KSOL 10 INS 8172/2011
NEJVYŠŠÍ SOUD CESKE REPUBLIKY KSOL 10 INS 8172/2011 29 NSCR 49/2016-B-64

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl V senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala V insolvenční věci dlužníka Miroslava Navrátila, narozeného 21. srpna 1960, bytem v Brodku u Přerova, Tovární 318, PSČ 751 03, vedené u Kraj ského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci pod sp. zn. KSOL 10 INS 8172/2011, o zrušení oddlužení, o dovolání dlužníka, zastoupeného JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1322/3, PSČ 779 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. listopadu 2015, č.j. KSOL 10 INS 8172/2011, 2 VSOL 1039/2015-B-43, takto:

Dovolání se odmítá. Odůvodněnt

Usnesením ze dne 31. srpna 2015, č. j. KSOL 10 INS 8172/2011-B-30, zrušil Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci (dále jen insolvenční soud ) schválené oddlužení dlužníka Miroslava Navrátila (bod 1. výroku), prohlásil konkurs na jeho majetek stím, že bude řešen jako nepatrný (body 11. a III. výroku), a určil, že účinky rozhodnutí nastávají zveřejněním v insolvenčním rejstříku (bod IV. výroku).

K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu.

Odvolací soud vyšel z toho, že dlužník zprvu adekvátně reagoval na nepříznivý vývoj plnění podmínek schváleného oddlužení (zákonný požadavek minimální míry uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů přestal splňovat již v únoru 2012), a to předložením darovacích smluv uzavřených se svým synem nejprve na částku ve výši 2 000 Kč měsíčně (darovací smlouva ze dne 28. března 2013) a následně na částku ve výši 5 100 Kč měsíčně (darovací smlouva ze dne 4. února 2015). Dárce řádně dlužníkovi dary poskytoval, ten je však téměř vždy spotřeboval na provoz domácnosti, protože došlo k výpadku příjmů způsobenému nemocí jeho manželky, a insolvenčnímu správci je posílal pouze tehdy, když mu to finanční situace dovolila.

Podle odvolacího soudu je primární povinností dlužníka v rámci schváleného oddlužení plněním splátkového kalendáře splácet po dobu 5 let měsíčně nezajištěným věřitelům prostřednictvím insolvenčního správce ze svých příjmů částku ve stejném rozsahu, vjakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky, přičemž dodal, že pro účely plnění splátkového kalendáře mohou být využity peněžní prostředky poskytované dlužníkovi osobami ochotnými poskytnout dlužníkovi za účelem splnění oddlužení dar nebo důchod.

Na tomto základě odvolací soud uzavřel, že dlužník tím, že prostředky z darovacích smluv až na výjimky použil pro vlastní potřebu, dlouhodobě neplnil tu nejpodstatnější povinnost, jež mu schválením oddlužení plněním splátkového kalendáře byla uložena. Proto byl podle odvolacího soudu naplněn důvod pro zrušení schváleného oddlužení dleš418 odst. 1 písm. a/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), neboť dlužník porušil povinnosti dle 5 406 odst. 3 písm. a/ a 5 398 odst. 3 insolvenčního zákona.

Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje na základě 5 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), argumentem, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. že daná otázka nebyla v praxi dovolacího soudu plně řešena , přičemž požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Konkrétně dlužník namítá, že odvolací soud se odchýlil od závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013, sen. zn. 29 NSČR 12/2013, uveřejněného pod číslem 77/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále také jen R 77/2013 ), ausnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněného pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále také jen R 86/2013 ), která jsou stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže dostupná též na webových stránkách Nejvyššího soudu.

Podle dlužníka odvolací soud neuvedl, jakou podstatnou povinnost dle 5 412 insolvenčního zákona měl dlužník porušit. Jestliže odvolací soud dovozuje porušení podstatných povinností z toho, že splátky dlužníka nebyly dostatečné, nepochybně věc nesprávně posoudil (odchýlil se od R 77/2013).

Mělo-li být oddlužení zrušeno odvolacím soudem proto, že dlužník uvedl, že část příjmů získaných z daru od syna spotřeboval, pak to podle dlužníka z rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá. Danou situaci řeší 5 412 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona, ale porušení takové povinnosti podle mínění dlužníka nebylo odvolacím soudem shledáno jako podstatné.

Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle 5 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v 5 238 o. s. ř., odmítl podleš243c odst.1a2o.s.ř.

Ve výkladu % 418 odst. 1 písm. a/ je totiž napadené usnesení v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, a to zejména s již zmiňovanými R 77/2013 a R 86/2013, jakoži s usnesením ze dne 26. února 2014, sen. zn. 29 NSČR 71/2013. V označených rozhodnutích Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož z dikce 5418 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona plyne (aniž by jazykový výklad zkoumaného ustanovení odporoval výkladu teleologickému nebo systematickému), že pro účely posouzení, zda je důvod zrušit schválené oddlužení a současně rozhodnout o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem, jelikož dlužník neplní povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, není omezujícím (rozhodným) kriteriem (vylučujícím vydání takového rozhodnutí) to, zda dlužník zavinil , že neplní povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, nýbrž to, zda dlužník takto neplní podstatné povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení. Výčet těchto povinností je obsažen v 5 412 insolvenčního zákona.

Oproti mínění dovolatele Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o tom, že odvolací soud měl za to, že dlužník porušil povinnost dle 5 412 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona,

A7 1\ LDL/R ly/AULU a to poukazovat hodnoty získané darem ve prospěch věřitelů a zasílat je k rukám insolvenčního správce (což i odpovídá tomu, že podle 5 409 insolvenčního zákona je po dobu trvání účinků schválení oddlužení osobou s dispozičním oprávněním dlužník). Podle skutkových zjištění odvolacího soudu dárce poskytoval dovolateli příjmy pravidelně, dlužník je pak měl každý měsíc zasílat insolvenčnímu správci k vyplacení věřitelům dle schváleného splátkového kalendáře.

V projednávané věci dlužník tuto povinnost neplnil a prostředky od dárce si ponechával. Námitka dlužníka, že měl odvolací soud zkoumat, zda vůbec a v jaké výši byly dary synem dlužníka plněny, není na místě, nebot, sám dlužník odvolacímu soudu sdělil, že dlužníkův syn plnění poskytoval pravidelně ve smluvené výši. Odvolací soud tak ani neměl důvod tuto skutečnost dále zkoumat.

O tom, že dlužník je povinen poukazovat své dodatečné příjmy věřitelům prostřednictvím insolvenčního správce k rozdělení mezi věřitele dle splátkového kalendáře, není žádných pochyb (k tomu srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017, sen. zn. 29 NSČR 162/2017).

Současně nelze přehlédnout, že v dovolání absentuje jakákoli argumentace směřující proti té části napadeného rozhodnutí, jíž odvolací soud potvrdil body 11. až IV. výroku usnesení insolvenčního soudu. Dlužník ve vztahu k této části dovolání ani nijak nevymezuje přípustnost dovolání. Jde tak o samostatný důvod pro odmítnutí dovolání v této části, podle % 243c odst. 1 věty první o. s. ř., nebot, dovolání vtomto rozsahu neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (% 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.

Podle % 241a odst. 2 o. s. ř. přitom platí, že obligatorní náležitostí dovolání je požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle 5 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu 5 237 o. s. ř. (či jeho části).

K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Srov. ostatně též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. 1. ÚS 3524/13, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, aze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, která jsou dostupná též na webových stránkách Ústavního soudu.

Údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k části, v níž odvolací soud potvrdil body 11. až IV. výroku usnesení insolvenčního soudu, se z dovolání (posuzováno podle jeho obsahu) nepodává.

Konečně pak v rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části výroku usnesení odvolacího soudu, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě II. výroku o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, je samostatným důvodem pro odmítnutí dovolání také (především) okolnost, že dovolací argumentace žádnou svou částí nezpochybňuje předpoklady pro vydání rozhodnutí o prohlášení konkursu.

Výrok o prohlášení konkursu na majetek dlužníka má povahu výroku závislého na výroku o zrušení oddlužení. V režimu 5 242 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. by tedy byl automaticky odklizen (zrušen), kdyby Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným a důvodným v rozsahu, v němž odvolací soud napadeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o zrušení oddlužení.

To však nic nemění na skutečnosti, že směřuje-li dovolání i proti tomuto výroku, nemůže být přípustné, jestliže neobsahuje žádné důvody, pro které by nemohl samostatně obstát výrok o prohlášení konkursu. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněné pod číslem 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i (k přípustnosti dovolání) důvody R 86/2013.

S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017 (srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníkovi se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 30. listopadu 2017

Mgr. Milan Polášek v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Pavlína Tkaná