KSPA 53 INS 9280/2015-C1-15
Č. j.: KSPA 53 INS 9280/2015-C1-15 (53 ICm 2768/2015)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Monikou Chaloupkovou ve věci žalobce: T-Mobile Czech Republic a. s., se sídlem Tomíčkova 2144/1, Chodov, 148 00 Praha 4, IČ: 64949681, proti žalovanému: Institut pro řešení úpadku v. o. s., se sídlem Na Spravedlnosti 121, 530 02 Pardubice, IČ: 01781448, insolvenční správce dlužnice: Eva anonymizovano , anonymizovano , bytem Demokratické mládeže 1551, 530 02 Pardubice, o žalobě na určení existence pohledávky,

takto:

I. Určuje se, že žalobce nemá za dlužnicí Evou anonymizovano , anonymizovano , bytem Demokratické mládeže 1551, 530 02 Pardubice, pohledávku ve výši 48.869,-Kč přihlášenou jako nezajištěnou do insolvenčního řízení dlužnice vedeného pod sp. zn. , pod označením P19 dílčí č. 3.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů soudního řízení.

Odůvodnění: Žalobou doručenou Krajskému soudu v Hradci Králové-pobočce v Pardubicích (dále jen soud ) dne 16. 7. 2015 se žalobce domáhal určení, že má za dlužnicí Evou anonymizovano pohledávku přihlášenou jako nezajištěnou do insolvenčního řízení dlužnice vedeného pod sp. zn., pod označením P19 dílčí č. 3 ve výši 48.869,-Kč (žalobce sice uvedl částku 48.869,40 Kč, nicméně je zjevné, že se jedná o písařskou chybu, když přihlášena a popřena byla pohledávka dílčí č. 3 ve výši 48.869,-Kč-poznámka soudu). Uvedl, že žalovaný popřel jeho pohledávku s poukazem na nález Ústavního soudu České republiky (dále jen ÚS ) ze dne 11. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 3512/11, dle kterého v rámci spotřebitelských smluv nemohou být ujednání zakládající nárok na smluvní pokutu součástí všeobecných obchodních podmínek, ale pouze součástí smlouvy samotné. Žalobce s tímto popřením nesouhlasí. isir.justi ce.cz

Žalobce s dlužnicí uzavřel dne 29. 10. 2009 účastnickou smlouvu k telefonnímu číslu 739467734 a dne 27. 4. 2012 dodatek ke smlouvě, v němž spolu sjednali dobu trvání smlouvy na 24 měsíců a tarif S námi 1490. Dlužnice nehradila vyúčtování za poskytnuté mobilní hlasové služby řádně a včas, proto žalobce přistoupil k vyúčtování smluvní pokuty dle článku 8.2 Všeobecných podmínek (dále jen VP ), a to vyúčtováním č. 9313009855. Žalobce využil zákonného institutu (§ 273 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů-dále jen ObchZ ) a část obsahu smlouvy určil odkazem na VP, a to při zachování písemné formy všech ujednání. Podpisem smlouvy dlužnice souhlasila s podrobením smlouvy úpravě obsažené v ObchZ a dále s VP. VP se tak staly jednoznačně součástí smlouvy. V tomto ohledu žalobce odkazuje na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (dále též VS v Praze ) sp. zn. 5 Cmo 318/97 či nález ÚS sp. zn. II. ÚS 691/04, kdy obě rozhodnutí připouští sjednání části smlouvy formou obchodních podmínek, na které smlouva odkazuje a které nemusí být podepsány smluvními stranami, když podepsaný odkaz na obchodní podmínky znamená souhlas podepsané smluvní strany s nimi. Pokud se žalovaný dovolává nálezu ÚS sp. zn. I. ÚS 3512/11, tento nález je závazný jen pro účastníky posuzované věci. Týká se navíc odlišné situace, kdy ve smlouvě neexistovala žádná zmínka o smluvní pokutě, ustanovení o smluvní pokutě byla schována v obchodních podmínkách a právě na tato schovaná ujednání nález míří. V tomto případě však ujednání o smluvní pokutě určené dle VP bylo obsaženo přímo ve smlouvě, žalobce ho nijak neschovával, naopak na smluvní pokuty upozornil přímo ve formuláři smlouvy. Dlužnice tak musela vědět, že si smluvní pokutu sjednala a že podrobnosti o ní jsou uvedeny ve VP. Ve VP pak existuje samostatné ustanovení označené jako Smluvní pokuty . Samotná účastnická smlouva je formulářového typu a její přečtení trvá několik minut. Pokud by si ji dlužnice řádně přečetla, nemohla by nevědět, že si sjednává jejím podpisem smluvní pokutu. Úprava, kterou žalobce zvolil, je pro spotřebitele vhodnější a příznivější než úprava, kdy by ve formuláři byla obsažena všechna ustanovení VP. ÚS citovaným nálezem určitě k takové úpravě smluv nesměřoval. Navíc se jím odchýlil od dosavadního rozhodování, kdy VP přijímal s tím, že je na smluvních stranách, jaká ujednání do nich zahrnou. Pokud byla smluvní pokuta sjednána a žalobcem vyúčtována před vydáním předmětného nálezu, je třeba ji považovat za platně sjednanou. Žalobce oprávněně předpokládal, že taková smluvní pokuta mu bude v případě soudního řízení přiznána. Aplikace nálezu na tento případ by byla aplikací retroaktivní a tedy odporující principům právního státu. Při jednání dne 25. 4. 2016 žalobce namítl promlčení námitky relativní neplatnosti ujednání o smluvní pokutě v rámci VP, neboť smluvní pokuta byla sjednána ve smlouvě ze dne 29. 10. 2009 a dále v dodatku k ní ze dne 27. 4. 2012 a popěrný úkon byl učiněn až dne 18. 6. 2015, tedy po uplynutí tříleté promlčecí doby.

Žalovaný se k žalobě vyjádřil písemně, podáním doručeným soudu dne 12. 10. 2015, jímž navrhl zamítnutí žaloby a přiznání náhrady nákladů řízení. Žalovaný se neztotožnil s argumentací žalobce v tom smyslu, že nález ÚS sp. zn. I. ÚS 3512/11 nelze v dané věci aplikovat. Podle jeho názoru je na danou věc plně použitelný. V nálezu se ÚS vyjádřil k uplatnění všeobecných obchodních podmínek ve spotřebitelských smlouvách, přičemž zdůraznil faktické seznámení se spotřebitele s těmito podmínkami s tím, že pouhý podpis tzv. včleňovací klauzule není dostačující, a dále skutečnost, že obsahem podmínek mohou být ujednání technického a vysvětlujícího charakteru, nikoli zásadní ujednání, nevýhodná pro spotřebitele, o nichž se předpokládá, že uniknou jeho pozornosti. Podpis dlužníka na formulářové smlouvě v tomto konkrétním případě neznamená, že dlužník se s VP skutečně seznámil. Ujednání o smluvní pokutě v samotné smlouvě s odkazem na VP považuje žalovaný za neurčité a tudíž neplatné, neboť z něj není zřejmé, za jakých podmínek nárok na smluvní pokutu vznikne a v jaké konkrétní výši. Samotná konkretizace smluvní pokuty ve VP pak odporuje uvedenému nálezu. Pokud pak žalobce argumentuje nepoužitelností nálezu v dané věci, neboť by tím došlo k porušení zákazu retroaktivity, ani v tom se s ním žalovaný neshoduje. Ujednání o smluvní pokutě je v rozporu s ustanovením § 56 OZ, neboť znamená k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran a je tudíž neplatné. Tato neplatnost zde existovala vždy a o retroaktivitě tudíž nelze hovořit. Žalobcem zmíněná rozhodnutí VS v Praze sp. zn. 5 Cmo 318/97 a ÚS sp. zn. II. ÚS 691/04 nejsou v této věci použitelná, neboť neřeší otázku platnosti ujednání o smluvní pokutě, pouze obecně připouštějí možnost zakomponování některých ujednání do obchodních podmínek. K námitce promlčení námitky relativní neplatnosti se žalovaný vyjádřil tak, že ujednání o smluvní pokutě v rámci VP považuje za ujednání neplatné absolutně, tudíž námitka promlčení je nedůvodná.

K projednání věci soud nařídil jednání na 25. 4. 2016, neboť žalobce podáním ze dne 18. 12. 2015 nesouhlasil s rozhodnutím bez nařízení jednání (§ 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení /insolvenční zákon/, ve znění pozdějších předpisů /dále jen InsZ / ve spojení s § 115a zákona číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů /dále jen o. s. ř. /).

Soud nejprve posoudil včasnost podané žaloby. Přezkumné jednání, při kterém byla přezkoumána a popřena pohledávka žalobce, se konalo dne 18. 6. 2015. Soudu byla žaloba na určení existence žalobcovy nezajištěné pohledávky doručena dne 16. 7. 2015, do 30 dnů od data konání přezkumného jednání, tedy jednoznačně včas (§ 198 odst. 1 ve spojení s § 410 odst. 1 InsZ).

Předmětem sporu mezi stranami bylo ryze právní posouzení, a to, zda sjednaná smluvní pokuta je ujednáním platným či neplatným. Soud k objasnění této otázky provedl dokazování listinami předloženými účastníky řízení v rámci incidenčního řízení a listinami obsaženými v insolvenčním spise, přičemž dospěl k následujícím skutkovým zjištěním: Z přihlášky pohledávky vedené pod označením P19 a z vyúčtování úroků z prodlení k pohledávce č. 3 soud zjistil, že žalobce přihlásil včas do insolvenčního řízení dlužnice nezajištěnou a nevykonatelnou pohledávku v celkové výši 58.871,90 Kč, sestávající ze tří dílčích pohledávek. Dílčí pohledávka č. 3 byla přihlášena ve výši 48.869,-Kč jako smluvní pokuta dle čl. 8.2 VP za řádné neplnění účastnické smlouvy č. 12274595 dlužnicí, vyúčtovaná vyúčtováním č. 9313009855 ve výši 42.976,-Kč a 7% úrok z prodlení z této částky za období od 4. 5. 2013 do 19. 4. 2015 ve výši 5.893,-Kč. Z protokolu o přezkumném jednání a z přezkumného listu k pohledávce vedené pod označením P19 soud zjistil, že žalovaný popřel pohledávku P19 dílčí č. 3 při přezkumném jednání dne 18. 6. 2015 co do pravosti zcela s odůvodněním, že pohledávka nevznikla, neboť byla uplatněna na základě ujednání obsaženého ve VP, nikoli ve smlouvě samotné a podle nálezu ÚS sp. zn. I. ÚS 3512/11 ujednání o smluvní pokutě v rámci spotřebitelských smluv nemohou být součástí všeobecných obchodních podmínek, které spotřebitel samostatně nepodepisuje, ale toliko spotřebitelské smlouvy spotřebitelem podepsané. Z objednávky služeb ze dne 29. 10. 2009 k telefonnímu číslu 739467734 soud zjistil, že žalobce a dlužnice se dohodli na uzavření účastnické smlouvy na dobu neurčitou s tím, že vztah jí založený se řídí ObchZ a obsah smlouvy je dán objednávkou služeb, platným zněním VP, ceníkem služeb a podmínkami dalších služeb, zejména podmínkami zvoleného tarifu a podmínkami přenesení čísla, přičemž dlužnice podpisem objednávky potvrzuje, že dokumenty převzala, seznámila se s nimi a bez výhrad s nimi souhlasí. V objednávce jsou obě smluvní strany řádně označeny, tato je oběma stranami podepsána, je datována, nicméně vyjma ujednání o uzavření smlouvy na dobu neurčitou, jejím podřazení režimu ObchZ, určení jejího obsahu odkazem na další listiny k objednávce nepřipojené, o souhlasu dlužnice se zpracováním osobních údajů a poučení o možnosti odstoupení, objednávka neobsahuje žádné bližší údaje o předmětu smlouvy. Z objednávky tak nelze zjistit žádná práva a povinnosti stran, nelze určit na poskytování jakých služeb se žalobce s dlužnicí dohodl, jakou cenu je dlužnice za tyto služby povinna hradit. Z dodatku k účastnické smlouvě č. 12274595 k telefonnímu číslu 739467734 ze dne 27. 4. 2012 soud zjistil, že žalobce a dlužnice se dohodli na změně doby trvání smlouvy na dobu určitou v délce tří let. Dodatek je datován, oběma řádně označenými smluvními stranami podepsán, je jím sjednán tarif S námi 1490 HIT s tím, že dlužnice se zavazuje dodržovat minimální měsíční plnění ve výši 1.200,-Kč po dobu 24 měsíců od prvního vyúčtování vystaveného po nabytí účinnosti dodatku, přičemž výše smluvní pokuty a podrobnosti o minimálním měsíčním plnění jsou uvedeny v podmínkách minimálního měsíčního plnění, s nimiž dlužnice podpisem dodatku souhlasí. Dodatek je podřazen režimu ObchZ. Dodatek obsahuje ujednání o tom, že jeho podpisem dlužnice stvrzuje, že převzala, seznámila se a bez výhrad souhlasí s platným zněním VP pro podnikatele či VP pro spotřebitele podle toho, v jakém postavení dlužnice dodatek uzavírá, podmínkami zpracování osobních údajů, ceníkem služeb a dalšími podmínkami služeb, zejména podmínkami zvoleného tarifu a podmínkami přenesení čísla, a dále že si smluvní strany sjednaly pro případ porušení povinností vyplývajících z účastnické smlouvy smluvní pokuty, které jsou uvedeny ve VP, ceníku služeb nebo v dalších obchodních podmínkách. Z VP soud zjistil, že tyto obsahují veškeré podmínky vymezující smluvní vztah mezi žalobcem a dlužnicí, počínaje ustanoveními o uzavření účastnické smlouvy, přes vymezení veškerých práv a povinností obou smluvních stran, včetně smluvních pokut, až po ujednání o rozhodném právu a způsobech ukončení smlouvy. VP nebyly podepsány ani jednou ze smluvních stran. Z vyúčtování smluvní pokuty ze dne 19. 4. 2013 soud zjistil, že žalobce dlužnici vyúčtoval částku 42.976,-Kč jako smluvní pokutu dle VP, jejíž výše se rovná součtu měsíčních paušálů splatných do konce sjednané doby trvání účastnické smlouvy, tedy za období od 31. 5. 2012 do 27. 4. 2015. Z nastavení služeb soud zjistil, že k telefonnímu číslu 739467734 evidovanému na jméno dlužnice se vztahuje tarif Přátele síť nesíť+ a úhrada bude prováděna poštovní poukázkou. Nastavení služeb není nikým podepsáno, není datováno a není z něj zřejmé, jakého období se týká. Z ceníku tarifů a služeb soud zjistil, že se jedná o dokument platný k 1. 5. 2013, vymezující jednotlivé tarify, balíčky a zvýhodnění nabízené žalobcem firemním a nefiremním zákazníkům a konkretizující jednotlivé služby poskytované žalobcem. Ceník není podepsán ani žalobcem, ani dlužnicí.

Na základě provedeného dokazování má soud za prokázáno, že mezi žalobcem a dlužnicí došlo k uzavření účastnické smlouvy k telefonnímu číslu 739467734 dne 27. 4. 2012. Naopak nemá za prokázané, že by k uzavření smlouvy došlo již dne 29. 10. 2009, neboť objednávka z tohoto data sice byla podepsána oběma smluvními stranami, nicméně v ní zcela chybí vymezení podstatných náležitostí a nelze vůbec určit, o jakou smlouvu se má jednat. Určení obsahu smlouvy zcela formou odkazu na další listiny, které nejsou ke smlouvě připojeny, je v rozporu se zákonem, v tomto konkrétním případě s ObchZ, kterému strany svůj vztah podřadily. Podle § 269 odst. 2 ObchZ: Účastníci mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není upravena jako typ smlouvy. Jestliže však účastníci dostatečně neurčí předmět svých závazků, smlouva uzavřena není. Podle § 273 odst. 1 ObchZ: Část obsahu smlouvy lze určit také odkazem na všeobecné obchodní podmínky vypracované odbornými nebo zájmovými organizacemi nebo odkazem na jiné obchodní podmínky, jež jsou stranám uzavírajícím smlouvu známé nebo k návrhu přiložené. V tomto případě žalobce a dlužnice neurčili předmět svých závazků, jejich určení odkazem na VP a další listiny netvořící nedílnou součást smlouvy nepostačuje, neboť není zřejmé, jaká konkrétní ujednání z těchto listin jsou použitelná a jaká nikoliv, když vůbec nelze zjistit, k čemu se smluvní strany zavázaly. Účastnická smlouva dne 29. 10. 2009 nevznikla. Naopak za platně sjednanou soud považuje smlouvu uzavřenou na základě dodatku ze dne 27. 4. 2012. Byť se jedná dle formálního označení o dodatek k neexistující smlouvě, je nutné ho posuzovat jako každý jiný právní úkon podle obsahu a tedy je zřejmé, že tímto dodatkem žalobce a dlužnice sjednali podstatné náležitosti smlouvy-poskytování služeb k telefonnímu číslu 739467734 v rozsahu tarifu S námi 1490 HIT s tím, že doba trvání smlouvy se omezuje na tři roky a dlužnice je povinna hradit minimální měsíční částku 1.200,-Kč po dobu 24 měsíců. Další obsah smlouvy byl určen odkazem na řadu dalších listin, včetně VP žalobce s tím, že dlužnice potvrdila podpisem dodatku, že uvedené listiny převzala, seznámila se s nimi a bez výhrad s nimi souhlasí. V dodatku si smluvní strany rovněž sjednaly pro případ porušení povinností vyplývajících z účastnické smlouvy smluvní pokuty, a to odkazem na VP, ceník služeb a další, blíže nespecifikované, obchodní podmínky.

Po právní stránce soud posoudil věc následovně: Žalobce a dlužnice si ve smlouvě uzavřené formou dodatku dne 27. 4. 2012 sjednali její podřazení režimu ObchZ. Takovéto ujednání bylo v zásadě možné, a to s odkazem na § 262 odst. 1 ObchZ, podle kterého: Strany si mohou dohodnout, že jejich závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v § 261, se řídí tímto zákonem. Jestliže taková dohoda směřuje ke zhoršení právního postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem, je neplatná. Nicméně i na smlouvu podřazenou režimu ObchZ bylo nutné aplikovat ustanovení na ochranu spotřebitele zakotvená v § 56 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen OZ ), když podle § 262 odst. 4: Ve vztazích podle § 261 nebo podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle odstavce 1 se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku. Nutnost aplikace tzv. ochranářských ustanovení v této věci je zřejmá, neboť z dodatku zcela nepochybně vyplývá, že účastnická smlouva byla uzavřena dlužnicí jako spotřebitelem. Podle § 56 odst. 1 OZ: Spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Pokud pak takováto ujednání ve spotřebitelské smlouvě jsou, je smlouva, resp. dané konkrétní ujednání (lze-li ho vyčlenit a i bez něj obsahuje smlouva podstatné náležitosti a tedy zůstává smlouvou) absolutně neplatná pro rozpor se zákonem (§ 39 OZ). V tomto konkrétním případě žalobce a dlužnice sjednali přímo ve smlouvě dobu trvání smlouvy, konkrétní tarif, od něhož se odvíjely jejich povinnosti a práva, a výši minimálního měsíčního plnění. V podstatné části pak odkázaly na další listiny, mimo jiné na VP žalobce s tím, že obsah smlouvy se řídí právě jimi a dlužnice podpisem dodatku stvrzuje, že je převzala, seznámila se s nimi a souhlasí s nimi. Ve vztahu ke smluvní pokutě bylo uvedeno toliko, že se sjednává, a ohledně konkretizace bylo rovněž odkázáno na VP, ceník služeb a další obchodní podmínky. Tyto listiny však nebyly k dodatku neoddělitelně připojeny a nelze tedy bez pochybností určit, jaká konkrétní ujednání v nich byla k datu podpisu dodatku obsažena. Konkrétní VP předložené soudu pak jsou poměrně obsáhlé a vymezují jednotlivé povinnosti a práva smluvních stran, včetně konkretizace smluvní pokuty, přičemž se smluvní pokutou jako sankcí za neplnění smluvních povinností je pamatováno toliko směrem k dlužnici, nikdy směrem k žalobci. Takovéto vymezení obsahu smlouvy ve vztahu žalobce-podnikatel a dlužnice-spotřebitel nelze podle soudu připustit. VP obsahují řadu natolik zásadních ujednání, že odkaz na ně a řadu dalších listin ve smlouvě lze považovat právě za takové ujednání, které je nepoctivé, tedy v rozporu s požadavkem dobré víry znamená k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran. Stejný závěr pak platí i o naprosto obecném sjednání smluvní pokuty, neboť ujednání o ní vlastně žádným ujednáním není, když všechna konkrétní ustanovení jsou obsažena až ve VP, ceníku služeb, či jiných obchodních podmínkách. Dlužnice nebyla schopna ze smlouvy zjistit, za jakých podmínek jí bude účtována smluvní pokuta a v jaké výši. Pokud by dlužnice chtěla zjistit, jaké konkrétní povinnosti a jaká konkrétní práva jí ze smlouvy plynou, za jakých podmínek se může obávat smluvní pokuty a v jaké výši, musela by pročíst listiny v řádu desítek stran a současně rozlišit ta ustanovení, která se jí týkají a která nikoliv. Toto rozhodně nelze podle soudu po běžném spotřebiteli požadovat. Naopak, žalobce jako jednoznačně silnější strana smlouvy, protože vybavená dostatečnou odborností, znalostmi a zkušenostmi, se měl chovat tak, aby nezavdal příčinu k pochybnostem o poctivosti svého jednání. Pokud tvrdil, že stručné smlouvy jsou ku prospěchu spotřebiteli, mohl by mu dát soud za pravdu, pokud by šlo opravdu o smlouvy, z nichž vyplývá vše pro spotřebitele podstatné. Tak tomu ovšem v projednávané věci není. Dlužnice sice mohla smlouvu (dodatek) přečíst za pár minut, nicméně pročtení VP, ceníku a dalších listin, na které smlouva odkazuje, již jistě zabere destíky minut a předpokládá navíc schopnost orientace v jednotlivých ustanoveních a rozlišení těch, která jsou podstatná, resp. pro dlužnici platí, a těch, která jsou nepodstatná, resp. pro dlužnici neplatí. Převážný obsah smlouvy je tak upraven v dalších listinách, seznámení se s nimiž spotřebitel potvrzuje v tzv. včleňovací doložce obsažené ve formulářové smlouvě, ovšem tyto netvoří reálnou součást smlouvy a je zcela zřejmé, že spotřebiteli tak může řada zásadních ustanovení uniknout. Soud proto dal za pravdu žalovanému a ujednání o smluvní pokutě s odkazem na konkretizaci ve VP, ceníku služeb a dalších obchodních podmínkách považoval za absolutně neplatné, když se jedná o ujednání svým charakterem zásadní, které by mělo být součástí smlouvy samotné. Pokud se týká odkazu na nález ÚS ze dne 11. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 3512/11, tento byl žalovaným učiněn správně, aplikaci nálezu nelze považovat za porušení zásady zákazu retroaktivitu, absolutní neplatnost ujednání o smluvní pokutě vyplývá ze zákonné úpravy a nález pouze potvrzuje správnost závěrů soudu. ÚS se v nálezu vyjádřil k ustanovením na ochranu spotřebitele a vyslovil, že jejich úlohou je v případě smlouvy uzavřené mezi spotřebitelem a podnikatelem faktickou nerovnost (silnější postavení podnikatele) korigovat nerovností právní, to vše doplněno principem spravedlnosti či jinak poctivosti, tedy požadavkem na to, aby se podnikatel choval ke spotřebiteli v obecné poloze poctivě. Podle ÚS: " V praxi se zásada poctivosti projevuje mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný. Například smluvní ujednání musí mít dostatečnou velikost písma, nesmějí být ve výrazně menší velikosti než okolní text, nesmějí být umístěna v oddílech, které vzbuzují dojem nepodstatného charakteru. Uvedená zásada poctivosti dopadá i na aplikaci všeobecných obchodních podmínek....... .., i ve spotřebitelských smlouvách je možno všeobecné obchodní podmínky uplatnit, nicméně taková aplikace má nejen uvedená formální omezení, nýbrž i omezení obsahová. Je třeba zdůraznit, že obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl třeba od obchodních smluv mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, by do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu........... Z uvedeného plyne konečný závěr, který dopadá na věc stěžovatele, že v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu (podobně jako rozhodčí doložka) zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis)." Nález neznamená odchýlení se od dosavadní rozhodovací praxe ÚS, ÚS dále všeobecné obchodní podmínky akceptuje, jen klade důraz na jejich obsah a způsob využití ve vztazích podnikatel-spotřebitel. Pokud se týká rozhodnutí VS v Praze sp. zn. 5 Cmo 318/97 a nálezu ÚS sp. zn. II. ÚS 691/04 zmíněných žalobcem v žalobě, má soud zato, že tato nijak nevyvracejí závěry shora uvedené, neboť se pouze obecně vyjadřují k možnosti použití všeobecných obchodních podmínek ve smlouvách. Námitkou promlčení práva žalovaného vznášet námitku relativní neplatnosti se soud nezabýval, neboť ujednání o smluvní pokutě považoval za neplatné absolutně pro rozpor se zákonem.

Na základě podrobného odůvodnění shora tedy soud žalobu v celém rozsahu zamítl.

Závěrem pak rozhodl o nákladech řízení. Žalobce byl se svou žalobou v plném rozsahu neúspěšný, proto žalovanému náleželo právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů (§ 7 InsZ ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaný se však tohoto práva při jednání dne 25. 4. 2016 výslovně vzdal, proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí je možno podat do 15 dnů od jeho doručení odvolání prostřednictvím podepsaného soudu k Vrchnímu soudu v Praze.

V Pardubicích dne 2. května 2016

Mgr. Monika Chaloupková v. r. samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Tereza Nováková