KSOS 33 INS 11205/2010
Sp.zn.ins.řízení: KSOS 33 INS 11205/2010









ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud vOstravč rozhodl samosoudcem Mgr. Rostislavem Krhutem vprávní věci žalobkyně Mgr. Kateřiny Širhalové LLM., se sídlem Palackého 641/11, 779 00 Olomouc, insolvenční správkyně dlužnice Hany anonymizovano , anonymizovano , Zeyerova 857/7, 779 OO Olomouc proti žalované Kešovka, a.s., IČO 28279182, Matzenauerova 2220/2, Žabovřesky, 616 00 Brno, o určení neexistence pohledávky,

II.

III. takto:

Určuje se, že žalovaná nemá za dlužnicí Hanou anonymizovano , anonymizovano , Zeyerova 857/7, 779 00 Vinsolvenčním řízení vedeném pod sp. zn. pohledávku ve Výši 2.400,--Kč představující paušální náhradu nákladů spojených s vymáháním dlužné částky a pohledávku ve Výši 19.640,--Kč z titulu nákladů rozhodčího řízení.

Zádný z účastníků ne má právo na náhradu nákladů.

Žalovaná je povinna zaplatit státu České republice-Krajský soud V Ostravě soudní poplatek ve Výši 1.000,-Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, na účet Krajského soudu V Ostravě číslo 3703-4123761/0710, KS 1148, VS 3342030311.

Odůvdněnn

Incidenční žalobou doručenou soudu dne 9.2.2011 se žalobkyně domáhala určení, že žalovaná nemá za dlužnicí pohledávku ve výši 2.400,--Kč představující paušální náhradu nákladů spojených s vymáháním dlužné částky. Jde o náklady řízení, které nej sou po právu, protože z článku 3 všeobecných obchodních podmínek (dále jen VOP), které jsou součástí úvěrové smlouvy nevyplývá dohoda mezi účastníky o náhradě škody přesahující výši smluvní pokuty. Na toto porušení smlouvy se vztahuje právě smluvní pokuta, nebot sama o sobě plní funkci paušalizované náhrady škody. Dále žalobkyně popřela nárok žalobkyně na pohledávku ve výši 19.640,-Kč, která představuje náklady rozhodčí řízení, jež vznikly vsouvislosti s vydáním nicotného rozhodčího nálezu.

Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že žádá paušální náhradu nákladů spojených s vymáháním dlužné částky v souladu s článkem 3 VOP (20% z poskytnutého úvěru nejméně však 2.000,--Kč-20 % z 12.000,--Kč = 2400,--Kč), nebot žalovaná vynaložila náklady vsouvislosti s vymáháním dlužné částky. Ke dni 24.3.2009 se stal závazek dlužníka splatným, dlužník přesto závazek neuhradil a proto byl žalovanou podán návrh na vydání rozhodčího nálezu. Dále ve svém vyjádření žalovaná uvedla, že rozhodčí doložka obsažená ve smlouvě je platná včetně vydaného rozhodčího nálezu, přičemž poukázala na zákonná ustanovení včetně judikatury opravňující její nároky. Žalovaná nadto namítala, že dlužnice měla možno st napadnout rozhodčí nález žalobou o zrušení rozhodčího nálezu dle příslušných ustanovení zákona č. 216/1994., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, v zákonné lhůtě a ne učinila tak.

Soud ve věci rozhodl v souladu s ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o.s.ř.), nebot účastníci řízení s tímto postupem souhlasili (žalobkyně svůj souhlas vyjádřila přímo vžalobě, žalovaná vpřípise ze dne 7.3.2011) a ve věci tak bylo možno rozhodnout na základě podložených listinných důkazů.

Před meritorním projednáním žaloby insolvenční správkyně na uplatnění popření vykonatelné pohledávky přihlášeného věřitele soud přednostně zkoumal, zda jsou splněny formální předpoklady pro projednání takové žaloby tak, jak to vyplývá z ust. § 199 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), tedy včasno st žaloby a okruh účastníků řízení.

Soud provedeným dokazováním z insolvenčního spisu dlužnice zjistil, že usnesením Krajského soudu vOstravě sp. zn.ze dne 9.11.2010, které bylo zveřejněno v insolvenčním řízení dne 9.11.2010 byl zjištěn úpadek dlužnice Hany anonymizovano a bylo povoleno oddlužení a žalobkyně byla ustanovena do funkce insolvenční správkyně Mgr. Kateřina Širhalová, LL.M. Včasnou přihláškou doručenou soudu dne 1.12.2010, evidovanou vpřihláškovém oddílu P3 spisu, přihlásila žalovaná do insolvenčního řízení pohledávku vcelkové výši 52.043,--Kč. Na přezkumném jednání konaném dne 10.1.2012 žalobkyně vpostavení insolvenční správkyně popřela pohledávku vcelkové výši 22.040,--Kč stím, že popěrný úkon se týká přihlášené paušální náhrady nákladů spojených s vymáháním dlužné částky a dále nákladů rozhodčího řízení vzniknuvší v souvislosti s vydáním nep latného rozhodčího nálezu na základně neplatné rozhodčí doložky.

Z uvedeného je zřejmé, že žaloba byla podána včas ve smyslu ust § 199 odst. 1 IZ, tj. ve lhůtě 30 dnů ode dne konání přezkumného jednání, osobou aktivně legitimovanou (tj. popírající insolvenční správkyní) a směřuje proti řádně přihlášenému věřiteli, jehož vykonatelná pohledávka byla popřena, čili jsou splněny formální předpoklady k projednání žaloby.

Zobsahu přihlášky pohledávky žalované (P3) soud zjistil, že žalovaná přihlásila pohledávku vcelkové výši 52.043,--Kč sestávající z nevrácené jistiny úvěru ve výši 15.312,--Kč, zúroků zprodlení ve výši 2.070,--Kč, smluvní pokuty ve výši 12.621,--Kč, paušální náhrady nákladů řízení spojených s vymáháním dlužné částky ve výši 2400,--Kč, nákladů rozhodčího řízení ve výši 3.000,-Kč včetně nákladů právního zastoupení ve výši 16.640,--Kč.

Pohledávka představující jistinu a příslušenství vznikla ze smlouvy reg. č. 32009-0020, která byla uzavřena mezi žalovanou a dlužnicí dne 12.01.2009. Z této smlouvy vyplývá, že žalovaná se zavázala poskytnout dlužnici finanční prostředky ve výši 12.000,--Kč a dlužnice se zavázala tyto finanční prostředky splatit 13 měsíčními anuitními splátkami ve výši 1.524,--Kč. Úrok byl dohodnut ve výši 20% z jistiny úvěru a RPSN činilo 197,1% při splatnosti úvěru na 13 měsíců. Dlužnice a žalovaná se s odkazem na ust. § 273 obchodního zákoníku dohodli, že nedílnou součástí úvěrové smlouvy jsou všeobecné obchodní podmínky (VOP) žalované. Podle článku 3 VOP vpřípadě, že se dlužník ocitne v prodlení s úhradou jakéhokoliv svého závazku ze smlouvy o úvěru je banka-věřitel oprávněn požadovat smluvní pokutu ve výši měsíčního poplatku za správu úvěru, a to za každý započatý kalendářní měsíc prodlení až do zaplacení jistiny včetně poplatku za správu úvěru a smluvní úrok zprodlení ve výši 0,1 % z jistiny za každý den prodlení. Dále je dlužník povinen uhradit paušální náhradu nákladů vynaložených věřitelem v souvislosti s vymáháním dlužné částky ve výši 20% zposkytnutého úvěru, nejméně však 2.000,--Kč, jež po dohodě smluvních stran nepodléhá vyúčtování. Tato náhrada přitom nezahrnuje náklady rozhodčího, soudního nebo jiného řízení spojeného s vymáháním dluhu. Smluvní pokuta a paušální náhrada nákladů je splatná do pěti dnů od jejího uložení. Článek 9 VOP obsahuje dohodu o tom, že majetkové spory, které vzniknou ze smlouvy o úvěru, jakož i spory, které vzniknou v souvislosti s touto smlouvou, budou rozhodovány v rozhodčím řízení, a to jedním rozhodcem (rozhodci) zásadně jmenovaným ROZHODČÍ Á SPRÁVNÍ SPOLEČNOSTÍ, a.s., IČO 27400531. Procesní pravidla rozhodčího řízení, provádění dokazování, forma rozhodnutí a náklady rozhodčího řízení jsou upraveny vJednacím řádu pro rozhodčí řízení, vydaném ROZHODČÍ Á SPRÁVNÍ SPOLEČNOSTÍ, a.s. S jednacím řádem pro rozhodčí řízení byly smluvní strany seznámeny, což výslovně prohlásily a stvrdily svými podpisy na smlouvě.

Listinou označenou jako rozhodčí nález ze dne 27.08.2010 sp.zn. 3243/2010 bylo prokázáno, že rozhodce Mgr. Michal Navrátil, který byl jmenován rozhodcem ROZHODČÍ Á SPRÁVNÍ SPOLEČNOSTÍ, a.s. funkci rozhodce přijal, odvodil svou pravomoc rozhodce zčlánku 9 VOP jakožto nedílné součásti úvěrové smlouvy. Žalovaná se domáhala proti dlužnici Haně anonymizovano zaplacení částky 15312,--Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení, přitom svůj nárok opírala o smlouvu o úvěru ze dne 12.1.2009 regč. 32009-0020. V rozhodčím nálezu rozhodce uložil dlužnici zaplatit dlužnici jistinu ve výši 15.312,-Kč s příslušenstvím, smluvní pokutu ve výši 601,--Kč, částku 2.400,--Kč a náhradu nákladů rozhodčího řízení ve výši 19.640,--Kč.

Z výše uvedeného soud vzal za prokázané, že mezi žalovanou a dlužnicí došlo dne 12.1.2009 kuzavření smlouvy, na základě které žalovaná poskytla finanční prostředky dlužnici ve výši 12000,-Kč, přičemž se dlužnice tuto částku zavázala vrátit prostřednictvím 13 měsíčních anuitních splátek ve výši 1524,--Kč a vpřípadě že se dlužnice ocitne vprodlení s úhradou jakéhokoliv svého závazku z této smlouvy o úvěru, byla žalovaná oprávněna požadovat smluvní pokutu a paušální náhradu nákladů vynaložených věřitelem v souvislosti s vymáháním dlužné částky ve výši 20% zposkytnutého úvěru, nejméně však 2.000,--Kč, jež po dohodě smluvních stran nepodléhá vyúčtování.

Dle ust. § 497 zákona č. 519/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen obch.z.) věřitel na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a dlužník se zavazuje tyto peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

Dle ust. 261 odst. 3 písm d) obch.z. se úvěrová smlouva jako závazkový vztah řídí obch.z.

Dle ust. § 262 odst. 4 obch.z. pokud smluvní strana není podnikatelem nese odpovědnost za porušení povinnosti ze vztahu specifikovaném v ust. § 261 odst. 3 písm d) podle zákona č. 40/1964Sb., občanský zákoník (dále jen OZ) a na její závazky se použijí ustanovení O Z.

Ust. § 55 odst. 1 OZ stanoví, že smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, která mu zákon poskytuje nebo jinak zhoršit své smluvní po stavení. Podle odst. 2 se ujednání ve spotřebitelských smlouvách ve smyslu § 56 považují za platná, pokud se spotřebitel nedovolá jejich neplatnosti (§ 40a). Ovlivňuje-li však takové ujednání přímo i další ujednání smlouvy, může se spotřebitel dovolat neplatnosti celé smlouvy. Podle odst. 3 vpochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivě j ší.

Podle ust. § 56 odst. 1 OZ spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavky dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Podle odst. 2 ustanovení odst. 1 se nevztahuje na smluvní ujednání, která vymezují předmět plnění smlouvy nebo cenu plnění. V odst. 3 jsou pak demonstrativním způsobem uvedena smluvní ujednání, která se považují za nepřípustná ve spotřebitelských smlouvác h.

Podle ust. § 39 OZ, je neplatný ten právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům

Soud předmětnou smlouvu vyhodnotil jako smlouvu o úvěru, v níž žalovaná měla postavení dodavatele a dlužnice spotřebitele, nebot posuzovanou smlouvu neuzavírala vpostavení podnikatele jednajícího vrámci své podnikatelské činnosti. S ohledem na postavení dlužnice nese odpovědnost za porušení povinnosti z těchto vztahů podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen OZ) a na její závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku.

Ujednání o rozhodčí doložce ve spotřebitelské smlouvě lze připustit pouze za předpokladu, že podmínky ustanovení rozhodce a dohodnuté podmínky procesního charakteru budou účastníkům řízení garantovat rovné zacházení, což ve vztahu spotřebitel-podnikatel znamená zvýšenou ochranu slabší strany tj. spotřebitele a že dohodnutá procesní pravidla budou garantovat spravedlivě řízení, včetně možnosti přezkoumání rozhodčího nálezu jinými rozhodci jak to umožňuje platný zákon o rozhodčím řízení, což fakticky znamená, že strany se mohou dohodnout vrozhodčí smlouvě, že rozhodčí nález může být k žádosti některé z nich nebo obou přezkoumán jinými rozhodci tak jak to uvádí ust. § 27 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů. (srovnej například nález Ústavního soudu ze dne 5.10.2011 sp. zn. II.ÚS 3057/10 a zejména nález Ústavního soudu ze dne 5.10.2011 sp. zn. II. Ús 2164/10).

Neobsahuj e-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, re sp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na rozhodčí řád" vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem V daném případě byla rozhodčí doložka zapracovaná věřitelem do článku 9. VOP, které jsou nedílnou součástí smlouvy o úvěru a dlužnice Hana anonymizovano se svým podpisem úvěrové smlouvy zavázala tyto podmínky dodržovat, aniž měla možnost jejich obsah jakýmkoliv způsobem ovlivnit. Jde tedy o případ, kdy rozhodčí doložka nebyla sjednána individuálně při sepisu smlouvy a tuto smluvní podmínku, která nebyla individuálně sjednána, je nutno považovat za nepřiměřenou, nebot v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy v neprospěch spotřebitele (soud zastává názor, že spotřebitel se může vzdát práva na soudní ochranu garantovanou státem pouze rozhodčí doložkou individuálně sjednanou). S ohledem na ust. § 55 a § 56 občanského zákoníku ve znění platném k datu uzavření smlouvy i s ohledem na judikaturu Evropského soudního dvora (srovnej například rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 27.6.2000 ve spojených věcech C-240/98 až C-244/98 (Océano Grupo Editorial SÁ proti Roció Murciano Quintero a spol) ujednání článku 9. VOP, které neobsahovalo přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazovalo na rozhodčí řád" vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, posoudil soud v tomto konkrétním za neplatné pro rozpor se zákonem dle ust. § 39 OZ (srovnej například rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kole gia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11.5.2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 ).

Soud se k námitce žalované zabýval také tím, že dlužnice měla možnost napadnout rozhodčí nález žalobou o zrušení rozhodčího nálezu dle příslušných ustanovení zákona č. 216/1994., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, v zákonné lhůtě, ačkoli tak v zákonné lhůtě neučinila. Soud zastává názor, že s ohledem na právní úpravu rozhodčího řízení platnou do 31.3.2012 nemohl být spotřebitel omezen vprávu namítat neplatnost rozhodčího nálezu žádnou lhůtou a soud je oprávněn přezkoumávat rozhodčí nález a rozhodčí smlouvu i mimo řízení o zrušení nálezu zahájené na návrh spotřebitele v zákonné propadné lhůtě. Tento výklad odpovídá komunitární úpravě spotřebitelského práva a rozhodnutím Evropského soudního dvora (dále jen ESD ). Vrozsudku ESD ze dne 27.6.2000 ve věci C-240/98 až C-244/98 Oceáno Grupo Editorial SÁ proti Raci Murciano Quintero byl konstatován předpoklad, že spotřebitel je při uzavírání smluv ve slabším postavení, a to jak z hlediska vyjednávací pozice, tak z hlediska vědomostí, což jej vede k tomu, že přistoupí kpodmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž by mohl ovlivnit jejich obsah. Účel článku 6 směrnice, který členským státům ukládá, aby přijaly právní úpravu stanovující nezávaznost nepřiměřených podmínek pro spotřebitele, by nebyl naplněn, pokud by byl spotřebitel povinen namítnout nepřiměřenost takové podmínky. Systém ochrany zavedený směrnicí je založen na myšlence, že nerovnováha mezi spotřebitelem a dodavatelem může být korigována pouze pozitivním zásahem, nespojeným se stranami smlouvy. V rozhodnutí Ásturcom Telecomunicaciones SL vs. Cristina Rodríguez Nogueira-věc C-40/08 zase ESD poměřoval národní (zde španělskou) právní úpravu rozhodčího řízení testem efektivity a rovnocennosti, a to ve vztahu k časovému omezení spotřebitele napadat neplatnost rozhodčího nálezu u vnitrostátního soudu. V této věci ESD konstatoval, že vsouladu se zásadou efektivity nesmějí být podmínky pro omezení spotřebitele napadat neplatnost rozhodčího nálezu z důvodu znevýhodňující rozhodčí do ložky upraveny tak, že by vpraxi nadměrně ztěžovaly nebo znemožňovaly výkon práv přiznaných právním řádem Společenství. Pohlíženo optikou eurokonformního výkladu na posuzovanou věc soudu nezbývá než konstatovat, že právní úprava rozhodčího řízení podle zákona č. 216/1994 Sb., ve znění účinném do 31.3.2012, neposkytovala spotřebiteli dostatečně efektivní ochranu proti neplatným rozhodčím smlouvám (pro rozpor s právem na ochranu spotřebitele) a spotřebitele, popř. jinou legitimovanou osobu (např. insolvenčního správce při popěrném úkonu) tak nelze časově omezit při zpochybňování rozhodčích nálezů. Za stěžejní v tomto směru soud považuje skutečnost, že zákon neukládal podnikateli nebo rozhodci informovat spotřebitele o všech důsledcích, které pro něho mohou uzavřením rozhodčí doložky nastat, o právech spotřebitele v rozhodčím řízení, poučení o možnosti podat žalobu na zrušení nálezu k soudu a že neumožňoval soudu přezkoumávajícího rozhodčí nález vydaný ve sporu mezi spotřebitelem a podnikatelem posoudit soulad nároku podnikatele s hmotněprávní úpravou na ochranu spotřebitele. Z výše uvedených důvodů soud nepovažuje právní úpravu rozhodčího řízení ve znění účinném do 31.3.2012 za dostatečně efektivní vkontextu rozhodnutí ESD, nebot pro nedostatek informovanosti a poučení výrazně ztěžovala výkon práv spotřebitele vrozhodčím řízení a vnásledující fázi po doručení rozhodčího nálezu. Dle názoru soudu teprve nová právní úprava rozhodčího řízení účinná od 1.4.2012 zajišťuje spotřebiteli dostatečná práva vprůběhu rozhodčího řízení a lze ji považovat za souladnou s výše naznačenou komunitární právní úpravou, což bylo ostatně jejím hlavním cílem Soud tedy uzavírá, že s ohledem na uvedené nelze námitce žalované vyhovět.

Rozhodčí nález je tak nicotným právním aktem, nevyvolává žádné právní následky a nemůže být ani způsobilým právním titulem pro náklady rozhodčího řízení a proto uplatněná pohledávka žalované ve výši 19.640,-Kč není po právu.

V rámci předžalobního vymáhání dlužné částky žalovaná neprojevila žádnou aktivitu, přesto by měla být honorována částkou 2.400,-Kč. Nelze dospět k závěru, že takovéto ujednání je právně dovolené a používalo by právní ochrany a to nejen pro rozpor s dobrými mravy (§39 OZ), ale také pro rozpor s ust. § 56 odst. 1 OZ, podle kterého spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která by znamenala k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu vprávech a povinnostech stran. V tomto případě jde o nerovnováhu vprávech a povinnostech stran zásadní, nebot žalovaná neučinila žádný úkon kpředžalobnímu vymáhání dlužné částky, jak vyplývá zprovedeného dokazování, a přesto požaduje 2400,--Kč.

Soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že uplatněná pohledávka žalované ve výši 19.640,-Kč představující náklady rozhodčího řízení stejně tak pohledávka představující paušální náhradu nákladů spojených s vymáháním dlužné částky ve výši 2400,--Kč není po právu.

Žalobkyně byla vřízeníprocesně úspěšná a měla by podle ust. 163 IZ ve spojení s ust. §142 odst. 1 o.s.ř. právo na náhradu nákladů řízení, ale žalobci podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů.

Podle ust. § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích rozhodl o přenosu poplatkové povinnosti na procesně neúspěšnou žalovanou a uložil žalované zaplatit soudní poplatek ve výši 1.000,-Kč, který odpovídá položce 10 sazebníku soudních poplatků, ve znění účinném v době zahájení řízení tj. do 9.2.2011 (srov. čl II, bod 1 zákona č. 218/2011 Sb.)

P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů od jeho doručení k Vrchnímu soudu v Olomouci, prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě.

Nezap latí-li žalovaný vyměřený soudní poplatek ve stanovené lhůtě, bude vymáhán.

V Ostravě dne 08.04.2013

Za správnost vyhotovení: Mgr. Rostislav Krhut V. r. Petra Závorová samosoudce