KSPA 53 INS 10543/2014-C1-5
Č. j.: KSPA 53 INS 10543/2014-C1-5 (53 ICm 2449/2014)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Monikou Chaloupkovou ve věci žalobce: Institut pro řešení úpadku v. o. s., se sídlem Na Spravedlnosti 121, 530 02 Pardubice, IČ: 01781448, insolvenčního správce dlužníka Jana anonymizovano , anonymizovano , bytem Prodloužená 262, 530 09 Pardubice, proti žalované: Komerční banka a. s., se sídlem Na Příkopě 969/33, 114 07 Praha 1, IČ: 45317054, zastoupena JUDr. Petrem Balcarem, advokátem, se sídlem Revoluční 763/15, 110 00 Praha 1, o žalobě na určení popření pohledávky,

takto:

I. Žaloba na určení, že pohledávka žalované přihlášená jako vykonatelná do insolvenčního řízení dlužníka Jana anonymizovano , anonymizovano , bytem Prodloužená 262, 530 09 Pardubice-Polabiny, vedeného pod sp. zn.pod označením P11 není v popřených částech 48.071,46 Kč (pořadové číslo 1), 81.532,19 Kč (pořadové číslo 2) a 20.444,06 Kč (pořadové číslo 3) po právu, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů soudního řízení.

Odůvodnění: Žalobou doručenou insolvenčnímu soudu dne 18. 7. 2014 se žalobce domáhal určení, že pohledávka žalované přihlášená jako vykonatelná do insolvenčního řízení dlužníka Jana anonymizovano , anonymizovano , bytem Prodloužená 262, 530 09 Pardubice-Polabiny, vedeného pod sp. zn.pod označením P11 není v popřených částech 48.071,46 Kč (pořadové číslo 1), 81.532,19 Kč (pořadové číslo 2) a 20.444,06 Kč (pořadové číslo 3) po právu, a dále přiznání náhrady nákladů řízení vůči žalované. Podanou žalobu odůvodnil následujícím způsobem: (53 ICm 2449/2014)

Žalovaná přihlásila do insolvenčního řízení dlužníka pod označením P11 čtyři dílčí pohledávky. U dílčích pohledávek č. 1 a 2 se jednalo vždy o jistinu a příslušenství plynoucí z konkrétní smlouvy o úvěru uzavřené mezi žalovanou a dlužníkem, dílčí pohledávku č. 3 tvoří jistina a příslušenství plynoucí ze smlouvy o zřízení a vedení Perfekt konta a dílčí pohledávka č. 4 představuje náhradu nákladů soudního řízení. Všechny dílčí pohledávky byly přihlášeny jako vykonatelné, neboť byly žalované vůči dlužníkovi přiznány platebním rozkazem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 16. 5. 2007 č. j. 33 Ro 1632/2007-42, který nabyl právní moci dne 9. 6. 2007. Žalobce při přezkumném jednání popřel částečně dílčí pohledávky č. 1, 2 a 3, a to v rozsahu výše uvedeném, pohledávku č. 4 zcela uznal. Popření se u všech tří dílčích pohledávek týkalo pouze příslušenství-úroku z prodlení, který byl žalovanou uplatněn ve výši 25% p. a. Tato výše byla sjednána mezi žalovanou a dlužníkem vždy v příslušné smlouvě, nicméně žalobce považuje toto ujednání za neplatné, a to pro rozpor s ustanovením § 517 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, platný do 31. 12. 2013, podle kterého výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis. Uvedené ustanovení je ustanovením kogentním, tedy v občanskoprávních vztazích nelze sjednat úrok z prodlení vyšší než stanoví právní předpis (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu /dále jen "NS"/ ze dne 17. 3. 2005 sp. zn. 33 Odo 1117/2003). Žalobce proto ve všech třech případech popřel tu část příslušenství, která představuje rozdíl mezi žalovanou v přihlášce uplatněným smluvním úrokem z prodlení a úrokem z prodlení zákonným. V souladu s ustanovením § 199 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen InsZ ), žalobce popření části dílčích pohledávek opírá o skutečnosti, které nebyly dlužníkem uplatněny v řízení, které vydání platebního rozkazu předcházelo. Při vydání platebního rozkazu soud nepřezkoumává meritum věci, výše úroků z prodlení 25% ročně tak nebyla předmětem přezkumu.

Žalovaná ve vyjádření doručeném soudu dne 3. 10. 2014 navrhla podanou žalobu zamítnout jako nedůvodnou a žalované přiznat vůči žalobci náhradu nákladů soudního řízení. Uvedla, že žaloba nemá oporu v platném právu, neboť podle § 199 odst. 2 InsZ lze jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí; důvodem popření nemůže být jiné právní posouzení věci. V tomto ohledu se žalovaná plně ztotožnila s rozhodnutím NS ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. 29 Icdo 7/2013, které dopadá na skutkově totožný případ a podle něhož výhrady snesené proti příslušenství pohledávky přiznanému pravomocným rozsudkem pro uznání v rovině právní (argumentem, že věřiteli /žalobci/ podle zákona takové příslušenství nenáleží) jsou pak jiným právním posouzením věci, jež je insolvenčnímu správci jako důvod popření pravosti nebo výše takové pohledávky zapovězeno ustanovením § 199 odst. 2 části věty za středníkem insolvenčního zákona . Podle žalované jediná námitka žalobce spočívá v neplatnosti ujednání ohledně výše úroků z prodlení. Žalobce tedy nezpochybnil skutková zjištění, pohledávku popřel z důvodu jiného právního posouzení věci. Ve vztahu k platebnímu rozkazu jako typu soudního rozhodnutí žalovaná poukázala na rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 18. 4. 2011 č. j. 10 ICm 959/2010-23, v němž se mimo jiné uvádí, že platební rozkaz lze vydat jen tehdy, vyplývá-li právo na zaplacení peněžitého plnění ze skutečností uvedených žalobcem, což předpokládá takové vylíčení rozhodujících skutečností, které soudu umožní žalobcem tvrzený skutkový základ podrobit právnímu posouzení a dospět k závěru, že nárok, tak jak je žalobcem v žalobě vymezen, je po právu. (53 ICm 2449/2014)

O žalobě soud rozhodl v souladu s § 7 InsZ ve spojení s § 115a zákona číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), bez jednání, když dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili, a to žalobce výslovně podáním doručeným soudu dne 15. 10. 2014 a žalovaná konkludentně, když nereagovala ve lhůtě 10 dnů na výzvu k vyjádření se, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a ve výzvě byla soudem poučena o tom, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že s takovým postupem souhlasí.

Soud nejprve posoudil včasnost podané žaloby. Přezkumné jednání v insolvenční věci dlužnice se konalo dne 26. 6. 2014. Jedná se o vykonatelné pohledávky, tudíž povinnost podat žalobu má insolvenční správce, a to ve lhůtě do 30 dnů od přezkumného jednání (§ 199 odst. 1 InsZ). Žaloba byla doručena soudu dne 18. 7. 2014, tedy včas.

Dále pak soud provedl dokazování listinami předloženými účastníky řízení a dospěl k následujícím skutkovým zjištěním: Z přihlášky pohledávky vedené pod označením P11 soud zjistil, že žalovaná přihlásila včas do insolvenčního řízení dlužníka nezajištěnou a vykonatelnou pohledávku v celkové výši 486.072,42 Kč, tvořenou čtyřmi dílčími pohledávkami, a to ve výších 152.169,77 Kč (dílčí č. 1, jistina 49.692,65 Kč a příslušenství 102.477,12 Kč), 256.965,20 Kč (dílčí č. 2, jistina 83.160,11 Kč a příslušenství 173.805,09 Kč), 45.014,45 Kč (dílčí č. 3, jistina 14.024,99 Kč a příslušenství 30.989,46 Kč) a 31.923,-Kč (dílčí č. 4, náhrada nákladů řízení). Uplatněnou pohledávku doložila smlouvami o úvěru č. 0560003220576 a č. 0560003220717, smlouvou o zřízení a vedení Perfekt konta ze dne 27. 10. 2003, platebním rozkazem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 16. 5. 2007 č. j. 33 Ro 1632/2007-42 a tabulkou vyčíslení příslušenství. Platebním rozkazem bylo dlužníkovi uloženo, aby žalované zaplatil do 15 dnů od doručení platebního rozkazu: 49.692,65 Kč s úrokem 14,9% p. a. z částky 28.075,18 Kč od 20. 2. 2007 do zaplacení, s úrokem z prodlení 25% p. a. z částky 28.075,18 Kč od 20. 2. 2007 do zaplacení a s úrokem z prodlení 25% p. a. z částky 12.210,53 Kč od 20. 2. 2007 do zaplacení, 83.160,11 Kč s úrokem 14,9% p. a. z částky 47.614,46 Kč od 20. 2. 2007 do zaplacení, s úrokem z prodlení 25% p. a. z částky 47.614,46 Kč od 20. 2. 2007 do zaplacení a s úrokem z prodlení 25% p. a. z částky 20.708,11 Kč od 20. 2. 2007 do zaplacení, 14.024,99 Kč s úrokem z prodlení 25% p. a. z částky 14.024,99 Kč od 28.6.2005 do zaplacení, 31.923,-Kč jako náhradu nákladů soudního řízení, nebo aby podal v téže lhůtě odpor. Platební rozkaz nabyl právní moci dne 9. 6. 2007. Z tabulky vyčíslení příslušenství vyplývají úroky a úroky z prodlení ve výších uplatněných přihláškou a rovněž skutečnost, že tyto byly žalovanou vyúčtovány k datu 28. 4. 2014, tedy ke dni předcházejícímu rozhodnutí o zjištění úpadku (usnesení o zjištění úpadku a povolení oddlužení bylo soudem vydáno dne 29. 4. 2014). Z protokolu o přezkumném jednání a z přezkumného listu k pohledávce vedené pod označením P11 vyplývá, že žalobce popřel pohledávku P11 co do výše 150.047,71 Kč, přičemž popření se týkalo dílčích pohledávek č. 1, 2 a 3, a to vždy v rozsahu odpovídajícím rozdílu mezi přihlášenou výší úroku z prodlení a výši odpovídající zákonné úpravě, konkrétně § 517 OZ s odůvodněním, že úroky z prodlení ve výši 25% p. a. nebylo možné sjednat, neboť mezi dlužníkem a žalovanou se jednalo o občanskoprávní vztah, v němž je možné dohodnout úroky z prodlení toliko v zákonné výši. Ujednání o úrocích z prodlení ve výši 25% p. a. je pro rozpor se zákonem neplatné. (53 ICm 2449/2014)

Na základě provedeného dokazování má soud za prokázáno, že žalovaná má za dlužníkem pohledávku specifikovanou v přihlášce v celkové výši 486.072,42 Kč, přiznanou platebním rozkazem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 16. 5. 2007 č. j. 33 Ro 1632/2007-42, který nabyl právní moci dne 9. 6. 2007. Žalobce ostatně tuto skutečnost nerozporoval, namítal pouze, že žalovaná nemá právo na úroky z prodlení převyšující zákonné úroky z prodlení vypočtené dle § 517 OZ, přičemž popřel právě jen rozdíl mezi přihlášenými smluvními úroky z prodlení ve výši 25% p. a. a těmito zákonnými úroky z prodlení. Žalobce přitom dovozoval, že neplatnost ujednání o výši úroků z prodlení 25% p. a. a tedy právo žalované na úroky z prodlení právě jen ve výši dle § 517 OZ je skutečností, která nebyla dlužníkem uplatněna v řízení předcházejícím vydání platebního rozkazu. O této argumentaci soud uvážil následovně:

Podle § 199 odst. 2 InsZ: Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci. Podle § 172 odst. 1 věty první o. s. ř.: Soud může i bez výslovné žádosti žalobce a bez slyšení žalovaného vydat platební rozkaz, je-li v žalobě uplatněno právo na zaplacení peněžité částky a vyplývá-li uplatněné právo ze skutečností uvedených žalobcem. Platební rozkaz je standardně vydáván bez slyšení žalovaného, pouze na základě žalobního návrhu žalobce, nicméně zásadním předpokladem pro jeho vydání je naplnění dvou zákonných podmínek-žalobce musí uplatňovat právo na peněžité plnění a toto právo musí současně vyplývat z jím tvrzených skutečností. Jinými slovy řečeno, soud vydá platební rozkaz až poté, co se seznámí se skutkovými tvrzeními žalobce, tyto právně posoudí a dospěje k závěru, že žalobcem tvrzený nárok na zaplacení konkrétní peněžité částky vyplývá ze skutečností jím tvrzených a je v souladu s právní úpravou. Okresní soud v Pardubicích tedy před vydáním platebního rozkazu dne 16. 5. 2007 č. j. 33 Ro 1632/2007-42 musel dospět k závěru, že žalovanou uplatněné právo na zaplacení úroků z prodlení ve výši 25% p. a. vyplývá ze skutečností jí tvrzených a je v souladu se zákonem, a až na základě takového závěru pak vydal předmětný platební rozkaz, který nabyl dne 9. 6. 2007 právní moci. Žalobce při popěrném úkonu zpochybnil výši úroků z prodlení přiznanou vykonatelným platebním rozkazem, a to s odůvodněním, že žalované náležely úroky z prodlení pouze ve výši stanovené v souladu s § 517 OZ, nikoli ve smluvené výši 25% p. a. Takovéto tvrzení ovšem není skutečností, pro niž lze dle § 199 odst. 2 InsZ popřít přihlášenou vykonatelnou pohledávku. Nejedná se o skutkové tvrzení, které dlužník neuplatnil v řízení předcházejícím vydání platebního rozkazu, ale o právní posouzení, které je ve smyslu § 199 odst. 2 InsZ nepřípustným popěrným důvodem. Žalobce žádným způsobem nezpochybňoval ujednání žalované a dlužníka o úrocích z prodlení ve výši 25% p. a., neuvedl ani jiná skutková tvrzení, jako např. že úroky z prodlení byly sjednány v jiné výši, dlužník se dostal do prodlení s placením jistiny později, smlouva byla uzavřena na jinou částku, atp. Tvrdil pouze, že dohoda o úrocích z prodlení ve výši 25% p. a. je neplatná pro rozpor se zákonem, tedy posoudil tuto dohodu po právní stránce jinak, než Okresní soud v Pardubicích, který vydal předmětný platební rozkaz, tedy dospěl naopak k právnímu závěru, že takovéto ujednání o výši úroků z prodlení je v souladu s právní úpravou. V této souvislosti lze odkázat na rozsudek NS ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. 29 Icdo 7/2013, v němž se NS vyjádřil jednak k problematice právního posouzení u rozsudků pro zmeškání a pro uznání, u platebních rozkazů a u směnečných platebních rozkazů a dále pak k možnosti popěrných úkonů u vykonatelných pohledávek ve smyslu § 199 odst. 2 InsZ. NS mimo jiné vyslovil, že: Závěr o splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání (ať již v textu takového odůvodnění formulovaný výslovně nebo prostřednictvím poukazu na příslušná ustanovení (53 ICm 2449/2014) občanského soudního řádu dovolující soudu rozhodnout podle uznání) současně závěrem, jímž soud navenek dává najevo, že nenalezl překážky, jež mu brání rozhodnout o věci podle uznání. Vedle prakticky totožné úpravy pro rozsudek pro zmeškání (srov. § 153b odst. 3 o. s. ř. a § 157 odst. 3 o. s. ř.) lze ve stejném duchu poukázat též na platební rozkaz (§ 172 o. s. ř.), včetně elektronického platebního rozkazu (§ 174a o. s. ř.) a na směnečný (šekový) platební rozkaz (§ 175 o. s. ř.). Tato rozhodnutí mají poté, co nabudou právní moci, účinky pravomocného rozsudku (§ 174 odst. 1, § 175 odst. 3 věta první o. s. ř.) a neodůvodňují se vůbec. Přitom ovšem skutečnost, že byla vydána, osvědčuje, že soud zkoumal (s pozitivním výsledkem) předpoklady, za nichž vydána být mohla, tedy především, že (u platebního rozkazu a elektronického platebního rozkazu) uplatněné právo vyplývá ze skutečností uvedených žalobcem (§ 172 odst. 1 věta první o. s. ř.), nebo že (u směnečného /šekového/ platebního rozkazu) žalobce předložil v prvopisu směnku nebo šek, o jejichž pravosti není důvodu pochybovat, a další listiny nutné k uplatnění práva (§ 175 odst. 1 věta první o. s. ř.). Ve všech výše označených typech rozhodnutí se právní posouzení věci (v rovině zkoumání předpokladů, za nichž mohla být takový rozhodnutí vydána) promítá buď v předem definovaném a zákonem omezeném typu odůvodnění (§ 153 odst. 3 o. s. ř. u rozsudků pro uznání a pro zmeškání) nebo v tom, že soud taková rozhodnutí (jež neobsahují odůvodnění žádné) vydal (platební rozkaz, včetně elektronického platebního rozkazu a směnečný nebo šekový platební rozkaz). Pravidlo, podle kterého u přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu nemůže být důvodem popření její pravosti nebo výše jiné právní posouzení věci (§ 199 odst. 2 část věty za středníkem insolvenčního zákona), typově dopadá na situace, kdy při nezpochybněném skutkovém základu věci (tedy, nejsou-li důvodem popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí, nebo takové skutečnosti sice byly uplatněny, ale v porovnání s dřívějším rozhodnutím nevedly ke změně skutkových závěrů) měl zjištěný skutkový stav vést k jinému právnímu posouzení věci, než které o něm v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí, učinil příslušný orgán. Může jít např. o situaci, kdy příslušný orgán přiznal věřiteli pohledávku vůči dlužníku jako plnění ze smlouvy, ač plnění mělo být přiznáno jako náhrada škody nebo jako bezdůvodné obohacení nebo o situaci, kdy příslušný orgán sice správně určil (pojmenoval) právní normu, podle které měl být posouzen zjištěný skutkový stav věci, ale nesprávně ji vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (k pojmu právní posouzení věci srov. i definici uvedenou výše k dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Přitom je zjevné, že chybné právní posouzení věci příslušným orgánem mohlo vést k přiznání pohledávky věřiteli vůči dlužníku tam, kde by jiné (správné) právní posouzení věci vedlo k závěru, že pohledávka není po právu nebo že nemá být přiznána v celé požadované výši. Přitom Nejvyšší soud nemá pochyb o tom, že přizná-li příslušný orgán věřiteli vůči dlužníku jiné než zákonem předepsané příslušenství pohledávky, tím, že chybně určí právní předpis, který stanoví, jaký druh příslušenství k pohledávce náleží (místo úroků z prodlení přizná poplatek z prodlení), je kritika takového rozhodnutí kritikou správnosti právního posouzení věci ( jiným právním posouzením věci); srov. ke změnám příslušenství např. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2002, sp. zn. 29 Odo 247/2001, uveřejněné pod číslem 39/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Soud tedy uzavírá, že ze shora uvedených důvodů posoudil žalobu jako nedůvodnou, neboť žalobce jako důvod popření uplatnil toliko jiné právní posouzení věci, a v celém rozsahu ji zamítnul.

Soud zároveň rozhodl o nákladech řízení, kdy úspěšné žalované sice vzniklo právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobci, nicméně žalobcem je insolvenční správce a podle § 202 (53 ICm 2449/2014) odst. 1 věty první InsZ ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Důvody pro výjimečné přiznání tohoto práva podle § 202 odst. 2 téhož zákona soud neshledal.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí je možno podat do 15 dnů od jeho doručení odvolání prostřednictvím podepsaného soudu k Vrchnímu soudu v Praze. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný požádat o jeho výkon.

V Pardubicích dne 7. ledna 2016

Mgr. Monika Chaloupková v. r. samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Tereza Nováková