KSHK 42 INS 2002/2008
NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY KSHK 42 INS 2002/2008 29 NSČR 1/2009-B-40

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Jiřího Zavázala v insolvenční věci dlužníka Zdeňka Hodka, narozeného 22. prosince 1972, bytem v Hradci Králové, Sekaninova 527, PSČ 500 11, zastoupeného Mgr. Milošem Znojemským, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 29, PSČ 500 03, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 42 INS 2002/2008, o způsobu řešení dlužníkova úpadku, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. října 2008, č. j. KSHK 42 INS 2002/2008, 1 VSPH 169/2008-A-24, takto:

I. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. října 2008, č. j., 1 VSPH 169/2008-A-24, se odmítá v rozsahu, v němž odvolací soud tímto usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o prohlášení konkursu na majetek dlužníka.

II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.

O d ů v o d n ě n í:

Usnesením ze dne 12. srpna 2008, č. j.-A-21, rozhodl Krajský soud v Hradci Králové (dále též jen insolvenční soud ) o insolvenčním návrhu věřitele NEWCOLLECTORS, a. s., tak, že zjistil úpadek dlužníka Zdeňka Hodka (bod I. výroku), zamítl dlužníkův návrh na povolení oddlužení (bod II. výroku), prohlásil konkurs na majetek dlužníka (bod III. výroku), insolvenční správkyní ustanovil Ing. Marcelu Jakoubkovou (bod IV. výroku) a určil, že konkurs bude projednáván jako nepatrný (bod VI. výroku). Insolvenční soud při posuzování předpokladů, za nichž lze dlužníku povolit oddlužení, uzavřel, že: 1/ Pohledávky na výživném vůči dlužníku jsou ve smyslu § 169 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) pohledávkami postavenými na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, které musí být (podle § 169 odst. 2 insolvenčního zákona) uspokojeny v plné výši před ostatními pohledávkami. 2/ Z čisté měsíční mzdy by dlužník nebyl schopen při oddlužení formou splátkového kalendáře uspokojit nepřednostní věřitele s nezajištěnými pohledávkami v rozsahu 30 % jejich pohledávek (dluhy na výživném by přednostně splácel 40 měsíců a je zde i přednostní pohledávka insolvenčního správce z titulu odměny a hotových výdajů). 3/ Dlužníkovým bytem je zajištěn dlužníkův neplacený hypoteční úvěr, přičemž zajištění věřitelé mají podle § 398 odst. 3 poslední věty insolvenčního zákona i při oddlužení právo na přednostní uspokojení jejich pohledávky ze zajištění. Vzhledem k výši zajištěné pohledávky a dlužníkem uváděné hodnotě bytu tak nelze předpokládat, že by po uspokojení zajištěného věřitele zůstala podstatná částka použitelná k uspokojení ostatních věřitelů. Návrh na povolení oddlužení proto insolvenční soud zamítl podle § 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona, dodávaje, že prohlášení konkursu je odůvodněno tím, že jiná forma řešení úpadku nepřichází v úvahu. K odvolání dlužníka (směřujícímu proti bodům II., III. a VI. výroku usnesení insolvenčního soudu) Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením ze dne 7. října 2008 potvrdil usnesení insolvenčního soudu. Odvolací soud-odkazuje na § 395 odst. 1 písm. b/ a § 398 insolvenčního zákona-vyšel zejména z toho, že: 1/ V insolvenčním řízení zahájeném k návrhu jeho věřitele podal dlužník 14. července 2008 návrh na povolení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty (č. l. A-15). 2/ V seznamu majetku a závazků z 1. července 2008 (č. l. A-15) a v návrhu na povolení oddlužení dlužník uvedl, že jeho očekávaný příjem v následujících 5 letech činí cca 18.000,-až 20.000,-Kč (měsíčně), že nemá žádné pohledávky a že kromě věcí nepatrné hodnoty (jízdního kola zn. Favorit a rádia zn. Sony z roku 1998) vlastní pouze byt o velikosti 2 +1 v Hradci Králové (v rozhodnutí blíže označený), který na základě nájemní smlouvy užívá jeho bývalá manželka se dvěma nezletilými dětmi. Znalec ocenil byt v roce 2005 částkou 1.600.000,-Kč, nevzal však v úvahu nájemní vztah, který dlužník nemůže jednostranně vypovědět, takže reálná aktuální hodnota bytu podle dlužníka činí 1.400.000,-Kč. 3/ V seznamu majetku a závazků dlužník označil celkem 19 svých věřitelů s pohledávkami (zčásti vykonatelnými) v celkové výši 3.455.703.30 Kč. Z toho pohledávka insolvenčního navrhovatele (zajištěná zástavním právem k uvedenému bytu) činí 1.123.870,90 Kč a pohledávky na dlužném výživném pro dlužníkovy nezletilé syny 442.400,-Kč (běžné výživné pro dlužníkovy nezletilé syny je dále stanoveno v částkách 2.500,-Kč měsíčně a 1.250,-Kč měsíčně). 4/ K návrhu na povolení oddlužení nebyl připojen souhlas některého z nezajištěných věřitelů s nižší (než 30 %) mírou uspokojení pohledávky. Na tomto základě odvolací soud shledal závěry usnesení insolvenčního soudu správnými po skutkové i právní stránce. Žádného pochybení se insolvenční soud nedopustil v úsudku, že má-li zajištěný věřitel při obou formách oddlužení právo na uspokojení své pohledávky ze zpeněžení majetku sloužícího k jejímu zajištění, pak při rozhodování o návrhu na povolení oddlužení má existence zajištěné pohledávky význam toliko při zkoumání předpokladů pro oddlužení provedeného zpeněžením majetkové podstaty. Sestává-li dlužníkův majetek fakticky jen ze zastaveného bytu, který dlužník ocenil částkou 1.400.000,-Kč, pak po jeho zpeněžení a po uspokojení zajištěné pohledávky by zbyla jen částka cca 300.000,-Kč, jež nepostačuje ani k úhradě dlužného výživného. 29 NSČR 1/2009

Při oddlužení plněním splátkového kalendáře by z částky 20.000,-Kč měsíčně (čistá mzda) činila dlužníkova postižitelná měsíční částka (splátka) 13.715,-Kč. Z té by byl dlužník povinen přednostně hradit nároky insolvenčního správce vznikající za každý započatý kalendářní měsíc, a to jeho odměnu ve výši 750,-Kč a jeho hotové výdaje ve výši 150,-Kč, a dále zákonné výživné dosahující měsíčně celkové výše 3.750,-Kč. Zbytek splátky ve výši 9.065,-Kč by dlužníku umožnil nabídnout nezajištěným věřitelům během pětiletého splátkového kalendáře (tj. za 60 měsíců) plnění v celkové výši 543.900,-Kč, z nějž by ovšem nejprve musel uhradit v plné výši dluh na výživném ve výši 442.400,-Kč. Protože pozůstávající částka ve výši 101.500,-Kč zjevně nepostačuje k minimální třicetiprocentní úhradě pohledávek nezajištěných věřitelů, které dosahují celkové výše 1.889.443,-Kč, a žádný z těchto věřitelů k nižšímu plnění souhlas nedal, nepochybil insolvenční soud v závěru, že ani oddlužení provedené plněním splátkového kalendáře není v dlužníkově případě přípustné. Odvolací soud dodal, že skutkové okolnosti, z nichž vycházejí závěry o nepřípustnosti oddlužení dle § 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona, nedoznaly rozhodných změn ani po rozhodnutí soudu prvního stupně. Ze spisu totiž plyne, že: 1/ Insolvenční správkyně nezjistila jiný dlužníkův majetek, než jaký uvedl v návrhu na povolení oddlužení. Tento majetek též stejně ocenila (srov. soupis majetkové podstaty ze dne 9. září 2008). 2/ Ve třicetidenní lhůtě stanovené v usnesení napadeném odvoláním přihlásilo do insolvenčního řízení 16 věřitelů své pohledávky vůči dlužníku v celkové výši 3.819.060,25 Kč (které byly zčásti již přezkoumány a zjištěny). Z toho pohledávky tří věřitelů zajištěné zástavním právem zřízeným k dlužníkově bytu dosahují celkové výše 1.673.524,40 Kč, dlužné výživné činí 434.122,-Kč a ostatní nezajištěné pohledávky činí celkem 1.711.413,85 Kč. Podle odvolacího soudu je tedy zřejmé, že ani s ohledem na uvedené změny rozsahu výše pohledávek, jež by musely být pojaty do oddlužení, nelze mít podmínku povolení oddlužení spočívající v předpokladu minimálního třicetiprocentního uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů za splněnou. Pro případ splátkového kalendáře by po uspokojení dluhu na výživném mohl dlužník v jeho rámci poskytnout přihlášeným nezajištěným věřitelům jen plnění ve výši 109.778,-Kč, jež nedosahuje částky ve výši 513.424,-Kč, která odpovídá minimálnímu třicetiprocentnímu uspokojení jejich pohledávek. Pro případ oddlužení provedeného zpeněžením majetkové podstaty lze v důsledku zvýšení zajištěných pohledávek očekávat, že výtěžek ze zpeněžení zastaveného bytu bude jejich uspokojením zcela spotřebován. K odvolacímu tvrzení, že zpeněžením bytu by bylo možno získat částku ve výši cca 2 milióny Kč, odvolací soud uvedl, že tuto změnu svého náhledu na cenu bytu dlužník nijak nepodložil (v seznamu majetku a závazků zmiňoval jeho dřívější znalecké ocenění částkou 1.600.000,-Kč, jež sám korigoval na částku 1.400.000,-Kč). Dodal ovšem, že s ohledem na výši přihlášených zajištěných pohledávek a pohledávek s právem přednostního uspokojení by ani předpoklad zpeněžení bytu za 2 milióny Kč nemohl zvrátit závěr o nepřípustnosti oddlužení. Se zamítnutím návrhu na povolení oddlužení je pak (dle § 396 insolvenčního zákona) vždy spojeno rozhodnutí o řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník v rozsahu, ve kterém jím byly potvrzeny body II. a III. výroku usnesení soudu prvního stupně, dovolání a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Zásadní právní význam přisuzuje dovolatel řešení otázky, zda lze návrh na povolení oddlužení zamítnout, není-li v době rozhodování jisto, zda bude oddlužením dosaženo zákonem předepsané minimální výše uspokojení věřitelů, ale nebude to vyloučeno. Odvolacímu soudu vytýká, že částka 1.400.000,-Kč, ze které při úvahách o dosažitelném výtěžku zpeněžení majetkové podstaty (zpeněžením dlužníkova bytu) vyšel, je s ohledem na tržní ceny bytů značně podhodnocena a jde o úvahu předčasnou a hypotetickou. Podotýká, že již v případě zpeněžení bytu za částku kolem 1.650.000,-Kč by byly splněny předpoklady pro povolení oddlužení. Dovolatel akcentuje závažnost následků, jež by pro něj (na rozdíl od oddlužení) mělo řešení jeho úpadku konkursem a usuzuje, že není-li v době rozhodování soudu jisté, zda budou naplněny podmínky pro oddlužení, ale zároveň to není vyloučeno, musí soud oddlužení povolit. Dovolatel-ač zastoupen advokátem-uplatněnou dovolací argumentaci výslovně nepřipíná k žádnému z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v § 241a odst. 2 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), z obsahového hlediska však je jeho dovolání kritikou správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, jíž je vyhrazen dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání jsou pro rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení přiměřeně aplikovatelná dle § 7 odst. 1 insolvenčního zákona. S přihlédnutím k době vydání dovoláním napadeného usnesení se rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném do 30. června 2009) podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Proti výroku usnesení, jímž odvolací soud v této věci potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí návrhu na povolení oddlužení dlužníka, stejně jako proti výroku usnesení, jímž odvolací soud v této věci potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, může být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ a odst. 2 o. s. ř., ve spojení s § 237 odst. 1 písm. b/ a odst. 3 o. s. ř. V obou případech jde o usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto v insolvenčním řízení ve věci samé (k výkladu tohoto pojmu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011, sen. zn. 29 NSČR 30/2010, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti výroku usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, je Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř., jelikož dovolatel mu ve vztahu k tomuto výroku nepředkládá k zodpovězení žádnou otázku zásadního právního významu. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti výroku usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí návrhu na povolení oddlužení dlužníka, shledává Nejvyšší soud dovolání přípustným pro zodpovězení otázek položených dovolatelem, v dovolacím řízení v daném kontextu (ve vazbě na ocenění zpeněžitelného majetku dlužníka) dosud neřešených. Nejvyšší soud poznamenává, že úspěch této části dovolatelova dovolání by měl s přihlédnutím k ustanovení § 242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř. 29 NSČR 1/2009 za následek i zrušení napadeného usnesení v rozsahu, ve kterém odvolací soud tímto usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o prohlášení konkursu na majetek dlužníka (jakkoli proti němu není dovolání přípustné). Vzhledem k době vydání napadeného usnesení byl pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný výklad insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2008 (tedy naposledy ve znění zákona č. 362/2007 Sb.). Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 391 insolvenčního zákona návrh na povolení oddlužení musí vedle obecných náležitostí podání obsahovat a/ označení dlužníka a osob oprávněných za něho jednat, b/ údaje o očekávaných příjmech dlužníka v následujících 5 letech, c/ údaje o příjmech dlužníka za poslední 3 roky (odstavec 1). Návrh na povolení oddlužení lze podat pouze na formuláři; náležitosti formuláře stanoví prováděcí právní předpis. Podobu formuláře zveřejní ministerstvo způsobem umožňujícím dálkový přístup; tato služba nesmí být zpoplatněna (odstavec 2). Ustanovení § 392 insolvenčního zákona dále určuje, že k návrhu na povolení oddlužení musí dlužník připojit a/ seznam majetku a seznam závazků, popřípadě prohlášení o změnách, ke kterým v mezidobí došlo, v porovnání se seznamy, které v insolvenčním řízení již dříve předložil, b/ listiny dokládající údaje o příjmech dlužníka za poslední 3 roky, c/ písemný souhlas nezajištěného věřitele, který se na tom s dlužníkem dohodl, s tím, že hodnota plnění, které při oddlužení obdrží, bude nižší než 30 % jeho pohledávky (odstavec 1). V seznamu majetku dlužník kromě náležitostí uvedených v § 104 odst. 2 u každé položky tohoto seznamu uvede údaj o době pořízení majetku, o jeho pořizovací ceně a odhad obvyklé ceny majetku ke dni pořízení seznamu. Nejde-li o nemovitosti nebo o majetek, který slouží k zajištění, ocenění znalcem se nevyžaduje. V písemném souhlasu věřitele podle odstavce 1 písm. c/ musí být uvedeno, jaká bude nejnižší hodnota plnění, na kterém se s dlužníkem dohodl; podpis věřitele musí být úředně ověřen (odstavec 2). Dle ustanovení § 395 odst. 1 insolvenčního zákona insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a/ že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo b/ že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí. Podle ustanovení § 396 odst. 1 insolvenčního zákona jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem. Nejvyšší soud se podstatou institutu oddlužení v českém úpadkovém právu ve vazbě na strukturu rozhodování insolvenčního soudu o oddlužení (usnesení o tom, zda oddlužení povolí a o tom, zda je schválí) zevrubně zabýval již v usnesení ze dne 29. září 2010, sen. zn. 29 NSČR 6/2008. Toto usnesení, na něž v podrobnostech odkazuje a které bylo na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. ledna 2011 schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu. V označeném usnesení Nejvyšší soud vysvětlil, že insolvenčnímu soudu se pro účely rozhodování o přípustnosti oddlužení (o tom, zda oddlužení povolí nebo zda návrh na povolení oddlužení zamítne) nenabízí jiná cesta, než čerpat údaje o skutečnostech ve smyslu § 395 insolvenčního zákona z tvrzení dlužníka zahrnutých v návrhu na povolení oddlužení (jehož obsahové náležitosti předepisuje § 391 odst. 1 insolvenčního zákona) sepsaném na předepsaném formuláři a v povinných přílohách návrhu na povolení oddlužení, především v seznamu majetku a seznamu závazků dlužníka (srov. § 392 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona), přičemž při podání návrhu na povolení oddlužení musí tyto seznamy vedle náležitostí předepsaných ustanovením § 104 odst. 2 insolvenčního zákona obsahovat i náležitosti popsané v § 392 odst. 2 insolvenčního zákona. Odtud pak uzavřel, že nabízí-li dlužník svým nezajištěným věřitelům (kteří nesouhlasili s nižším plněním) podle tvrzení zahrnutých v návrhu na povolení oddlužení sepsaném na předepsaném formuláři a v povinných přílohách návrhu na povolení oddlužení, méně než 30 % jejich pohledávek, pak je to ve smyslu § 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona důvodem pro zamítnutí ( nepřipuštění ) návrhu na povolení oddlužení. Důvodný předpoklad insolvenčního soudu podle posledně označeného ustanovení totiž vychází z údajů tvrzených a doložených samotným dlužníkem. Není-li dlužník schopen ani tvrdit skutečnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že nezajištěné věřitele, kteří nesouhlasili s nižším plněním, uspokojí alespoň v rozsahu 30 % jejich pohledávek, je důvod návrh na povolení oddlužení zamítnout. Skutkový stav této věci se od věci rozebrané v citovaném usnesení Nejvyššího soudu liší pouze v tom, že v této věci je spor veden o hodnotu věci (bytu), která může sloužit v obou možných formách oddlužení jako částečný (vzhledem k tomu, že primárně je určena /z titulu zástavního práva, jež na ní vázne/ k uspokojení zajištěného věřitele) zdroj uspokojení dlužníkových nezajištěných věřitelů, kdežto v citované věci se příslušné úvahy soustředily především na otázku odhadu očekávaných budoucích příjmů dlužníka pro účely schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře. I pro posuzovaný případ však obecně platí, že nevede-li žádný z odhadů obvyklé ceny věci byť v rovině pouhého dlužníkova tvrzení a ve spojení s výší dlužníkových očekávaných příjmů v následujících 5 letech, k závěru, že nezajištěným věřitelům, kteří nesouhlasili s nižším plněním, se nabízí hodnota plnění, odpovídající alespoň 30 % jejich pohledávek, pak ve smyslu § 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona lze důvodně předpokládat, že dlužník nezajištěným věřitelům odpovídající plnění nenabízí. Pouhá obecná nejistota o tom, zda příslušný majetek (věc) bude za odhadovanou obvyklou cenu zpeněžen (zda obvyklá cena věci nemůže být při prodeji i vyšší), není důvodem, pro který by měl insolvenční soud nabízené oddlužení povolit. V této věci žádný z odhadů obvyklé ceny bytu uplatněných v předchozích fázích insolvenčního řízení (1.600.000,-Kč, potažmo 1.400.000,-Kč v řízení před insolvenčním soudem podle seznamu majetku a závazků dlužníka a 2 milióny Kč v řízení před odvolacím soudem) nevedl (byť v rovině pouhého tvrzení a při zohlednění očekávaných příjmů dlužníka v následujících 5 letech) k závěru, že nezajištěným věřitelům, kteří nesouhlasili s nižším plněním, se nabízí hodnota plnění, odpovídající alespoň 30 % jejich pohledávek, Dovolatel sice v dovolání namítá, že již při zpeněžení bytu za částku kolem 1.650.000,-Kč by byly splněny předpoklady pro povolení oddlužení, nebrojí však proti skutkovým závěrům odvolacího soudu, z nichž se podává, že s přihlédnutím k výši zajištěných pohledávek (1.673.524,20 Kč) a k pohledávkám na dlužném výživném, jež jsou pohledávkami postavenými na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou (434.122,-Kč), by i při odhadované ceně bytu 2 milióny Kč nezajištění věřitelé (s pohledávkami v celkové výši 1.711.413,85 Kč): 29 NSČR 1/2009

1/ při schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty neobdrželi na uspokojení svých pohledávek ničeho, 2/ při schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře i po použití částky 2 milióny Kč (coby čistého výtěžku zpeněžení v ideálním případě) na uspokojení pohledávek zajištěných věřitelů a pohledávek na dlužném výživném stále ještě zůstal (přednostně uspokojitelný) dluh na výživném ve výši 107.646,40 Kč. S přihlédnutím k povinnosti platit z očekávaných příjmů přednostně rovněž běžné výživné (3.750,-Kč měsíčně) a odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce (900,-Kč měsíčně) by dlužník byl i v této (pro něj nejpříznivější tvrzené variantě) schopen nabídnout nezajištěným věřitelům v průběhu následujících pěti let pouze částku 436.253,60 Kč, jež opět nedosahuje částky ve výši 513.424,-Kč, která odpovídá minimální výši uspokojení jejich pohledávek. Dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. tedy dán není. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se rovněž nepodávají. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání ve zbývajícím rozsahu zamítl jako neopodstatněné. (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.). Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 23. února 2011

JUDr. Zdeněk K r č m á ř , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Petra Prachařová