KSOS 31 INS 25778/2013
NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY KSOS 31 INS 25778/2013 29 NSČR 85/2014-P12-20

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Jiřího Zavázala v insolvenční věci dlužnice Renáty Gwuzdové, narozené 29. dubna 1968, bytem v Havířově-Šumbarku, Anglická 762/5B, PSČ 736 01, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 31 INS 25778/2013, o přihlášce pohledávky věřitelky č. 12, o dovolání věřitelky č. 12 Aleny Brachaczkové, narozené 31. srpna 1970, bytem v Havířově, Karvinská 1285/23, PSČ 736 01, zastoupené JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph. D., advokátem, se sídlem v Třebíči, Bráfova třída 770/52, PSČ 674 01, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. dubna 2014, č. j. KSOS 31 INS 25778/2013, 3 VSOL 237/2014-P12-7, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Usnesením ze dne 13. února 2014, č. j.-P12-2, odmítl Krajský soud v Ostravě (dále jen insolvenční soud )-vycházeje z ustanovení § 136 odst. 2 písm. d/, odst. 3 a 4, § 173 odst. 1 a § 185 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) a z ustanovení § 57 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. )-přihlášku pohledávky P12 věřitelky č. 12 Aleny Brachaczkové co do částky 1.274.451,-Kč (bod I. výroku) a určil, že právní mocí rozhodnutí účast této věřitelky v insolvenčním řízení končí (bod II. výroku). Insolvenční soud vyšel z toho, že usnesením ze dne 12. listopadu 2013, č. j.-A-6, zjistil úpadek dlužnice Renáty Gwuzdové a současně vyzval věřitele, kteří tak dosud neučinili, aby do 30 dnů ode dne zveřejnění rozhodnutí o úpadku v insolvenčním rejstříku přihlásili své pohledávky. Dále poukázal na to, že rozhodnutí o úpadku se stalo účinným 12. listopadu 2013, kdy bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku a že věřitelé byli ve smyslu ustanovení § 173 odst. 1 insolvenčního zákona poučeni, že k později podaným přihláškám nebude insolvenční soud přihlížet a že tyto pohledávky nebudou v insolvenčním řízení uspokojeny. Na základě zjištění, že věřitelka č. 12 přihlásila pohledávku do insolvenčního řízení až podáním doručeným insolvenčnímu soudu 5. února 2014 a že lhůta k přihlášení pohledávek uplynula 12. prosince 2013, pak uzavřel, že přihláška byla podána opožděně. Přitom s odkazem na ustanovení § 136 odst. 2 písm. d/, odst. 3 a 4 insolvenčního zákona a na

§ 57 odst. 3 o. s. ř. uvedl, že lhůta k podání přihlášek je (sice) lhůtou procesní, avšak přihláška byla odeslána do datové schránky krajského soudu až 5. února 2014. K odvolání věřitelky č. 12 Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu. Odvolací soud-vycházeje z ustanovení § 2 písm. i/, § 73 odst. 1, § 83, § 89 odst. 1, § 110, § 136 odst. 2 písm. d/, odst. 3, § 165 odst. 2, § 173, § 185, § 419 odst. 1 a § 430 insolvenčního zákona-přitakal insolvenčnímu soudu v závěru, že přihláška pohledávky věřitelky č. 12 je opožděná, s tím, že neobstojí námitky odvolatelky koncentrující se do tvrzení, že byla uvedena v omyl postupem soudu v řízení o žalobě, kterou podala proti dlužnici v době, kdy bylo zahájeno insolvenční řízení. Přitom zdůraznil, že součástí poučení insolvenčním soudem obsaženého v rozhodnutí o úpadku je také poučení, že se přihlašují i ty pohledávky, které již byly uplatněny u soudu. O zahájení insolvenčního řízení a o rozhodnutí o úpadku dlužnice přitom byli věřitelé, tedy i odvolatelka, vyrozuměni vyvěšením vyhlášky o zahájení insolvenčního řízení a rozhodnutí o úpadku na úřední desce insolvenčního soudu, a jejich současným zveřejněním v insolvenčním rejstříku (§ 71 odst. 3 IZ, ve znění účinném do 31. prosince 2013), který je veřejně přístupným informačním systémem veřejné správy (§ 419 odst. 1 a § 2 písm. i/ insolvenčního zákona). Tímto způsobem byla také všem věřitelům dlužníka doručena i výzva k podávání přihlášek, která byla součástí rozhodnutí o úpadku. Jiný způsob vyrozumívání věřitelů insolvenční zákon nepředpokládá a insolvenčnímu soudu neukládá, nejde-li o známé věřitele, kteří mají své obvyklé místo pobytu, bydliště nebo sídlo v některých z jiných členských států Evropské unie s výjimkou Dánska (§ 430 insolvenčního zákona). Jestliže věřitelka č. 12 pohledávku nepřihlásila, ač k tomu byla vyzvána zákonným způsobem, jde o její vlastní pochybení. Byla-li přihláška pohledávky podána k insolvenčnímu soudu opožděně, není již důvodu zkoumat příčiny opožděného podání přihlášky (zda věřitelka zmeškala lhůtu pro podání přihlášky v důsledku omylu). Prominutí zmeškání lhůty, včetně lhůty k podání přihlášky, totiž není v insolvenčním řízení podle ustanovení § 83 insolvenčního zákona přípustné. Proti usnesení odvolacího soudu podala věřitelka č. 12 dovolání, jehož přípustnost vymezuje na základě ustanovení § 237 o. s. ř. (posuzováno podle obsahu dovolání, jež argumentuje ve prospěch překonání závěrů, jež Nejvyšší soud přijal k výkladu ustanovení § 430 insolvenčního zákona v usnesení ze dne 27. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 21/2009, uveřejněném pod číslem 150/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek-dále jen R 150/2011 ; rozhodnutí je-stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže-dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu) tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která má být dovolacím soudem (jako dříve vyřešená právní otázka) posouzena jinak. Odvolacímu soudu vytýká dovolatelka nesprávné právní posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatelka předkládá Nejvyššímu soudu k zodpovězení následující otázky: 1/ Je možno odmítnout přihlášku věřitele, která byla podána opožděně v důsledku opožděného vyrozumění věřitele o insolvenčním řízení soudem, který projednával přihlašovaný nárok v civilním řízení? 2/ Má insolvenční soud povinnost vyrozumět o insolvenčním řízení věřitele (českého občana), který byl úpadcem v návrhu na oddlužení výslovně označen? 29 NSČR 85/2014

Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. V závěrech, na nichž spočívá, je totiž napadené rozhodnutí souladné (co do první otázky) s jednoznačným zněním insolvenčního zákona (jež další výklad nevyžaduje) a s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (co do obou otázek). K první otázce Nejvyšší soud konkrétně uvádí, že (jak správně poznamenal odvolací soud), podle ustanovení § 173 odst. 2 insolvenčního zákona (ve znění účinném v době rozhodnutí o úpadku, jež ani později změn nedoznalo) se do insolvenčního řízení přihlašují i pohledávky, které již byly uplatněny u soudu, jakož i pohledávky vykonatelné včetně těch, které jsou vymáhány výkonem rozhodnutí nebo exekucí. Ke druhé otázce co do výkladu pojmu známý věřitel ve smyslu ustanovení § 430 insolvenčního zákona a běhu lhůty k přihlášení pohledávky u známého věřitele ve smyslu ustanovení § 430 insolvenčního zákona Nejvyšší soud odkazuje na R 150/2011 (na jehož závěrech nevidí důvod cokoli měnit ani na základě dovolací argumentace), dále na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2008, sen. zn. 29 NSČR 4/2008, uveřejněné pod číslem 25/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 25/2009 ), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2012, sen. zn. 29 NSČR 13/2010, uveřejněné pod číslem 138/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2012, sen. zn. 29 NSČR 20/2010, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2013, pod číslem 80. K první otázce pak srov. dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2009, sen. zn. 29 NSČR 27/2009, uveřejněné pod číslem 63/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 63/2010 ), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 35/2009, uveřejněné pod č. 151/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2012, sen. zn. 29 NSČR 63/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 23/2012, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2014, pod číslem 98 (ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 4. prosince 2013, sp. zn. IV. ÚS 2766/2013, které je-stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněné níže-dostupné na webových stránkách Ústavního soudu), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sen. zn. 29 NSČR 87/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014, sen. zn. 29 NSČR 118/2013. K tomu, že úprava obsažená v ustanovení § 430 insolvenčního zákona jen pro věřitele z jiných členských států Evropské Unie (a nikoli pro věřitele tuzemské), není úpravou diskriminující, odporující ústavnímu pořádku České republiky, srov. opět R 25/2009, usnesení ze dne 26. ledna 2009, sp. zn. I. ÚS 2536/08, jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnosti podanou proti R 25/2009, R 63/2010 a R 151/2011. Pro úplnost lze dodat (ve vazbě na první z položených otázek), že Nejvyšší soud neshledává žádného smyslu v tom, zabývat se dovolatelkou předkládanou argumentací k ustanovení § 263 insolvenčního zákona (v rozhodném znění), jež se zabývá účinky prohlášení konkursu na majetek dlužníka, jestliže úpadek dlužnice v této věci konkursem řešen nebyl (dlužnice je v oddlužení). Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dovolatelce, dlužnici, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 26. srpna 2014

JUDr. Zdeněk K r č m á ř, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Lucie Žouželová