KSPA 53 INS 25343/2015-C1-14
Č. j.: KSPA 53 INS 25343/2015-C1-14 (53 ICm 856/2016)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Monikou Chaloupkovou ve věci žalobce: JUDr. Martin Pavliš, se sídlem Wilsonova 368, 539 01 Hlinsko, IČ: 74790960, insolvenční správce dlužníka: Jindřich anonymizovano , anonymizovano , a Naděžda anonymizovano , anonymizovano , oba bytem Přestavlky 86, 538 62 Přestavlky, zastoupen Mgr. Martinem Červinkou, advokátem, se sídlem Čechova 396, 560 02 Česká Třebová, proti žalovanému: Český inkasní kapitál, a. s., se sídlem Václavské náměstí 808/66, 110 00 Praha 1, IČ: 27646751, zastoupena JUDr. Romanem Majerem, advokátem, se sídlem Vyskočilova 1326/5, 140 00 Praha 4-Michle, o žalobě na určení neexistence pohledávky,

takto:

I. Žaloba na určení, že žalovaný nemá za dlužníkem Jindřichem Kučerou, anonymizovano , a Naděždou anonymizovano , anonymizovano , oba bytem Přestavlky 86, 538 62 Přestavlky, pohledávku přihlášenou jako nezajištěnou a vykonatelnou do insolvenčního řízení dlužníka vedeného pod sp. zn.pod označením P4 dílčí č. 1 ve výši 189.938,-Kč, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů soudního řízení.

Odůvodnění: Žalobou doručenou Krajskému soudu v Hradci Králové-pobočce v Pardubicích (dále jen soud ) dne 15. 3. 2016 se žalobce domáhal určení, že pohledávka žalovaného přihlášená do insolvenčního řízení dlužníka Jindřicha a Naděždy anonymizovano (dále též jen dlužník ) pod označením P4 dílčí č. 1 ve výši 587.608,65 Kč není ve výši 189.938,-Kč po právu, a dále přiznání náhrady nákladů soudního řízení. isir.justi ce.cz

Uvedl, že při přezkumném jednání dne 15. 2. 2016 popřel vykonatelnou pohledávku žalovaného přihlášenou pod označením P4 dílčí č. 1 ve výši 587.608,65 Kč co do pravosti do výše 189.938,-Kč z důvodu, že smlouva o úvěru uzavřená mezi žalovaným a dlužníkem je smlouvou spotřebitelskou, tedy nebylo možné v ní sjednat úrok z prodlení v jiné než zákonné výši. Část pohledávky představující rozdíl mezi úrokem z prodlení přihlášeným žalovaným do insolvenčního řízení a úrokem z prodlení v zákonné sazbě tedy nelze akceptovat, a to právě pro neplatnost ujednání o úroku z prodlení. Dohoda o jiném než zákonném úroku z prodlení je v rozporu s § 517 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen OZ ), neboť i ve smlouvě o úvěru dle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ObchZ ), uzavírané se spotřebitelem je třeba dle § 262 odst. 4 ObchZ použít ustanovení OZ o spotřebitelských smlouvách, adhézních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele. Žalobce dále uvedl, že mohl část pohledávky žalovaného popřít z důvodu neplatnosti ujednání o úrocích z prodlení, přestože šlo o pohledávku vykonatelnou, a to z toho důvodu, že se jedná o skutečnosti, které dlužník nenamítal v řízení předcházejícím vydání rozhodnutí (platebního rozkazu) a současně se nejedná o jiné právní posouzení. Žalobce k tomu citoval rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (dále též VS v Praze ) ze dne 24. 5. 2011 č. j. 15 Cmo 140/2010-35. Žalobce pak dále uvedl, že podle jeho názoru je nepoužitelné ustanovení § 5 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen InsZ ), o nemožnosti omezení práv věřitele nabytých v dobré víře před zahájením insolvenčního řízení rozhodnutím insolvenčního soudu či postupem insolvenčního správce, ledaže zákon stanoví jinak, neboť přiznání smluvních úroků z prodlení žalovanému za situace, kdy podle hmotného práva na ně nemá nárok, nemůže dobrou víru na straně žalovaného založit. Naopak uplatnění takových úroků z prodlení v insolvenčním řízení je zneužitím toho, že se dlužník nebránil žalobě a nepodal odpor proti vydanému platebnímu rozkazu. K tomu žalobce odkázal na nálezy Ústavního soudu (dále jen ÚS ) ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. IV. ÚS 457/10, ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12 a ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/11.

Žalovaný se k žalobě vyjádřil podáním doručeným soudu dne 12. 4. 2016, jímž navrhl žalobu v celém rozsahu zamítnout a přiznat žalovanému vůči žalobci náklady řízení. Uvedl, že pohledávku pod označením P4 dílčí č. 1 ve výši 587.608,65 Kč přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka na základě pravomocného a vykonatelného platebního rozkazu Okresního soudu v Pardubicích ze dne 14. 5. 2007 č. j. 7 C 124/2007-23. Podle § 199 InsZ lze jako důvod popření vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím soudu uplatnit pouze skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení předcházejícím vydání soudního rozhodnutí, nicméně důvodem popření nemůže být jiné právní posouzení věci. Nemožnost sjednání smluvních úroků z prodlení ve spotřebitelském vztahu není stanovena výslovně v žádném právním předpise, k tomuto závěru dospěl až Nejvyšší soud ČR (dále jen NS ) ve svých rozhodnutích. Jedná se tedy nepochybně o právní posouzení věci, a pokud Okresní soud v Pardubicích vydal na návrh žalovaného platební rozkaz, posoudil jeho nárok jako oprávněný, a to ve všech složkách, tedy i co do uplatněného úroku z prodlení. Žalovaný poté odkázal na rozhodnutí NS ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. 29 ICdo 7/2013, v němž NS mimo jiné vyslovil, že Přizná-li příslušný orgán věřiteli vůči dlužníku jiné než zákonem předepsané příslušenství pohledávky, tím, že chybně určí právní předpis, který stanoví, jaký druh příslušenství k pohledávce náleží, je kritika takového rozhodnutí kritikou správnosti právního posouzení věci, a další rozhodnutí téhož senátu NS potvrzující vyslovený závěr. Dále žalovaný vyslovil názor, že věřitelé pravomocných a vykonatelných pohledávek při jejich přihlašování do insolvenčního řízení nepochybně postupují v dobré víře, a pokud by takovéto pohledávky měly být znovu zjišťovány, jedná se o narušení principu právní jistoty.

V projednávané věci žalobce jako insolvenční správce porušil princip věci rozhodnuté a zároveň zákaz jiného právního posouzení coby důvodu popření vykonatelné pohledávky. Svým postupem žalobce porušil zásady stanovené v § 5 písm. a) a c) InsZ.

Jednání ve věci bylo nařízeno na 13. 10. 2016 a dostavil se k němu pouze zástupce žalobce. Žalovaný a jeho zástupce se z jednání včas omluvili a soud jejich neúčast za omluvenou pokládal. Stejně tak považoval za omluveného i žalobce. Nikdo z nepřítomných nepožádal o odročení jednání, předvolání k jednání bylo všem řádně a s předstihem doručeno, proto soud věc projednal a rozhodl pouze v přítomnosti zástupce žalobce.

Soud se nejprve zaměřil na posouzení včasnosti podané žaloby. Z vlastní činnosti je soudu známo, že ve věci dlužníka se přezkumné jednání, při němž došlo k částečnému popření pohledávky žalovaného P4 dílčí č. 1, konalo dne 15. 2. 2016. Žalovaný pohledávku přihlásil jako nezajištěnou a vykonatelnou, povinnost podat žalobu stíhala insolvenčního správce, který byl povinen ji podle § 199 odst. 1 InsZ podat do 30 dnů od konání přezkumného jednání. Žaloba byla soudu doručena elektronicky dne 15. 3. 2016, tedy včas.

Následně soud přistoupil k posouzení důvodnosti žaloby. Na základě provedeného dokazování dospěl k následujícím skutkovým zjištěním: Z přihlášky pohledávky vedené pod označením P4 soud zjistil, že žalovaný přihlásil včas do insolvenčního řízení dlužníka pohledávku v celkové výši 873.879,59 Kč sestávající z dílčí pohledávky č. 1 ve výši 587.608,65 Kč a z dílčí pohledávky č. 2 ve výši 286.270,94 Kč. Dílčí pohledávku č. 1 žalovaný přihlásil jako nezajištěnou a vykonatelnou s následujícím odůvodněním: Původní věřitel Komerční banka, a. s., poskytl na základě smlouvy o úvěru ze dne 12. 3. 2003 č. 056003220118 úvěr ve výši 144.000,-Kč, k jehož zaplacení se na základě prohlášení ručitele a dohody věřitele a ručitele uzavřené téhož dne zavázal dlužník jako ručitel. Z důvodu neplnění povinností dle smlouvy se stal celý dluh splatným ke dni 27. 9. 2005. Následně původní věřitel podal žalobu, o níž rozhodl Okresní soud v Pardubicích platebním rozkazem ze dne 14. 5. 2007 č. j. 7 C 124/2007-23, který nabyl právní moci dne 6. 2. 2008. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2011 došlo k postoupení pohledávky z původního věřitele na žalovaného. Z protokolu o přezkumném jednání a z přezkumného listu k pohledávce vedené pod označením P4 soud zjistil, že při přezkumném jednání žalobce popřel pohledávku P4 dílčí č. 1 co do pravosti do výše 189.938,-Kč. Jako důvod popření uvedl, že smlouva o úvěru je smlouvou spotřebitelskou, tedy v ní nelze platně sjednat úrok z prodlení v odlišné výši od zákonné sazby a rozdíl mezi úrokem z prodlení požadovaným a úrokem zákonným tak nelze uznat pro neplatnost ujednání. Ze smlouvy o úvěru č. 056003220118 soud zjistil, že Komerční banka, a. s., jako věřitel (dále jen KB ) a Radek a Renata anonymizovano jako dlužníci (dále též hlavní dlužníci ) uzavřeli dne 12. 3. 2003 smlouvu, kterou se KB zavázala poskytnout dlužníkům úvěr ve výši 144.000,-Kč nevázaný na žádný účel a dlužníci se zavázali poskytnuté prostředky spolu s úroky vrátit do 20. 2. 2009 ve formě 71 měsíční anuitní splátky po 3.033,-Kč s tou výjimkou, že výše poslední splátky bude odpovídat částce jistiny zbývající ke splacení. První splátku byli dlužníci povinni zaplatit dne 20. 4. 2003, úroky byly dohodnuty ve výši 14,5% ročně. Dlužníci se současně zavázali svůj závazek ze smlouvy zajistit ručitelským prohlášením. Ve smlouvě bylo rovněž dohodnuto, že její nedílnou součástí jsou obecné podmínky KB pro úvěry občanům a přehled poplatků spojených s poskytnutím úvěru, které dlužníci obdrželi při podpisu smlouvy a s jejichž obsahem souhlasí. Z obecných podmínek KB připojených k přihlášce soud zjistil, že dle čl. VII. byla KB oprávněna vyhlásit sazbu úroků z prodlení ve svém Oznámení a hlavní dlužníci byli povinni v případě prodlení s vrácením části nebo celé jistiny platit KB z částky jistiny po splatnosti úroky z prodlení ve výši dle Oznámení. Z prohlášení ručitele a dohody věřitele a ručitele soud zjistil, že dlužník Jindřich a Naděžda anonymizovano dne 12. 3. 2003 prohlásil KB jako věřiteli, že ho uspokojí, pokud hlavní dlužníci nesplní svůj závazek ze smlouvy o úvěru č. 056002220118. Ručení bylo dohodnuto do výše celého závazku 144.000,-Kč a veškerého příslušenství na celou dobu trvání závazku s tím, že ručitel věřitele uspokojí na základě písemné výzvy věřitele, k níž bude připojena výzva věřitele hlavním dlužníkům a prohlášení věřitele, že hlavní dlužníci nesplnili svůj splatný závazek ani v přiměřené době po obdržení písemné výzvy. Výslovně pak bylo ujednáno, že zajištěnou pohledávkou jsou i pohledávky z titulu smluvních pokut, náhrady škody a bezdůvodného obohacení. Z výzvy k okamžitému splacení celé úvěrové pohledávky ze dne 19. 9. 2005 soud zjistil, že KB vyzvala hlavní dlužníky z důvodu neplnění podmínek smlouvy o úvěru ze dne 12. 3. 2003 k okamžitému splacení celé pohledávky, která ke dni datace výzvy činila 105.046,19 Kč, a to do 27. 9. 2005. Z platebního rozkazu Okresního soudu v Pardubicích ze dne 14. 5. 2007 č. j. 7 C 124/2007-23 vydaného předsedkyní senátu Mgr. Ludmilou Kratochvílovou soud zjistil, že hlavním dlužníkům Radku a Renatě anonymizovano a dlužníkovi Jindřichu a Naděždě anonymizovano bylo uloženo zaplatit KB do 15 dnů od doručení platebního rozkazu částku 104.151,10 Kč s úrokem ve výši 22.873,08 Kč a ve výši 14,5% p. a. z částky 101.511,10 Kč od 8. 2. 2007 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 11.705,20 Kč a ve výši 25% p. a. z částky 127.024,18 Kč od 8. 2. 2007 do zaplacení a náhradu nákladů řízení ve výši 34.645,90 Kč, anebo v téže lhůtě podat odpor. Platební rozkaz nabyl právní moci dne 6. 2. 2008. Ze specifikace příslušenství připojeného k přihlášce pohledávky soud zjistil, že žalovaný přihlásil jako pohledávku P4 dílčí č. 1 částky zcela odpovídající platebnímu rozkazu ze dne 14. 5. 2007, tedy jistinu ve výši 104.151,10 Kč, úrok ve výši 22.873,08 a dále ve výši 14,5% p. a. z částky 101.511,10 Kč od 8. 2. 2007 do 21. 12. 2015 (rozhodnutí o úpadku) představovaný částkou 132.431,10 Kč, úrok z prodlení ve výši 11.705,20 Kč a ve výši 25% p. a. z částky 127.024,18 Kč od 8. 2. 2007 do 21. 12. 2015 představovaný částkou 281.802,27 Kč a náklady nalézacího řízení ve výši 34.645,90 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2011 ve znění jejího dodatku č. 1 ze dne 22. 12. 2011 uzavřené mezi KB jako postupitelem, žalovaným jako postupníkem a společností Český inkasní servis, spol. s r. o., jako vedlejším účastníkem soud zjistil, že KB postoupila žalovanému mimo jiné pohledávku za hlavním dlužníkem Radkem Kučerou, přičemž v článku I. odst. 1. a 2. smlouvy bylo výslovně ujednáno, že pohledávky se postupují včetně příslušenství a všech práv s nimi spojených a je-li postoupena pohledávka ze smlouvy, která zavazuje více než jednoho dlužníka, má se za to, že pohledávka je postoupena za všemi smlouvou zavázanými dlužníky, bez ohledu na to, zda byli uvedeni ve specifikaci pohledávek tvořící přílohu č. 1 smlouvy.

Další dokazování soud neprováděl, návrh žalobce na důkaz žalobou ze soudního spisu Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 7 C 124/2007 k prokázání skutečnosti, že uvedený soud neměl při vydání platebního rozkazu k dispozici skutkové tvrzení o tom, že smluvní vztah mezi věřitelem a hlavními dlužníky má charakter spotřebitelské smlouvy a tedy tuto otázku neřešil, soud zamítl, neboť ho považoval za nadbytečný. Hodnocení smlouvy jako smlouvy spotřebitelské je hodnocením právním, které v žalobě vůbec nemuselo být uvedeno. Povinností KB jako žalobce bylo tvrdit konkrétní skutečnosti, tedy uvést taková skutková tvrzení, ze kterých vyplývá právo na úhradu částek v žalobě konkretizovaných. Právní hodnocení tvrzených skutečností pak bylo na nalézacím soudu. I kdyby bylo prokázáno, že v žalobě KB smlouvu za smlouvu spotřebitelskou neoznačila, nemělo by to vliv na rozhodnutí v této věci. I v tomto případě by totiž nadále platilo, že Okresní soud v Pardubicích před vydáním platebního rozkazu musel posoudit skutková tvrzení uvedená v žalobě a musel dospět k závěru, že uplatněné právo z těchto tvrzení, ve spojení s předloženými listinami, vyplývá. V opačném případě by platební rozkaz nevydal. Jak bude ještě níže podrobněji rozvedeno, platební rozkaz je výsledkem skutkového a právního posouzení věci, a pokud jím bylo přiznáno mimo jiné právo na určitou výši úroků z prodlení, musel nalézací soud dospět k závěru, že tato výše je v souladu se zákonem. Namítá-li nyní žalobce, že sjednaná výše je neplatná, jedná se toliko o jiné právní hodnocení týchž skutečností, které není v dané věci přípustné.

Na základě provedeného dokazování měl tedy soud za prokázáno, že KB jako původní věřitel měla za hlavními dlužníky Radkem a Renatou anonymizovano pohledávku ze smlouvy o úvěru č. 056003220118 uzavřené dne 12. 3. 2003. Z důvodu neplnění smluvních povinností byli hlavní dlužníci povinni po zesplatnění celého dluhu uhradit dlužnou jistinu včetně veškerého příslušenství do 27. 9. 2005. Dlužník Jindřich a Naděžda anonymizovano se dne 12. 3. 2003 zaručili za úhradu všech závazků hlavních dlužníků ze smlouvy včetně příslušenství. Pohledávka byla KB vůči hlavním dlužníkům i dlužníkovi jako ručiteli pravomocně přiznána platebním rozkazem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 14. 5. 2007 č. j. 7 C 124/2007-23, kterým bylo Radkovi a Renatě anonymizovano a Jindřichu a Naděždě anonymizovano uloženo zaplatit KB do 15 dnů od doručení platebního rozkazu částku 104.151,10 Kč s úrokem ve výši 22.873,08 Kč a ve výši 14,5% p. a. z částky 101.511,10 Kč od 8. 2. 2007 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 11.705,20 Kč a ve výši 25% p. a. z částky 127.024,18 Kč od 8. 2. 2007 do zaplacení a náhradu nákladů řízení ve výši 34.645,90 Kč. Ke dni rozhodnutí o úpadku dlužníka činila celková výše pohledávky, po vypočtení úroků a úroků z prodlení do data rozhodnutí o úpadku částku 587.608,65 Kč. Žalobce žádnou z uvedených skutečností nerozporoval, namítal pouze, že žalovaný nemá právo na úroky z prodlení převyšující zákonné úroky z prodlení vypočtené dle § 517 OZ, přičemž popřel právě jen rozdíl mezi přihlášenými smluvními úroky z prodlení ve výši 25% p. a. a těmito zákonnými úroky z prodlení. Žalobce přitom dovozoval, že neplatnost ujednání o výši úroků z prodlení 25% p. a. a tedy právo žalovaného na úroky z prodlení právě jen ve výši dle § 517 OZ je skutečností, která nebyla dlužníkem uplatněna v řízení předcházejícím vydání platebního rozkazu. O této argumentaci soud uvážil následovně:

Podle § 199 odst. 2 InsZ: Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci. Podle § 172 odst. 1 věty první o. s. ř.: Soud může i bez výslovné žádosti žalobce a bez slyšení žalovaného vydat platební rozkaz, je-li v žalobě uplatněno právo na zaplacení peněžité částky a vyplývá-li uplatněné právo ze skutečností uvedených žalobcem.

Platební rozkaz je standardně vydáván bez slyšení žalovaného, pouze na základě žalobního návrhu žalobce, nicméně zásadním předpokladem pro jeho vydání je naplnění dvou zákonných podmínek-žalobce musí uplatňovat právo na peněžité plnění a toto právo musí současně vyplývat z jím tvrzených skutečností. Jinými slovy řečeno, soud vydá platební rozkaz až poté, co se seznámí se skutkovými tvrzeními žalobce, tyto právně posoudí a dospěje k závěru, že žalobcem tvrzený nárok na zaplacení konkrétní peněžité částky vyplývá ze skutečností jím tvrzených a je v souladu s právní úpravou. Okresní soud v Pardubicích tedy před vydáním platebního rozkazu dne 14. 5. 2007 č. j. 7 C 124/2007-23 musel dospět k závěru, že žalovaným, resp. jeho předchůdcem KB uplatněné právo na zaplacení úroků z prodlení ve výši 25% p. a. vyplývá ze skutečností jím tvrzených a je v souladu se zákonem. Až právě na základě takového závěru vydal citovaný platební rozkaz, který nabyl právní moci dne 6. 2. 2008.

Žalobce při popěrném úkonu zpochybnil výši úroků z prodlení přiznanou vykonatelným platebním rozkazem, a to s odůvodněním, že žalovanému náležely úroky z prodlení pouze ve výši stanovené v souladu s § 517 OZ, nikoli ve smluvené výši 25% p. a. Takové tvrzení ovšem není skutečností, pro niž lze dle § 199 odst. 2 InsZ popřít přihlášenou vykonatelnou pohledávku. Nejedná se o skutkové tvrzení, které dlužník neuplatnil v řízení předcházejícím vydání platebního rozkazu, ale o právní posouzení, které je ve smyslu § 199 odst. 2 InsZ nepřípustným popěrným důvodem. Žalobce žádným způsobem nezpochybňoval smlouvu o úvěru uzavřenou mezi právním předchůdcem žalovaného a hlavními dlužníky Radkem a Renatou anonymizovano , za splnění jejichž povinností ze smlouvy se dlužník Jindřich a Naděžda anonymizovano zaručili. Uvedl pouze, že se jednalo o smlouvu spotřebitelskou, ve které nebylo možno platně sjednat jinou než zákonnou sazbu úroků z prodlení. Jeho tvrzení je tedy ryzím právním posouzením, nejedná se o žádná nová, resp. v rozkazním řízení neuvedená skutková tvrzení. Žalobce nevznášel žádné skutkové námitky (např. nedostatek výzvy věřitele dlužníkovi, chybné vyčíslení dluhu), tvrdil jen to, že dohoda o úrocích z prodlení ve výši 25% p. a. je neplatná pro rozpor se zákonem. Jeho popěrný úkon tudíž spočívá v jiném právním posouzení skutku, v odlišném od posouzení provedeného Okresním soudem v Pardubicích v rámci vydaného platebního rozkazu. Vzhledem k vykonatelnosti pohledávky je ovšem takový popěrný důvod zákonem zapovězen. Ke stejnému závěru ostatně dospěl již před časem i NS, a to v rozsudku ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. 29 Icdo 7/2013. V rámci tohoto rozsudku se NS vyjádřil k problematice právního posouzení, resp. možnosti popěrných úkonů u vykonatelných pohledávek mimo jiné též ve vztahu k platebním rozkazům. Z jeho argumentace lze citovat následující: Závěr o splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání (ať již v textu takového odůvodnění formulovaný výslovně nebo prostřednictvím poukazu na příslušná ustanovení občanského soudního řádu dovolující soudu rozhodnout podle uznání) současně závěrem, jímž soud navenek dává najevo, že nenalezl překážky, jež mu brání rozhodnout o věci podle uznání. Vedle prakticky totožné úpravy pro rozsudek pro zmeškání (srov. § 153b odst. 3 o. s. ř. a § 157 odst. 3 o. s. ř.) lze ve stejném duchu poukázat též na platební rozkaz (§ 172 o. s. ř.), včetně elektronického platebního rozkazu (§ 174a o. s. ř.) a na směnečný (šekový) platební rozkaz (§ 175 o. s. ř.). Tato rozhodnutí mají poté, co nabudou právní moci, účinky pravomocného rozsudku (§ 174 odst. 1, § 175 odst. 3 věta první o. s. ř.) a neodůvodňují se vůbec. Přitom ovšem skutečnost, že byla vydána, osvědčuje, že soud zkoumal (s pozitivním výsledkem) předpoklady, za nichž vydána být mohla, tedy především, že (u platebního rozkazu a elektronického platebního rozkazu) uplatněné právo vyplývá ze skutečností uvedených žalobcem (§ 172 odst. 1 věta první o. s. ř.), nebo že (u směnečného /šekového/ platebního rozkazu) žalobce předložil v prvopisu směnku nebo šek, o jejichž pravosti není důvodu pochybovat, a další listiny nutné k uplatnění práva (§ 175 odst. 1 věta první o. s. ř.). Ve všech výše označených typech rozhodnutí se právní posouzení věci (v rovině zkoumání předpokladů, za nichž mohla být takový rozhodnutí vydána) promítá buď v předem definovaném a zákonem omezeném typu odůvodnění (§ 153 odst. 3 o. s. ř. u rozsudků pro uznání a pro zmeškání) nebo v tom, že soud taková rozhodnutí (jež neobsahují odůvodnění žádné) vydal (platební rozkaz, včetně elektronického platebního rozkazu a směnečný nebo šekový platební rozkaz). Pravidlo, podle kterého u přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu nemůže být důvodem popření její pravosti nebo výše jiné právní posouzení věci (§ 199 odst. 2 část věty za středníkem insolvenčního zákona), typově dopadá na situace, kdy při nezpochybněném skutkovém základu věci (tedy, nejsou-li důvodem popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí, nebo takové skutečnosti sice byly uplatněny, ale v porovnání s dřívějším rozhodnutím nevedly ke změně skutkových závěrů) měl zjištěný skutkový stav vést k jinému právnímu posouzení věci, než které o něm v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí, učinil příslušný orgán. Může jít např. o situaci, kdy příslušný orgán přiznal věřiteli pohledávku vůči dlužníku jako plnění ze smlouvy, ač plnění mělo být přiznáno jako náhrada škody nebo jako bezdůvodné obohacení nebo o situaci, kdy příslušný orgán sice správně určil (pojmenoval) právní normu, podle které měl být posouzen zjištěný skutkový stav věci, ale nesprávně ji vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (k pojmu právní posouzení věci srov. i definici uvedenou výše k dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Přitom je zjevné, že chybné právní posouzení věci příslušným orgánem mohlo vést k přiznání pohledávky věřiteli vůči dlužníku tam, kde by jiné (správné) právní posouzení věci vedlo k závěru, že pohledávka není po právu nebo že nemá být přiznána v celé požadované výši. Přitom Nejvyšší soud nemá pochyb o tom, že přizná-li příslušný orgán věřiteli vůči dlužníku jiné než zákonem předepsané příslušenství pohledávky, tím, že chybně určí právní předpis, který stanoví, jaký druh příslušenství k pohledávce náleží (místo úroků z prodlení přizná poplatek z prodlení), je kritika takového rozhodnutí kritikou správnosti právního posouzení věci ( jiným právním posouzením věci); srov. ke změnám příslušenství např. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2002, sp. zn. 29 Odo 247/2001, uveřejněné pod číslem 39/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Pokud žalobce v žalobě tvrdil, že námitka neplatnosti ujednání o výši úroků z prodlení je skutečností, kterou dlužník netvrdil v řízení před soudem, a nejedná se o jiné právní posouzení, a na podporu tohoto tvrzení poukazoval na rozhodnutí VS v Praze ze dne 24. 5. 2011 č. j. 15 Cmo 140/2010-35, soud jeho argumentaci nesdílí. Posouzení platnosti určitého ujednání je zcela posouzením právním, tedy podřazením konkrétní skutečnosti pod konkrétní právní normu. Poukaz na citované rozhodnutí VS v Praze pak nemůže obstát, neboť toto rozhodnutí bylo překonáno novějším rozhodnutím soudu vyššího stupně, konkrétně rozhodnutím NS ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. 29 Icdo 7/2013 výše citovaným.

Dovozoval-li žalobce, že uplatnění úroků z prodlení ve vyšší výši než dovolené zákonem v insolvenčním řízení je zneužitím toho, že se dlužník nebránil žalobě a nepodal odpor proti vydanému platebnímu rozkazu, a citoval na podporu svých závěrů nálezy ÚS, ani v této argumentaci se soud nemůže se žalobcem ztotožnit. Citované nálezy se týkají zcela jiné problematiky, konkrétně směnky plnící zajišťovací funkci u spotřebitelského úvěru, nákladů advokátů (zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a nicotných rozhodčích nálezů, a nelze je tedy v dané věci aplikovat. Byť soud rozumí argumentaci žalobce a není zastáncem poskytování ochrany subjektům, které využívají či dokonce zneužívají postavení slabší strany ve smluvním vztahu, je zároveň přesvědčen, že ani ochrana slabší strany nemůže být bezbřehá a nemůže vést k porušování základních principů právního státu. Pokud by soud v dané věci připustil opětovný přezkum ujednání o úrocích z prodlení z hlediska jeho platnosti, postupoval by zcela v rozporu se stávající právní úpravou zakotvenou v § 199 odst. 2 InsZ, která zakazuje důvod popření spočívající v jiném právním posouzení věci, a zároveň by se dopustil porušení takových principů právního státu jakými jsou zásada rozhodování ve stejných věcech stejně, v obdobných obdobně (legitimní očekávání účastníků řízení v tomto duchu je zakotveno i v § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) a zásada právní jistoty (jednou pravomocně rozhodnutou věc nelze učinit znovu předmětem řízení, ledaže se jedná o zákonem povolené a přesně vymezené použití mimořádných opravných prostředků).

Soud tedy uzavírá, že žalobce uplatnil nepřípustný důvod popření spočívající v jiném právním posouzení věci, která již byla soudem posouzena a pravomocně rozhodnuta platebním rozkazem, a tedy nezbývá než žalobu v celém rozsahu zamítnout.

Pokud se týká nákladů řízení, soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Úspěšnému žalovanému sice právo na jejich náhradu vůči žalobci vzniklo, nicméně žalobcem je insolvenční správce a podle § 202 odst. 1 věty první InsZ ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci právo. Důvody pro výjimečné přiznání tohoto práva podle § 202 odst. 2 téhož zákona soud neshledal.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí je možno podat do 15 dnů od jeho doručení odvolání prostřednictvím podepsaného soudu k Vrchnímu soudu v Praze. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný požádat o jeho výkon.

V Pardubicích dne 13. října 2016

Mgr. Monika Chaloupková v. r. samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Tereza Hniličková