KSOS 25 INS 4546/2009
NEJVYŠŠÍ SOUD CESKÉ REPUBLIKY KSOS 25 INS 4546/2009 29 NSČR 77/2014-B-60

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl V senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala V insolvenční Věci dlužníka TROPPAU INVEST LEASING, spol. s r. o., se sídlem V Opavě, Těšínská 2759/30, PSČ 746 01, identifikační číslo osoby 62 36 28 87, o insolvenčním návrhu věřitelů 1) AUTOMONT CSW, spol. s r. o., se sídlem v Ostravě, Horní 3023/ 122, PSČ 700 30, identifikační číslo osoby 41 03 45 11, zastoupeného Mgr. Petrou Faldynovou, advokátkou, se sídlem v Lichnově, č. ev. 019, PSČ 742 75 a 2) JUDr. Kateřiny Martínková, advokátky, se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 966/22, PSČ 702 00, jako správkyně konkursní podstaty úpadce Progres 3001 s. r. o., identifikační číslo osoby 61 94 41 65, o dovolání dlužníka zastoupeného JUDr. Richardem Mencnerem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Milíčova 1670/12, PSČ 702 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. dubna 2014, č. j. KSOS 25 INS 4546/2009, 3 VSOL 138/2014-A-119, takto:

Dovolání se odmítá. Odůvodněnt

Vrchní soud v Olomouci k odvolání dlužníka (TROPPAU INVEST LEASING, spol. s r. o.) usnesením ze dne 1. dubna 2014, č.j., 3 VSOL138/2014-A-119, potvrdil usnesení ze dne 3. prosince 2013, č. j.-A-102, jímž Krajský soud vOstravě (dále jen insolvenční soud ) k návrhu věřitelů [1) AUTOMONT CSW, spol. s r. o. (dále jen věřitel AC ) a 2) JUDr. Kateřiny Martínkové, jako správkyně konkursní podstaty úpadce PROGRES 3001 s. r. o. (dále jen úpadce P )] zjistil úpadek dlužníka.

Odvolací soud-vycházeje zustanovení § 3 odst. 1 a odst. 2 písm. b) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), zustanovení § 18 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen ZKV ) a z ustanovení §457 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) a odkazuje na Výsledky provedeného dokazování-shodně s insolvenčním soudem uzavřel, že:

1) Věřitel AC a dlužník uzavřeli dne 14. září 2007 nájemní smlouvu č. NS 03/2007, jejímž předmětem byly nebytové prostory v označené nemovitosti (dále jen sporná nemovitost ), na základě které dlužníku zaplatil na nájemném 600.765,-Kč a z titulu kauce 212.097,-Kč.

2) Věřitel AUTO DUBINA, a. s. (dále jen věřitel AD ) a dlužník uzavřeli dne 25. března 2008 nájemní smlouvu č. NS 01/08, jejímž předmětem byly nebytové prostory ve sporné nemovitosti, přičemž označený věřitel dlužníku zaplatil na nájemném (minimálně) 400.000,-Kč.

3) Spomou nemovitost sepsal správce konkursní podstaty úpadce P do soupisu majetku konkursní podstaty dne 15. září 2005 a tuto skutečnost dlužníku oznámil dopisem ze dne 18. dubna 2007.

4) Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 13. listopadu 2008, č. j. 9 Cmo 212/2008-181, potvrdil rozsudek ze dne 23. dubna 2008, č. j. 9 Cm 42/2005-130, jímž Krajský soud v Ostravě (mimo jiné) zamítl žalobu o vyloučení sporné nemovitosti ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce P, s tím, že tamní žalobce (v projednávané Věci dlužník), ač zapsán v katastru nemovitostí jako Vlastník sporné nemovitosti, se jejím Vlastníkem nestal (vzhledem k neplatnosti kupní smlouvy, kterou měl (pozdější) úpadce P spornou nemovitost převést na kupující MOTORINVEST-EXPANDIA-GROUP, a. s., která následně spornou nemovitost převedla na dlužníka.

4) Výše uvedené smlouvy o nájmu, které smluvní strany uzavřely bez souhlasu správce konkursní společnosti úpadce P (tj. v rozporu s ustanovením § 18 odst. 3 ZKV), jsou absolutně neplatné.

5) Plněním na základě neplatných smluv o nájmu vznikla věřiteli AC pohledávka za dlužníkem ve Výši (po provedených zápočtech) 642.104,-Kč ( nájemné 504.845,-Kč a kauce 137.259,-Kč) a věřiteli AD pohledávka ve Výši (nejméně) 292.440,-Kč; pohledávky se staly splatnými dne 23. února 2009.

6) Podle seznamu majetku dlužník nemá k dispozici pohotové peněžní prostředky a úvahy o likviditě jeho majetku a využitelnosti pro uspokojení pohledávek věřitelů by byly jen spekulací . Nešlo tak o případ, kdy by dlužník pohledávky věřitelů neuhradil jen proto, že je není ochoten uhradit.

7) Je třeba důsledně odlišovat vztah z bezdůvodného obohacení z neplatné nájemní smlouvy mezi dlužníkem a jeho věřiteli (nájemci) na straně jedné a vztah z bezdůvodného obohacení mezi dlužníkem, který inkasoval platby za užívání sepsané nemovitosti a správcem konkursní podstaty úpadce P, který má bez ohledu na důvod soupisu právo na jejich užitky při splnění zákonných podmínek.

8) Námitky dlužníka, směřující proti závěru o existenci plurality věřitelů , nejsou důvodné, jelikož jde o pohledávky za užívání části Věci odlišnými subjekty za různá období a věřitel AC osvědčil také pohledávku z titulu uhrazené kauce. Z obsahu spisu se přitom nepodávají (a dlužník je ani netvrdil) žádné okolnosti, které by mohly vést k závěru, že v této Věci jsou dány předpoklady dle ustanovení § 143 odst. 2 Věta druhá insolvenčního zákona . Stejně tak nelze dovozovat, že insolvenční návrh sleduje zneužití práv na úkor dlužníka (vzhledem ke sporu o příslušnost sporné nemovitosti ke konkursní podstatě úpadce P ); ani skutečnost, že věřitelé AC a AD podléhají jednotnému řízení , protože mají shodnou osobu jediného společníka a jediného akcionáře, sama o sobě neznamená, že podáním insolvenčního návrhu sledují zneužití práv na úkor dlužníka (§ 128a odst. 2 insolvenčního zákona).

Proto odvolací soud uzavřel, že dlužník má nejméně dva věřitele, vůči nimž má peněžité závazky ve Výši nejméně 934.544,-Kč, splatné od 23. února 2009, které není schopen plnit; splňuje tak znaky úpadku pro platební neschopnost [§ 3 odst. 1 a odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona].

Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, které považuje za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), maje za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu se odchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu [konkrétně od usnesení ze dne 29. dubna 2010,

A7 lŇDk/R l IIAULÉI' sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněného pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí astanovisek (dále jen R 14/2011 ), usnesení ze dne 11. prosince 2007, sp. zn. 29 Cdo 5044/2007 ausnesení ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 29 Odo 204/2003, uveřejněného pod číslem 64/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek], podle které insolvenční řízení nemá být používáno jako náhrada sporného řízení mezi věřitelem a dlužníkem.

Dovolatel namítá, že: a) Soudy nižších stupňů věc projednaly způsobem fakticky nerozeznatelným od postupu soudu ve sporném řízení a již tímto postupem se zjevně odchýlily od závěrů R 14/2011. Poukazuje na mimořádný rozsah dokazování existence pohledávek uplatněných vůči dlužníku, jakož i na to, že se soudy nižších stupňů nedostatečně věnovaly otázce, zda se dlužník skutečně nachází v úpadku (ve formě) platební neschopnosti. Dále akcentuje, že faktickým důvodem, pro který nezaplatil uplatňované nároky, byla jejich spornost a dodává, že v případě projednání sporu o pohledávky věřitelů v řádném nalézacím řízení, by měl (pro případ neúspěchu) dostatečný majetek, respektive byl schopen soudně přiznané nároky uspokojit; závěr soudů nižších stupňů o jeho neschopnosti zaplatit pohledávky věřitelů tak zjevně nemá oporu ve zjištěném skutkovém stavu. S vědomím, že pro rozhodování dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí, dále ilustruje nesprávnost úvahy odvolacího soudu ohledně hodnoty jeho majetku a ohledně jeho schopnosti plnit závazky tím, že dne 20. května 2014 byla vymožena zajištěná pohledávka dlužníka vůči podlužníkovi Jaroslavu Franckovi zpeněžením zástavy . b) Pohledávky věřitelů vycházejí z jediného skutkového základu, tj. ze zpochybnění vlastnického práva dlužníka ke sporné nemovitosti a mají stejný charakter sporného nároku na vydání bezdůvodného obohacení . Přitom podle názoru dlužníka, mají-li nároky různých věřitelů stejný skutkový základ, mělo by být kritérium úpadku spočívající v mnohosti věřitelů vykládáno restriktivně. Navíc věřitelé AC a AD tvoří koncern s jednotným vedením, který ohledně svých nároků uplatňovaných vůči dlužníkovi uzavíral nestandardní ujednání s (druhým) insolvenčním navrhovatelem (správcem konkursní podstaty úpadce P), vztahující se k případné povinnosti k plnění obou věřitelů vůči správci konkursní podstaty úpadce P. c) Odvolací soud se odmítl zabývat námitkou dlužníka, že věřitelé AC a AD užívali tu část nemovitostí, která byla sepsána do konkursní podstaty úpadce P až v pozdější době a tedy že ohledně užívaných prostor se neuplatní pravidlo, podle něhož nájemné u nemovitosti sepsané do konkursní podstaty má být hrazeno pouze konkursnímu správci .

Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil a insolvenční návrh zamítl, případně aby rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Podáním došlým Nejvyššímu soudu 10. července 2014 (tj. po uplynutí lhůty k podání dovolání) dovolatel dodatečně namítl, že proti pohledávkám na vrácení poskytnutého peněžitého plnění (na základě neplatných nájemních smluv), stojí pohledávka dlužníka vůči nájemcům na vydání ekonomické hodnoty zkonzumovaného nájmu , přičemž ve vztahu k Výši vzájemné pohledávky dlužníka vůči věřitelům soudy nižších stupňů neprovedly žádné dokazování. Dále upozorňuje na skutečnost, že věřitelé AC a AD nejsou oprávněni ospravedlňovat svůj nárok vůči dlužníku tvrzením, že by byli povinni tento nájem opětovně uhradit správci konkursní podstaty úpadce P; potud poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2014, sp. zn. 23 Cdo 2021/2012, podle něhož k vypořádání vzájemných nároků z neplatné nájemní smlouvy jsou legitimováni výlučně účastníci tohoto právního vztahu a správce konkursní podstaty úpadce P není oprávněn uplatňovat vůči nájemci nárok na vydání bezdůvodného obohacení .

Konečně dlužník (opakovaně) namítá, že rozsah dokazování potřebného ke zjištění byt jen existence nároku obou věřitelů na plnění konkrétní částky zřetelně přesahuje rámec a účel insolvenčního řízení.

Věřitel AC považuje rozhodnutí odvolacího soudu za souladné s judikaturou dovolacího soudu a požaduje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, eventuelně jako nedůvodné zamítl.

Dlužník v replice k vyjádření věřitele AC vyslovuje názor, že doplnění dovolání nepředstavuje změnu důvodu dovolání a že v poměrech projednávané Věci jsou použitelné argumenty obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2021/2012.

S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolání dlužníka, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

Učinil tak proto, že jeho judikatura je ustálena na závěrech, podle kterých:

1) Správce konkursní podstaty je i v průběhu sporu o vyloučení Věci ze soupisu majetku konkursní podstaty oprávněn věc zdržet, užívat a požívat její plody a užitky (např. ji pronajímat a inkasovat nájemné), a to bez zřetele k tomu, zda je úpadce Vlastníkem Věci (srov. např. rozsudky ze dne 30. května 2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000 a ze dne 27. září2007, sp. zn. 29 Odo 1478/2005, uveřejněné pod čísly 27/2003 a 43/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek ze dne 28. března 2012, sp. zn. 29 Cdo 3793/2010, uveřejněný pod číslem 97/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

2) Nevyvrátí-li dlužník v průběhu insolvenčního řízení o insolvenčním návrhu věřitele některou z domněnek uvedených v ustanovení § 3 odst. 2 insolvenčního zákona, je tím ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona osvědčena dlužníkova neschopnost platit své splatné závazky, nikoli Však existence více věřitelů dlužníka ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona, ani existence peněžitých závazků těchto věřitelů po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona.

Dlužník vyvrátí domněnku své platební neschopnosti ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 insolvenčního zákona, jakmile v insolvenčním řízení osvědčí nebo prokáže schopnost uhradit všechny splatné závazky těch věřitelů, jež má insolvenční soud pro účely rozhodnutí o věřitelském insolvenčním návrhu za osvědčené (doložené).

Není-li dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky, k úhradě svých závazků, nepřihlíží se při úvaze o tom, zda je ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona v úpadku ve formě platební neschopnosti, ani k Výši těchto pohledávek; takto formulovaný závěr má obecnou platnost i ve vazbě na jiný majetek dlužníka, jež by měl či mohl být použit k uhrazení pohledávek dlužníkových věřitelů.

A7 lŇDk/R l IIAULÉI'

Srov. např. usnesení ze dne 26. října 2010, sen. zn. 29 NSČR 17/2009, ze dne 1.března 2012, sen. zn. 29 NSČR 38/2010 a ze dne 2. prosince 2010, sen. zn. 29 NSČR 10/2009, uveřejněná pod čísly 51/2011, 83/2012 a 80/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody usnesení ze dne 12. prosince 2013, sen. zn. 29 NSČR 113/2013 uveřejněného pod číslem 45/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

3) Je vyloučeno vykládat základní zásadu insolvenčního řízení obsaženou v ustanovení § 5 písm. a) insolvenčního zákona tím způsobem, že je nespravedlivé řešit existující úpadek dlužníka jen proto, že dlužník má pouze dva věřitele a že insolvenční navrhovatel (jenž řádně doložil v insolvenčním řízení pohledávku vůči dlužníku po lhůtě splatnosti) může pohledávku uplatnit cestou nalézacího řízení (a následně exekučně). Ratio legis úpravy obsažené v insolvenčním zákoně tkví právě v tom, že je-li dlužník v úpadku, nemá pro věřitele, kteří dosud nemají vykonatelnou pohledávku, valného smyslu opatřovat si exekuční titul, jenž nepovede k plnému uspokojení jejich pohledávky. Úsudek, že ke zjištění dlužníkova úpadku ve formě platební neschopnosti plně postačuje doložená existence dvou věřitelů s pohledávkami po lhůtě splatnosti, jejichž úhrady není dlužník schopen, plyne z dikce ustanovení § 3 insolvenčního zákona (viz např. usnesení ze dne 20. května 2010, sen. zn. 29 NSČR 22/2009 a ze dne 21. prosince 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2011, uveřejněná pod čísly 26/2011 a 44/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 19/2011, 29 NSČR 20/2011, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2014, pod číslem 74).

4) Při projednání insolvenčního návrhu věřitele a rozhodnutí o tomto návrhu se dokazování skutečností potřebných k osvědčení dlužníkova úpadku řídí vyšetřovací zásadou. Přiměřené uplatnění ustanovení občanského soudního řádu o koncentraci řízení je vyloučeno. Důvodem k zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele v řízení před soudem prvního stupně je i to, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit, nebude možné osvědčit pouze listinami a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce (srov. R 14/2011).

8) Je-li předmětem neplatné nájemní smlouvy Věc, je nájemce povinen vydat majetkový prospěch, který získal užíváním věci, a pronajímatel prospěch, nabytý zaplacením nájemného (§ 457 obč. zák.), tyto povinnosti jsou povinnostmi vzájemně podmíněnými. Přitom není vyloučeno, aby právo na vyplacení peněžité náhrady za užívání Věci nevzniklo pronajímateli (proto, že nebyl oprávněn s předmětem nájmu nakládat), ale jinému subjektu (tomu, v jehož vlastnictví tyto Věci zůstaly) [viz usnesení ze dne 13. prosince 2005, sp. zn. 29 Odo 951/2003, uveřejněné pod číslem 37/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.]

K Výše uvedenému Nejvyšší soud v poměrech projednávané Věci dodává, že z hlediska dovolatelem vymezeného důvodu přípustnosti dovolání (kdy podle názoru dovolatele se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle níž insolvenční řízení nemá být považováno za náhradu sporného řízení mezi věřitelem a dlužníkem), je z obsahu spisu zjevné, že insolvenční soud neprováděl dokazování výslechem účastníků ani svědků, nýbrž listinami, nehledě na to, že z dovolatelem tvrzeného důvodu může věřitelský insolvenční návrh zamítnout (jen) insolvenční soud. Naopak, provede-li insolvenční soud za účelem zjištění, zda jsou osvědčeny (prokázány) předpoklady pro zjištění úpadku dlužníka, dokazování nad rámec popsaný v R 14/2011, není takový postup insolvenčního soudu sám o sobě důvodem pro to, aby odvolací soud takové rozhodnutí insolvenčního soudu změnil a insolvenční návrh zamítl (respektive, aby rozhodnutí insolvenčního soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení).

Na přípustnost dovolání přitom nelze usuzovat ani z hlediska výhrad dovolatele vztahujících se ke zpochybnění plurality věřitelů (viz argumentace shora); názor zastávaný dovolatelem, podle něhož by se pluralita věřitele měla posuzovat s ohledem na skutkové okolnosti, za nichž pohledávky vznikly, je ve zjevném rozporu s ustanovením § 143 odst. 2 insolvenčního zákona.

Pro řešení otázky přípustnosti dovolání je právně nevýznamný i poukaz dovolatele na závěry přijaté Nejvyšším soudem vrozsudku sp. zn. 23 Cdo 2021/2012. Vpoměrech odkazované Věci totiž uzavřel dlužník s tam označeným subjektem nájemní smlouvu (již) dne 1. června 2002, tj. v době, kdy byl (oprávněným) držitelem předmětu nájmu (naopak v projednávané Věci smluvní strany uzavřely nájemní smlouvy v době, kdy je správce konkursní podstaty úpadce P informoval o tom, že spornou nemovitost sepsal do soupisu majetku konkursní podstaty z důvodu vlastnického práva úpadce, jinými slovy dlužník v době uzavření nájemních smluv nebyl Vlastníkem sporné nemovitosti ani jejím oprávněným držitelem). Navíc z hlediska existence pohledávek věřitelů vůči dlužníku v projednávané Věci je zmíněný závěr právně nevýznamný a představa dlužníka, že by mu (jako nedobrověrnému držiteli sporné nemovitosti) náležel (peněžitý) ekvivalent věřiteli zkonzumovaného užívání sporné nemovitosti, zjevně nepřij atelná.

Konečně na přípustnost dovolání nelze usuzovat ani z pohledu námitek, jejichž prostřednictvím dovolatel polemizuje se správností a úplností skutkových zjištění a soudům nižších stupňů vytýká nesprávný postup při dokazování; potud totiž neuplatňuje (posuzováno podle obsahu vznesených námitek) výhrady vůči právnímu posouzení Věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku a insolvenčním navrhovatelům se Však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 21. září 2016

JUDr. Petr G e m m e l,v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Ingrid Rafaj ová, DiS.