KSOS 37 INs 33533/2014
NEJVYŠŠÍ SOUD CESKÉ REPUBLIKY KSOS 37 INs 33533/2014 29 NSCR 88/2016-A-177

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl V senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců J UDr. Zdeňka Krčmáře a J UDr. Jiřího Zavázala V insolvenční věci dlužníka Václava Klimeše, narozeného 15 . listopadu 1974, bytem v Ostravě-Nové Bělé, Krmelínská 164/366, PSČ 724 00, zastoupeného Mgr. Lukášem Stočkem, advokátem, se sídlem vNovém Jičíně, KNemocnici 168/18, PSČ 741 01, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 37 INS 33533/2014, o insolvenčním návrhu věřitelů 1/ Sberbank CZ, a. s., se sídlem vPraze 5-Jinonicích, U Trezorky 921/2, PSČ 158 00, identifikační číslo osoby 25083325, zastoupeného Mgr. Davidem Urbancem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1046/24, PSČ 110 00, a 2/ Komerční banky, a. s., se sídlem Praze 1, Na Příkopě 33 č. p. 969, PSČ 114 07, identifikační číslo osoby 45317054, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. listopadu 2015, č. j. KSOS 37 INS 33533/2014, 3 VSOL 909/2015-A-110, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodněnt

Usnesením ze dne 26. června 2015, č. j. KSOS 37 INS 33533/2014-A-58, ve znění opravného usnesení ze dne 17. července 2015, č. j. KSOS 37 INS 33533/2014-A-60, rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen insolvenční soud ) o insolvenčním návrhu věřitelů 1/ Sberbank CZ, a. s. a Komerční banky, a. s., tak, že (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka Václava Klimeše (bod I. výroku), prohlásil konkurs na majetek dlužníka (bod II. výroku) a ustanovil insolvenčního správce (bod III. výroku).

K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci (dále jen odvolací soud ) v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I., II. a III. výroku.

Proti tomuto usnesení podal dlužník dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ).

Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.

Dovolatelem zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož je-li osvědčen úpadek dlužníka, není důvodem k tomu, aby odvolací soud zrušil nebo změnil rozhodnutí o úpadku, skutečnost, že insolvenční navrhovatel (případně) nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, je v souladu s jednoznačnou dikcí § 141 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) i s ustálenou judikaturou

Nejvyššího soudu (od níž nemá Nejvyšší soud důvod se jakkoli odchýlit ani na základě argumentace obsažené v podaném dovolání).

K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011, sen. zn. 29 NSČR 30/2010, uveřejněného pod číslem 96/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud (vycházeje z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněného pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sen. zn. 29 NSČR 24/2009) ozřejmil, že zkoumání toho, zda insolvenční navrhovatel má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, má i při rozhodování o insolvenčním návrhu význam jen do rozhodnutí o dlužníkově úpadku. V řízení o odvolání dlužníka proti rozhodnutí o úpadku je skutečnost, že insolvenční navrhovatel nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, právně bez významu (určující je, zda je dlužník i tak v úpadku). Dále v této souvislosti srov. iusnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2012, sen. zn. 29 NSČR 9/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2013, sen. zn. 29 NSČR 31/2011 (ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 19. června 2014, sp. zn. I. ÚS 2687/2013), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2014, sen. zn. 29 NSČR 69/2011 (ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 16. září 2014, sp. zn. II. ÚS 1217/2014), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2015, sen. zn. 29 NSČR 8/2015.

Na použitelnosti výše označené judikatury nemůže ničeho změnit ani doplnění legislativní definice insolvenčního soudu učiněné zákonem č. 294/2013 Sb., ze dne 12. září 2013, kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, které mělo za cíl odstranit pochybnosti o povaze rozhodnutí vydaných soudy, které rozhodují o opravných prostředcích v insolvenčních řízeních; tím však není dotčena funkční příslušnost jednotlivých soudů. Jinými slovy řečeno, oproti mínění dovolatele je shora označená judikatura k výkladu § 141 insolvenčního zákona plně použitelná i při výkladu insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. ledna 2014, jak o tom ostatně svědčí i usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 8/2015.

V situaci, kdy podstata dovolací argumentace tkví právě ve zpochybnění aktivní věcné legitimace insolvenčních navrhovatelů k podání insolvenčního návrhu, jde o námitky, jež objektivně nejsou schopny zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí a tudíž o námitky pro výsledek dovolacího řízení právně bezcenné.

Otázka existence splatných pohledávek insolvenčních navrhovatelů by v poměrech této věci byla rozhodná pouze tehdy, kdyby bez ní nebylo možné posoudit, zda se dlužník nachází v úpadku. Přestože odvolací soud měl-na rozdíl od insolvenčního soudu -pohledávky insolvenčních navrhovatelů za neosvědčené, uzavřel-shodně s insolvenčním soudem-že také další věřitelé dlužníka mají pohledávky, které dlužník neplní po dobu více jak 3 měsíce po lhůtě splatnosti [konkrétně jde o pohledávky na vyživovacích povinnostech pro nezletilého Marka Klimeše a Ondřeje Klimeše, dále o pohledávku Alžběty Klimešové]. Věřitelka Alžběta Klimešová již přihlásila do insolvenčního řízení dlužníka svoji pohledávku ve výši 350 000 Kč. Věřitelé Marek Klimeš a Ondřej Klimeš dali v insolvenčním řízení zřetelně najevo, že své (nikoliv zanedbatelné) pohledávky v souhrnné výši 429 400 Kč uplatní v případě zjištění úpadku dlužníka.

Úprava obsažená v § 3 odst. 1 insolvenčního zákona zcela jednoznačně určuje, že dlužník je v úpadku, jestliže má více věřitelů a peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po době splatnosti a tyto závazky není schopen plnit; jinými slovy pro zjištění úpadku

A7 lŇ DL OO/áUlU dlužníka nepožaduje, aby alespoň dva věřitelé své pohledávky uplatnili podáním přihlášky nebo jiným zákonem předvídaným způsobem.

Přípustnost dovolání konečně nezakládá ani otázka posouzení schopnosti dovolatele splácet své závazky. Poukazuje-li dovolatel na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 NSČR 40/2013, pak zcela přehlíží, že v nyní projednávané věci odvolací soud posuzoval platební neschopnost pouze ve vztahu pohledávkám, jež považuje za osvědčené, když po doplnění dokazování dovodil, že ve vazbě na osvědčené pohledávky dalších dlužníkových věřitelů, kteří se nestali insolvenčními navrhovateli, lze uzavřít, že dlužník je v úpadku, přičemž dlužník domněnku své platební neschopnosti ve smyslu § 3 odst. 2 insolvenčního zákona nevyvrátil.

Dovolací námitkou, podle níž odvolací soud neúplně zjistil skutkový stav , když nepřihlédl k doplněnému seznamu majetku a k připravené darovací smlouvě, dlužník (posuzováno podle obsahu) jednak (nepřípustně) zpochybňuje skutkové závěry, na jejichž základě odvolací soud vybudoval své (následné) právní posouzení věci (a uplatňuje tak dovolací důvod, který podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 k dispozici nemá), jednak nesouhlasí s hodnocením důkazů odvolacím soudem; to však -se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení § 132 o. s. ř. -nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/ 1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, dostupný též na webových stránkách Ústavního soudu).

Nadto platí, že není-li dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky k úhradě svých závazků, nepřihlíží se při úvaze o tom, zda dlužník je ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona v úpadku ve formě platební neschopnosti, ani k výši těchto pohledávek (srov. k tomu zejména usnesení ze dne 2. prosince 2010, sen. zn. 29 NSČR 10/2009, uveřejněné pod číslem 80/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V usnesení ze dne 27. října 2011, sen. zn. 29 NSČR 36/2009, k tomu Nejvyšší soud dále doplnil, že takto formulovaný závěr má zcela zjevně obecnou platnost i ve vazbě na jiný majetek dlužníka, jenž by měl či mohl být použit k uhrazení pohledávek dlužníkových věřitelů.

Úsudek, podle kterého nedostatek aktivní věcné legitimace insolvenčního navrhovatele (nedoložení pohledávky insolvenčního navrhovatele) nezpůsobuj e nedostatek jakékoliv podmínky insolvenčního řízení, je triviální (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2013, sen. zn. 29 NSČR 31/2011).

Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatele, podle níž není insolvenční návrh druhého navrhovatele řádně podepsán, když zástupce nebyl řádně zmocněn k zastupování v insolvenčním řízení. Namítá-li dovolatel, že rozhodnutí o úpadku je vydané (jen) na základě věřitelského insolvenčního návrhu, který nebyl řádně podepsán (§ 97 odst. 2 insolvenčního zákona), tedy že je postiženo zmatečnostní vadou ve smyslu § 229 odst. 1 písm. d/ o. s. ř. (k tomu, že jde o zmatečnostní vadu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 NSČR 113/2014, uveřejněné pod číslem 40/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), pak přehlíží, že zmatečnostní vady nej sou způsobilým dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne

29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě II. (prohlášení konkursu na majetek dlužníka) a III. výroku (ustanovení insolvenčního správce), dovolatel žádnou argumentaci způsobilou samostatně založit přípustnost dovolání proti těmto výrokům neuplatňuje. K tomu srov. závěry formulované např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněném pod číslem 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. října 2016

Mgr. Milan P o l ášek, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Pavlína Tkaná