KSPA 53 INS 3647/2015-C1-11
Č. j.: KSPA 53 INS 3647/2015-C1-11 (53 ICm 3054/2015)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Monikou Chaloupkovou ve věci žalobce: Ing. Michal Zámečník, se sídlem Čechyňská 361/16, 602 00 Brno, IČ: 46269291, insolvenční správce dlužnice: Věra anonymizovano , anonymizovano , bytem Proseč 275, 539 44 Proseč, zastoupen Mgr. Jaroslavem Nekudou, advokátem, se sídlem Dukelská 550, 664 56 Blučina, proti žalovanému: MULTICREDIT SE, se sídlem Sokolská třída 244/27, Moravská Ostrava, 702 00 Ostrava, IČ: 29288657, zastoupen JUDr. Petrem Langerem, advokátem, se sídlem Sokolská třída 1331/31, Ostrava, o žalobě o určení neexistence pohledávky,

takto:

I. Určuje se, že žalovaný nemá za dlužnicí Věrou anonymizovano , anonymizovano , bytem Proseč 275, 539 44 Proseč, pohledávku ve výši 414.342,-Kč přihlášenou jako nezajištěnou pod označením P6 do insolvenčního řízení dlužnice vedeného pod sp. zn. .

II. Co do určení, že žalovaný nemá za dlužnicí Věrou anonymizovano , anonymizovano , bytem Proseč 275, 539 44 Proseč, pohledávku ve výši 1.080.620,-Kč přihlášenou jako nezajištěnou pod označením P6 do insolvenčního řízení dlužnice vedeného pod sp. zn.se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů soudního řízení. isir.justi ce.cz

Odůvodnění

Žalobou doručenou Krajskému soudu v Hradci Králové-pobočce v Pardubicích (dále jen soud ) dne 4. 8. 2015 se žalobce domáhal vydání rozsudku, jímž by soud určil, že žalovaný nemá za dlužnicí Věrou anonymizovano pohledávku přihlášenou jako nezajištěnou do insolvenčního řízení dlužnice pod označením P6 ve výši 1.494.962,-Kč, a dále žalobci přiznal vůči žalovanému náhradu nákladů řízení. Uvedl, že žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení dlužnice Věry anonymizovano (dále též jen dlužnice ) pod označením P6 vykonatelnou pohledávku v celkové výši 1.494.962,-Kč. Žalobce pohledávku žalovaného při přezkumném jednání dne 9. 7. 2015 popřel co do pravosti zcela, neboť má zato, že pohledávka neexistuje z důvodu neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru a smlouvy o převodu vlastnického práva. Dne 20. 4. 2012 byla mezi dlužnicí a jejím bratrem (dále jen dlužníci ) na straně jedné a žalovaným na straně druhé uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. 20120063, na základě které žalovaný poskytl úvěr ve výši 550.000,-Kč. Za neobvyklé považuje žalobce ujednání v článku 5 Všeobecných obchodních podmínek o tom, že v případě prodlení dlužníků se zaplacením i jen jediné měsíční splátky se stane splatným celý úvěr včetně úroku a dlužníci jsou povinni ho bezodkladně uhradit spolu se smluvní pokutou ve výši 30% z jistiny. Úvěr byl zajištěn zástavním právem a směnkou. První splátka byla uhrazena řádně, s druhou splátkou se dlužníci opozdili z důvodu hospitalizace bratra dlužnice a též pobytu dlužnice v nemocnici s dcerou. Zpoždění bylo dlužnicí žalovanému telefonicky oznámeno. Následně zástupce žalovaného přijel do místa bydliště dlužnice, kde převzal druhou splátku. Současně přivezl listiny, které vydával za dohodu o pravidelném splácení a pomocí výhružek exekucí a vystěhováním přiměl dlužnici k jejich podpisu. Dlužnice tak nechtěně uzavřela smlouvu o převodu vlastnického práva k nemovitým věcem, kterou převedla své nemovité věci na žalovaného. Současně byla kupní cena nemovitých věcí započtena na úhradu dluhu, kdy byla uhrazena jen část dluhu a sjednána smluvní pokuta ve výší 0,2% z dlužné částky denně. Smlouva o převodu vlastnického práva je neplatná pro omyl dlužnice vyvolaný žalovaným, který zastřel pravou povahu právního úkonu, a dlužnice se tak domnívala, že podepisuje smlouvu o dalším splácení. Převod nemovitých věcí vykazuje i znaky ujednání o propadné zástavě. Výhružkami o exekuci a vystěhování též žalovaný vyvolal u dlužnice tíseň. O tom, že podepsala kupní smlouvu, se dlužnice dozvěděla až ve chvíli, kdy obdržela od žalovaného nájemní smlouvu k domu, v níž byla vedle měsíčního nájemného ve výši 8.000,-Kč požadována měsíční splátka úvěru ve výši 7.000,-Kč. Pokud by dlužnice nejednala v omylu, smlouvu o převodu vlastnického práva by nikdy nepodepsala. Touto smlouvou se zbavila jediného většího majetku a přitom stále dlužila po provedeném zápočtu částku 512.899,-Kč. V nemovitých věcech navíc žije dlužnice se svou rodinou a možnost jiného bydlení nemá. Nájemní smlouvu již dlužnice nepodepsala, splátky úvěru byly řádně spláceny až do listopadu 2014. Splátka za prosinec 2014 uhrazena nebyla a splátka za leden 2015 byla zaplacena v části 3.000,-Kč, důvodem bylo úmrtí otce dlužnice a tedy poklesu příjmu rodiny.

Žalovaný se k žalobě vyjádřil podáním doručeným soudu dne 1. 9. 2015, jímž navrhl zamítnutí žaloby jako nedůvodné. Uvedl, že při přezkumném jednání žalobce popřel dílčí pohledávku č. 1 z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele a dílčí pohledávku č. 2 pak též z důvodu relativní neplatnosti, neboť dlužnice byla při uzavírání smlouvy uvedena v omyl, a dále pak ve vztahu k úrokům z úvěru a úrokům z prodlení pro narůstání příslušenství i po rozhodnutí o úpadku. Podle § 199 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen InsZ ), byl žalobce jako insolvenční správce při podání žaloby vázán popěrnými důvody a mohl se dovolat pouze skutkových a právních námitek uvedených v popěrném úkonu. Důvod popření spočívající v absolutní neplatnosti smlouvy pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele postrádá individualizaci a zpřesňování až v rámci žaloby je bezpředmětné, neboť jde nad rámec popěrného úkonu. Ve vztahu k dílčí pohledávce č. 2 pak žalobce uvádí zcela nové skutečnosti, když tvrdí, že tuto popřel z důvodu neplatnosti smlouvy o převodu nemovitých věcí pro omyl dlužnice. I v případě řádného popření pohledávek žalobcem by toto nebylo důvodné. Dlužníci neuhradili splátku splatnou dne 25. 7. 2012, proto se stal dne 26. 7. 2012 splatným celý úvěr spolu s příslušenstvím, o čemž byla dlužnice informována dopisem ze dne 31. 7. 2012. Dlužnice dne 29. 8. 2012 svůj dluh uznala. Dle článku 2.1. Všeobecných obchodních podmínek (dále jen VOP ) se úroky staly součástí jistiny a tedy není pravdou, že přirostly až po rozhodnutí o úpadku. Zesplatnění pak proběhlo v souladu se smlouvou a rozhodovací praxe soudů v obdobných věcech dává žalovanému za pravdu. Žalovaný v tomto směru odkazuje na rozsudek Vrchního soudu v Praze (dále jen VS v Praze ) č. j. 101 VSPH 449/2013-64 a rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen NS ) sp. zn. 21 Cdo 4267/2013. Úroky z úvěru jsou cenou peněz, za kterou žalovaný poskytl úvěr, přičemž dlužníci s výší úroků vyslovili souhlas jak ve smlouvě o úvěru, tak v exekutorském zápisu.

Na vyjádření žalovaného reagoval žalobce replikou doručenou soudu dne 2. 3. 2016, kdy jeho argumentaci odmítl. Žalobce se v žalobě od popěrného úkonu nijak neodchýlil, pouze ho podrobněji specifikoval, podrobil právní analýze a podložil důkazním materiálem, což v rámci přezkumného jednání není možné a není to ani úkolem tohoto jednání. Ke konkretizaci a individualizaci slouží až incidenční řízení, kdy právě v tomto řízení mohou obě sporné strany předložit svá podrobná vyjádření. Právě toto žalobce učinil, když popěrné důvody předestřené při přezkumném jednání více rozvedl. Smluvní pokuta ve výši 30% jistiny je v rozporu s dobrými mravy, neboť prodlení s placením je sankcionováno zesplatněním jistiny i úroků a smluvní pokuta je účtována i za první prodlení se splácením. Ujednání o smluvní pokutě též zakládá značný nepoměr mezi právy a povinnostmi smluvních stran a tedy odporuje předpisům na ochranu spotřebitele. Smluvní pokuta by měla zajišťovat náhradu škody věřiteli pro případ neplnění povinností dlužníkem. V tomto případě nemohla žalovanému při prodlení dlužníků s jedinou splátkou takto vysoká škoda vzniknout. Úroky vážící se k době po rozhodnutí o úpadku nelze žalovanému přiznat, a to s odkazem na ustanovení § 170 písm. a) InsZ.

Soud ve věci nařídil jednání na den 25. 4. 2016, neboť rozhodoval i na základě jiných než účastníky řízení předložených listin (§ 7 InsZ ve spojení s § 115a zákona číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů /dále jen OSŘ /). Jednání pak odročil za účelem vyhlášení rozsudku na 2. 5. 2016, kdy rozhodl způsobem uvedeným ve výrokové části tohoto rozsudku.

Soud nejprve posoudil včasnost podané žaloby. Zvláštní přezkumné jednání se konalo dne 9. 7. 2015. Popřena byla vykonatelná pohledávka žalovaného, žalobu byl tak povinen podat insolvenční správce. Do datové schránky soudu byla žaloba doručena dne 4. 8. 2015, tedy nepochybně včas, neboť se tak stalo do 30 dnů od konání přezkumného jednání týkajícího se pohledávky P6 žalovaného (§ 199 odst. 1 InsZ).

Dále pak soud provedl dokazování listinami předloženými účastníky řízení v rámci tohoto indidenčního sporu (smlouva o spotřebitelském úvěru včetně VOP, splátkového kalendáře a plné moci pro pana Romana Odehnala, smlouva o zřízení zástavního práva ze dne 20. 4. 2012 včetně plné moci pro pana Odehnala, uznání dluhu ze dne 29. 8. 2012, oznámení o porušení smlouvy ze dne 31. 7. 2012, smlouva o převodu vlastnického práva ze dne 29. 8. 2012), listinami obsaženými v insolvenčním spise vedeném ve věci dlužnice pod sp. zn. včetně listin předložených žalovaným v rámci přihlášky pohledávky evidované pod označením P6 (přihláška pohledávky P6 na zákonem vyžadovaném formuláři, přezkumný list k této přihlášce a protokol ze zvláštního přezkumného jednání konaného dne 9. 7. 2015, dohoda o započtení ze dne 29. 8. 2012 a exekutorský zápis ze dne 11. 5. 2012) a též listinami obstaranými samotným soudem v rámci soudního řízení vedeného pod sp. zn. 53 ICm 3351/2015 (pravomocné rozsudky Okresního soudu v Chrudimi č. j. 4 C 64/2013-105 a Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích č. j. 22 Co 246/2015-148) a dospěl k následujícím skutkovým zjištěním: Z přihlášky pohledávky soud zjistil, že žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení dlužnice pod označením P6 dvě dílčí pohledávky v celkové výši 1.494.962,-Kč, a to dílčí pohledávku č. 1 skládající se z dlužné jistiny ve výši 295.620,-Kč a úroků z prodlení ve výši 7,5% p. a. z částek a za období specifikovaných v příloze přihlášky pohledávky a dílčí pohledávku č. 2 skládající se z dlužné jistiny 950.000,-Kč a úroků z prodlení ve výši 7,5% p. a. z částky 950.000,-Kč od 30. 8. 2012 do 4. 3. 2015, přičemž u obou dílčích pohledávek byla jako důvod vzniku uvedena smlouva o spotřebitelském úvěru č. 20120063. V rubrice "další okolnosti" pak u obou dílčích pohledávek žalovaný shodně vylíčil, že smlouvou o spotřebitelském úvěru se zavázal poskytnout úvěr ve výši 550.000,-Kč a dlužníci se zavázali tento zaplatit ve 180 měsíčních splátkách spolu s úrokem ve výši 13,8% p. a. Dlužníci uhradili řádně první splátku splatnou dne 25. 6. 2012. Pro prodlení s úhradou druhé splátky se stal splatným celý dluh a žalovanému tak vzniklo právo na úhradu celé částky jistiny, sjednaných úroků a též smluvní pokuty ve výši 30% z jistiny. Po započtení první uhrazené splátky tak činil ke dni 26. 7. 2012 dluh dlužnice 1.462.899,-Kč. Dne 29. 8. 2012 uzavřeli žalovaný a dlužnice smlouvu o převodu vlastnického práva, kterou dlužnice žalovanému prodala své nemovité věci za částku 950.000,-Kč. Dohodou o započtení z téhož dne pak došlo k započtení vzájemných pohledávek a dlužnici tak zbývalo uhradit 512.899,-Kč. U dílčí pohledávky č. 1 pak žalovaný doplnil, že dlužnice na úhradu částky 512.899,-Kč zaplatila 28 splátek po 7.251,-Kč a dále pak dne 24. 10. 2015 částku 5.000,-Kč, dne 10. 11. 2014 částku 2.251,-Kč, dne 23. 1. 2015 částku 3.000,-Kč a dne 23. 2. 2015 částku 4.000,-Kč, tedy po zesplatnění úvěru a započtení vzájemných pohledávek zaplatila částku 217.279,-Kč a zbývá jí nadále uhradit 295.620,-Kč. Tuto částku spolu se zákonným úrokem z prodlení žalovaný přihlašuje jako dílčí pohledávku č. 1. U dílčí pohledávky č. 2 pak žalovaný uvedl, že ji přihlašuje jako podmíněnou, a to pro případ, že by se smlouva o převodu vlastnického práva ukázala být neplatnou. Neplatným by pak byl i provedený zápočet a žalovaný tedy přihlašuje pohledávku ve výši 950.000,-Kč, představující sjednanou kupní cenu, spolu se zákonným úrokem z prodlení. Z přezkumného listu k pohledávce P6 a protokolu o zvláštním přezkumném jednání konaném dne 9. 7. 2016 soud zjistil, že žalobce popřel pohledávku žalovaného co do pravosti zcela, přičemž uvedl, že důvodem popření je absolutní neplatnost smlouvy z důvodu rozporu se zákonem na ochranu spotřebitele, u dílčí pohledávky 2 pak dále též relativní neplatnost, neboť dlužnice byla při uzavírání smlouvy uvedena v omyl, a dále pak ve vztahu k úrokům z prodlení a úrokům z úvěru též insolvenční správce uplatňuje důvod § 170 insolvenčního zákona, tedy narůstání tohoto příslušenství i po prohlášení úpadku . Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 20120063 soud zjistil, že žalovaný jako věřitel na straně jedné a dlužnice a pan Roman Odehnal jako dlužníci na straně druhé uzavřeli dne 20. 4. 2012 smlouvu o spotřebitelském úvěru, kterou se žalovaný zavázal dlužníkům poskytnout úvěr ve výši 550.000,-Kč a dlužníci se zavázali peněžní prostředky vrátit a současně žalovanému zaplatit úroky z úvěru ve výši 13,8% ročně, počínaje dnem poskytnutí úvěru s tím, že úroky jsou splatné v pravidelných měsíčních splátkách spolu s úvěrem dle splátkového kalendáře tvořícího přílohu smlouvy, přičemž celkově dlužníci uhradí částku 1.305.150,-Kč. Dále ze smlouvy soud zjistil, že strany smlouvy sjednaly zajištění úvěru formou zástavního práva k nemovitým věcem dlužnice a dále formou směnky a že nedílnou součástí smlouvy učinily též VOP, přičemž dlužníci podpisem smlouvy potvrdili, že se s těmito podmínkami seznámili, porozuměli jim a souhlasí s nimi. Ze splátkového kalendáře-přílohy č. 1 soud zjistil, že tento byl sjednán ke smlouvě č. 20120063 a mezi žalovaným a dlužníky bylo dohodnuto, že úvěr bude splacen spolu s úrokem ve výši 13,8% ročně (1,15% měsíčně) ve 180 měsíčních splátkách, z nichž 179 je po 7.251,-Kč a poslední ve výši 7.221,-Kč, splatných vždy k 25. dni v měsíci, počínaje dnem 25. 6. 2012. Splátkový kalendář byl podepsán všemi účastníky smlouvy v den uzavření smlouvy. Z VOP soud zjistil, že tyto byly podepsány všemi účastníky smlouvy v den uzavření smlouvy a hned v úvodu v nich bylo konstatováno, že tvoří nedílnou součástí smlouvy o spotřebitelském úvěru. Ve VOP byly mimo jiné dohodnuty podrobnosti ohledně splácení a zajištění úvěru a rovněž důsledky neplnění smlouvních povinností. V článku 4. bylo sjednáno několik forem zajištění povinnosti dlužníků poskytnutý úvěr řádně splatit, konkrétně: dohoda se svolením k vykonatelnosti ve formě exekutorského či notářského zápisu, blankosměnka vystavená dlužníkem jako výstavcem a avalovaná druhým dlužníkem na řad věřitele a zřízení zástavního práva na nemovitých věcech ve vlastnictví dlužnice ve prospěch žalovaného. Zároveň bylo dohodnuto, že žalovaný má vždy právo uspokojit se ze sjednaných institutů zajištění úvěru, je oprávněn použít všechny tyto instituty a zajištění trvá do doby zaplacení všech závazků dlužníků plynoucích ze smlouvy o spotřebitelském úvěru. V článku 5. pak bylo sjednáno, že v případě prodlení dlužníků se splacením i jen jediné měsíční splátky úvěru se stává splatným celý poskytnutý úvěr s příslušenstvím a dlužníci jsou povinni bezodkladně žalovanému uhradit celou nesplacenou část úroku a jistiny a rovněž smluvní pokutu ve výši 30% ze sjednané jistiny úvěru, přičemž žalovaný má právo požadovat zaplacení po každém z dlužníků. Současně byla dohodnuta možnost dohody na návrh dlužníků o navrácení do režimu splátek formou písemného dodatku ke smlouvě s tím, že na tuto dohodu nemají dlužníci nárok. Ze smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 20. 4. 2012 soud zjistil, že žalovaný a dlužníci uzavřeli zástavní smlouvu, na základě které dlužnice zřídila žalovanému zástavní právo ke svým nemovitým věcem, a to k zajištění všech pohledávek žalovaného za dlužníky vzniklých na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 20120063 s tím, že žalovaný je oprávněn v případě prodlení dlužníků prodat zástavu ve veřejné dražbě nebo se domáhat jejího prodeje v soudním řízení. Z oznámení o porušení smlouvy o úvěru ze dne 31. 7. 2012 soud zjistil, že společnost VANDERBERG GROUP s. r. o. dlužnici sdělila, že převzala správu pohledávek žalovaného, a dále že dlužnice neuhradila splátku dle smlouvy o úvěru č. 20120063 splatnou dne 25. 7. 2012, proto je povinna uhradit nesplacenou jistinu s příslušenstvím a smluvní pokutou. Z uznání dluhu soud zjistil, že dne 29. 8. 2012 dlužníci uznali svůj dluh vůči žalovanému ve výši 1.462.899,-Kč, který jim vznikl ze smlouvy o úvěru č. 20120063 v důsledku neuhrazení splátky splatné dne 25. 7. 2012 a tedy okamžité splatnosti úvěru včetně příslušenství dle čl. 5 VOP. Ze smlouvy o převodu vlastnického práva soud zjistil, že žalovaný a dlužnice uzavřeli dne 29. 8. 2012 smlouvu, kterou dlužnice prodala žalovanému nemovité věci v k. ú. Proseč u Skutče zapsané na LV č. 722 za částku 950.000,-Kč. Z dohody o započtení ze dne 29. 8. 2012 soud zjistil, že dlužnice a žalovaný se dohodli na započtení pohledávek žalovaného ze smlouvy o úvěru ve výši 1.462.899,-Kč vůči pohledávce dlužnice ze smlouvy o převodu nemovitých věcí ve výši 950.000,-Kč s tím, že rozdíl po započtení ve výši 512.899,-Kč se dlužnice zavazuje uhradit žalovanému do 31. 10. 2012. Z exekutorského zápisu sp. zn. 102 EZ 73/12 soud zjistil, že žalovaný a dlužníci učinili v rámci exekutorského zápisu nespornými skutečnosti vyplývající z uzavřené smlouvy o úvěru č. 20120063 týkající se platebních povinností dlužníků a dlužníci zároveň svolili k vykonatelnosti exekutorského zápisu pro případ, že nebudou své závazky ze smlouvy plnit řádně a včas, a pro tento případ souhlasili s tím, že bude proti nim nařízena exekuce nebo výkon rozhodnutí bez předchozí žaloby. Z rozsudku OS v Chrudimi č. j. 4 C 64/2013-105 ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu č. j. 22 Co 246/2015-148, který nabyl (vyjma výroku IV. týkajícího se přiznání odměny a náhrady hotových výdajů ustanovenému advokátovi JUDr. Tomáši Plavcovi) právní moci dne 3. 11. 2015, soud zjistil, že v rámci řízení o žalobě společnosti MULTICREDIT SE proti žalované Věře Edlmanové (nyní anonymizovano -poznámka soudu) o vyklizení a o určení vlastnictví bylo rozhodnuto tak, že žaloba o vyklizení nemovitých věcí zapsaných pro k. ú. Proseč u Skutče na LV č. 722 se zamítá a určuje se, že vlastnicí těchto nemovitých věcí je Věra Edlmanová. Z odůvodnění obou rozsudků pak vyplývá, že žalovaný se dovolával svého vlastnického práva s odkazem na smlouvu o převodu nemovitých věcí ze dne 29. 8. 2012 a naopak dlužnice namítala neplatnost této smlouvy pro omyl, dovolávala se rovněž tísně a též poukazovala na rozpor smlouvy se zákonem (sjednání propadné zástavy) a s dobrými mravy. Oba soudy pak dospěly k závěru, že dlužnice uzavřela smlouvu v omylu, kdy tento byl úmyslně vyvolán žalovaným, a dále též, že smlouva vykazuje znaky ujednání o tzv. propadné zástavě, tedy je neplatná hned ze dvou důvodů. Proto již dále nezkoumaly možnou tíseň dlužnice.

Soud se plně ztotožňuje s argumentací žalovaného spočívající v tom, že v žalobě nelze uvádět jiné popěrné důvody, než které byly uvedeny v popěrném úkonu. Smyslem a účelem insolvenčního řízení je uspořádat majetkové vztahy dlužníka při co nejvyšším a zásadně poměrném uspokojení věřitelů. Věřitelé přihlašují své pohledávky na formuláři, ve lhůtě, kterou nelze prodloužit a jejíž zmeškání způsobuje, že je věřitel z řešení v rámci insolvenčního řízení vyloučen (samozřejmě vyjma pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim naroveň postavených). Přezkoumání pohledávek se děje při přezkumném jednání, kdy se insolvenční správce musí vyjádřit ke každé přihlášené pohledávce, a pokud ji popře, vymezit i důvody popření. Jejich pozdější rozšiřování nelze připustit, neboť právě na základě popěrného úkonu se v případě nevykonatelné pohledávky věřitel rozhoduje, zda podá či nepodá žalobu, a v případě pohledávky vykonatelné právě s odkazem na svůj popěrný úkon insolvenční správce žalobu formuluje. Na druhou stranu nelze připustit dle soudu tak striktní výklad jako zaujímá žalovaný, že totiž nelze popěrné důvody v žalobě více rozvést. Úkolem soudu tedy bylo nejprve posoudit, zda žalobce ve své žalobě uvedl tytéž důvody popření jako při přezkumném jednání, maximálně podrobněji rozvedené, či se od důvodů vymezených při zvláštním přezkumném jednání odchýlil. Jinými slovy řečeno, soud musel nejprve vymezit, které žalobní body budou předmětem jeho posouzení. Žalovaný obě své dílčí pohledávky přihlásil s odkazem na smlouvu o spotřebitelském úvěru č. 20120063. Dále pak u obou shodně vylíčil okolnosti uzavření této smlouvy, prodlení dlužnice ústící do uzavření smlouvy o převodu vlastnického práva a dohody o započtení. Dílčí pohledávku č. 1 pak upřesnil jako zbývající dlužnou částku dle dohody o započtení, po zohlednění dlužnicí nadále hrazených splátek. Dílčí pohledávku č. 2 pak vymezil jako pohledávku podmíněnou, spočívající v částce odpovídající sjednané a na pohledávku za dlužnicí započtené kupní ceně. V obou případech pak ještě uplatnil úroky z prodlení v zákonné sazbě. Pokud tedy žalobce u obou dílčích pohledávek uvedl jako popěrný důvod absolutní neplatnost smlouvy z důvodu rozporu se zákonem na ochranu spotřebitele, je podle soudu jednoznačné, že se jednalo o namítanou neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, jakožto smlouvy, kterou žalovaný v přihlášce označil u obou dílčích pohledávek jako důvod jejich vzniku. Pokud žalobce v rámci popěrného úkonu pak dále namítl u dílčí pohledávky č. 2 relativní neplatnost smlouvy pro omyl dlužnice, nelze podle soudu vyložit tento úkon jinak, než že se relativní neplatnost týkala smlouvy o převodu vlastnického práva, neboť právě kupní cenu dle této smlouvy pro případ její neplatnosti žalovaný vymezil spolu se zákonnými úroky z prodlení jako svou dílčí pohledávku č. 2. Jestliže v žalobě žalobce dále rozvedl, že smlouva o spotřebitelském úvěru obsahuje neplatné ujednání o zesplatnění pro prodlení i jen s jednou splátkou, a uvedl, v čem spatřuje omyl dlužnice ve vztahu ke smlouvě kupní, nejedná se podle soudu o překročení mezí popěrného úkonu, žalobce pouze rozvedl své popěrné důvody, byť do budoucna lze žalobci doporučit, aby své popření formuloval precizněji tak, aby nebylo možno připustit žádné pochybnosti.

Soud se tedy dále věnoval posouzení smlouvy o spotřebitelském úvěru, konkrétně platnosti ujednání o zesplatnění úvěru při prodlení i jen s jedinou splátkou, a posouzení smlouvy o převodu vlastnického práva k nemovitým věcem, konkrétně její namítané neplatnosti pro omyl dlužnice. Naopak, tvrzení ohledně propadné zástavy a tísně dlužnice při uzavírání smlouvy o převodu vlastnické práva musel soud ponechat stranou svých úvah, neboť tato byla uvedena poprvé v žalobě a pod popěrný úkon je nelze podřadit.

Skutkové okolnosti vyplývající z provedeného dokazování byly mezi účastníky řízení nesporné, žalobce a žalovaný se shodovali v tom, že mezi žalovaným a dlužníky, resp. dlužnicí byly uzavřeny smlouva o úvěru a smlouva o převodu nemovitých věcí a podepsány další listiny, skutkové okolnosti věci nezpochybňovali. Jediným sporným bodem bylo právní posouzení celé věci, kdy žalobce tvrdil neplatnost smlouvy o úvěru spočívající v neplatnosti ujednání o zesplatnění úvěru v případě prodlení s placením i jen jediné splátky a dále neplatnost smlouvy o převodu vlastnického práva pro omyl dlužnice a tedy neexistenci pohledávky. Naopak žalovaný tvrdil platnost obou smluv, řádné zesplatnění úvěru pro prodlení dlužnice a tedy oprávněnost dílčí pohledávky č. 1 spočívající ve zbytku neuhrazeného úvěru s úroky a smluvní pokutou. Dílčí pohledávku č. 2 přihlásil toliko z opatrnosti, pro případ, že by byla shledána kupní smlouva neplatnou, tedy by nedošlo k převodu nemovitých věcí na jeho osobu a dlužnice by tak nadále na jistině úvěru, úrocích a smluvní pokutě dlužila ještě částku 950.000,-Kč započtenou proti pohledávce z titulu kupní ceny. Žalovaný tak reagoval na v době podání přihlášky probíhající řízení u OS v Chrudimi o vyklizení nemovitých věcí a o určení vlastnického práva k nim. Soud po provedeném dokazování dospěl k těmto právním závěrům:

Mezi žalovaným a dlužnicí byla dne 20. 4. 2012 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru. Smlouva o úvěru je tzv. absolutním obchodem, tedy závazkovým vztahem, který se bez ohledu na povahu smluvních stran řídil ust. § 497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ObchZ. ). Současně se však jednalo o smlouvu uzavřenou mezi žalovaným jako podnikatelem a dlužnicí jako spotřebitelem, proto je třeba na ni aplikovat v souladu s § 262 odst. 4 ObchZ. též zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen ZoSÚ ), a ustanovení o spotřebitelských smlouvách zakotvených v § 52 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, platný a účinný do 31. 12. 2013 (dále jen OZ ). Podle § 55 odst. 1 OZ: Smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení.

Podle § 506 věty první ObchZ: Je-li dlužník v prodlení s vrácením více než dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce, je věřitel oprávněn od smlouvy odstoupit a požadovat, aby dlužník vrátil dlužnou částku s úroky. V daném případě byla mezi dlužnicí a žalovaným uzavřena smlouva, v níž bylo dohodnuto, že úvěr se stává včetně všech úroků splatným i pro případ prodlení se zaplacením jen jediné splátky, přičemž dlužnice je současně s dlužnou jistinou a úroky povinna uhradit i smluvní pokutu z jistiny. Takovéto ujednání výrazně zhoršilo postavení dlužnice jako spotřebitele, neboť bez něj by měl žalovaný ze zákona v případě prodlení s placením nárok toliko na odstoupení od smlouvy, a to až po prodlení s placením více než dvou splátek nebo splátky jedné, ovšem s dobou prodlení přesahující tři měsíce. Ujednání o zesplatnění úvěru pro prodlení se zaplacením i jen jediné splátky bez ohledu na délku prodlení je tak třeba považovat za odporující zákonu, konkrétně § 55 odst. 1 OZ a tedy absolutně neplatné ve smyslu § 39 OZ. Neplatností není stižena celá smlouva o spotřebitelském úvěru, jak se mylně domníval žalobce, nicméně soud mu musí dát za pravdu v tom, že neplatné pro rozpor se zákonnými ustanoveními na ochranu spotřebitele je právě ujednání o zesplatnění v té podobě, jak bylo obsaženo v článku 5 VOP. Pokud tedy žalovaný poté, co došlo k prodlení s úhradou druhé splátky úvěru, považoval za zesplatněný celý úvěr, včetně veškerých sjednaných úroků, navýšený ještě o smluvní pokutu ve výši 30% z jistiny úvěru, nebylo jeho přesvědčení správné, požadavek na úhradu jistiny, úroků a smluvní pokuty vznesený vůči dlužnici byl neoprávněný, v rozporu se zákonem, neboť takováto pohledávka žalovaného vůči dlužnici v srpnu 2012 neexistovala. Přitom právě na zesplatnění úvěru pro nezaplacení jediné splátky dlužnicí byl navázán podpis smlouvy o převodu vlastnického práva ze dne 29. 8. 2012 a dohoda o započtení z téhož dne, kdy žalovaný vyčíslil svou celkovou pohledávku za dlužnicí, sestávající z neuhrazené jistiny a úroků a dále smluvní pokuty ve výši 30% z jistiny úvěru, tedy v celkové výši 1.462.899,-Kč (po odečtu první uhrazené splátky ve výši 7.251,-Kč), která byla následně započtena vůči pohledávce dlužnice z titulu kupní ceny nemovitých věcí sjednané ve smlouvě o převodu ve výši 950.000,-Kč. Vzhledem k neplatnosti ujednání o zesplatnění úvěru pro prodlení i jen s jedinou splátkou je třeba uzavření smlouvy o převodu vlastnického práva k nemovitým věcem ze strany dlužnice považovat za jednání učiněné v omylu, jak má na mysli § 49a OZ. Pokud by dlužnice nebyla přesvědčena o tom, že žalovaný má vůči ní splatnou pohledávku ve výši 1.462.899,-Kč, smlouvu, kterou se vzdává svých nemovitých věcí za cenu 950.000,-Kč, přičemž ani tato smlouva nepovede k vyrovnání celého jejího dluhu vůči žalovanému, by jistě neuzavřela. Žalovaný o tomto omylu přinejmenším musel vědět, neboť je osobou podnikající v oblasti úvěrů, jeho předmětem podnikání je poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru a tedy musel si být vědom toho, že na základě neplatného ujednání nemůže úvěr zesplatnit, tedy v době podpisu smlouvy pohledávku ve výši 1.462.899,-Kč za dlužnicí nemá. Žalobce se omylu dovolal a soud mu přisvědčil, když uzavřel, že smlouva o převodu vlastnického práva ze dne 29. 8. 2012 je pro omyl dlužnice neplatná. Soud v tomto směru zdůrazňuje, že otázku platnosti smlouvy o převodu vlastnického práva ze dne 29. 8. 2012 posoudil shodně jako nalézací soudy, konkrétně Okresní soud v Chrudimi a Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích, v řízení o vyklizení nemovitých věcí dlužnice a o určení vlastnického práva k nim. Soud si je vědom toho, že otázka platnosti uvedené smlouvy byla nalézacími soudy posuzována toliko jako otázka předběžná a že on sám byl oprávněn a povinen posoudit si její platnost s odkazem na ustanovení § 231 odst. 1 a 2 InsZ, což ostatně učinil. Nicméně má zato, že shoda jeho názoru s názorem nalézacích soudů je zcela v souladu s takovými zásadami jakými jsou předvídatelnost a jednota soudního rozhodování, jinak řečeno ve stejných věcech stejně a v obdobných obdobně (viz např. § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dle kterého: Každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky. ), přičemž právě taková rozhodnutí mohou přispět k důvěře veřejnosti v soudní systém a vést k posilování právní jistoty.

Ujednání o zesplatnění obsažené v článku 5 VOP, stejně jako smlouva o převodu nemovitých věcí byly žalobcem posouzeny správně jako neplatné, nicméně tato neplatnost neznamená automaticky, že by žalovaný neměl vůči dlužnici žádnou pohledávku. Žalovaný celkovou pohledávku ve výši 1.494.962,-Kč přihlásil s odkazem na smlouvu o spotřebitelském úvěru č. 20120063, přičemž poměrně podrobně vylíčil skutkové okolnosti celé věci. Chybné právní posouzení nemůže jít žalovanému k tíži, neboť jako věřitel byl povinen v přihlášce vylíčit právě a jen okolnosti skutkové (§ 174 odst. 2 InsZ). Soud tedy byl povinen vylíčené skutečnosti podřadit pod správnou zákonnou úpravu a tuto správně vyložit. Pokud se tedy žalovaný obecně domáhal pohledávky vyplývající ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ve výši 295.620,-Kč, resp. též ve výši 950.000,-Kč v případě závěru o neplatnosti smlouvy o převodu vlastnického práva, tedy pohledávky v celkové výši 1.245.620,-Kč, musel soud posoudit, zda pohledávka v této výši existuje.

Smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 20. 4. 2012 byla ujednána platně, když obsahovala veškeré zákonné náležitosti, vyžadované jak obchodním zákoníkem, tak zákonem o spotřebitelském úvěru. Žalovaný se touto smlouvou zavázal poskytnout dlužníkům úvěr ve výši 550.000,-Kč a dlužníci se zavázali poskytnuté prostředky vrátit a současně žalobci zaplatit úroky z úvěru ve výši 13,8% ročně, počínaje dnem poskytnutí úvěru s tím, že úroky jsou splatné spolu s jistinou v celkem 180 měsíčních splátkách, z nichž 179 je po 7.251,-Kč a poslední ve výši 7.221,-Kč, splatných vždy k 25. dni v měsíci, počínaje dnem 25. 6. 2012. Celkem se tak dlužníci zavázali uhradit na jistině a úrocích částku 1.305.150,-Kč. V přihlášce pohledávky žalovaný tvrdil, že dlužníci uhradili řádně první splátku splatnou dne 25. 6. 2012 a dále pak, po žalovaným tvrzeném zesplatnění úvěru, dlužnice zaplatila dalších 28 splátek po 7.251,-Kč a dále dne 24. 10. 2015 částku 5.000,-Kč, dne 10. 11. 2014 částku 2.251,-Kč, dne 23. 1. 2015 částku 3.000,-Kč a dne 23. 2. 2015 částku 4.000,-Kč, tedy celkem dlužnice uhradila 224.530,-Kč. Tato částečná úhrada úvěru byla mezi žalobcem a žalovaným nespornou skutečností, částečné úhrady žalobce nezpochybnil, naopak tyto potvrdil. Dlužnici tak nadále zůstává uhradit částku 1.080.620,-Kč (sjednaná celková částka úvěru s úroky ve výši 1.305.150,-Kč po odečtu již uhrazené částky 224.530,-Kč). Tato částka žalovanému jako věřiteli právem náleží a měla by být uspokojena v rámci splátkového kalendáře, neboť se jedná o pohledávku, která byla k datu podání přihlášky pohledávkou existující a mohla být žalovaným v insolvenčním řízení řádně uplatněna. Pokud žalobce namítal, že žalovaný má v rámci insolvenčního řízení právo pouze na vrácení dlužné jistiny a úroků do dne předcházejícího dni rozhodnutí o úpadku dlužnice, není jeho názor správný. Ve smlouvě o spotřebitelském úvěru bylo ujednáno, že dlužnice vrátí poskytnutý úvěr spolu s úroky ve výši 13.8% p. a., přičemž splatnost úroků byla sjednána shodně se splatností jednotlivých splátek jistiny. Celkem se dlužnice zavázala uhradit částku 1.305.150,-Kč, a to do dne 25. 5. 2027. Podle § 173 odst. 3 věty první InsZ: Přihlásit lze i pohledávku nesplatnou nebo pohledávku vázanou na podmínku. Jinými slovy řečeno existující pohledávku lze přihlásit bez ohledu na to, zda je splatná, nesplatná či splatná pouze zčásti. Pro případy řešení úpadku dlužníka konkursem je v § 250 InsZ výslovně zakotveno, že nesplatné pohledávky proti dlužníkovi se prohlášením konkursu považují za splatné. Pro řešení úpadku oddlužením zákon takovéto výslovné ustanovení postrádá, nicméně jiný závěr, než že i nesplatné pohledávky se přihlašují a v rámci zvoleného způsobu oddlužení uspokojují, nelze podle soudu přijmout. Uspokojení v rámci oddlužení je totiž jediným způsobem, jak může věřitel dosáhnout plnění na existující pohledávku. Pokud pak dlužník řádně splní povinnosti dle schváleného způsobu oddlužení, soud k jeho návrhu vydá usnesení o osvobození od placení pohledávek podle § 414 odst. 1 InsZ a věřitel se již nemůže úhrady nesplacené části pohledávky úspěšně domáhat. Osvobození se přitom vztahuje na všechny pohledávky, které byly zahrnuty do oddlužení, ale i pohledávky, k nimž se nepřihlíželo, nebo nebyly přihlášeny, ač být přihlášeny měly (§ 414 odst. 1 a 2 InsZ). Pokud by tedy žalovaný svou nesplatnou pohledávku v souladu s ustanovením § 173 odst. 3 InsZ nepřihlásil a dlužnice řádně splnila své povinnosti dle schváleného oddlužení plněním splátkového kalendáře a byla následně osvobozena od placení pohledávek, žalovaný by již nikdy nic neobdržel. To přitom za situace, kdy smlouva o spotřebitelském úvěru byla uzavřena v souladu se zákonem, žalovaný na jejím základě měl obdržet celkem 1.305.150,-Kč a splácení bylo přerušeno z důvodů na straně dlužnice, která se dostala do úpadku a vůči níž je vedeno insolvenční řízení. Soud tedy z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru vyhodnotil jako oprávněnou pohledávku částku 1.080.620,-Kč a co do této výše žalobu na určení neexistence pohledávky zamítl. Naopak jí vyhověl co do zbytku, tedy co do výše 414.342,-Kč.

O nákladech řízení soud rozhodl tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na jejich náhradu. Žalobce byl se svou žalobou z větší části neúspěšný a žalovanému by tak právem náležela poměrná část náhrady nákladů řízení. (§ 7 InsZ ve spojení s § 142 odst. 3 OSŘ). Nicméně žalobce je insolvenčním správcem a podle § 202 odst. 1 věty první InsZ ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Důvody pro výjimečné přiznání tohoto práva podle § 202 odst. 2 téhož zákona pak soud neshledal.

Již jen závěrem a nad rámec žalobních bodů, které byly předmětem soudního přezkumu, soud uvádí: Pokud by žalobce uplatnil jako důvod popření již při popěrném úkonu absolutní neplatnost smlouvy o převodu vlastnického práva pro rozpor se zákonem podle § 39 OZ, a to z důvodu sjednání tzv. propadné zástavy, dal by mu soud za pravdu. Žalovaný měl své pohledávky ze smlouvy o spotřebitelském úvěru zajištěny zástavním právem na nemovitých věcech dlužnice. V případě prodlení dlužnice s plněním jejích povinností ze smlouvy o úvěru se tedy mohl domáhat uspokojení svých pohledávek ze zpeněžení zástavy, a to buď soudním prodejem nebo zpeněžením ve veřejné dražbě (§ 165a OZ). Vykonatelný titul měl ostatně k dispozici v podobě exekutorského zápisu se svolením k vykonatelnosti. Namísto obvyklé cesty však žalovaný předložil dlužnici k podpisu smlouvu o převodu vlastnického práva k nemovitým věcem, na jejímž základě se stal vlastníkem okamžitě, několik týdnů poté, co se dlužnice zpozdila se zaplacením jedné jediné splátky dle smlouvy o úvěru. Uzavření smlouvy o převodu za této situace podle soudu vykazuje jednoznačné znaky obejití ustanovení § 169 písm. e) OZ, podle kterého Ujednání zástavních smluv, dohod o vypořádání dědictví a samostatně uzavřená ujednání jsou neplatná, jestliže stanoví, že při prodlení s plněním zajištěné pohledávky zástava propadne zástavnímu věřiteli, nebo že si ji zástavní věřitel může ponechat za určenou cenu, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Jinak řečeno, jedná se o právní úkon, který obchází zákon, konkrétně zákonný zákaz sjednání tzv. propadné zástavy (§ 169e OZ).

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí je možno podat do 15 dnů od jeho doručení odvolání prostřednictvím podepsaného soudu k Vrchnímu soudu v Praze.

V Pardubicích dne 2. května 2016

Mgr. Monika Chaloupková v. r. samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Tereza Nováková