle odstavce 2 tohoto paragrafu není-li možné vydat do majetkové podstaty původní dlužníkovo plnění z neúčinného právního úkonu, musí být poskytnuta rovnocenná náhrada.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 insolvenčního zákona povinnost vydat do majetkové podstaty dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů mají osoby, v jejichž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn nebo které z něho měly prospěch.

Podle ustanovení § 239 odst. 4 insolvenčního zákona dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty právní mocí rozhodnutí, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno. Tím není dotčeno právo insolvenčního správce v případě, že šlo o peněžité plnění nebo že má jít o peněžitou náhradu za poskytnuté plnění, požadovat odpůrčí žalobou vedle určení neúčinnosti dlužníkova právního úkonu i toto peněžité plnění nebo peněžitou náhradu plnění. Vylučovací žaloba není přípustná.

Při právním hodnocení ohledně uložení povinnosti vydat do majetkové podstaty dlužníka rovnocennou náhradu vyšel soud z toho, že v souladu s ustanovením § 154 odst. 1 o.s.ř. je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Jak bylo zjištěno z úplného výpisu z obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Hradci Králové, oddíl C, vložka 22609, společnosti Penzion Pardubice s.r.o., 533 52 Staré Hradiště 15, IČO 27498760, žalovaný byl jako společník s obchodním podílem 30 % odpovídajícímu vkladu 60.000 Kč, který byl plně splacen, zapsán dne 13. září 2011 a vymazán dne 8. června 2012. Jako společník byl žalovaný Petr Matas znovu zapsán dne 3. října 2016, se vkladem 240.000 Kč, který je celý splacen, jedná se o obchodní podíl ve výši 30 % k celku (základní kapitál činí 800.000 Kč). Jak bylo dále zjištěno ze sbírky listin založených do veřejného obchodního rejstříku, konkrétně z notářského zápisu ze dne 3. října 2016, sp.zn. NZ 511/2016, sepsaného jménem JUDr. Jany Čírtkové, notářky se sídlem v Hradci Králové, učinil Lukáš Stehno, nar. 17. září 1973, bytem 530 02 Pardubice, náměstí Čs. legií 851, jako jediný společník uvedené společnosti v působnosti valné hromady rozhodnutí, kdy v bodu prvním vyslovil souhlas s rozdělením podílu jediného společníka na část o velikosti 40 % odpovídající vkladu do základního kapitálu ve výši 320.000 Kč a na další 2 části, každá z nich o velikosti 30 % odpovídající každá vkladu ve výši 240.000 Kč a v bodu třetím vyslovil souhlas s převodem části podílu jediného společníka o velikosti 30 % odpovídajícímu vkladu ve výši 240.000 Kč na žalovaného. Z úplného znění společenské smlouvy ze dne 3. října 2016 založené rovněž ve sbírce listin bylo zjištěno, že žalovaný je jedním ze 3 společníků uvedené obchodní korporace, jeho vklad činí 240.000 Kč, čemuž odpovídá základní podíl ve výši 30 %. Žalobkyně sice namítala, že údaje ve výpisu mají pouze deklaratorní charakter a nebyla předložena smlouva o převodu obchodního podílu, která by převod bez dalšího potvrzovala, soud však této námitce nepřisvědčil. Vyšel z toho, že podle ustanovení § 8 zákona číslo 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob v platném znění platí princip materiální publicity a skutečnosti zapsané ve veřejném rejstříku jsou účinné vůči třetím osobám ode dne jejich zveřejnění. Dalším argumentem je to, že zápis byl učiněn i na základě notářského zápisu a podle ustanovení § 134 o.s.ř. veřejné listiny potvrzují, že jde o nařízení nebo prohlášení orgánu, který listinu vydal, a není-li dokázán opak, i pravdivost toho, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno. K prokázání opaku, pak žalobkyně žádný důkaz nenavrhla. Soud má proto zpětný převod části obchodního podílu za prokázaný. I když si je vědom toho, že původně se část obchodního podílu vztahovala ke vkladu ve výši 60.000 Kč a nyní ke vkladu ve výši 240.000 Kč, má soud za rozhodující, že se stále jedná o část podílu o velikosti 30 % vztahující se k totožné společnosti, a proto se ve smyslu ustanovení § 236 odst. 2 insolvenčního zákona jedná o původní dlužníkovo plnění, které je za současného aktuálního stavu možné do majetkové podstaty dlužníka vydat; v daném případě se tak nejedná o stanovení a poskytnutí rovnocenné náhrady. Proto nebylo zapotřebí provádět jako důkaz výslech svědka Lukáše Stehna, který by ostatně nemohl být připuštěn ani s odkazem na ustanovení § 118b odst. 1 a odst. 2 o.s.ř., neboť se jednalo o důkaz navržený až po koncentraci řízení a nejednalo se o situaci, kdy k později uvedenému důkazu smí soud přihlédnout. Protože žalobkyně na svém návrhu na vydání rovnocenné náhrady ve výši 60.000 Kč trvala, soudu nezbylo, než žalobu v tomto bodě zamítnout.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 163 insolvenčního zákona, ve spojení s ustanovením § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Každý z účastníků byl úspěšný v jednom výroku rozhodnutí, tj. každý byl úspěšný v poměru 50 %. Soud však navzdory tomu nerozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Přihlédl totiž k tomu, že neúspěch žalobkyně ve věci výroku o vydání rovnocenné náhrady byl zapříčiněn chováním žalovaného těsně před posledním jednáním ve věci a toto chování nemohla žalobkyně ovlivnit. Současně je žalobkyně podle ustanovení § 36 odst. 1 insolvenčního zákona povinna při výkonu funkce insolvenční správkyně mimo jiné vyvinout veškeré úsilí, které lze po ní spravedlivě požadovat, aby věřitelé byli uspokojeni v co nejvyšší míře. Soud proto usoudil, že žalobkyně, která byla zastoupena advokátem, by měla mít na rozdíl od žalovaného zachován nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 50 %, ve které byla úspěšná. Pokud by byla úspěšná zplna náležela by jí podle ustanovení § 9 odst. 4 písm. c) vyhlášky číslo 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování služeb (advokátní tarif) ve znění pozdějších předpisů (dále jen advokátní tarif ) odměna za 13 úkonů právní služby po 3.100 Kč celkem částka 40.300 Kč (tj. převzetí a příprava zastoupení dne 12. února 2014, sepis žaloby dne 19. února 2014, písemné podání ve věci samé ze dne 19. března 2015, 2. dubna 2015, 7. srpna 2015, 21. ledna 2016, 5. srpna 2016 a ze dne 7. října 2016, účast na jednání dne 18. března 2015, 5. srpna 2015, 13. července 2016 a 19. října 2016, které přesáhlo 2 hodiny). Dále by jí přináležela související paušální náhrada hotových výdajů ve výši 3.900 Kč (13 úkonů po 300 Kč) a náhrada cestovného podle ustanovení § 13 odst. 4 advokátního tarifu celkem ve výši 3.035,34 Kč. Jednalo se o cestu konanou k jednání dne 18. března 2015 z Prahy do Pardubic a zpět, celkem 234 km, za použití vozidla se spotřebou 6 l/100 km, cena nafty 36,10 Kč/1 l, základní náhrada 3,70 Kč/l km; částka 1.372,64 Kč, a protože právní zástupce jel téhož dne ke 4 jednáním, soud přiznal 1/4 této částky, tj. 343,16 Kč. Dále se jednalo se o cestu konanou k jednání dne 5. srpna 2015 z Prahy do Pardubic a zpět, celkem 234 km, za použití vozidla se spotřebou 6 l/100 km, cena nafty 36,10 Kč/1 l, základní náhrada 3,70 Kč/l km; částka 1.372,64 Kč, a protože právní zástupce jel téhož dne ke 3 jednáním, soud přiznal 1/3 této částky, tj. 457,54 Kč. Dále se jednalo i o cestu konanou k jednání dne 13. července 2016 z Prahy do Pardubic a zpět, celkem 234 km, za použití vozidla se spotřebou 8,7 l/100 km, cena nafty 29,50 Kč/1 l, základní náhrada 3,80 Kč/l km; částka 1.489,76 Kč, a protože právní zástupce jel téhož dne ke 2 jednáním, soud přiznal 1/2 této částky, tj. 744,88 Kč. Nakonec se jednalo i o cestu konanou k jednání dne 19. října 2016 z Prahy do Pardubic a zpět, celkem 234 km, za použití vozidla se spotřebou 8,7 l/100 km, cena nafty 29,50 Kč/1 l, základní náhrada 3,80 Kč/l km; částka 1.489,76 Kč. Náležela by jí i náhrada za promeškaný čas podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu, a to náhrada vztahující se ke dni 18. března 2015 v podílu 1/4 z 8 půlhodin á 100 Kč, tj. 200 Kč, náhrada vztahující se ke dni 5. srpna 2015 v podílu 1/3 z 8 půlhodin á 100 Kč, tj. 266,66 Kč, náhrada vztahující se ke dni 13. července 2016 v podílu 1/3 z 8 půlhodin á 100 Kč, tj. 266,66 Kč a náhrada vztahující se ke dni 19. října 2016 jako 8 půlhodin po 100 4, tj. 800 Kč; celkem 1.533,32 Kč. K úhradě by byla částka 48.768,66 Kč, 50 % potom činí 24.384,33 Kč. Protože je advokát plátcem DPH zvýšila se částka o 21 %, tj. o 5.120,70 Kč; celkem tedy 29.505,03 Kč. Insolvenční soud uložil takto vyčíslené náklady zaplatit do rukou právního zástupce žalobkyně, neboť jde o advokáta (ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř.); lhůta k plnění je stanovena v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o.s.ř.

V daném případě byl soudní poplatek za řízení, který podle položky 13, bod 1, písm. d) Sazebníku poplatků činil 2.000 Kč, podle ustanovení § 7 odst. 1, věta první, zákona číslo 549/1991 Sb., o soudních poplatcích v předmětném znění (dále jen zákon o soudních poplatcích ) splatný vznikem poplatkové povinnosti. Podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích je obecně poplatníkem soudního poplatku před soudem prvního stupně navrhovatel, není-li stanoveno jinak. V daném případě však v souladu s ustanovením § 11 odst. 2 písm. n) a o) zákona o soudních poplatcích požívala insolvenční správkyně v incidenčním sporu osobní osvobození od poplatku. Podle ustanovení § 2 odst. 3, věta první, zákona o soudních poplatcích je-li navrhovatel v řízení od poplatku osvobozen a soud jeho návrhu vyhověl, zaplatí podle výsledku řízení poplatek nebo jeho odpovídající část žalovaný, nemá-li proti navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení nebo není-li též od poplatku osvobozen. Poplatková povinnost tak vzniká způsobem uvedeným v ustanovení § 4 odst. 1 písm. i) zákona o soudních poplatcích, tj. uložením povinnosti zaplatit poplatek v souvislosti s rozhodnutím soudu o věci samé. Podle ustanovení § 7 odst. 1, věta druhá, uvedeného zákona o soudních poplatcích, je tak poplatek splatný do 3 dnů od právní moci rozhodnutí, kterým byla povinnost soudní poplatek zaplatit uložena. V projednávaném případě měla žalobkyně ve věci úspěch, a proto se podle ustanovení § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích přenáší poplatková povinnost na žalovaného.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení, a to k Vrchnímu soudu v Praze, prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích (ustanovení § 201 a § 204 odst. 1 o.s.ř.).

Lhůta k podání opravného prostředku začíná běžet ode dne, kdy bude toto usnesení doručeno adresátovi zvláštním způsobem (ustanovení § 74 odst. 2 insolvenčního zákona, ve spojení s ustanovením § 160 odst. 3 insolvenčního zákona).

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (ustanovení § 251 odst. 1, věta první, o.s.ř.).

V Pardubicích dne 26. října 2016

JUDr. Marie Pavlíčková v. r. samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Michaela Šteklová