KSLB 54 INS 21923/2012
NEJVYŠŠÍ SOUD ýESKÉ REPUBLIKY KSLB 54 INS 21923/2012 29 NSýR 77/2013-A-82

USNESENÍ

Nejvyšší soud ýeské republiky rozhodl v senátČ složeném z p edsedy JUDr. Ji ího Zavázala a soudc JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v insolvenní vČci dlužníka AUTO M PLUS, s. r. o., se sídlem v Liberci 6, Vratislavická 1012, PSý 460 06, identifikaní íslo osoby 25021265, zastoupeného Mgr. Janem Hraško, advokátem, se sídlem v Liberci IV, Revoluní 123/17, PSý 460 01, o insolvenním návrhu vČ itele Credium, a. s., se sídlem v Praze 13, Office Park, Bucharova 2657/12, PSý 158 00, identifikaní íslo osoby 25139886, zastoupeného JUDr. Vladimírem Muziká em, advokátem, se sídlem v BrnČ, Havlíkova 127/13, PSý 602 00, za úasti Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem-poboky v Liberci, se sídlem v Liberci, Pelh imovská 541/16, PSý 460 79, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem-poboky v Liberci pod sp. zn. KSLB 54 INS 21923/2012, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. dubna 2013, . j., 2 VSPH 331/2013-A-66, takto:

Dovolání se odmítá.

Od vodnČní:

Vrchní soud v Praze v záhlaví oznaeným usnesením k odvolání dlužníka AUTO M PLUS, s. r. o. (mimo jiné) potvrdil v bodČ I. výroku usnesení ze dne 8. února 2013, . j.-A-50, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem-poboka v Liberci (dále jen insolvenní soud ) zjistil úpadek dlužníka. Dovolání dlužníka proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu, jež m že být p ípustné jen podle ustanovení § 237 zákona . 99/1963 Sb., obanského soudního ádu (dále též jen o. s. . ), a pro nČž neplatí žádné z omezení p ípustnosti vypotených v § 238 o. s. ., odmítl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. . Uinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínČní) nep edkládá k ešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala p ípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. . Dovolací argumentace, jejímž prost ednictvím dovolatel zpochyb uje závČr odvolacího soudu, že dlužník (v dohodČ o uznání závazku a jeho splácení ze dne 7. prosince 2009) uznal ve smyslu ustanovení § 323 zákona . 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ), uritý závazek jasnČ a srozumitelnČ urený právním d vodem, výší i splatností , je pouhou polemikou s výkladem obsahu navrhovatelem p edložené listiny (dohody o uznání) uinČným odvolacím soudem.

Nejvyšší soud má p itom výklad odvolacího soudu za souladný jak s výkladovými pravidly urenými ustanovením § 35 odst. 2 zákona . 40/1964 Sb., obanského zákoníku, a § 266 obch. zák., jakož i zásadami pro výklad právních úkon formulovanými nap . v d vodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. b ezna 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uve ejnČného pod íslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, i v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uve ejnČném pod íslem 84/2005 Sbírky nález a usnesení Ústavního soudu, tak s judikaturou dovolacího soudu (k tomu srov. nap . d vody rozsudku ze dne 24. b ezna 2004, sp. zn. 29 Odo 1126/2003, rozsudku ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1489/2006, nebo usnesení ze dne 17. února 2014, sp. zn. 32 Cdo 1395/2013). RovnČž námitka, podle níž insolvenní soud rozhodl o úpadku dlužníka na základČ vadného insolvenního návrhu, nebo insolvenní navrhovatel v nČm nevylíil rozhodující skutenosti, které by osvČdovaly úpadek dlužníka, p ípustnost dovolání nezakládá. Jak Nejvyšší soud vysvČtlil již v usnesení ze dne 1. b ezna 2012, sen. zn. 29 NSýR 38/2010, uve ejnČném pod íslem 83/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pro výsledek ízení o odvolání dlužníka proti rozhodnutí o úpadku dlužníka není významné, že insolvenní soud osvČdil úpadek dlužníka, akoliv vČ itelský insolvenní návrh mČl (p ípadnČ) vady, pro které mohl být odmítnut dle § 128 odst. 1 insolvenního zákona. Vadný insolvenní návrh totiž není onou p ekážkou stanovenou v tomto zákonČ (rozumČj v insolvenním zákonČ), jež bránila vydání rozhodnutí o úpadku (srov. § 141 odst. 1 insolvenního zákona). K argumentaci dovolatele, podle níž je schopen uhradit všechny soudu osvČdené pohledávky , nebo disponuje majetkem, který je okamžitČ zpenČžitelný a má navíc také pohledávky za zákazníky a odbČrateli ve splatnosti, i krátce po splatnosti okamžitČ dobytné , Nejvyšší soud uvádí, že již v usnesení ze dne 2. prosince 2010, sen. zn. 29 NSýR 10/2009, uve ejnČném pod íslem 80/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek formuloval a od vodnil závČr, podle nČhož není-li dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky, k úhradČ svých závazk , nep ihlíží se p i úvaze o tom, zda dlužník je ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 a 2 insolvenního zákona v úpadku ve formČ platební neschopnosti, ani k výši tČchto pohledávek. V usneseních ze dne 27. íjna 2011, sen. zn. 29 NSýR 36/2009, a ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSýR 23/2011, pak doplnil, že zmínČná teze má zcela zjevnČ obecnou platnost i ve vazbČ na jiný majetek dlužníka, jenž by mČl i mohl být použit k uhrazení pohledávek dlužníkových vČ itel . V soudní praxi (srov. nap . usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ervna 2012, sen. zn. 29 NSýR 42/2011, uve ejnČné v asopise Soudní judikatura íslo 8, roníku 2013, pod íslem 114) rovnČž není pochyb o tom, že založil-li dlužník procesní obranu proti vČ itelskému insolvennímu návrhu na tvrzení, že pohledávka insolvenního navrhovatele následnČ zanikla tím, že dlužník proti ní uplatnil k zapotení vlastní pohledávku v i insolvennímu navrhovateli, pak k tomu, aby insolvenní soud mohl insolvennímu navrhovateli up ít aktivní legitimaci k podání insolvenního návrhu (a jen z tohoto d vodu takový návrh zamítnout), je nezbytné prokázat opodstatnČnost dlužníkovy obrany (mít zánik pohledávky zapotením za doložený). O tom, že tak dlužník v pomČrech dané vČci neuinil, Nejvyšší soud (ve shodČ se soudy nižších stup ) žádné pochybnosti nemá. OstatnČ i kdyby dlužníkem tvrzená vzájemná pohledávka v právu vskutku existovala (vznikla), zjevnČ by-jak se podává z obsahu spisu-nemohla dosahovat výše pohledávky insolvenního navrhovatele (k tomu, že p i urení výše škody vzniklé tím, že nedošlo ke sjednanému prodeji nemovité 29 NSýR 77/2013 vČci, nelze vycházet, jak nesprávnČ konstruuje dovolatel, z ceny nemovitosti vedené v úetnictví dlužníka , nýbrž z hodnoty nemovitosti, srov. nap . rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2007, sp. zn. 25 Cdo 1415/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. kvČtna 2010, sp. zn. 25 Cdo 902/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. ervna 2014, sp. zn. 25 Cdo 2819/2013). Z hlediska p ípustnosti dovolání jsou konenČ právnČ bezcenné rovnČž výhrady dovolatele, podle nichž odvolací soud projednal odvolání dlužníka proti usnesení insolvenního soudu, aniž by jakkoliv ešil (d íve podané) odvolání proti usnesení ze dne 10. ledna 2013, . j.-A-19, kterým insolvenní soud na ídil p edbČžné opat ení, jímž dlužníku uložil, aby s majetkem, který m že náležet do majetkové podstaty dlužníka, nakládal do vydání rozhodnutí o úpadku pouze se souhlasem p edbČžného insolvenního správce. Vytýkaný postup odvolacího soudu totiž zjevnČ nem že mít na závČr, že dlužník je v úpadku ve formČ platební neschopnosti, žádný vliv. Toto usnesení se považuje za doruené okamžikem zve ejnČní v insolvenním rejst íku; dlužníku, insolvennímu správci, vČ itelskému výboru (zástupci vČ itel ) a státnímu zastupitelství, které (p ípadnČ) vstoupilo do insolvenního ízení, se však doruuje i zvláštním zp sobem. Proti tomuto rozhodnutí není p ípustný opravný prost edek.

V BrnČ dne 21. prosince 2015

JUDr. Ji í Z a v á z a l , v. r. p edseda senátu

Za správnost vyhotovení: Marie Pezlarová