KSPA 53 INS 28510/2014-C3-22
Č. j. KSPA 53 INS 28510/2014-C3-22 (53 ICm 728/2015)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Monikou Chaloupkovou ve věci žalobce: Euro Benefit a. s., se sídlem Letenské náměstí 157/4, Bubeneč, 170 00 Praha 7, IČ: 25120514, zastoupen JUDr. Janem Rudolfem, advokátem, se sídlem Na Příkopě 15, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: 1. správcovská a konkurzní v. o. s., se sídlem Sladkovského 67, 530 02 Pardubice, IČ: 26126788, insolvenční správce dlužníka Pavla anonymizovano , anonymizovano , bytem Mladkov 95, 561 67 Mladkov, zastoupen Mgr. Martinem Červinkou, advokátem, se sídlem Čechova 396, 560 02 Česká Třebová, o žalobě na určení pohledávky,

takto:

I. Určuje se, že žalobce má za dlužníkem Pavlem Jansou, anonymizovano , bytem 561 67 Mladkov 95, pohledávku přihlášenou jako nezajištěnou a nevykonatelnou do insolvenčního řízení dlužníka vedeného pod sp. zn., pod označením P30 ve výši 114.008,75 Kč.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů soudního řízení.

Odůvodnění: Žalobou doručenou Krajskému soudu v Hradci Králové-pobočce v Pardubicích (dále jen "soud" nebo "zdejší soud") dne 19. 2. 2015 se žalobce domáhal určení, že má za dlužníkem Pavlem Jansou, anonymizovano , bytem 561 67 Mladkov 95, pohledávku přihlášenou jako nezajištěnou a nevykonatelnou do jeho insolvenčního řízení vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn.pod označením P30 ve výši 114.008,75 Kč. Uvedl, že jako věřitel přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka pod označením P30 pohledávku v celkové výši 114.008,75 Kč, kterou doložil směnkou vlastní. Žalovaný isir.justi ce.cz pohledávku žalobce při přezkumném jednání konaném dne 15. 1. 2015 popřel co do pravosti zcela s odůvodněním, že na plnění ze směnky nemá nárok, neboť dohoda o směnečném vyplňovacím prohlášení je jakožto spotřebitelská smlouva absolutně neplatná. Žalobce považuje názor žalovaného za nesprávný. Směnka je abstraktní cenný papír, je zcela nezávislá na původním závazkovém vztahu a vlastník směnky je povinen prokazovat toliko své vlastnictví, nikoli správnost údajů na směnce vyplněných a okolnosti předcházející vystavení směnky. Ani zajišťovací směnka nemá akcesorickou povahu k zajištěnému závazku, existuje vedle něj a nemusí sdílet osud zajišťované pohledávky. V této souvislosti žalobce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (dále jen "NS") ze dne 29. 5. 2003 sp. zn. 33 Odo 202/2002. Žalobce uplatnil přihláškou do insolvenčního řízení dlužníka pohledávku z titulu směnky, tuto směnku řádně specifikoval a doložil rovněž její kopii. V návaznosti na své tvrzení žalobce odkázal na usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 25. 11. 2014 č. j. 103 VSPH 409/2013-119, podle kterého "v přihlášce směnečné pohledávky není třeba uvádět údaje týkající se zajišťované pohledávky, neboť věřitel se zhostí povinnosti označit důvod přihlašované pohledávky již tím, že identifikuje směnku, v níž má pohledávka svůj původ; směnečný závazek je závazkem abstraktním, jehož platnosti nebrání, není-li vyjádřen důvod, na základě kterého je dlužník povinen plnit".

Soud ve věci rozhodl dne 21. 12. 2015 rozsudkem pro uznání, když dospěl k závěru, že jsou dány podmínky pro jeho vydání podle § 153a odst. 3 ve spojení s § 114b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), neboť žalovaný se na tzv. kvalifikovanou výzvu podle 114b odst. 1 o. s. ř. nevyjádřil konkrétně k podané žalobě, pouze ocitoval podstatnou část rozsudku zdejšího soudu ze dne 21. 11. 2014, č. j. 60 ICm 898/2014-22.

K odvolání žalobce vrchní soud usnesením ze dne 6. 1. 2017 č. j. 101 VSPH 126/2016-35 rozsudek ze dne 21. 12. 2015 zrušil a věc vrátil zdejšímu soudu k dalšímu řízení, neboť dospěl k závěru, že v daném incidenčním sporu povaha věci ani okolnosti případu nevyžadovaly výzvu ze strany soudu dle § 114b o. s. ř. . Žalovaný při přezkumném jednání odůvodnil popření pohledávky žalobce tím, že dohoda o směnečném vyplňovacím prohlášení je jako spotřebitelská smlouva absolutně neplatná. Toto tvrzení je dosti vágní, nicméně pro výsledek incidenčního řízení je relevantní jiná okolnost, a to, že žalobce v insolvenčním řízení předložil spolu s přihláškou své pohledávky toliko kopii směnky. Předložení originálu směnky je přitom nezbytné v případě určování pravosti nevykonatelné pohledávky ze směnky vyplývající. Pokud věřitel nepředloží originál směnky s přihláškou, resp. nejpozději do data konání přezkumného jednání, musí insolvenční správce pravost směnečné pohledávky popřít, a pokud věřitel originál nedoloží ani v incidenčním sporu, nemůže v něm uspět, neboť není prokázané, že je věřitelem ze směnky, resp. že tvrzená směnka existuje. Žalobce nepředložil originál směnky ani v incidenčním řízení, proto nebyl dán důvod pro výzvu dle § 114b odst. 1 o. s. ř., neboť za tohoto stavu je žaloba zjevně bezdůvodná. Nad rámec nosných důvodů zrušení rozsudku pro uznání se vrchní soud v usnesení vyjádřil též k odkazu žalovaného na rozsudek ze dne 21. 11. 2014 č. j. 60 ICm 898/2014-22, v němž bylo vysloveno, že směnečná dohoda týkající se směnky na řad zajišťující splnění dluhu ze spotřebitelského úvěru je neplatná a majitel směnky i majitelé následující nemají právo na zaplacení směnky. Uvedl, že tento právní názor, byť vyjádřený v řadě rozhodnutí i vrchního soudu, již neobstojí, neboť byl shledán nesprávným NS. V rozsudku ze dne 31. 5. 2016 sp. zn. 29 Cdo 562/2014 a též v rozsudku ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. 29 ICdo 4/2016 NS dospěl k závěru, že dohoda o zajištění pohledávek ze spotřebitelské smlouvy směnkou není neplatná jen proto, že směnka byla vystavena ve formě na řad, ovšem v případě převodu směnky rubopisem nebude možné upřít směnečnému dlužníkovi právo uplatnit vůči nabyvateli směnky též námitky zakládající se na jeho vlastních vztazích k původnímu majiteli směnky.

Originál směnky byl žalobcem založen do spisu dne 30. 1. 2017. Vzhledem k této skutečnosti a při vědomí vázanosti právním názorem vrchního soudu vysloveným ve zrušovacím usnesení ze dne 6. 1. 2017 (§ 226 odst. 1 o. s. ř.) soud obeslal oba účastníky výzvou podle § 115a o. s. ř. k vyjádření se, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Žalovaný na výzvu reagoval výslovným nesouhlasem (podání doručené soudu dne 23. 2. 2017), proto soud nařídil ve věci jednání na 27. 4. 2017 od 10:30 hodin. Žalobce se z účasti na tomto jednání omluvil (podání doručené soudu dne 10. 3. 2017) a jednání tak proběhlo jen za účasti žalovaného, resp. jeho zástupce.

Žalovaný nad rámec své dosavadní argumentace, zejména odkazu na rozsudek zdejšího soudu ze dne 21. 11. 2014 č. j. 60 ICm 898/2014-22, doplnil následující: Podle žalovaného je třeba vyjít z kauzy směnky, nicméně žalobce ani v přihlášce, ani v žalobě neuvedl žádné konkrétní okolnosti týkající se spotřebitelské smlouvy, ačkoliv směnka měla zajišťovat právě plnění dlužníka z této smlouvy. Neuvedl rovněž, z čeho se přihlášená směnečná pohledávka skládá. Žalovaný proto trvá na tom, že pohledávka ze směnky neexistuje, žalobce nebyl podle směnečného prohlášení oprávněn vyplnit na směnku žádnou sumu, navíc dohoda o směnečném vyplňovacím prohlášení mezi dlužníkem a žalobcem podle žalovaného uzavřena ani nebyla. Dlužník vystavil neúplnou směnku, bez uvedení data splatnosti a směnečné sumy, a vzhledem k neexistenci dohody o vyplňovacím prohlášení se nejedná o platnou směnku vlastní. Po nahlédnutí do originálu směnky pak žalovaný doplnil, že datum a směnečná suma jsou napsány jinou tužkou než podpis výstavce a je tedy evidentní, že tyto údaje byly do směnky vyplněny až posléze, a ne výstavcem směnky. Odlišný je rovněž rukopis. Mezi datem vystavení směnky a datem její splatnosti je velký časový odstup a tedy pohledávka žalobce je promlčena.

Soud nejprve posoudil včasnost podané žaloby. Přezkumné jednání v insolvenční věci dlužníka se konalo dne 15. 1. 2015, z přihláškového spisu vyplývá, že žalobce byl o popření své pohledávky vyrozuměn žalovaným dne 4. 2. 2015, žaloba na určení pravosti pohledávky byla soudu doručena dne 19. 2. 2015. Žaloba byla podána ve lhůtě do 15 dnů ode dne doručení vyrozumění (§ 198 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů-dále jen InsZ ), tedy je včasná.

K posouzení důvodnosti žaloby pak soud provedl dokazování listinami předloženými účastníky řízení a dospěl k následujícím skutkovým zjištěním: Z přihlášky pohledávky vedené pod označením P30 soud zjistil, že žalobce přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka pohledávku ve výši 114.008,75 Kč s odůvodněním, že se jedná o směnečnou sumu 97.746,56 Kč dle směnky vlastní ze dne 24. 5. 2007 vystavené dlužníkem na řad žalobce splatnou dne 2. 2. 2012 a dále směnečný úrok ve výši 6% ročně ze směnečné sumy od 3. 2. 2012 do 11. 11. 2014. Z originálu směnky vlastní soud zjistil, že směnka byla vystavena v Hradci Králové dne 24. 5. 2007 jako směnka vlastní a dlužník se jako výstavce zavázal uhradit za tuto směnku vlastní dne 2. 2. 2012 žalobci směnečnou sumu 97.746,56 Kč. Směnka byla vystavena s doložkou bez protestu . Z protokolu o přezkumném jednání konaném dne 15. 1. 2015 a z přezkumného listu k pohledávce vedené pod označením P30 soud zjistil, že žalovaný pohledávku žalobce P30 ve výši 114.008,75 Kč popřel co do pravosti zcela s odůvodněním, že věřitel nemá na plnění ze směnky nárok, neboť dohoda o směnečném vyplňovacím prohlášení je jakožto spotřebitelská smlouva absolutně neplatná. Z vyrozumění o popření pohledávky soud zjistil, že žalobce byl žalovaným vyrozuměn o popření pohledávky P30 při přezkumném jednání a o důvodech popření, vyrozumění bylo doručeno žalobci dne 4. 2. 2015. Z insolvenčního spisu je soudu známo, že ve věci dlužníka bylo rozhodnuto o úpadku usnesením ze dne 11. 11. 2014.

Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům: Dne 25. 4. 2007 vystavil dlužník v Hradci Králové směnku vlastní s doložkou bez protestu , kterou se zavázal uhradit dne 2. 2. 2012 žalobci směnečnou sumu 97.746,56 Kč.

Po právní stránce soud posoudil věc následovně: Podle § 75 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, v platném znění (dále jen ZSŠ ): Vlastní směnka obsahuje: označení, že jde o směnku, pojaté do vlastního textu listiny a vyjádřené v jazyku, ve kterém je tato listina sepsána; bezpodmínečný slib zaplatit určitou peněžitou sumu; údaj splatnosti; údaj místa, kde má být placeno; jméno toho, komu nebo na jehož řad má být placeno; datum a místo vystavení směnky; podpis výstavce.

Směnka je cenným papírem, kdy její existence sama o sobě je dostatečným důvodem pro placení. Jiným slovy řečeno, pokud má věřitel pravou a platnou směnku, je směnečný dlužník povinen uhradit směnečnou sumu dle směnky, aniž by věřitel měl povinnost prokazovat něco jiného, než právě existenci směnky samotné. Pokud věřitel disponuje platnou a pravou směnkou, nemusí uvádět důvod jejího vystavení, směnka existuje sama o sobě, a i kdyby směnečný závazek vznikl v návaznosti na nějaký konkrétní jiný závazkový vztah, v momentě, kdy platně vznikne, existuje sám o sobě, bez vazby na vztahy, které stály u jeho vzniku. Směnečný závazek je tedy závazkem nesporným a abstraktním.

Žalobce přihláškou pohledávky uplatnil pohledávku ze směnky, kdy se dovolával toliko směnky vlastní, aniž by uváděl bližší okolnosti vystavení směnky či důvody vzniku směnečného závazku. Žalovaný pohledávku žalobce popřel z důvodu neplatnosti dohody o směnečném vyplňovacím prohlášení. Žalovaný však neuvedl žádné další skutečnosti, zejména neobjasnil, platnost jaké dohody napadá a jakou má tato dohoda souvislost se směnkou (z přihlášky samotné žádná souvislost s jiným závazkovým vztahem nevyplývala a ani vyplývat nemusela, neboť žalobce uplatnil směnečnou pohledávku jakožto pohledávku zcela samostatnou, nezávislou na jiných vztazích). Vrchní soud pak ve svém zrušujícím usnesení poukázal na to, že žalobce dosud nepředložil originál tvrzené směnky a bez tohoto originálu nelze pokládat žalobu za důvodnou. Žalobce tento nedostatek zhojil, když dne 30. 1. 2017 předložil soudu originál směnky. Současně setrval na tom, že uplatňuje pohledávku ze směnky, přičemž tato pohledávka je odůvodněna samotnou směnkou, která obsahuje veškeré zákonné náležitosti.

Soud shledal směnku platnou a dospěl k závěru, že z ní zcela jasně vyplývá povinnost dlužníka uhradit žalobci směnečnou sumu 97.746,56 Kč, která byla splatná dne 2. 2. 2012. Žalobci právem náleží i směnečný úrok 6% p. a. ze směnečné sumy od 3. 2. 2012 (datum následující po datu splatnosti směnky) do 11. 11. 2014 (datum rozhodnutí o úpadku dlužníka). Jinými slovy řečeno, soud dospěl k závěru, že předloženou směnkou je prokázána pohledávka žalobce ve výši 114.008,75 Kč. Pokud se týká neplatnosti dohody o směnečném vyplňovacím prohlášení, dospěl soud k závěru, že takto obecně formulovaná námitka žalovaného, která byla jediným popěrným důvodem vzneseným žalovaným při přezkumném jednání, nemůže obstát, neboť z přihlášky samotné není zřejmé, že by směnka byla navázána na nějaký jiný závazkový vztah, resp. že by se v jejím případě jednalo o blankosměnku, která byla následně vyplněna na základě dohody o směnečném vyplňovacím prohlášení. Žalovaný neuvedl v popěrném úkonu žádné bližší okolnosti, neobjasnil vztah mezi směnkou a napadanou směnečnou dohodou, nekonkretizoval tuto dohodu a neučinil tak ani v průběhu incidenčního sporu. Z jeho vyjádření, zejména z odkazu na rozsudek zdejšího soudu ze dne 21. 11. 2014 č. j. 60 ICm 898/2014-22, lze snad dovodit (učinil tak ostatně i vrchní soud ve svém zrušujícím usnesení), že směnka měla podle žalovaného zajišťovat dlužníkovo plnění ze spotřebitelské smlouvy a absolutní neplatnost směnečné dohody je spatřována v tom, že směnka byla vystavena na řad. I pokud by tomu tak bylo, tak s ohledem na nejnovější judikaturu NS by tato námitka neobstála, neboť podle rozsudků citovaných již vrchním soudem v jeho usnesení č. j. 101 VSPH 126/2016-35 ze dne 6. 1. 2017 (např. rozsudek ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. 29 ICdo 4/2016): Ujednání účastníků (směnečná smlouva) o zajištění pohledávek ze spotřebitelské smlouvy směnkou není neplatné pro rozpor se zákonem podle ustanovení § 39 obč. zák. jen proto, že zajišťovací směnka byla vystavena ve formě na řad. Opačný závěr se přitom neprosadí ani v případě, že spotřebitelská smlouva není vyloučena z působnosti zákona o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru.

Pokud se pak týká skutečností, které žalovaný poprvé a zcela nově uvedl při jednání dne 27. 4. 2017, kdy žalobci zejména vytýkal, že v přihlášce ani v žalobě neuvedl konkrétní hospodářskou kauzu směnky, a neobjasnil, z čeho se skládá směnečná pohledávka, a dále namítal, že směnečná dohoda vůbec nebyla uzavřena, dlužník směnku vystavil jako blankosměnku a vzhledem k neexistenci směnečné dohody tato nemohla být vyplněna a tedy se nejedná o platnou směnku vlastní, má soud za to, že tyto byly žalovaným uvedeny pozdě a nemohou být předmětem soudního přezkumu. Jedná se o skutečnosti, které jsou zcela nové, vůbec nekorespondují s popěrným úkonem žalovaného, ani s jeho prvním vyjádřením k žalobě spočívajícím v odkazu na již opakovaně zmíněný rozsudek zdejšího soudu ze dne 21. 11. 2014, a představují úplně jiné důvody popření žalobcovy pohledávky za dlužníkem, než žalovaný uplatnil při přezkumném jednání dne 15. 1. 2015. Akceptace tohoto přístupu a přezkum takto nově vznášených skutečností by podle soudu vedly k popření základních zásad, na nichž spočívá přezkum pohledávek přihlašovaných do insolvenčních řízení, a k nepřípustnému privilegování insolvenčního správce jakožto jedné strany incidenčního sporu.

Podle § 174 odst. 2 InsZ: Přihláška pohledávky musí kromě obecných náležitostí podání obsahovat důvod vzniku a výši přihlašované pohledávky. Důvodem vzniku přihlašované pohledávky se rozumí uvedení skutečností, na nichž se pohledávka zakládá. Podle § 188 odst. 2 InsZ: Nelze-li přihlášku pohledávky přezkoumat pro její vady nebo neúplnost, vyzve insolvenční správce věřitele, aby ji opravil nebo doplnil do 15 dnů, nestanoví-li lhůtu delší. Současně jej poučí, jak je nutné opravu a doplnění provést. Přihláška pohledávek, které nebyly včas a řádně doplněny nebo opraveny, předloží insolvenční správce insolvenčnímu soudu k rozhodnutí o tom, že se k přihlášce pohledávky nepřihlíží; o tomto následku musí být věřitel poučen. Podle § 198 odst. 2: V žalobě podle odstavce 1 (žaloba podávaná věřiteli nevykonatelných popřených pohledávek-poznámka soudu) může žalobce uplatnit jako důvod vzniku popřené pohledávky pouze skutečnosti, které jako důvod vzniku této pohledávky uplatnil nejpozději do skončení přezkumného jednání.

Z citovaných zákonných ustanovení je zřejmé, že věřitel musí podání přihlášky řádně zvážit, v přihlášce je povinen objasnit důvod přihlašované pohledávky, pokud tak neučiní ani na výzvu insolvenčního správce, vystavuje se nebezpečí odmítnutí přihlášky, a v rámci žaloby na určení popřené nevykonatelné pohledávky nesmí uvádět jiné důvody existence pohledávky, než ty, které uvedl nejpozději do skončení přezkumného jednání. Tato úprava zcela odpovídá smyslu přezkumu pohledávek, neboť insolvenční správce svůj náhled na jednotlivé přihlášené pohledávky prezentuje na přezkumném jednání, zde nejpozději může změnit svá doposud (např. v rámci písemné zprávy či jejího doplnění) prezentovaná stanoviska k pohledávkám a je pak na věřiteli nevykonatelné pohledávky, zda žalobu podá či nikoliv. Jinak řečeno, zda důvod své pohledávky jím uplatněné bude považovat ve vztahu k popěrnému úkonu insolvenčního správce za dodstatečný a tedy svůj úspěch v incidenčním sporu za pravděpodobný. Pokud je pak takto omezen věřitel, nelze podle soudu připustit, aby naopak insolvenčního správce žádné omezení nestíhalo a tento mohl vznášet v rámci incidenčního sporu nové a nové argumenty, uvádět nové a nové skutečnosti, z nichž dovozuje nedůvodnost věřitelem uplatněné pohledávky. Insolvenční zákon na toto pamatoval u pohledávek vykonatelných, kdy v ust. § 199 odst. 3 výslovně uvádí: V žalobě podle odstavce 1 (žaloba podávaná insolvenčním správcem v případě vykonatelných popřených pohledávek-poznámka soudu) může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel. U pohledávek nevykonatelných takovéto výslovné ustanovení chybí, nicméně podle soudu nelze dospět k jinému závěru, než že takovéto omezení (vázanost popěrnými důvody) se uplatní i u nich. Pokud by takováto vázanost neplatila, šlo by o zjevné vychýlení ve prospěch insolvenčního správce a úplné popření férovosti incidenčního sporu. Věřitel by v případě podání žaloby směřoval do naprostého neznáma, neboť popěrné důvody by nebyly rozhodující a insolvenční správce by je v průběhu incidenčního sporu mohl libovolně doplňovat, měnit a nahrazovat, a to vše téměř s nulovým rizikem vzniku povinnosti náhrady nákladů řízení úspěšnému věřiteli (§ 202 InsZ) a se současným osvobozením od placeního soudního poplatku.

V projednávané věci žalobce ve své přihlášce důvody přihlášené pohledávky jasně, konkrétně a přezkoumatelně vymezil. Žalovaný insolvenční správce při přezkumu jako popěrný důvod uvedl nedoložení originálu směnky a neplatnost směnečné dohody. Originál směnky žalobce dodatečně předložil, důvod neplatnosti dohody žalovaný nijak nekonkretizoval, nicméně odkázal na rozsudek zdejšího soudu č. j. 60 ICm 898/2014-22 a je tedy zřejmé (za nepochybné to ostatně považoval i vrchní soud ve zrušujícím usnesení), že důvod neplatnosti spatřoval v tom, že směnka zajišťovala závazek dlužníka ze spotřebitelské smlouvy a byla vystavena na řad. I pokud by tomu tak bylo, nebyl by žalovaný úspěšný, neboť dle současné judikatury samotný fakt, že směnka byla vystavena na řad a současně platně zajišťovala závazek dlužníka ze spotřebitelské smlouvy, nezpůsobuje neplatnost směnečné dohody (viz rozsudky NS konkretizované výše). Z tohoto důvodu nebylo třeba k tomuto popěrnému důvodu vést další dokazování a podrobovat přezkoumání konkrétní dohodu. Pokud se pak týká dalších námitek žalovaného vznesených poprvé až při jednání dne 27. 4. 2017 a současně neuplatněných při popěrném úkonu, tyto nemohly být předmětem posouzení soudu. Insolvenční správce svůj postoj k přihlášené nevykonatelné pohledávce prezentoval na přezkumném jednání, kdy při tomto jednání mohl naposledy změnit své stanovisko obsažené v seznamu přihlášených pohledávek. Pozdější změny nejsou z důvodů shora podrobně rozebraných, vyjma zpětvzetí popření, přípustné (§ 192 ve spojení s § 201 InsZ). Důvody, na kterých je popěrný úkon založen, jsou zásadní pro rozhodnutí, zda vůbec bude podána věřitelem nevykonatelné pohledávky incidenční žaloba, dále pak určují i průběh incidenčního řízení, rozsah dokazování a rozhodnutí ve věci. Rozšiřování popěrných důvodů až v rámci incidenčního řízení, nelze připustit, neboť celý koncept podávání přihlášek a přezkumu pohledávek by tak ztratil smysl. Věřitel by na jedné straně byl povinen ve lhůtě podat přihlášku a vylíčit důvody vzniku pohledávky nejpozději při přezkumném jednání, insolvenční správce by však své popěrné důvody mohl kdykoli po jejich uplatnění při přezkumu libovolně měnit, čímž by přezkumné jednání zcela pozbylo významu. Absurdnost takové situace je zcela zřejmá.

Žalovaný navrhl doplnit dokazování výslechem dlužníka k prokázání okolností vystavení směnky vlastní a k vyjádření se ke kauzálním okolnostem směnky. Tento důkaz soud vyhodnotil s ohledem na zdůvodnění shora jako nadbytečný, neboť podle návrhu žalovaného mířil k prokázání skutečností, které nebyly předmětem posuzování v daném řízení s ohledem na popěrnými důvody určené meze incidenčního sporu.

Z důvodů shora podrobně objasněných soud shledal žalobu důvodnou a rozhodl tak, že žalobce má za dlužníkem pohledávku přihlášenou do jeho insolvenčního řízení pod označením P30 ve výši 114.008,75 Kč.

Soud zároveň rozhodl o nákladech řízení, a to postupem podle § 202 odst. 1 a 2 InsZ. Úspěšnému žalobci vzniklo právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému. Žalovaným je insolvenční správce a podle § 202 odst. 1 věty první InsZ ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá proti insolvenčnímu správci žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Podle § 202 odst. 2 InsZ lze však výjimečně právo na náhradu nákladů řízení vůči insolvenčnímu správci přiznat, a to v případech, kdy náklady řízení vznikly zaviněním insolvenčního správce, nebo náhodou, která se mu přihodila. Soud v dané věci neshledal důvody pro tento výjimečný postup, proto rozhodl, že právo na náhradu nákladů soudního řízení nemá žádný z účastníků.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení prostřednictvím podepsaného soudu k Vrchnímu soudu v Praze.

V Pardubicích dne 27. dubna 2017

Mgr. Monika Chaloupková v. r. samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Iva Dirgasová, DiS.