KSPA 53 INS 26863/2014-C2-11
Č. j.: KSPA 53 INS 26863/2014-C2-11 (53 ICm 595/2015)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Monikou Chaloupkovou ve věci žalobce: Home Credit a. s., se sídlem Nové Sady 996, 602 00 Brno, IČ: 26978636, zastoupen Mgr. Ing. Jaromírem Škárou, advokátem, se sídlem Blatného 36, 616 00 Brno, proti žalované: 1. správcovská a konkurzní v. o. s., se sídlem Sladkovského 67, 530 02 Pardubice, IČ: 26126788, insolvenční správkyně dlužníka Víta anonymizovano , anonymizovano , bytem Opatov 258, 569 12 Opatov, zastoupena Mgr. Martinem Červinkou, advokátem, se sídlem Čechova 396, 560 02 Česká Třebová, o žalobě na určení pravosti pohledávky,

takto:

I. Řízení o žalobě na určení pravosti pohledávky žalobce přihlášené jako nevykonatelné do insolvenčního řízení dlužníka Víta anonymizovano , anonymizovano , bytem Opatov 258, 569 12 Opatov, vedeného pod sp. zn.pod označením P9 dílčí číslo 2 se co do výše 13.905,90 Kč zastavuje.

II. Určuje se, že pohledávka žalobce přihlášená jako nevykonatelná do insolvenčního řízení dlužníka Víta anonymizovano , anonymizovano , bytem Opatov 258, 569 12 Opatov, vedeného pod sp. zn.pod označením P9 dílčí číslo 2 je ve výši 55.690,74 Kč po právu.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů soudního řízení.

Odůvodnění: Žalobou doručenou insolvenčnímu soudu dne 9. 2. 2015 se žalobce domáhal určení, že jeho pohledávka přihlášená do insolvenčního řízení dlužníka Víta anonymizovano , anonymizovano , (53 ICm 595/2015) bytem Opatov 258, 569 12 Opatov, vedeného pod sp. zn.pod označením P9 dílčí číslo 2 jako nevykonatelná je ve výši 69.596,64 Kč po právu. Uvedl, že do insolvenčního řízení dlužníka Víta anonymizovano přihlásil pod označením P9 pohledávku v celkové výši 241.450,62 Kč. Při přezkumném jednání žalovaná popřela co do pravosti dílčí pohledávku č. 2 ve výši 69.596,64 Kč, přičemž jako důvod popření uvedla, že nárok nevznikl, ujednání o smluvní pokutě, o kterém žalobce hovoří, žalovaná v hlavě 7 úvěrových podmínek nenalezla a úvěrové podmínky dlužník nepodepsal. Žalobce s popřením nesouhlasí. V hlavě 7 je uvedeno, že klient je povinen splatit celý čerpaný úvěr včetně příslušenství a dalších plateb na požádání věřitele v případě, že je v prodlení i jen s částečnou úhradou alespoň dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce nebo je v prodlení s plněním kterékoliv povinnosti vyplývající z úvěrové smlouvy po dobu delší než 30 dnů. V tomto konkrétním případě částka 69.596,64 Kč není smluvní pokutou, ale zbývající částí úroku, která měla být dlužníkem zaplacena za předpokladu, že by dbal svých povinností ze smlouvy. Argument, že dlužník nepodepsal úvěrové podmínky, neobstojí, neboť právo žalobce na úhradu úroků z úvěru vyplývá přímo ze zákona. Žalobce na podporu své argumentace odkázal na rozsudky Vrchního soudu v Praze (dále jen "VS") č. j. 104 VSPH 392/2014-48 a 104 VSPH 415/2014-58 vydané ve skutkově a právně totožných věcech, v nichž VS vyslovil, že právo věřitele na okamžité splacení celého úvěru a na úhradu smluvního úroku vyplývá z § 506 obchodního zákoníku, je proto nevýznamné, že ujednání o tomto právu bylo obsaženo v úvěrových podmínkách a že v těchto podmínkách byl použit pojem smluvní pokuta, namísto úrok z poskytnutého úvěru. V rozsudku č. j. 104 VSPH 133/2014-64 VS výslovně odmítl použití nálezu Ústavního soudu (dále jen "ÚS") sp. zn. I. ÚS 3512/11, a to se zdůvodněním, že ujednání o právu věřitele požadovat vedle splacení úvěru i smluvní úrok nelze považovat za překvapivé a nedovolené, jedná se o ujednání typické pro úvěry, které prakticky kopíruje zákonné ustanovení.

Žalovaná ve svém vyjádření doručeném soudu dne 28. 4. 2015 uvedla, že s argumenty žalobce nesouhlasí, žalobu považuje za nedůvodnou a navrhuje ji v celém rozsahu zamítnout. Je třeba vycházet z přihlášky pohledávky žalobce do insolvenčního řízení a z této je jednoznačně patrné, že žalobce uplatnil výslovně nárok na úhradu smluvní pokuty, nikoliv nárok na úhradu úroků. Smluvní pokuta by pak musela být sjednána přímo v úvěrové smlouvě, nikoliv v úvěrových podmínkách, k čemuž ovšem nedošlo. Požadavek na zahrnutí ujednání o smluvní pokutě přímo do smlouvy vyplývá z nálezu ÚS ze dne 11. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 3512/11, není tedy pravdou žalobcovo tvrzení, že tento nález nelze v projednávané věci aplikovat. Žalovaná ocitovala část z tohoto nálezu, v níž se ÚS vyjádřil tak, že obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých se předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíš uniknou (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě) .

Žalobce reagoval replikou doručenou soudu dne 19. 5. 2015 tak, že je třeba posuzovat uplatněný nárok nikoliv podle označení, ale podle jeho materiálního obsahu. V projednávané věci se dlužník dostal do prodlení se splácením úvěru a žalobci tak vznikl nárok na okamžité splacení úvěru včetně všech úroků z něj. Skutečnost, že v přihlášce byl uveden pojem smluvní pokuta, je nerozhodná, neboť se jedná pouze o jiné právní posouzení téhož skutku. V této souvislosti odkázal žalobce na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 729/2006 a 29 Cdo 2090/2009. V dalším pak již jen rozvedl svou argumentaci ze žaloby. V závěru své repliky pak vzal žalobce zpět svou žalobu co do výše 13.905,90 Kč a nadále setrval na žalobě co do výše pohledávky 55.690,74 Kč. (53 ICm 595/2015)

O žalobě soud rozhodl v souladu s § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen InsZ ) ve spojení s § 115a zákona číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), bez jednání, neboť dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili, a to konkludentně, když nereagovali ve lhůtě 15 dnů na výzvu k vyjádření se, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a ve výzvě byli soudem poučeni o tom, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že s takovým postupem souhlasí.

Soud nejprve posoudil včasnost podané žaloby. Přezkumné jednání v insolvenční věci dlužníka se konalo dne 8. 1. 2015. Vyrozumění o popření pohledávky bylo žalobci doručeno dne 21. 1. 2015. Žaloba byla doručena soudu dne 9. 2. 2015, tj. ve lhůtě do 30 dnů od přezkumného jednání, tedy včas (§ 198 odst. 1 InsZ).

V rozsahu zpětvzetí žaloby soud postupoval podle § 7 InsZ ve spojení s § 96 odst 2 o. s. ř. a řízení ohledně pohledávky P9 dílčí číslo 2 co do výše 13.905,90 Kč zastavil.

Ve vztahu k části uvedené dílčí pohledávky ve výši 55.690,74 Kč, která zůstala předmětem řízení, pak soud provedl dokazování listinami předloženými účastníky řízení a dospěl k následujícím skutkovým zjištěním:

Z přihlášky pohledávky vedené pod označením P9 soud zjistil, že žalobce přihlásil včas do insolvenčního řízení dlužníka nezajištěnou a nevykonatelnou pohledávku v celkové výši 241.450,62 Kč, sestávající ze čtyř dílčích pohledávek. Dílčí pohledávka č. 2 byla přihlášena v celkové výši 69.596,64 Kč, z toho částka 55.690,74 Kč byla přihlášena jako jistina-smluvní pokuta účtovaná na základě ustanovení hlavy 7 úvěrových podmínek, o jejíž výši byl dlužník informován výzvou k zaplacení úvěru-zesplatněním ze dne 10. 8. 2014, a částka 13.905,90 Kč byla přihlášena jako příslušenství-zákonný úrok z prodlení ode dne následujícího po dni zesplatnění do dne předcházejícího dni povolení oddlužení. Z protokolu o přezkumném jednání a z přezkumného listu k pohledávce vedené pod označením P9 soud zjistil, že žalovaná popřela pohledávku P9 dílčí č. 2 žalobce co do pravosti zcela s odůvodněním, že nárok nevznikl, ujednání o smluvní pokutě, o kterém žalobce hovoří, žalovaná v úvěrových podmínkách v hlavě 7 nenalezla a úvěrové podmínky dlužník nepodepsal. Ze smlouvy o úvěru č. SUA10/001042 soud zjistil, že dlužník a žalobce uzavřeli dne 6. 5. 2010 smlouvu, kterou se žalobce zavázal poskytnout dlužníkovi úvěr ve výši 148.513,-Kč na koupi osobního automobilu Volkswagen Passat Variant Diesel a dlužník se zavázal poskytnuté prostředky vrátit ve 36 měsíčních splátkách po 8.256,-Kč, kdy první splátku byl povinen uhradit dne 3. 6. 2010 a poslední dne 3. 5. 2013. V článku 11. 4. dlužník prohlásil a svým podpisem smlouvy stvrdil, že převzal jedno vyhotovení smlouvy a všech jejích nedílných součástí a ostatních dokumentů podle bodu 11. 3., je s nimi obeznámen, všechna ustanovení jsou mu srozumitelná, považuje je za dostatečně určitá a projevuje souhlas být jimi vázán. Podle bodu 11. 3. smlouvy byly nedílnou součástí smlouvy mimo jiné úvěrové podmínky č. 3/2009, splátkový kalendář a sazebník poplatků. Z úvěrových podmínek č. 3/2009 soud zjistil, že tyto nebyly podepsány ani žalobcem, ani dlužníkem. Dále soud zjistil, že v hlavě 7 těchto podmínek bylo uvedeno, že klient je povinen splatit na požádání celý úvěr včetně příslušenství a dalších plateb v případě, že je v prodlení, a to i jen s částečnou úhradou alespoň dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce nebo je v prodlení s plněním kterékoli povinnosti vyplývající z úvěrové smlouvy po dobu delší než 30 dnů (§ 2 písm. a) a b) hlavy 7) a dále, že v případech, kdy je (53 ICm 595/2015) klient povinen uhradit celý poskytnutý úvěr, je současně povinen hradit i úhradu za pojištění, sankce a poplatky, k jejichž úhradě byl ke dni zesplatnění povinen a též smluvní pokutu ve výši ušlého úroku, tedy částku, na kterou by věřiteli vznikl nárok, pokud by byl úvěr řádně splácen v dohodnutých splátkách. Ze splátkového kalendáře soud zjistil, že žalobce a dlužník ve shodě s uzavřenou smlouvou podepsali detailní rozpis splátek úvěru, když každá ze splátek činila 8.256,-Kč, byla splatná vždy ke 3. dni v měsíci, a to počínaje 3. 6. 2010 a konče 3. 5. 2013 a sestávala z částky určené na úhradu pojištění vždy ve výši 583,33 Kč a z proměnlivých částek určených na úhradu jistiny a úhradu úroků za poskytnutý úvěr. Celkem mělo být na úrocích zaplaceno 127.696,68 Kč, z toho 62.320,64 Kč za prvních dvanáct splátek a 65.376,04 Kč za dalších 24 splátek. Z výzvy k zaplacení celého úvěru-zesplatnění ze dne 10. 8. 2011 soud zjistil, že žalobce dlužníka vyzval ke splacení celého nesplaceného úvěru ve výši 193.207,-Kč s odůvodněním, že přes opakované výzvy nezaevidoval úhradu dlužné splátky po dobu delší než 30 dnů. Nesplacená jistina byla ve výzvě vyčíslena částkou 109.110,-Kč a smluvní pokuta částkou 52.012,29 Kč s tím, že dlužník uhradil pouze 12 z celkových 36 měsíčních splátek a nadále dluží 24 splátek.

Na základě provedeného dokazování má soud za prokázáno, že žalobce uzavřel s dlužníkem dne 6. 5. 2010 smlouvu o úvěru, kterou se zavázal dlužníkovi poskytnout úvěr na koupi osobního automobilu ve výši 148.513,-Kč a dlužník se zavázal žalobci poskytnuté prostředky vrátit ve 36 měsíčních splátkách po 8.256,-Kč, kdy tato částka představovala vedle proměnlivých částek na splátku jistiny a splátku úroků též pevnou částku 583,33 Kč na pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. Dále má soud za prokázáno, že žalobce pro prodlení se splácením přistoupil k zesplatnění celého úvěru a výzvou ze dne 10. 8. 2011 vyzval dlužníka k vrácení celé dlužné jistiny spolu s úroky a dalšími platbami dle uzavřené smlouvy, přičemž mimo jiné uvedl, že dlužník stále dluží 24 měsíčních splátek. Splátkovým kalendářem měl soud za prokázáno, že v těchto 24 dlužných splátkách představovala suma úroků z jistiny částku 65.376,04 Kč. Uzavření úvěrové smlouvy, neplnění podmínek splácení a tedy oprávněné zesplatnění celého úvěru ze strany žalobce ostatně žalovaná nesporovala, namítala toliko, že žalobce nemá nárok na úhradu smluvní pokuty, neboť ujednání o smluvní pokutě není v hlavě 7 úvěrových podmínek obsaženo, nárok nevznikl, úvěrové podmínky dlužník nepodepsal.

Po právní stránce soud posoudil věc následovně: Smlouva o úvěru uzavřená dne 6. 5. 2010 mezi dlužníkem a žalobcem byla upravena jako smluvní typ v ust. § 497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, platný a účinný do 31. 12. 2013 (dále jen ObchZ ). Současně se však jednalo o smlouvu uzavřenou mezi žalobcem jako podnikatelem a dlužníkem jako spotřebitelem, proto je třeba ji posuzovat i podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen ZoSÚ ), a ustanovení o spotřebitelských smlouvách zakotvených v § 52 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, platný a účinný do 31. 12. 2013 (dále jen OZ ). Na tuto smlouvu tak plně dopadají i závěry nálezu ÚS ze dne 11. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 3512/11, v němž se ÚS obsáhle zabýval postavením spotřebitele jako fakticky slabší strany smluvního vztahu, jemuž je třeba poskytnout příslušnou ochranu, tedy faktickou nerovnost korigovat nerovností právní (princip rovnosti), to vše doplněno principem spravedlnosti či jinak poctivosti, tedy požadavkem na to, aby se podnikatel choval ke spotřebiteli v obecné poloze poctivě. Ve vztahu k obchodním podmínkám se pak ÚS vyjádřil tak, že i ve spotřebitelských smlouvách lze tyto připustit, nicméně jejich použití není neomezené a je třeba ho korigovat příslušnými ustanoveními směřujícími k ochraně spotřebitele. Podle ÚS by měly sloužit (53 ICm 595/2015) především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru, a naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě byla skryta ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých druhá strana předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou. Výslovně pak zmínil ujednání zakládající smluvní pokutu jako ujednání, které nemůže být součástí obchodních podmínek, ale musí tvořit součást samotné smlouvy, jinými slovy listiny opatřené podpisem spotřebitele. Pokud by tedy žalobce skutečně svou přihláškou uplatnil nárok na smluvní pokutu s odkazem na ujednání obsažené v úvěrových podmínkách, musel by soud shledat jeho nárok neoprávněným. Úvěrové podmínky jsou sice v úvěrové smlouvě uvedeny jako jedna z nedílných součástí smlouvy, dlužník potvrdil svým podpisem, že se s nimi seznámil, nicméně samotné úvěrové podmínky nejsou podepsány ani jednou ze smluvních stran, netvoří fakticky součást smlouvy (nejsou s ní nerozlučně spojeny) a nelze tedy zaručit, že jejich podoba zůstala od uzavření smlouvy nezměněna a že je dlužník skutečně před podpisem smlouvy četl. V projednávané věci ovšem žalobce neuplatnil nárok na smluvní pokutu, ale nárok na úhradu úroků, na které by měl právo při řádném splácení úvěru po celou dobu 36 měsíců. Není pravdou, že by ujednání o smluvní pokutě v hlavě 7 úvěrových podmínek nebyla obsažena. Naopak, tento pojem je v hlavě 7 použit, a to právě pro úroky, které je povinen dlužník v případě zesplatnění úvěru uhradit spolu s dlužnou jistinou a jejichž výše odpovídá úrokům, které by žalobce jinak obdržel spolu se řádnými splátkami jistiny. Fakt, že úvěrové podmínky nebyly mezi stranami platně sjednány se tak stává nerozhodným, neboť na uvedené úroky měl žalobce nárok ze zákona. Úvěrová smlouva byla mezi ním a dlužníkem sjednána platně, neboť ve spojení se splátkovým kalendářem, který byl podepsán jak žalobcem, tak dlužníkem, obsahuje veškeré podstatné náležitosti smlouvy o úvěru. V otázkách nedohodnutých se pak řídí vztah mezi žalobcem a dlužníkem jednak ObchZ a dále příslušnými ustanoveními ZoSÚ a OZ. A právě z ObchZ vyplývá právo žalobce požadovat v případě zesplatnění celého úvěru z důvodu prodlení dlužníka s placením vedle celé dlužné jistiny též veškeré úroky, které by jinak obdržel při řádném splácení spolu s jednotlivými splátkami. Ve výzvě ze dne 10. 8. 2011 žalobce vyzval dlužníka k úhradě 24 dlužných splátek. Těmto splátkám odpovídají úroky ve výši 65.376,04 Kč. Žalobce svou přihláškou požadoval toliko částku 55.690,74 Kč, proto soud nárok na tuto částku posoudil jako zcela oprávněný a rozhodl, že v této výši je přihláška pohledávky P9 dílčí číslo 2 po právu. Soud pak závěrem odkazuje na opakovaná rozhodnutí VS v obdobných věcech, např. rozsudek č. j. 104 VSPH 652/2014-51 ze dne 1. 5. 2015, kdy VS opakovaně uzavřel, že je třeba se zabývat nejen slovním označením uplatněného nároku, ale především jeho skutečným obsahem, a tedy je nerozhodné, že věřitel označí přihlášenou pohledávku jako smluvní pokutu, když z provedeného dokazování vyplývá, že se ve skutečnosti jedná o dlužný úrok. V citovaném rozsudku pak VS dále uvedl: "S ohledem na zesplatnění úvěrů provedené v souladu s hlavou 6 § 3 Úvěrových podmínek má věřitel právo na zaplacení všech zbývajících dlužných splátek, tj. jak zbývající dlužné jistiny úvěru, tak i úroku z úvěru. Toto ujednání v Úvěrových podmínkách nelze považovat za překvapivé a jako takové nedovolené ve všeobecných smluvních podmínkách, neboť se jedná o zcela typické ujednání pro smlouvy o úvěru, které v podstatě s drobnými změnami kopíruje ustanovení § 506 obch. zák., podle kterého může věřitel v případě prodlení se splácením úvěru odstoupit od smlouvy a požadovat zaplacení celého dluhu z úvěru i s úroky. Z toho důvodu se u dílčí pohledávky č. 2 neuplatní právní závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11 z 11. 11. 2013. I kdyby nebylo ustanovení hlavy 6 § 3 obsaženo v Úvěrových podmínkách nebo přímo v textu smlouvy, i v tom případě by se uplatnilo ustanovení § 506 obch. zák. a v případě prodlení dlužnice s placením dle podmínek uvedených v tomto ustanovení by po odstoupení věřitele od smlouvy byla dlužnice povinna zaplatit věřiteli najednou celou nesplacenou jistinu úvěru i s úrokem, který by jinak zaplatila postupně v jednotlivých měsíčních splátkách." (53 ICm 595/2015)

Závěrem soud rozhodl o nákladech řízení. V řízení byl převážně úspěšný žalobce, neboť zastavení řízení z důvodu částečného zpětvzetí žaloby se týkalo pouze zhruba 20% z přihlášené pohledávky P9 dílčí č. 2 a ve zbytku bylo žalobě vyhověno, tedy žalobce by měl právo na náhradu nákladů řízení v části odpovídající jeho úspěchu ve sporu. Žalovanou je nicméně insolvenční správkyně a podle § 202 odst. 1 věty první InsZ ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Důvody pro výjimečné přiznání tohoto práva podle § 202 odst. 2 téhož zákona soud neshledal.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí je možno podat do 15 dnů od jeho doručení odvolání prostřednictvím podepsaného soudu k Vrchnímu soudu v Praze. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný požádat o jeho výkon.

V Pardubicích dne 7. ledna 2016

Mgr. Monika Chaloupková v. r. samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Tereza Nováková