KSOS 31 INS 10385/2011
NEJVYŠŠÍ SOUD CESKE REPUBLIKY KSOS 31 INS 10385/2011 29 NSCR 2/2018 B-39

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl V senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Heleny Myškové V insolvenční věci dlužníka Jaroslava Pizúra, narozeného 3. března 1982, bytem V Novém Jičíně, Masarykovo náměstí 1/1, PSČ 741 01, vedené u Krajského soudu V Ostravě pod sp. zn. KSOS 31 INS 10385/2011, o osvobození dlužníka od placení zbytku dluhů, o dovolání dlužníka, zastoupeného JUDr. Ing. Vojtěchem Levorou, advokátem, se sídlem V Plzni, Slovanská 982/136, PSČ 326 00, proti usnesení Vrchního soudu V Olomouci ze dne 26. září 2017, č.j. KSOS 31 INS 10385/2011, 4 VSOL 719/2017 B 32, takto:

Dovolání se odmítá. Odůvodněnt

[1] Usnesením ze dne 26. května 2017, č.j. KSOS 31 INS 10385/2011-B-26, Krajský soud V Ostravě (dále jen insolvenční soud ):

1/ Vzal na vědomí splnění oddlužení dlužníka (Jaroslava Pizúra) [bod 1. výroku].

2/ Zprostil funkce insolvenční správkyni dlužníka JUDr. Alenu Schmidtovou (dále jen A. S. ) [bod 11. výroku].

3/ Schválil odměnu insolvenční správkyně dlužníka ve výši 54.330 Kč (včetně daně z přidané hodnoty) a náhradu jejích hotových výdajů ve výši 10.866 Kč (včetně daně z přidané hodnoty) [bod 111. výroku].

4/ Zamítl návrh dlužníka na osvobození od zbytku dluhů (bod IV. výroku).

[2] Kodvolání dlužníka Vrchní soud V Olomouci usnesením ze dne 26. září 2017, č. j., 4 VSOL719/2017-B-32, potvrdil usnesení insolvenčního soudu V napadených bodech 111. a IV. výroku [vycházeje i z toho, že pro rozhodnutí o odvolání je rozhodný výklad zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném do 30. června 2017].

[3] Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje na základě ustanovení 5 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), tak, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle % 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a Věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

[4] V rozsahu, V němž směřovalo proti té části napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu V bodu IV. výroku, Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle 5 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených V 5 238 o. s. ř., odmítl podle % 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že V posouzení otázky dovoláním předestřené (zda je možné nepřiznat dlužníku osvobození od placení zbytku dluhů poté, co soud vzal na vědomí splnění oddlužení), je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

[5] V důvodech usnesení ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněného pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 86/2013 ), které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupnéi na webových stránkách Nejvyššího soudu, Nejvyšší soud při výkladu 5 417 odst. 1 insolvenčního zákona vysvětlil, že ačkoli dikce označeného ustanovení definuje tam popsané jednání dlužníka výslovně jen coby důvod k odnětí již přiznaného osvobození (od zbytku dluhů), teleologickému výkladu příslušných ustanovení insolvenčního zákona odpovídá, že vyjde-li stejné jednání dlužníka najevo ještě před rozhodnutím o přiznání osvobození, bude namístě takové osvobození dlužníku nepřiznat, přičemž kritériem, o jehož nesplnění V daném stadiu věci půjde, bude (V souladu s dikcí 5 414 odst. 1 insolvenčního zákona) to, že dlužník nesplnil řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení .

[6] VR 86/2013 Nejvyšší soud rovněž uvedl, že ústředním principem vévodícím způsobu řešení dlužníkova úpadku oddlužením (jenž má po skončení insolvenčního řízení vyústit V rozhodnutí, jímž bude dlužník zbaven povinnosti k úhradě zbytku svých dluhů), je zásada poctivosti dlužníka (% 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) a zodpovědného přístupu dlužníka k plnění povinností V insolvenčním řízení. Proto je otázka poctivosti dlužníkových záměrů a otázka, zda dlužník V insolvenčním řízení nekoná lehkomyslně či nedbale, zkoumána nejen při povolení oddlužení, nýbrž i při posouzení, zda má být oddlužení schváleno, ale i po skončení insolvenčního řízení (coby důvod pro odejmutí přiznaného osvobození od placení zbytku dluhů).

[7] Kzávěrům obsaženým V R 86/2016 se Nejvyšší soud přihlásil i V usnesení ze dne 27. dubna 2017, sen. zn. 29 NSČR 54/2017, V němž vysvětlil, že jsou-li naplněny podmínky tohoto ustanovení (5 418 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona), je povinností insolvenčního soudu rozhodnout o zrušení oddlužení a prohlásit na majetek dlužníka konkurs, přičemž není podstatné, zda by V případě pokračování oddlužení nezajištění věřitelé dlužníka obdrželi alespoň 30 % zjištěných pohledávek. Podle 5 418 odst. 4 insolvenčního zákona lze rozhodnutí vydat, jen pokud insolvenční soud nevezme na vědomí splnění oddlužení.

[8] Uvedené judikatomí závěry Nejvyššího soudu lze shrnout tak, že zjistí-li insolvenční soud za doby trvání oddlužení skutečnosti, které jsou důvodem pro rozhodnutí dleš 418 insolvenčního zákona, měl by oddlužení zrušit a na majetek dlužníka prohlásit konkurs. I když tak neučiní, nebrání mu to V tom, aby při rozhodování o přiznání osvobození od zbytku dluhů podle 5 414 insolvenčního zákona znovu posuzoval, zda dlužník splnil řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení. Jak Nejvyšší soud zdůraznil již V R 86/2013, dlužník je povinen chovat se poctivě a vyhnout se lehkomyslnému a nedbalému plnění svých povinností po celou dobu trvání insolvenčního řízení. Tomu odpovídá povinnost insolvenčního soudu po dobu trvání oddlužení a následně i ve fázi, kdy rozhoduje o tom, zda dlužníku přizná osvobození od zbytku dluhů, zajistit, aby účastníci insolvenčního řízení nebyli takovým nepoctivým, lehkomyslným nebo nedbalým konáním

A7 1\ DLR AIAULO dlužníka nespravedlivě poškozeni nebo nedovoleně zvýhodněni (& 5 písm. a/ insolvenčního zákona) [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2017, sen. zn. 29 NSCR 97/2015].

[9] Jinými slovy řečeno, dlužník je povinen vyhnout se lehkomyslnému a nedbalému plnění svých povinností po celou dobu trvání insolvenčního řízení, přičemž to, že insolvenčnímu soudu je výslovně předepsáno zkoumat (ne)naplnění podmínek 5418 insolvenčního zákona po celou dobu plnění oddlužení až do rozhodnutí o splnění oddlužení, nezbavuje insolvenční soud povinnosti zkoumat splnění povinností podle schváleného způsobu oddlužení také při rozhodování o návrhu dlužníka na osvobození od placení zbytku dluhů, a to bez ohledu na skutečnost, kdy takové nesplnění povinnosti vyšlo najevo. Domáhá-li se dlužník dobrodiní osvobození od placení pohledávek, pak je na něm, aby osvědčil, že podmínkám pro osvobození dostál (srov. opět usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 97/2015).

[10] Důvod ke změně této judikatury na základě argumentace obsažené V dovolání Nejvyšší soud neshledal.

[11] V rozsahu, V němž směřovalo proti té části napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu V bodu III. výroku o odměně a hotových výdajích insolvenční správkyně, Nejvyšší soud odmítl dovolání podle % 243c odst. 1 věty první o. s. ř., jelikož potud dovolatel způsobem odpovídajícím požadavku ustanovení 5 241a odst. 2 o. s. ř. nevymezil důvod přípustnosti dovolání (výše označená otázka se tohoto výroku zjevně netýká) a ohledně této části výroku dovolatel V dovolání žádným způsobem neargumentoval.

[12] K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl ÚS-st. 45/ 16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.

[13] V dotčeném rozsahu tedy pro tuto vadu nelze pokračovat V dovolacím řízení.

[14] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává zbodu 2., článku 11, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Srov. ktomu dále (ve vazbě na skutečnost, že insolvenční řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění V insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně 11. ledna 2018

JUDr. Zdeněk Krčmář v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Pavlína Tkaná