KSOS 38 INs 13803/2010
NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY KSOS 38 INs 13803/2010 38 ICm 891/2011 29 ICdo 71/2014-120

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl V senátč složenem z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Jiřího Zavázala V právní Věci žalobce PROFI CREDIT Czech, a. s., se sídlem V Praze 1-Novém Městě, Klimentská 1216/46, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 61860069, zastoupeneho JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem, se sídlem V Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, PSČ 500 03, proti žalovane'mu Ing. Liboru Nezhybovi, narozenemu 11. července 1959, bytem vUničovč, Hrdinů 862, PSČ 783 91, o určení pohledávky, vedené uKrajskeho soudu V Ostravě pod sp. zn. 38 ICm 891/2011, jako incidenční spor V insolvenční Věci žalovaneho, vedené uKrajskeho soudu vOstravč pod sp.zn.KSOS 38 INS 13803/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. dubna 2014, č. j. 38 ICm 891/2011, 13 VSOL 15/2014-101 (KSOS 38 INS 13803/2010), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Zádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodněnt

Rozsudkem ze dne 1. listopadu 2013, č. j. 38 ICm 891/2011-70, Krajský soud v Ostravě (dále jen insolvenční soud ), ve sporu vedeném proti žalovanemu Ing. Martinu Koubkovi (dále te'ž jen M. K. ), jako insolvenčnímu správci dlužníka Ing. Libora Nezhyby:

[1] Určil, že pohledávka žalobce PROFI CREDIT Czech, a. s., ve Výši 404.239 Kč, přihlášená do insolvenčního řízení vedeného u insolvenčního soudu na majetek dlužníka pod sp. zn. KSOS 38 INS 13803/2010 přihláškou P4, přiznaná vykonatelným rozhodčím nálezem Mgr. Jana Fišera (dále jen J . F. ) ze dne 29. listopadu 2010, č. j. 103 Rozh 3824/2010-10 (dále jen rozhodčí nález ), který nabyl právní moci dne 9. prosince 2010, je po právu (bod I. výroku)

[2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku). Insolvenční soud dospěl po provedeném dokazování k těmto závěrům:

[1] Žalobcova pohledávka ze zajišťovací směnky Vlastní, vzešlá ze smlouvy orevolvingové půjčce ze dne 9. prosince 2009 (dále jen smlouva o půjčce ), byla přezkoumána a popřena jako nevykonatelná (ač přihlášena jako vykonatelná).

[2] Žalobcova pohledávka, je (ale) pohledávkou vykonatelnou (přiznanou žalobci rozhodčím nálezem), přičemž nej de o pohledávku ze spotřebitelské smlouvy.

[3] Insolvenční správce popřel pohledávku v rozporu s ustanovením § 199 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., oúpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), přičemž J. F. dospěl v pravomocněm a vykonatelněm rozhodčím nálezu k závěru, že nárok je podložen řádnou směnkou Vlastní, takže žaloba je důvodná.

K odvolání žalovaněho Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29. dubna 2014, č.j. 38 ICm 891/2011, 13 VSOL15/2014-101(KSOS 38 INS13803/2010),

[1] Změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodu I. výroku tak, že žalobu zamítl v rozsahu, v němž se žalobce domáhal určení pravosti pohledávky co do částky 320.803,25 Kč (první Věta prvního výroku).

[2] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodu I. výroku v rozsahu, v němž insolvenční soud určil, že pohledávka žalobce je po právu co do částky 83.435,7 5 Kč (druhá Věta prvního výroku).

[3] Uložil žalobci zaplatit žalovaněmu na náhradě nákladů řízení před insolvenčním soudem částku 4.854,52 Kč (druhý výrok).

[4] Uložil žalobci zaplatit žalovaněmu na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4.854,52 Kč (třetí výrok).

Ve vztahu k měnícímu výroku o Věci same přijal odvolací soud následující závěry:

[1] Vzhledem k důvodům popření pohledávky, je pro závěr o důvodnosti žaloby zásadní posouzení, zda jde o pohledávku vykonatelnou; v takovém případě by právní důvody popření (nedovoleně zvýhodnění žalobce, který žádá uspokojení celě částky úroků z půjčky, nepřiměřenost smluvní pokuty, neeXistence pohledávky na nákladech rozhodčího řízení) nebyly právně významně proto, že žalovaněmu nepříslušejí (§ 199 odst. 2 Věta za středníkem insolvenčního zákona).

[2] Výběr osoby rozhodce (v rozhodčí doložce) je (však) dohodnut z neurčitěho okruhu osob, proto nejde o jednoznačný a transparentní způsob určení osoby rozhodce ad hoc , takže nebyla dána pravomoc J. F. kvydání rozhodčího nálezu. Proto žalobcova pohledávka není vykonatelná a insolvenční správce nebyl při jejím popření omezen v popěrných důvodech (takže je třeba se věcně zabývat kauzálními námitkami proti směnečně pohledávce).

[3] Smlouva o půjčce vskutku není spotřebitelskou smlouvou; šlo o smlouvu uzavřenou mezi podnikateli.

[4] Mezi smluvními stranami byla sjednána odměna 218.760 Kč za poskytnutí půjčky, takže fakticky dlužníci obdrželi z půjčených prostředků částku 165 .000 Kč, nebot nárok žalobce na odměnu, splatnou jednorázově v den poskytnutí finančních prostředků, byl započten s nárokem dlužníků na poskytnutí peněz. Půjčka měla být splácena měsíčně ve 48 splátkách po 7.995 Kč, splatných (po změně smlouvy) v době od 30. ledna 2010 do 30. dubna 2014 (52 měsíců).

[5] Z přihlášených 571.138 Kč, představují: 1/ částku 5 63.645 Kč nedoplatek na směnečně sumě,

2/ částku 6.393 Kč nedoplatek na směnečných úrocích v sazbě 6 % z částky 563.645 Kč za dobu od 14. října 2010 do 22. října 2010,

3/ částku 1.100 Kč náklady rozhodčího řízení.

JO lblll O71láU11

29 ICdo 71/2014

[6] Žalovaný uznal pohledávku jen ohledně částky 165.000 Kč, tvořené skutečně poskytnutými finančními prostředky a ohledně části požadovaných úroků (co do částky 1.899 Kč, která představuje úrok v sazbě 6 % z částky 165.000 Kč za dobu od 14. října 2010 do 22. prosince 2010); jinakji popřel.

[7] Popřená část pohledávky (404.239 Kč) představuje (vzhledem ke specifikaci směnečné sumy v žalobě v rozhodčím řízení):

1/ částku 200.853 Kč na zbylých dlužných částkách splátek,

2/ částku 191.880 Kč na smluvní pokutě dle článku 11. 4. smlouvy o půjčce (50 % z půjčených 383.760 Kč),

3/ částku 5.912 Kč na smluvních pokutách dle článku 11. 1. smlouvy o půjčce, 4/ částku 4.494 Kč na části směnečného úroku, 5/ částku 1.100 Kč na náhradě nákladů rozhodčího řízení.

[8] Nároku žalobce na určení pohledávky v částce 200.853 Kč (která fakticky představuje odměnu za poskytnuté peníze) nelze za dané skutkové situace přiznat soudní ochranu, nebot by to podle přesvědčení odvolacího soudu bylo v rozporu s pravidly poctivého obchodního styku (§ 265 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku).

[9] Sjednanou 50% sazbu smluvní pokuty dle článku 11. 4. smlouvy o půjčce neshledává odvolací soud nepřiměřenou. Poskytl-li Však žalobce dlužníku prostředky ve Výši 165.000 Kč a v částce 218.760 Kč jde o kompenzaci za již zaniklý nárok žalobce na odměnu, bylo by rovněž v rozporu s poctivostí obchodního styku (za daných okolností) poskytnout soudní ochranu nároku žalobce na smluvní pokutu ze základu, kterým je Výše půjčky 383.760 Kč. V rozsahu odpovídajícím smluvní pokutě 50 % ze skutečně poskytnuté částky (165.000 Kč), tedy co do částky 82.500 Kč, lze žalobě vyhovět.

[10] Částka 5.912 Kč na smluvních pokutách dle článku 11. 1. smlouvy o půjčce je určena ve vazbě na splátku půjčky , tedy i na tu část splátky, která představuje plnění dlužníka na fakticky neposkytnuté finanční prostředky. Ze smluvních ujednání ani ze samotné smlouvy nevyplývá, v jakém rozsahu se na jednotlivých splátkách podílela částka na poskytnuté peněžní prostředky a v jakém rozsahu částka na úhradu smluvní odměny. Výše smluvní pokuty tak nebyla sjednána určitě a ujednání dle článku 11. 1. smlouvy o půjčce je neplatné dle ustanovení § 37 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Potud je proto žaloba nedůvodná.

[11] U směnečného úroku (4.494 Kč) lze žalobě vyhovět ohledně částky 935,75 Kč, představující úrok z částky přiznané smluvní pokuty 82.500 Kč v sazbě 6 % za dobu od 14. října 2010 do 21. října 2010 (22. října 2010 byl zjištěn úpadek dlužníka), nebot ohledně další části směnečné sumy jsou námitky žalovaného důvodné.

[12] Co do náhrady nákladů rozhodčího řízení ve Výši 1.100 Kč nelze žalobě vyhovět, jelikož potud pohledávka nevznikla (rozhodčí nález vydal rozhodce, jenž k tomu neměl pravomoc).

Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti měnícímu výroku o Věci samé a proti druhému a třetímu výroku o nákladech řízení) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje na základě ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, které mají být dovolacím soudem posouzeny jinak , a že jde o překvapivé rozhodnutí.

Konkrétně klade dovolatel následující otázky:

[1] Zda vrozhodčí doložce sjednané mezi dvěma podnikateli může být ujednáno, že rozhodce bude určen třetí osobou uvedenou v této rozhodčí doložce?

[2] Zda napadené rozhodnutí je pro dovolatele překvapivým , jestliže odvolací soud označil přezkoumávanou pohledávku za nevykonatelnou (oproti insolvenčnímu soudu), aniž jej předtím poučil, že na věc hodlá pohlížet jinak, když nemohl očekávat, že dlužníka-podnikatele bude odvolací soud chránit v podstatě jako spotřebitele?

Odvolacímu soudu vytýká dovolatel nesprávné právní posouzení Věci a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu].

V průběhu dovolacího řízení insolvenční soud usnesením ze dne 30. prosince 2014, č. j. KSOS 38 INS 13803/2010-B-46, které nabylo právní moci dne 3. února 2015, zrušil konkurs na majetek dlužníka po splnění rozvrhového usnesení. Nejvyšší soud proto pokračoval v dovolacím řízení ve Věci uvedeného incidenčního sporu ve shodě s ustanovením § 159 odst. 4 insolvenčního zákona, vycházeje z toho, že dnem skončení insolvenčního řízení (tedy, ve smyslu § 309 odst. 4 insolvenčního zákona, právní mocí usnesení o zrušení konkursu) se stal místo insolvenčního správce účastníkem tohoto řízení (žalovaným) dlužník (§ 15 9 odst. 5 insolvenčního zákona).

Nejvyšší soud předesílá, že podle ustanovení § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, j ímž se odvolací řízení končí, Včetně výroků o nákladech řízení; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen R 80/2013 ).

V posuzované Věci k těmto akcesorickým výrokům patří též oba (Výše specifikované) Výroky o nákladech řízení (před soudy obou stupňů). I pro tyto akcesorické Výroky ovšem platí omezení přípustnosti dovolání dle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (jež určuje, že dovolání podle § 237 není přípustné také proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží).

Dovolání v této části směřuje proti těm výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo (v souhrnu) rozhodnuto o peněžitém plnění ve Výši 9.709,04 Kč, tedy o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč [aniž by šlo o některý z případů, který uplatnění limitu 50.000 Kč pro účely přípustnosti dovolání vylučuje (k povaze akcesorického výroku o nákladech řízení srov. pro tyto účely opět R 80/2013)].

Nejvyšší soud tudíž dovolání v tomto rozsahu odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné.

JO lblll O71láU11

29 ICdo 71/2014

V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve Věci samé, Nejvyšší soud dovolání, jež může být potud přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

Učinil tak proto, že v posouzení otázek, které dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu k řešení, je napadené rozhodnutí v souladu s již (v průběhu dovolacího řízení v této Věci definitivně) ustálenou (níže označenou) judikaturou Nejvyššího soudu.

K tomu lze v podrobnostech uvést následující:

K otázce ad [1] (rozhodčí doložka).

Závěr, že rozhodčí doložka, podle které má být (jako v tomto případě) rozhodce určen označenou společností s ručením omezeným (Rozhodčí společnost Pardubice s. r. o.) ze seznamu rozhodců uveřejněného touto společností na internetové adrese , nezakládá pravomoc takto určeného rozhodce k vydání rozhodčího nálezu, se podává již z usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněného pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 92/2013 ), jež v dotčeném ohledu nečiní rozdílu mezi netransparentním určením rozhodce ve spotřebitelské Věci a ve věci, která spotřebitelský charakter nemá. Shodně posuzoval obdobnou věc Nejvyšší soud v usnesení ze dne 18. března 2014, sp. zn. 21 Cdo 174/2014, uveřejněném pod číslem 53/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

V rozsudku ze dne 29. června 2015, sen. zn. 29 ICdo 10/2013, Nejvyšší soud následně uzavřel (pro obdobné situace), že netransparentnost určení jen některých rozhodců ad hoc způsobuje (absolutní) neplatnost rozhodčí smlouvy (doložky) v celém rozsahu, i když se smluvní strany dohodly způsobem předpokládaným v ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (ve znění účinném do 29. února 2012), také na jednom nebo více rozhodcích jmenovitě.

Závěr odvolacího soudu, že nejde o pohledávku vykonatelnou, těmto závěrům odpovídá.

Zbývá dodat, že (s Výjimkou částky 1.100 Kč požadované z titulu náhrady nákladů rozhodčího řízení) vykonatelnost žalobcovy pohledávky by ani tak neomezila žalovaného co do (jím uplatněných) důvodů popření (v režimu § 199 odst. 2 insolvenčního zákona). Vrozsudku ze dne 26. února 2014, sen. zn. 29 ICdo 4/2012, uveřejněném pod číslem 59/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, totiž Nejvyšší soud též vysvětlil, že u přihlášené vykonatelné směnečné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jako důvod popření její pravosti nebo Výše i kauzální námitky, nebyly-li (jako v této věci) uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí. Z pohledu ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona v takovém případě nej de o (nepřípustné) jiné právní posouzení věci.

K otázce ad [2] (překvapivost rozhodnutí).

Potud Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že byla-li právní otázka, kterou odvolací soud zkoumal s jiným Výsledkem, zkoumána již soudem prvního stupně, mohl být rozhodnutím odvolacího soudu v dotčeném aspektu překvapen jen účastník svých práv nedbalý a na jednání odvolacího soudu nepřipravený (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněného pod číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V dané Věci je zjevné, že spor o vykonatelnost pohledávky (a způsobilé důvody popření) vzešel již z přezkumného jednání (tuto otázku následně zkoumal insolvenční soud v této věci, takže tím, že se jí zabýval i odvolací soud (byť s jiným Výsledkem) dovolatel překvapen být neměl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a u žalovaného nebyly zjištěny žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se Však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 30. září 2016

JUDr. Zdeněk K r č m á ř, V. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Ingrid Rafaj ová, DiS.