KSPA 53 INS 1270/2014-C1-4
Č. j.: KSPA 53 INS 1270/2014-C1-4 (53 ICm 1663/2014)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Monikou Chaloupkovou ve věci žalobce: SMART Capital, a. s., se sídlem Hněvotínská 241/52, 779 00 Olomouc, IČ: 26865297, proti žalovanému: Insolvency Project, v. o. s., se sídlem Dukelská 15, 500 02 Hradec Králové, IČ: 28860993, insolvenční správce dlužnice Štěpánky anonymizovano , anonymizovano , bytem Sokolská 553, 563 01 Lanškroun, zastoupen JUDr. Milanem Novákem, advokátem, se sídlem Dukelská 15, 500 02 Hradec Králové, o žalobě na určení pravosti pohledávky,

takto:

I. Určuje se, že pohledávka žalobce přihlášená do insolvenčního řízení dlužnice Štěpánky anonymizovano , anonymizovano , bytem Sokolská 553, 563 01 Lanškroun vedeného pod sp. zn., pod označením P8/2 ve výši 9.620,-Kč jako nezajištěná a nevykonatelná je po právu.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů soudního řízení.

Odůvodnění: Žalobou doručenou insolvenčnímu soudu dne 16. 5. 2014 se žalobce domáhal určení, že jeho pohledávka přihlášená do insolvenčního řízení dlužnice Štěpánky anonymizovano , anonymizovano , bytem Sokolská 553, 563 01 Lanškroun, vedeného pod sp. zn. KSPA 53 INS 1270/2014, pod označením P8/2 ve výši 9.620,-Kč jako nezajištěná a nevykonatelná je po právu. Uvedl, že tato částka je smluvní pokutou a žalovaný ji popřel s odkazem na nález Ústavního soudu České republiky (dále jen ÚS ) č. j. I. ÚS 3512/11-1 ze dne 11. 11. 2013, podle kterého ujednání ohledně smluvní pokuty nemohou být součástí všeobecných podmínek, ale pouze samotné spotřebitelské smlouvy. Žalobce je přesvědčen o tom, že závěry vyplývající z citovaného nálezu ÚS nelze v dané věci aplikovat, neboť se jedná o skutkově zcela odlišnou (53 ICm 1663/2014) situaci. Ve věci projednávané ÚS se spotřebitel se všeobecnými obchodními podmínkami vůbec neseznámil, tyto byly navíc rozsáhlé a nepřehledné a ustanovení týkající se smluvní pokuty bylo nadmíru obtížné najít. V projednávané věci tvoří obchodní podmínky nedílnou součást smlouvy jako část jedné listiny, rozsahem nepřekračují jednu stranu, orientace v nich není pro průměrného spotřebitele náročná, dlužnice měla možnost se s nimi seznámit, o čemž svědčí její podpis na první i druhé straně listiny (smlouvy). Z rozhodovací praxe ÚS přitom vyplývá, že ochrana spotřebitele není bezbřehá a nelze ji vztáhnout na spotřebitele lehkomyslného a nezodpovědného. Odkaz na obchodní podmínky je uveden již v preambuli smlouvy, tedy ihned po označení smluvních stran, a označení OBCHODNÍ PODMÍNKY je uvedeno na titulní straně smlouvy.

Žalovaný ve svém vyjádření doručeném soudu dne 18. 7. 2014 uvedl, že se se stanoviskem žalobce k nálezu ÚS ze dne 11. 11. 2013 neztotožňuje, tento nález nelze vykládat jednostranně, jak právě žalobce činí. Vedle obecného zákazu umístění ujednání o smluvních pokutách v rámci spotřebitelských smluv do všeobecných obchodních podmínek stanoví nález na obchodní podmínky i další požadavky. Konkrétně, smluvní ujednání musí mít dostatečnou velikost písma, nesmí být výrazně menší velikosti než další text a nesmí být umístěna v oddílech budících dojem oddílů nepodstatných. Tyto požadavky ujednání o smluvní pokutě v projednávané věci nesplňují, když tvoří bod 3. Obchodních podmínek a vbuzují tak ve spotřebiteli (dlužníkovi) dojem nepodstatnosti, neboť jednotlivé odstavce a oddíly nejsou od sebe nijak odlišeny. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout a žalovanému vůči žalobci přiznat právo na náhradu nákladů řízení.

O žalobě soud rozhodl v souladu s § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen InsZ ) ve spojení s § 115a zákona číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), bez jednání, když dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili, a to konkludentně, když nereagovali ve lhůtě 10 dnů na výzvu k vyjádření se, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a ve výzvě byli soudem poučeni o tom, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že s takovým postupem souhlasí.

Soud nejprve posoudil včasnost podané žaloby. Přezkumné jednání v insolvenční věci dlužnice se konalo 14. 4. 2014. Vyrozumění o popření pohledávky ve výši 9.620,-Kč bylo žalobci doručeno dne 6. 5. 2014. Žaloba byla doručena soudu dne 16. 5. 2014, tj. ve lhůtě 15 dnů od doručení vyrozumění o popření pohledávky žalobci, tedy včas (§ 198 odst. 1 InsZ).

Dále pak soud provedl dokazování listinami předloženými účastníky řízení a dospěl k následujícím skutkovým zjištěním:

Z přihlášky pohledávky vedené pod označením P8 soud zjistil, že žalobce přihlásil včas do insolvenčního řízení dlužnice nezajištěnou a nevykonatelnou pohledávku ve výši 21.711,-Kč, sestávající z jistiny 11.500,-Kč a úroku z prodlení ve výši 7,05% p. a. z částky 11.500,-Kč za období od 22. 5. 2013 do 11. 2. 2014 ve výši 591,-Kč (dílčí pohledávka č. 1) a dále smluvní pokuty za 10 měsíců prodlení (květen 2013 až únor 2014) ve výši 10 x 962,-Kč, tj. 9.620,-Kč (dílčí pohledávka č. 2).

Z protokolu o přezkumném jednání a z přezkumného listu k pohledávce vedené pod označením P8 soud zjistil, že žalovaný popřel pohledávku P8 dílčí č. 2 žalobce co do pravosti zcela s odkazem na nález ÚS ze dne 11. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 3512/11, podle kterého ve (53 ICm 1663/2014) spotřebitelských smlouvách zásadně nemohou být ujednání o smluvní pokutě součástí všeobecných obchodních podmínek, nýbrž musí být vždy součástí smlouvy samotné.

Ze smlouvy o úvěru č. 62012-5871 soud zjistil, že dne 11. 12. 2012 uzavřela dlužnice se žalobcem smlouvu o úvěru, na základě které žalobce poskytl dlužnici při uzavření smlouvy bezúčelový hotovostní spotřebitelský úvěr ve výši 20.000,-Kč a dlužnice se zavázala úvěr včetně jeho celkových nákladů uhradit ve 13 měsíčních splátkách po 2.500,-Kč. Celkové náklady spotřebitelského úvěru zahrnovaly úplatu, administrativní poplatek a pevnou výpůjční úrokovou sazbu, přičemž jejich měsíční výše činila 962,-Kč. V úvodu smlouvy, ihned pod označením smluvních stran a ještě před jejími jednotlivými články je uvedeno, že smlouva je uzavřena podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, a § 497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, a za níže uvedených Obchodních podmínek, které jsou smluvními podmínkami ve smyslu § 273 obchodního zákoníku a jsou nedílnou součástí této smlouvy, s nimiž jsou smluvní strany srozuměny, což stvrzují podpisem této smlouvy. Poté následují dva články smlouvy označené I. a II., podpisy obou smluvních stran s označením místa a data uzavření smlouvy, a následně, pod vycentrovaným a zvýrazněným nadpisem Obchodní podmínky, samotný text těchto podmínek opatřený v závěru podpisem dlužnice. Smlouva včetně Obchodních podmínek je obsažena na jedné listině, obou jejích stranách, přičemž Obchodní podmínky začínají již na straně první a pokračují na straně druhé. V bodě 3. Obchodních podmínek bylo dohodnuto, že pokud dlužnice nesplní svůj závazek ze smlouvy, je žalobce oprávněn po ní požadovat smluvní pokutu ve výši měsíčních nákladů spotřebitelského úvěru za každý započatý kalendářní měsíc prodlení až do zaplacení jistiny včetně celkových nákladů úvěru. V bodě 1. Obchodních podmínek bylo sjednáno právo žalobce na zesplatnění úvěru v případě, že dlužnice nesplní kteroukoli splátku řádně a včas s tím, že žalobce má právo na zaplacení jistiny, celkových nákladů spotřebitelského úvěru, smluvních pokut a paušální náhrady nákladů.

Z oznámení o zesplatnění úvěru ze dne 21. 1. 2014 soud zjistil, že žalobce oznámil dlužnici zesplatnění celého jejího závazku ze smlouvy o úvěru ke dni 21. 5. 2013 z důvodu prodlení dlužnice se splácením úvěru s tím, že je mimo jiné povinna mu uhradit smluvní pokutu ve výši 962,-Kč za každý započatý měsíc prodlení počínaje květnem 2013 až do zaplacení jistiny a celkových nákladů spotřebitelského úvěru.

Insolvenční řízení ve věci dlužnice bylo zahájeno na základě jejího insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení dne 21. 1. 2014, o zjištění úpadku dlužnice a povolení oddlužení soud rozhodl usnesením ze dne 12. 2. 2014.

Na základě provedeného dokazování má soud za prokázáno, že žalobce uzavřel s dlužnicí dne 11. 12. 2012 smlouvu o úvěru, na základě které dlužnice obdržela peněžní prostředky ve výši 20.000,-Kč a zavázala se tyto vrátit a současně uhradit úplatu a administrativní poplatek za poskytnutí úvěru a úroky z poskytnuté částky, a to formou 13 měsíčních splátek po 2.500,-Kč. Dále má soud za prokázáno, že pro případ prodlení se zaplacením byť jedné splátky řádně a včas bylo sjednáno právo žalobce zesplatnit celý závazek dlužnice a vedle jeho úhrady požadovat též smluvní pokutu ve výši 962,-Kč za každý započatý kalendářní měsíc prodlení, a to až do úhrady jistiny a celkových nákladů úvěru. Dále má soud za prokázáno, že právo na smluvní pokutu vzniklo žalobci od května 2013, kdy došlo k zesplatnění závazku dlužnice, do února 2014 včetně, kdy byl zjištěn úpadek dlužnice.

Po právní stránce soud posoudil věc následovně: (53 ICm 1663/2014)

Smlouva o úvěru uzavřená dne 11. 12. 2012 mezi dlužnicí a žalobcem byla upravena jako smluvní typ v ust. § 497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, platný a účinný do 31. 12. 2013 (dále jen ObchZ ). Současně se však jednalo o smlouvu uzavřenou mezi žalobcem jako podnikatelem a dlužnicí jako spotřebitelem, proto je třeba ji posuzovat i podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen ZoSÚ ), a ustanovení o spotřebitelských smlouvách zakotvených v § 52 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, platný a účinný do 31. 12. 2013 (dále jen OZ ). Žalovaný popřel žalobcovu pohledávku s odůvodněním, že ujednání o smluvní pokutě nemohou být ve spotřebitelských smlouvách součástí všeobecných obchodních podmínek, nýbrž musí být obsažena ve smlouvě samotné, přičemž se opřel o nález ÚS ze dne 11. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 3512/11. Tento nález se týká případu, kdy žalobce uplatnil vůči spotřebiteli nárok na zaplacení smluvní pokuty, a to právě s odkazem na ujednání o smluvní pokutě obsažené ve všeobecných obchodních podmínkách (dále jen VOP ). Spotřebitel ovšem od počátku soudního řízení namítal, že mu VOP před podpisem smlouvy nebyly předloženy a ani jiným způsobem nebyl s jejich obsahem seznámen, a soud prvního stupně se tvrzeními spotřebitele vůbec nezabýval, což mohlo podle ÚS mít zásadní význam pro správné právní posouzení věci. ÚS se v nálezu obsáhle zabývá postavením spotřebitele jako fakticky slabší strany smluvního vztahu, jemuž je třeba poskytnout příslušnou ochranu, tedy faktickou nerovnost korigovat nerovností právní (princip rovnosti), to vše doplněno principem spravedlnosti či jinak poctivosti, tedy požadavkem na to, aby se podnikatel choval ke spotřebiteli v obecné poloze poctivě. Ve vztahu k VOP se pak ÚS vyjadřuje tak, že i ve spotřebitelských smlouvách lze tyto připustit, nicméně jejich použití není neomezené a je třeba ho korigovat příslušnými ustanoveními směřujícími k ochraně spotřebitele. V této souvislosti ÚS výslovně poukazuje na ust. § 56 odst. 1 a odst. 3 písm. g) OZ. Podle prvního z nich spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Podle druhého z nich nepřípustná jsou zejména smluvní ujednání, která zavazují spotřebitele k plnění podmínek, s nimiž se neměl možnost seznámit před uzavřením smlouvy, tedy typicky VOP, které nebyly obsaženy přímo ve smlouvě a s nimiž spotřebitel nebyl před uzavřením smlouvy seznámen. ÚS se vyjadřuje též k obsahu VOP, kdy podle něho by tyto ve spotřebitelských smlouvách měly sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru, a naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě byla skryta ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých druhá strana předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou. Ve vztahu k jím projednávané věci pak ÚS uzavřel, že v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu (podobně jako rozhodčí doložka) zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis) .

Nález ÚS sp. zn. I. ÚS 3512/11 nelze v dané věci použít, neboť dopadá na skutkově zcela odlišný případ. Ve věci posuzované ÚS smlouva pouze odkazovala na VOP, tyto nebyly součástí smlouvy a spotřebitel namítal, že mu nebyly předloženy před podpisem smlouvy a nebyl ani jiným způsobem obeznámen s jejich obsahem. V projednávané věci naopak bylo prokázáno, že obchodní podmínky jsou nedílnou součástí smlouvy o úvěru, jsou obsaženy na stejné listině jako tato smlouva, když začínají ihned po podpisy stran smlouvy, na stejné straně a pokračují na straně druhé listiny. Obchodní podmínky jsou podepsány dlužnicí a tedy není pochyb o tom, že dlužnice měla možnost se s nimi před podpisem smlouvy podrobně seznámit a v případě nesouhlasu s nimi měla možnost smlouvu o úvěru nepodepsat. Obchodní podmínky jsou psány srozumitelně, nejsou nijak rozsáhlé, nepřehledné či psané nestandardně malým (53 ICm 1663/2014) písmem a jsou pochopitelné pro průměrného spotřebitele. Soud se neztotožňuje ani s názorem žalovaného v tom smyslu, že by ujednání obsažená v Obchodních podmínkách vzbuzovala dojem nepodstatnosti. Jednotlivá ujednání jsou uspořádána přehledně do bodů. V záhlaví smlouvy je uvedeno, že smlouva je uzavřena podle ZoSÚ, § 497 a násl. ObchZ a Obchodních podmínek, které tvoří její nedílnou součást, s nimiž jsou smluvní strany srozuměny a stvrzují toto svým podpisem, tedy důležitost Obchodních podmínek je dostatečně zřejmá. Jak již bylo řečeno výše, tvoří Obchodní podmínky jednu listinu společně se smlouvou o úvěru a dlužnicí jsou podepsány. Podle soudu nelze nález ÚS aplikovat mechanicky, bez zhodnocení konkrétních okolností každé projednávané věci. ÚS dal zcela zřetelně najevo, že spotřebitele je třeba chránit jako slabší stranu smluvního vztahu, tedy je třeba neakceptovat taková ujednání, která k újmě spotřebitele znamenají značnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran a která jsou výsledkem nepoctivého jednání podnikatele (jinak řečeno jednání odporujícího dobrým mravům). Na druhé straně zcela zřetelně z nálezu ÚS též vyplývá, že i ve spotřebitelských smlouvách lze VOP použít a je třeba rozlišovat, zda, případně jakým způsobem byl spotřebitel s nimi seznámen, jako formu mají, atp. V projednávané věci je text Obchodních podmínek umístěn ihned za smlouvou, je součástí jediné listiny, na Obchodní podmínky je odkazováno ihned v úvodu smlouvy, dlužnice tyto podmínky podepsala a rovněž formulace jednotlivých ujednání v Obchodních podmínkách obsažených, včetně jejich vizuální stránky nesvědčí o žádné nepoctivosti žalobce.

Soud tedy uzavírá, že ze shora uvedených důvodů posoudil žalobu jako důvodnou a v celém rozsahu jí vyhověl.

Soud zároveň rozhodl o nákladech řízení, kdy úspěšnému žalobci sice vzniklo právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému, nicméně žalovaným je insolvenční správce a podle § 202 odst. 1 věty první InsZ ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Důvody pro výjimečné přiznání tohoto práva podle § 202 odst. 2 téhož zákona soud neshledal.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí je možno podat do 15 dnů od jeho doručení odvolání prostřednictvím podepsaného soudu k Vrchnímu soudu v Praze. Odvolacím důvodem jsou pouze vady uvedené v ust. § 205 odst. 2 písm. a) o.s.ř. a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný požádat o jeho výkon.

V Pardubicích dne 21. prosince 2015

Mgr. Monika Chaloupková v. r. samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Tereza Nováková