KSOS 39 INS 20285/2011
NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY KSOS 39 INS 20285/2011 29 NSČR 70/2012-B-34

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka Petra Rohuna, narozeného 23. března 1969, bytem v Ostravě-Hrabové, Domovská 846/31, PSČ 720 00, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 39 INS 20285/2011, o způsobu řešení úpadku, o dovolání dlužníka, zastoupeného JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem, se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Českobratrská 2, PSČ 702 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. května 2012, č. j. KSOS 39 INS 20285/2011, 3 VSOL 310/2012-B-21, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Usnesením ze dne 6. února 2012, č. j.-B-4, prohlásil Krajský soud v Ostravě (dále jen insolvenční soud ) konkurs na majetek dlužníka Petra Rohuna (bod I. výroku) a určil, že účinky prohlášení konkursu nastaly okamžikem zveřejnění tohoto usnesení v insolvenčním rejstříku (bod II. výroku). Insolvenční soud odůvodnil prohlášení konkursu tím, že: 1/ Usnesením ze dne 12. ledna 2012, č. j.-A-12, zjistil úpadek dlužníka. 2/ V zákonné lhůtě stanovené v § 316 odst. 5 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění pozdějších předpisů, nepodal dlužník návrh na povolení reorganizace a reorganizace je rovněž vyloučena ustanovením § 316 odst. 4 insolvenčního zákona. 3/ Způsob řešení úpadku dlužníka oddlužením je nepřípustný, neboť dlužníkovy závazky pocházejí z jeho podnikatelské činnosti. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu. Odvolací soud-vycházeje z ustanovení § 148 odst. 1, § 149 odst. 1 a 3, § 150, § 152, § 316, 318 odst. 1 a 389 insolvenčního zákona-uvedl, že u dlužníka nepřichází v úvahu způsob řešení úpadku oddlužením, neboť podle výpisu ze živnostenského rejstříku je podnikatelem, nadto takový návrh (na povolení oddlužení) dlužník v zákonné lhůtě ani nepodal (§ 390 odst. 1 insolvenčního zákona). Rovněž nepřichází v úvahu způsob řešení úpadku reorganizací, neboť ani takový návrh nebyl podán v zákonem stanovených lhůtách (§ 316 odst. 5 a § 318 odst. 1 insolvenčního zákona). Odvolací soud poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011, sen. zn. 29 NSČR 30/2010, uveřejněné pod číslem

96/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek-dále jen R 96/2011 (usnesení je-stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže-veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu) a uzavřel, že jediným možným způsobem řešení dlužníkova úpadku je konkurs. Odvolací soud přisvědčil námitce dlužníka, že závěr insolvenčního soudu, že závazky dlužníka pocházejí z jeho podnikatelské činnosti, je nepřezkoumatelný, toto pochybení však neměl za významné. Za podstatnou měl skutečnost, že ve stanovené lhůtě nebyl podán návrh na povolení oddlužení ani návrh na reorganizaci. Dlužník podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opírá o zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce, s tím, že v něm řešenou otázku dovolací soud dosud nezkoumal, a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil. Dovolatel především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že pochybení soudu prvního stupně (nedostatečné odůvodnění rozhodnutí) bylo v dané věci bez právního významu, neboť dlužník nepodal v zákonné lhůtě návrh na povolení oddlužení. Přestože dovolatel připouští, že osobně nepodal návrh na povolení oddlužení ve lhůtě stanovené mu zákonem, má současně za to, že při schválení oddlužení by byli věřitelé co do výše uspokojení přihlášených pohledávek úspěšnější než při řešení úpadku konkursem. Proto v zájmu věřitelů měl a mohl navrhnout řešení úpadku dlužníka oddlužením insolvenční správce. Soudům nižších stupňů dovolatel vytýká, že k této možnosti nepřihlédly. S přihlédnutím k době vydání dovoláním napadeného usnesení je na danou věc uplatnitelný insolvenční zákon ve znění účinném do 30. června 2012 (tj. naposledy ve znění zákona č. 217/2009 Sb.). Podle ustanovení § 7 odst. 1 insolvenčního zákona pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení. Pro rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení jsou tudíž ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání přiměřeně aplikovatelná dle § 7 odst. 1 insolvenčního zákona. Dovolatel-ač zastoupen advokátem-dovolání výslovně nepřipíná k žádnému z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v § 241a odst. 2 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ); posuzováno z obsahového hlediska však jde o kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem, jíž je vyhrazen dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Dovolání v této věci může být přípustné jen podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam). Důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Otázky kladené dovoláním zodpověděl Nejvyšší soud v níže označených rozhodnutích. V usnesení ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněném pod číslem 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, že opravný prostředek směřující proti rozhodnutí insolvenčního soudu 29 NSČR 70/2012 o prohlášení konkursu na majetek dlužníka může uspět jen tehdy, jsou-li jeho prostřednictvím zpochybněny předpoklady pro vydání rozhodnutí o prohlášení konkursu, k nimž patří předchozí vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka a závěr, že dlužníkův úpadek nelze řešit některým ze sanačních způsobů (reorganizací či oddlužením), případně závěr, že namísto přijetí rozhodnutí o způsobu řešení dlužníkova úpadku (ve smyslu § 4 odst. 2 insolvenčního zákona) mělo být vydáno rozhodnutí o tom, že dlužník není v úpadku (§ 158 insolvenčního zákona). Dlužník v dovolání neuplatňuje žádné argumenty, jež by (kdyby byly prokázány) mohly zvrátit závěr, že jediným způsobem řešení jeho úpadku (při nemožnosti řešit úpadek oddlužením či reorganizací /které nebyly navrženy/) je konkurs. K tomu, že dlužník akcentuje možnost řešit úpadek oddlužením, ačkoli uvádí, že návrh na povolení oddlužení v zákonem určené lhůtě nepodal, lze poukázat na důvody usnesení ze dne 26. června 2012, sen. zn. 29 NSČR 39/2012. V něm Nejvyšší soud vysvětlil, že závěr, že oddlužení jako sanační forma řešení úpadku dlužníka je vyloučeno, je možno přijmout především tehdy, nepodá-li dlužník, jako jediná k tomu oprávněná osoba, návrh na povolení oddlužení v době stanovené insolvenčním zákonem, konkrétně ve lhůtách vymezených ustanovením § 390 odst. 1 insolvenčního zákona. Dlužník je jedinou osobou, která je podle insolvenčního zákona oprávněna podat návrh na povolení oddlužení, insolvenčnímu správci toto oprávnění nepřísluší; srov. ustanovení § 389 odst. 2 insolvenčního zákona, podle kterého jiná osoba než dlužník není oprávněna návrh na oddlužení podat. Usnesení odvolacího soudu je se závěry obsaženými v označených rozhodnutích i s jednoznačnou dikcí insolvenčního zákona v souladu a důvod připustit dovolání tak není dán. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle § 243b odst. 5 o. s. ř. a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné. K posouzení přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Nejvyšší soud přistoupil s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (uveřejněným pod č. 241/2010 Sb.), zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012 (srov. též nálezy Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11 a ze dne 18. září 2012, sp. zn. II. ÚS 2371/11). Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které případně vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 31. října 2012

JUDr. Zdeněk K r č m á ř , v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Petra Prachařová