KSHK 42 INS 11075/2015
NEJVYŠŠÍ SOUD CESKÉ REPUBLIKY KSHK 42 INS 11075/2015 29 NSČR 165/2016-A-65

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl V senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců J UDr. Zdeňka Krčmáře a J UDr. Petra Gemmela V insolvenční Věci dlužníka Tomovy parky s. r. o., se sídlem V Karlovicích, Radvánovice 11, PSČ 511 01, identifikační číslo osoby 47470712, zastoupeného JUDr. Danielem Volákem, advokátem, se sídlem V Litvínově, Jiráskova 413, PSČ 436 01, vedené u Kraj ského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 42 INS 1107 5/2015, o insolvenčním návrhu věřitele Tomovy parky -servis s. r. o., se sídlem v Turnově, Jeronýmova 557, PSČ 511 01, identifikační číslo osoby 22798391, zastoupeného Mgr. Miroslavem Kohoutem, advokátem, se sídlem v Liberci, 1. máje 97/25, PSČ 460 07, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. ledna 2016, č. j. KSHK 42 INS 11075/2015, 4 VSPH 2344/2015-A-41, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodněnt

Usnesením ze dne 10. listopadu 2015, č. j.-A-27, Krajský soud v Hradci Králové (dále jen insolvenční soud ) zamítl insolvenční návrh, jímž se věřitel -insolvenční navrhovatel (Tomovy parky-servis s. r. o.) domáhal zjištění úpadku dlužníka (Tomovy parky s. r. o.) [bod I. výroku], uložil insolvenčnímu navrhovateli zaplatit soudní poplatek (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku).

Insolvenční soud zamítl insolvenční návrh pro nedoložení aktivní legitimace navrhovatele z důvodu, že na základě předběžného posouzení skutkových tvrzení, navrhovatelem předložených listinných důkazů a na základě obrany dlužníka a jím navržených důkazů měl za to, že by bylo nezbytné provádět dokazování, jež náleží nalézacímu řízení . Ktomu vyjmenoval, co by muselo být dokazováno k doložení aktivní legitimace navrhovatele a k obraně dlužníka. Své závěry opřel o usnesení Vrchního soudu vPraze ze dne 16. ledna 2009, sp. zn. KSUL 43 INS 3064/2008, 1 VSPH 256/2008, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněné pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 14/2011 ), které je-stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže-dostupné ina webových stránkách Nejvyššího soudu. Současně s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2009, sen. zn. 29 NSČR 7/2008, uveřejněné pod číslem 91/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, také poznamenal, že skutková tvrzení o důvodu vzniku pohledávek navrhovatele v insolvenčním návrhu jsou na hraně projednatelnosti, když povinnost vylíčit rozhodné skutečnosti není splněna odkázáním na listinný důkaz, připojený k insolvenčnímu návrhu jako příloha.

K odvolání navrhovatele Vrchní soud v Praze rozhodnutí insolvenčního soudu v záhlaví označeným usnesením zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Odvolací soud s odkazem na R 14/2011 měl postup insolvenčního soudu za správný potud, že se zabýval primárně aktivní legitimací insolvenčního navrhovatele. Současně ale zdůraznil, že ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), usnesení vydaná soudem v insolvenčním řízení musí odpovídat požadavkům vymezeným v příslušných ustanoveních (§ 167 odst. 2 a § 157 odst. 2) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále také jen o. s. ř. ). Proto podle odvolacího soudu musí v odůvodnění usnesení o zamítnutí insolvenčního návrhu insolvenční soud kromě jiného uvést, co bylo obsahem insolvenčního návrhu a jaké stanovisko k němu dlužník zaujal, které skutečnosti podstatné pro rozhodnutí ve Věci má prokázány, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, či které důkazy neprovedl a z jakého důvodu, jaký učinil závěr o skutkovém stavu Věci a jak ji posoudil po právní stránce. Přitom dbá o to, aby odůvodnění rozhodnutí bylo přesvědčivé.

Odvolací soud dospěl kzávěru, že insolvenční soud těmto požadavkům nedostál, když vycházel z neúplně zjištěného skutkového stavu a v odůvodnění napadeného usnesení se nevypořádal se všemi skutečnostmi tvrzenými (insolvenčním) navrhovatelem. Insolvenční soud své zamítavé rozhodnutí totiž postavil na obecném konstatování, jaké dokazování je nutné provést, aniž by jakkoli objasnil, proč by tyto skutečnosti neměly být seznatelné z (byť obsáhlého) listinného důkazního materiálu předloženého účastníky. Dále konstatoval, že insolvenční soud dokazování dokumenty založenými ve spise vůbec neprováděl a nečinil z nich žádná skutková zjištění ohledně existence pohledávek navrhovatele za dlužníkem, nevysvětlil, z jakého důvodu má za podstatné řešení otázky, jak (insolvenční) navrhovatel zaúčtovával dílčí platby dlužníka, a rovněž nevyjasnil, proč považuje za relevantní Výslechy svědků navržené dlužníkem. Nakonec s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2012, sen. zn. 29 NSČR 42/2011, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2013, pod číslem 114, uvedl, že ktomu, aby mohl insolvenční soud odepřít navrhovateli aktivní legitimaci, je nezbytné, aby dlužník svou obranu v podobě tvrzeného zániku pohledávek zápočty prokázal. Závěr o nejistotě takového prokázání naopak podle odvolacího soudu potvrzuje neúspěšnost obrany dlužníka.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

Dovolatel má zejména za to, že se odvolací soud odchýlil od právních závěrů R 14/2011. Míní, že insolvenční soud postupoval správně, když insolvenční návrh zamítl, protože je zřejmé, že i po provedení všech listinných důkazů bude třeba provádět další dokazování, kterým by bylo nahrazováno řízení nalézací a překročilo by meze dokazování v insolvenčním řízení. K tomu poznamenává, že insolvenční soud vyčerpávajícím způsobem vyjmenoval okolnosti, které ho vedly k jeho závěrům. Dovolatel se domnívá, že insolvenční soud řádně učinil závěr o nutnosti případného dokazování a dále je toho názoru, že by soud prvního stupně postupoval v rozporu se zásadou hospodárnosti a efektivnosti řízení, kdyby nejprve v nařízeném jednání/jednáních provedl veškeré listinné důkazy a až po jejich provedení by na jejich základě učinil skutková zjištění. Soud prvního stupně je nepochybně

A7 lŇ DL luDIAULU schopen na základě dosavadního spisu vyhodnotit k jakým skutkovým závěru jednotlivé důkazy směřují, byt ještě nebyly v rámci soudního jednání provedeny.

Na podporu své argumentace dovolatel poukazuje i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2015, sen. zn. 29 NSCR 18/2015, s tím, že i vtomto řízení je zřejmé, že i po provedení všech listinných důkazů bude třeba provádět další dokazování.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolatel především namítá, že se odvolací soud odchýlil od závěrů formulovaných Nejvyšším soudem v R 14/2011, když dle jeho názoru pochybil v posouzení postupu insolvenčního soudu ve vztahu k dokazování aktivní legitimace insolvenčního navrhovatele. Potud ovšem zcela pomíjí, že odvolací soud naopak v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (jež vychází především z R 14/2011) zdůraznil, že insolvenční soud správně vyšel z toho, že základním předpokladem úspěchu insolvenčního návrhu podaného jinou osobou než dlužníkem je doložení legitimace této osoby, tedy toho, že je věřitelem dlužníka (má vůči němu splatnou pohledávku). Odvolací soud současně ani nezpochybnil úvahy insolvenčního soudu ohledně rozsahu dokazování v insolvenčním řízení.

Odvolací soud korigoval úvahu insolvenčního soudu potud, že uzavřel, že k doložení existence pohledávky insolvenčního navrhovatele je za potřebí rozsáhlého dokazování, aniž jakkoli objasnil, proč by (v odůvodnění insolvenčního soudu vypočtené skutečnosti) neměly (nemohly) být seznatelné z listinného důkazního materiálu předloženého účastníky. Insolvenčnímu soudu vytkl, že vůbec neprováděl dokazování objednávkami, smlouvami o dílo a předávacími protokoly a neučinil z nich žádná skutková zjištění.

I tyto závěry odvolacího soudu jsou plně v souladu s R 14/2011. Insolvenční soud sice popsal skutečnosti, které byly mezi dlužníkem a insolvenčním navrhovatelem sporné, jakož i označil důkazy, které (podle jeho mínění) měly být provedeny k osvědčení pohledávek insolvenčního navrhovatele (a prověření obrany dlužníka), avšak rezignoval na možnost prověření těchto sporných skutečností provedením jakéhokoliv dokazování. Zjevně lichá je v daných souvislostech dovolací námitka, podle níž by bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti a efektivnosti insolvenčního řízení, kdyby insolvenční soud přijal závěr o skutkových zjištěních až po provedeném dokazování. Je tomu právě naopak. Je-li mezi účastníky řízení spor o to, zda a v jakém rozsahu bylo splněno dílo (poskytnuty služby), nelze (bez dalšího) učinit závěr o tom, že tuto skutečnost nebude možné prověřit jinak než rozsáhlým dokazováním, které překračuje meze insolvenčního řízení, aniž by se soud vypořádal s (listinnými) důkazy, které insolvenční navrhovatel předložil k doložení své tvrzené pohledávky za dlužníkem.

Poukazuje-li dovolatel na usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSCR 18/2015, s tím, že je na danou věc použitelný závěr, podle něhož soud v insolvenčním řízení při dokazování sporných skutečností o pohledávce insolvenčního navrhovatele nemůže přistoupit k poučení dle § 118a o. s. ř., míjí se tato námitka s důvody, pro které odvolací soud v posuzované Věci zrušil usnesení insolvenčního soudu. Na posouzení této otázky (poskytnutí poučení dle § 118a o. s. ř.) napadené rozhodnutí nespočívá.

S ohledem na Výše uvedené tak Nejvyšší soud dovolání neshledává přípustným, když odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Nejvyšší soud proto dovolání dlužníka proti usnesení odvolacího soudu, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř.), odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku a insolvenčnímu navrhovateli (jejich právním zástupcům) se Však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. září 2016

Mgr. Milan P o l á š ek, V. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Ingrid Rafaj ová, DiS.