KSPA 44 INS 15620/2013
NEJVYŠŠÍ SOUD CESKE REPUBLIKY

KSPA 44 INS 15620/2013 44 ICm 4119/2013 21 ICdo 25/2016-134





ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl V senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Romana Fialy V insolvenční Věci dlužníka Petra Blahety, narozeného dne 30. října 1974, bytem V Žamberku, Masarykovo náměstí č. 144, V incidenčním sporu žalobkyně Ing. Jany Vodrážkové se sídlem V Chrudimi, Novoměstská č. 960, jako insolvenční správkyně dlužníka, zastoupené Mgr. Martinem Červinkou, advokátem se sídlem v České Třebové, Čechova č. 396, proti žalovanému Miroslavu Ryšánovi, narozenému dne 29. října 1966, bytem v Měříně, Zarybník č. 218, zastoupenému JUDr. Rostislavem Kovářem, advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. č. 770/52, o popření pravosti pohledávek, vedené u Kraj ského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 44 ICm 4119/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. srpna 2015 č. j. 44 ICm 4119/2013, 103 VSPH 85/2015-91 (), takto:

I. Dovolání žalobkyně se zamítá.

II. Zádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodněnt

Do insolvenčního řízení dlužníka Petra Blahety, vedeného u Kraj ského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích pod sp. zn., žalovaný přihlásil pohledávku ve Výši 160.000,-Kč (pohledávku č. P2/ 1), pohledávku ve Výši 71.045,-Kč (pohledávku č. P2/2) a pohledávku ve Výši 37.897,-Kč (pohledávku č. P2/3), které mu byly proti dlužníku přiznány vykonatelným rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 7.4.2006 č.j. 3 C 136/2001-251 "ve spojení" s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14.2.2007 č.j. 24 Co 544/2006-285 "v návaznosti" na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.6.2009 č.j. 23 Cdo 2823/2007-307 oproti vydání "osobního automobilu Renault Megane 1.6, rok výroby 1996, reg. zn. RKH 30-08, barvy zelená metalíza, č. motoru DA67231, č. kar. VIN VFlBAOFOD14727734".

Při přezkumném jednání, konaném u insolvenčního soudu dne 25.11.2013, žalobkyně (podle obsahu protokolu) uvedla, že pohledávku č. P2/1 "popírá co do pravosti zcela", nebot "pohledávka neexistuje, měla být přihlášena jako podmíněná, vzniká oproti vydání osobního automobilu, který nebyl vydán a ani být vydán nemůže, nebot není ve vlastnictví věřitele", že pohledávku č. P2/2 "popírá co do pravosti ze stejných důvodů" jako pohledávku č. P2/ 1, nebot "se jedná o příslušenství pohledávky, které sleduje stejný osud jako pohledávka", a že pohledávku č. P2/3 "popírá co do pravosti ze stejných důvodů" jako pohledávku č. P2/ 1, nebot "se jedná o příslušenství pohledávky, které sleduje stejný osud jako pohledávka".

Žalobkyně se žalobou doručenou insolvenčnímu soudu dne 7.12.2013 (a doplněnou podáními ze dne 8.12.2013 a ze dne 22.2.2014) domáhala, aby bylo určeno, že uvedené pohledávky nejsou "po právu". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že popřela vykonatelnou pohledávku žalovaného a její příslušenství, nebot "pohledávka jako nepodmíněná neexistuje, když její vznik je vázán na vydání automobilu, který dlužníkovi vydán nebyl a ani být vydán nemůže, protože není ve vlastnictví žalovaného". Dosud nepravomocným rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 16.1.2013 č.j. 12 C 263/2010-52 bylo žalovanému uloženo vydat předmětný automobil vlastníku vozidla společnosti Canora, a.s. se sídlem v Praze 3, Roháčova č. 188/37, a je tedy zřejmé, že povinnost žalovaného vydat dlužníku Petru Blahetovi osobní automobil "oproti úhradě pohledávky P2/1" se stala nemožnou.

Žalovaný namítal, že dlužník Petr Blaheta "svým chováním činí vše pro to, aby pohledávka žalovaného nemohla býti v insolvenčním řízení proti němu uspokojena", a předmětný osobní automobil si od žalovaného nevyzvedl, ačkoliv "k tomu byl opakovaně vyzýván a bylo mu zřejmé, kde se vozidlo nachází", a že si je "může kdykoliv vyzvednout poté, co splní svoje povinnosti". Jelikož ani na výzvu žalovaného kpřevzetí vozidla dne 1.3.2013 se dlužník Petr Blaheta nedostavil, žalovaný složil dne 20.8.2013 u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí osobní automobil do soudní úschovy, o čemž "bylo dne 24.9.2013 vydáno usnesení sp. zn. 20 Sd 22/2013-23".

Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 18.9.2014 č.j. 44 ICm 4119/2013-64 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Poté, co zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 7.4.2006 č.j. 3 C 136/2001-251 potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14.2.2007 č.j. 24 Co 544/2006-285 bylo dlužníku Petru Blahetovi uloženo, aby zaplatil žalovanému 160.000,-Kč oproti "vrácení" osobního automobilu "tovární značky Renault Megane 1.6, rok výroby 1996, SPZ RKH 30-08, barvy zelená metalíza, č. motoru DA 67231, číslo karoserie (VIN) VFlBAOFOD14727734", a na náhradě nákladů řízení 71.045,-Kč k rukám advokáta JUDr. Rostislava Koláře, že dne 3.6.2013 bylo zahájeno insolvenční řízení s dlužníkem Petrem Blahetou, že na návrh žalovaného byl usnesením Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 24.9.2013 č.j. 20 Sd 22/2013-23 přijat do úschovy soudu automobil ve prospěch dlužníka Petra Blahety (jako příjemce) a že dne 27.9.2013 byl

ł l' lblll ÉI'117IÁ1U1.)

21 ICdo 25/2016-134 u dlužníka zjištěn jeho úpadek a prohlášen konkurs, soud prvního stupně dovodil, že žalovanému svědčilo zadržovací právo podle ustanovení § 175 odst. 1 občanského zákoníku a že složením automobilu do úschovy soudu žalovaný splnil svůj závazek ve smyslu ustanovení § 568 občanského zákoníku, a uzavřel, že pohledávka ve Výši 160.000,-Kč s příslušenstvím byla přihlášena do insolvenčního řízení "po právu na základě pravomocných rozsudků".

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12.8.2015 č. j. 44 ICm 4119/2013, 103 VSPH 85/2015-91 () potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a že se zamítá návrh žalobkyně, aby řízení bylo přerušeno "do pravomocného skončení sporu se společností Canora, a.s. proti žalovanému v této Věci o nahrazení projevu vůle kvydání vozidla ze soluční úschovy této společnosti". Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně v tom, že žalovanému "svědčilo zadržovací právo a mohl poté, co dlužník k výzvě nepřevzal Věc, složit ji do úřední úschovy, čímž zadržovací právo zaniklo ve smyslu § 180 občanského zákoníku a žalovaný splnil svou povinnost uloženou mu rozhodnutím Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, totiž vydal věc dlužníkovi, jež je povinen ke vzájemnému plnění". Žalovaný složil "důvodně věc do soluční úschovy ve prospěch dlužníka a nikoliv insolvenční správkyně, nebot ta není osobou oprávněnou z rozhodnutí Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou a je pouze správcem majetkové podstaty".

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítala zejména, že žalovaný nemohl svou povinnost splnit složením automobilu do úřední úschovy, nebot dlužník nebyl Vlastníkem předmětného automobilu, a neměl proto právo na jeho vydání. Vlastníkem předmětného osobního automobilu je společnost Canora, a.s., která se vydání předmětného automobilu "aktivně domáhá". Žalobkyně má za to, že "vznik pohledávky žalovaného je vázán na plnění nemožné, když dlužník není oprávněn předmětný automobil po právu přijmout", a že pohledávka žalovaného by měla být v insolvenčním řízení uspokoj ována na úkor poměrného uspokojení ostatních věřitelů dlužníka". Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalobě vyhoví a že žalovaného zaváže k náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů, popřípadě aby zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době-vzhledem k tomu, že řízení v projednávané Věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014-posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

V projednávané Věci bylo z hlediska skutkového stavu soudy zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá-srov. § 241a odst. 1 a § 242 odst.3 o.s.ř.), že Michal Sršeň (jako Vlastník osobního automobilu "tovární značky Renault Megane 1.6, rok výroby 1996, SPZ RKH 30-08, barvy zelená metalíza, č. motoru DA 67231, číslo karoserie (VIN) VFlBAOFOD14727734") uzavřel s dlužníkem Petrem Blahetou (jako provozovatelem autobazaru) dne 20.12.2000 smlouvu o zprostředkování prodeje předmětného osobního automobilu, že dlužník Petr Blaheta prodal na základě kupní smlouvy ze dne 15.2.2001 žalovanému předmětný osobní automobil za kupní cenu ve Výši 160.000,-Kč, že žalovaný od kupní smlouvy dne 7.8.2001 odstoupil a že rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 7.4.2006 č.j. 3 C 136/2001-151, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14.2.2007 č. j. 24 Co 544/2006-285, bylo dlužníku Petru Blahetovi uloženo, aby zaplatil žalovanému 160.000,-Kč oproti "vrácení" předmětného osobního automobilu. Poté, co dlužník Petr Blaheta nepřevzal od žalovaného předmětný osobní automobil, ačkoliv k tomu byl vyzván, žalovaný složil osobní automobil dne 20.8.2013 u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí do soudní úschovy; Okresní soud v Ústí nad Orlicí usnesením ze dne 24.9.2013 č. j. 20 Sd 22/2013-23 předmětný osobní automobil přijal do úschovy. Dne 3.6.2013 bylo zahájeno insolvenční řízení s dlužníkem Petrem Blahetou a dnem 27.9.2013 byl zjištěn jeho úpadek a prohlášen konkurs.

Rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 7.4.2006 č. j. 3 C 136/2001-151, potvrzený rozsudkem Kraj ského soudu v Hradci Králové ze dne 14.2.2007 č.j. 24 Co 544/2006-285, vychází z právního názoru, že kupní smlouva ze dne 15.2.2001, která se řídila právní úpravou obsaženou v obchodním zákoníku, byla zrušena odstoupením od smlouvy ze strany žalovaného, že účastníci smlouvy jsou povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění a že dlužník Petr Blaheta se bezdůvodně brání splnění této povinnosti. Za tohoto stavu Věci bylo pro rozhodnutí soudů v projednávané Věci Významné (mimo jiné) vyřešení právní otázky, zda žalovaný splnil svou vzájemnou povinnost stanovenou rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 7.4.2006 č.j. 3 C 136/2001-151, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14.2.2007 č. j. 24 Co 544/2006-285, a spočívající ve "vrácení" osobního automobilu dlužníku Petru Blahetovi tím, že jej složil do soudní úschovy sice po zahájení insolvenčního řízení u dlužníka Petra Blahety, avšak dříve, než byl u dlužníka zjištěn úpadek a prohlášen konkurs. Vzhledem k tomu, že tato otázka hmotného práva dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena a že její posouzení bylo pro rozhodnutí soudů Významné (určující), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 Věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud CR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Mají-li strany vzájemné závazky, může se splnění závazku druhou stranou domáhat jen ta strana, která svůj závazek již splnila nebo je připravena a schopna jej splnit současně

ł l' lblll ÉI'117IÁ1U1.)

21 ICdo 25/2016-134 s druhou stranou (srov. § 325 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31.12.2013-dále jen "obch. zák."). V projednávané Věci měli dlužník Petr Blaheta a žalovaný z rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 7.4.2006 č.j. 3 C 136/2001-151, potvrzeného rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14.2.2007 č.j. 24 Co 544/2006-285, vzájemné závazky, když oproti povinnosti dlužníka Petra Blahety zaplatit žalovanému 160.000,-Kč bylo žalovanému uloženo, aby dlužníku "vrátil" předmětný osobní automobil.

Věřitel je v prodlení, jestliže v rozporu se svými povinnostmi vyplývajícími ze závazkového právního vztahu nepřevezme řádně nabídnuté plnění nebo neposkytne spolupůsobení nutné k tomu, aby dlužník mohl splnit svůj závazek (srov. § 370 obch. zák.). Nemůže-li dlužník splnit svůj závazek věřiteli, protože věřitel je v prodlení, nastávají účinky splnění závazku, jestliže jeho předmět dlužník uloží do úřední úschovy (srov. § 568 větu první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31.12.2013); úřední úschovou je úschova u soudu, prováděná (v době do 31.12.2013) podle ustanovení § 185a a násl. o.s.ř., a účinky splnění závazku nastávají-za předpokladu, že o přijetí plnění do úschovy bylo soudem pravomocně rozhodnuto-dnem (okamžikem), v němž bylo plnění uloženo (složeno) do soudní úschovy.

V projednávané Věci žalovaný uložil (složil) předmětný automobil do soudní úschovy (ve prospěch dlužníka Petra Blahety) dne 20.8.2013; aniž by tu bylo významné, že žalovaný neměl (nemohl mít) k předmětnému osobnímu automobilu zadržovací právo, je nepochybné, že tímto dnem nastaly účinky splnění povinnosti "vrátit" dlužníku Petru Blahetovi předmětný automobil, a to dříve, než byl u dlužníka zjištěn úpadek a prohlášen konkurs. I když v té době již probíhalo u dlužníka insolvenční řízení (zahájené dnem 3.6.2013 ve 13.20 hod.), účinky zahájení insolvenčního řízení [srov. zejména § 109 a násl. zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013-dále jen "ins. zák."] takovémuto splnění vzájemné povinnosti žalovaného z rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 7.4.2006 č.j. 3 C 136/2001-151, potvrzeného rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14.2.2007 č. j. 24 Co 544/2006-285, nebránily. Žalovaný tedy řádně splnil svou vzájemnou povinnost, a byl proto oprávněn domáhat se, aby mu dlužník uhradil pohledávku ve Výši 160.000,-Kč s příslušenstvím; protože se tak nestalo, žalovaný přihlásil pohledávku do insolvenčního řízení po právu. Žalobkyně za této situace neměla odmítat žalobcem požadované plnění (ustanovení § 253 ins. zák. se totiž uplatní teprve poté, co již nastaly účinky prohlášení konkursu) a na místě dlužníka měla požadovat (poté, co nastaly účinky prohlášení konkursu) vydání předmětného automobilu ze soudní úschovy; okolnost, s jakým výsledkem skončilo řízení vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 12 C 263/2010, tu byla zcela nerozhodná, nebot žalobkyně (a ani dlužník) nebyli jeho účastníky, rozhodnutí o žalobě podané společností CANORA, a.s. proti žalovanému na vydání předmětného osobního automobilu v něm vydané pro ni nemohlo být závazné (a tedy ani významné) a nebylo možné z něj důvodně dovozovat, že by "vznik pohledávky žalovaného" mohl být "vázán na plnění nemožné".

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je, i když nikoliv ze zcela přiléhavých důvodů, věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243d písm. a) o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 Věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části Věty před středníkem o.s.ř., nebot žalobkyně, jejíž dovolání bylo zamítnuto, nemůže mít právo na náhradu nákladů dovolacího řízení a žalovaný nemá na náhradu nákladů řízení právo podle ustanovení § 202 odst.1 Věty první insolvenčního zákona.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. října 2016

JUDr. Ljubomír D r á p a l, V. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Sandra DuÍková