KSLB 57 INS 12009/2011-C1-2
KSLB 57 INS 12009/2011-C1-2 57 ICm 3017/2011-46

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka Liberec rozhodl dnešního dne soudcem Mgr. Martinem Omelkou ve věci žalobce : O.K.V. Leasing, s.r.o., IČ 63487063, Žďár nad Sázavou, Strojírenská 396, PSČ 591 01, proti žalovanému: 1) KOPPA, v.o.s., IČ 25428578, se sídlem Liberec, Hvězdná 491/21, PSČ 46001, insolvenční správce dlužníka Jana anonymizovano , anonymizovano , trvale pobytem Vlastibořice 9, PSČ 463 44, zastoupenému Mgr. Kateřinou Korpasovou, advokátkou, se sídlem Liberec, PSČ 460 01, Mozartova 21, a 2) Jan Hollý, anonymizovano , trvale pobytem Vlastibořice 9, PSČ 463 44, o žalobě o určení pravosti a výše pohledávky,

takto:

I. Určuje se, že žalobce má za žalovaným 2) vykonatelnou a nezajištěnou pohledávku uplatněnou do insolvenčního řízení žalovaného 2), vedeném pod sp. zn. KSLB 57 INS 12009/2011 vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci přihláškou P2, ve výši 53.286,-Kč.

II. Žalobce má proti žalovanému 2) nárok na uhrazení náhrady nákladů řízení ve výši 2.844,-Kč, tato částka se považuje přihlášenou podle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) a uspokojí se v insolvenčním řízení ve stejném pořadí jako pohledávka, o kterou se vedl spor.

III. Žalobce nemá proti žalovanému 1) právo na náhradu nákladů řízení. ()

Odůvodnění:

Žalobou ze dne 8. 11. 2011, soudu doručenou 9. 11. 2011, se žalobce domáhá vydání rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že má za žalovaným 2) jako dlužníkem vykonatelnou pohledávku ve výši 62.436,-Kč a dále, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení.

Svou žalobu opírá o následující tvrzení. Žalovaný 2) uzavřel s žalobcem dne 17.8.2010 smlouvu o úvěru č. 917022, jejichž součástí jsou úvěrové podmínky žalobce. Dne 12.7.2011 byl vydán rozhodčí nález rozhodce Mgr. Marcela Labounka, sp. zn. R 392/2011. Žalobce přihlásil přihláškou P2 do insolvenčního řízení žalovaného č. 2 svoji pohledávku z titulu této smlouvy ve výši 62.436,00 Kč. Na přezkumném jednání dne 17. 10. 2011 žalovaní tuto pohledávku popřeli v rozsahu 42.436,00 Kč. Popřeli náklady rozhodčího řízení, smluvní pokutu i smluvní úroky z prodlení a pohledávku přezkoumali jako nevykonatelnou.

Žalovaní tato tvrzení nezpochybnili.

Žalobce dále tvrdí, že žalovaní postupovali nezákonně, když zpochybnili pravomocný a vykonatelný rozhodčí nález.

Svou obranu postavil žalovaný 1) na tvrzení, že rozhodčí doložka, tak jak byla sjednána v čl. 9 úvěrových podmínek žalobce, není platná, byť byl určen jednoznačně jediný rozhodce Mgr. Labounek. Neplatnost spatřuje v tom, že je z jiných spisů zřejmé, že tento rozhodce vykonává tuto činnost především pro tohoto žalobce. Dále pak poukazuje na znění čl. 9.4 úvěrových podmínek, dle kterých není rozhodováno dle zákona, ale dle zásad spravedlnosti. Má za to, že toto ujednání zakládá nerovnováhu v právech mezi věřitelem a žalobcem a tudíž je neplatné. Pokud jde o smluvní úrok z prodlení sjednaný v čl. 6.1 úvěrových podmínek ve výši 0,2% z dlužné částky za každý započatý den, má zato, že toto ujednání je neplatné pro rozpor se zákonem, neboť ustan. § 517 OZ je ustanovením kogentním. Pokud jde o odměnu, tu ve výši tak jak byla sjednána, považuje za nepřiměřeně vysokou, RPSN překračuje 50%.

Žalovaný 2) se k této obraně připojil.

Žalovaný 1) dodatečně uznal pohledávku žalobce ve výši 9.300,-Kč (odměna za poskytnutí úvěru určená za dobu jako dvojnásobek REPO sazby ČNB zvýšené o 7%, za dobu čerpání úvěru, dále 724,42-zákonný úrok z prodlení a 5.000,-Kč smluvní pokuta dle čl. 6.4.

Soud tak vzal za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků (§ 120 odst. 4 o. s. ř.) a vycházel z toho, že žalobce s žalovaným 2) uzavřel smlouvu o úvěru č. 917022, její součástí jsou úvěrové podmínky žalobce (viz č. l. 4 p. v. spisu). V té strany ujednaly, že věřitel poskytne dlužníkovi úvěr ve výši 20.000,-Kč, dlužník mu jej vrátí, spolu s odměnou ve výši 15.496,-Kč v 36 měsíčních splátkách po 986,-Kč, v bodě 6.1 smluvní úrok z prodlení ve výši 0,2% z dlužné částky za každý den prodlení. V bodě 6.4 pak smluvní pokutu ve výši 5.000,-Kč, pro případ, že je v prodlení déle než dva měsíce. V čl. 9 sjednaly rozhodčí doložku. Jediným rozhodcem určili Mgr. Marcela Labounka, advokáta se sídlem Meziříčská 774, Rožnov pod Radhoštěm, PSČ: 756 61, IČO 46126929. V čl. 9.2 ujednali, že tímto () ustanovením není dotčeno právo žalobce obrátit se na soud. Dle čl. 9.4 nebyl rozhodce při rozhodování vázán právními předpisy a mohl rozhodnout dle zásad spravedlnosti.

Rozhodčím nálezem R 392/2011, který nabyl právní moci dne 20. července 2011 a stal se vykonatelným 24. 7. 2011, rozhodce Mgr. Labounek žalovaného 2) zavázal uhradit 30.556,-Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 0,2% denně z této částky od 21. 3.2011 do zaplacení, smluvní pokutu ve výši 5.000,-Kč a náklady řízení ve výši 17.640,-Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto nálezu.

Žalobce přihlásil přihláškou P2 do insolvenčního řízení dlužníka-žalovaného 2) vykonatelnou nezajištěnou pohledávku ve výši 62.436,-Kč (30.566,-Kč-nedoplatek z úvěrové smlouvy, smluvní pokuta ve výši 5.000,-Kč, úrok z prodlení ve výši 0,2% denně z částky 30.566,-Kč za období 21. 3.-18. 8. 2011 a náklady rozhodčího řízení ve výši 17.640,-Kč).

Žalovaní tuto pohledávku shledali nevykonatelnou a popřeli její výši v rozsahu 42.436,00 Kč, přičemž popřeli náklady rozhodčího řízení, smluvní pokutu i smluvní úroky z prodlení.

Smlouvu ze dne 17. 8. 2011 je dlužno posoudit jako smlouvu o spotřebitelském úvěru.

Dle § 261 odst. 3, písm. d) z. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku platí, že se tímto zákonem řídí bez ohledu na povahu účastníků závazkové vztahy ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho částí (§ 476), smlouvy o nájmu podniku (§ 488b), zástavní právo k obchodnímu podílu (§ 117a), smlouvy o úvěru (§ 497), smlouvy o kontrolní činnosti (§ 591), smlouvy zasílatelské (§ 601), smlouvy o provozu dopravního prostředku (§ 638), smlouvy o tichém společenství (§ 673), smlouvy o otevření akreditivu (§ 682), smlouvy o inkasu (§ 692), smlouvy o bankovním uložení věci (§ 700), smlouvy o běžném účtu (§ 708) a smlouvy o vkladovém účtu (§ 716).

Dle ustanovení § 262 odst. 4 obchodního zákoníku však platí, že ve vztazích podle § 261 nebo podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle odstavce 1 se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení, směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku.

Pokud jde o tvrzenou vykonatelnost pohledávky P2 soud uvádí následující:

Věřitelé podávají přihlášky pohledávek u insolvenčního soudu od zahájení insolvenčního řízení až do uplynutí lhůty stanovené rozhodnutím o úpadku. K přihláškám, které jsou podány později, insolvenční soud nepřihlíží a takto uplatněné pohledávky se v () insolvenčním řízení neuspokojují. Přihlašují se i pohledávky, které již byly uplatněny u soudu, jakož i pohledávky vykonatelné včetně těch, které jsou vymáhány výkonem rozhodnutí nebo exekucí (§ 173 odst. 1 a 2 IZ).

Jde-li o pohledávku vykonatelnou, musí věřitel v přihlášce uvést i skutečnosti, o které vykonatelnost opírá (§ 174 odst. 4 IZ).

Za správnost údajů uvedených v přihlášce jeho pohledávky odpovídá věřitel (§ 176 věta prvá IZ).

K přihlášce pohledávky je nutné připojit listiny, kterých se přihláška dovolává. Vykonatelnost pohledávky se prokazuje veřejnou listinou (§ 177 IZ).

Věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání; tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle § 197 odst. 2. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření. Vyjde-li v průběhu řízení o žalobě podle odstavce 1 najevo, že popřená pohledávka je pohledávkou vykonatelnou, není to důvodem k zamítnutí žaloby, žalovaný je však v takovém případě povinen prokázat důvod popření podle § 199 (§ 198 odst. 1 a 3 IZ).

Insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu. Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci. V žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel (§ 199).

Soud v této souvislosti připomíná i to, že fakt vykonatelnosti pohledávky není v dané souvislosti podstatný, viz již citované rozhodnutí VS Praha I když odvolací soud sdílí právní názor soudu prvního stupně, že ujednání o rozhodčí doložce je v tomto případě neplatné z důvodů, které v napadeném rozsudku uvedl soud prvního stupně, je vyřešení této sporné otázky pro posouzení oprávněnosti žaloby zcela nerozhodné, protože neplatnost sjednané rozhodčí doložky nemá za následek neplatnost celé úvěrové smlouvy, a jestliže se v průběhu incidenčního sporu ukáže, že sporná pohledávka je pohledávkou nevykonatelnou, či naopak, má to důsledek pouze v procesní podobě přenesení důkazního břemene ze žalobce na žalovaného, či naopak, jak to vyplývá z § 198 odst. 3 IZ, není to však důvod pro zamítnutí žaloby, a neznamená to ani, že pohledávka neexistuje, či naopak existuje proto, že eventuálně byla věřiteli dlužníka přiznána pravomocným rozhodčím nálezem. Nerozhodnost této otázky pro posouzení oprávněnosti žaloby v tomto sporu vyplývá přitom i z toho, že sporná () pohledávka není pohledávkou, jejíž existence je spojena s rozhodčím nálezem. Soud v tomto konkursním sporu totiž neurčuje pohledávku např. z titulu nákladů řízení vzniklých věřiteli v souvislosti s rozhodčím řízením.

Pravomocný a vykonatelný rozhodčí nález vydaný proti dlužníkovi nepředstavuje překážku věci rozhodnuté pro incidenční spor o určení její existence, jak se mylně žalobce domnívá.

Insolvenční zákon umožňuje v § 199, aby insolvenční správce popřel přihlášenou vykonatelnou pohledávku, kterou je v daném případě pohledávka přiznaná rozhodčím nálezem. Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky lze uplatnit ovšem jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci. V odstavci 3 tohoto zákonného ustanovení pak je uvedeno, že v incidenčním sporu může insolvenční správce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel. Již ze znění tohoto ustanovení insolvenčního zákona vyplývá nesprávnost právního názoru žalobce, že v insolvenčním řízení nelze zvrátit stav rozhodčího řízení, jakož i to, že důvodem popření je jiné právní posouzení věci.

Popřením vykonatelné pohledávky se pak správce nedomáhá zrušení rozhodčího nálezu, popření pohledávky přiznané pravomocným rozhodčím nálezem znamená pouze tolik, že soud v incidenčním řízení zkoumá pravost, výši eventuálně pořadí přihlášené vykonatelné pohledávky, a právním důsledkem jejího popření je pouze to, že tato pohledávka eventuálně nebude v insolvenčním řízení uspokojena podle zásad insolvenčního řízení, nikoliv však to, že se tímto rozsudkem ruší příslušný rozhodčí nález. Jak už odvolací soud uvedl shora, otázka sama, zda jde u popřené pohledávky o pohledávku vykonatelnou či nevykonatelnou, má význam v incidenčním sporu pouze procesní, a má za následek přenos důkazního břemene o její existence ze žalobce na žalovaného a opačně. Žalovaný v incidenčním řízení uvádí skutečnosti, které nepředstavují jiné právní posouzení věci, žalovaný insolvenční správce uvádí pouze ty skutečnosti, pro které pohledávku popřel, tedy kromě neplatnosti rozhodčí doložky je to neplatnost ujednání o výši smluvní pokuty. Jde o námitky skutkové, jejich právní posouzení náleží výlučně soudu, a tyto námitky dlužník v rozhodčím řízení neuplatnil.

Soud rozhodčí doložku za platně sjednanou považuje, neboť sjednaná rozhodčí doložka zbavuje dlužníka práva podat žalobu nebo použít jiný opravný prostředek, dále jednoznačně určuje osobu rozhodce a odkazem na rozhodování dle zásad spravedlnosti naplňuje požadavek, na rozhodčí řízení, které není nalézáním práva, ale dotvářením vůle stran.

Soud v této souvislosti připomíná nález Ústavního soudu:

Nález sp. zn. II. ÚS 2164/10 ze dne 1. 11. 2011, kde ÚS uzavírá, že pokud spotřebitelská smlouva obsahuje ujednání o rozhodčí doložce, vyžaduje soulad s čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, aby podmínky ustanovení rozhodce garantovaly účastníkům řízení rovné zacházení (což ve vztahu spotřebitel-podnikatel znamená zvýšenou () ochranu slabší strany, tj. spotřebitele) a dále aby dohodnutá procesní pravidla garantovala spravedlivé řízení včetně možnosti přezkoumání rozhodčího nálezu jinými rozhodci v souladu s platným zákonem o rozhodčím řízení.

Tedy insolvenční správce mohl přezkoumat pohledávku doloženou pravomocný a vykonatelným rozhodčím nálezem jako nevykonatelnou a mohl popřít, a částečně i správně popřel, její výši.

Oprávněně argumentoval nezákonným ujednáním stran úroku z prodlení, neboť je třeba na tuto smlouvu aplikovat ustanovení §§ 39, 51a, 55, 56, 517 z. č. 40/1964 Sb., Občanského zákoníku a následujících.

Dle § 39 Občanského zákoníku je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Dle § 41 téhož zákona vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.

Dle § 55 občanského zákoníku platí, že smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení, ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 56 jsou neplatná a v pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější.

Dle § 56 odst. 1 cit. zák. spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

Dle § 517 odst. 1 a 2 cit. zák. dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Jestliže jej nesplní ani v dodatečné přiměřené lhůtě věřitelem mu poskytnuté, má věřitel právo od smlouvy odstoupit; jde-li o plnění dělitelné, může se odstoupení věřitele za těchto podmínek týkat i jen jednotlivých plnění. Jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.

Soud zde odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.3.2005, sp. zn. 33 Odo 1117/2003 Povaha ustanovení § 517 odst. 2 obč. zák. vylučuje, aby výše úroku z prodlení byla v občanskoprávních vztazích dohodnuta jinak, než stanoví právní předpis, který toto ustanovení provádí.

Ujednání čl. 6.1 smlouvy je tak neplatné a insolvenční správce mohl tuto skutečnost namítnout, když tak v rozhodčím řízení neučinil dlužník. ()

Žalobci tak jako úrok z prodlení náleží jen úrok zákonný, tedy ve výši REPO sazby stanovené Českou národní bankou pro poslední den kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o sedm procentních bodů.

Tedy náleží mu úrok z prodlení ve výši 7,75% ročně z částky 30.566,-Kč za období 21. 3.-18. 8. 2011, což činí 980,-Kč.

Jak již bylo uvedeno shora rozhodčí doložku, soud považuje za platně sjednanou a žalobci tak náleží i náhrada nákladů spojených s rozhodčím řízením v celkové výši 17.640,-Kč.

Soud rovněž shledává za platně sjednanou odměnu za poskytnutí úvěru. Z textu smlouvy je zřetelně patrné, kolik má dlužník celkem vrátit. Sjednaná výše odměny představuje RPSN 51,15%, což je cca trojnásobek RPSN u bankovních úvěrů (viz např. http://www.finance.cz/uvery-a-pujcky/hotovostni-pujcky/srovnani-neucelovych-uveru/), u kterých se RPSN pohybuje od 13,79 do 18,80%, ovšem pro klienty bez záznamy v rejstříku dlužníků, což žalovaný 2) není a nebyl.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto, tak, že žalobce má nárok na poměrnou část náhrady nákladů ve výši ve výši 5.000,-Kč (zaplacený SOP 5.000,-Kč), ve výši 56,88% dle poměru úspěchu. Náhrada nákladů řízení přiznaná v tomto sporu vůči dlužníku se pokládá za přihlášenou podle tohoto zákona a uspokojí se v insolvenčním řízení ve stejném pořadí jako pohledávka, o kterou se vedl spor (§ 202 odst. 1 věta druhá IZ).

Vůči žalovanému 1) žalobce nárok na náhradu nákladů řízení nemá.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku l z e podat odvolání ve lhůtě 15 dnů od jeho doručení, a to písemně, dvojmo, k Vrchnímu soudu v Praze, prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky Liberec. Nebudou-li povinnosti uložené tímto rozsudkem splněny dobrovolně, l z e podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Liberci dne 18. dubna 2012

Mgr. Martin Omelka v. r. soudce Za správnost vyhotovení: Ivana Kavanová