KSCB 25 INS 21787/2013-A-6
KSCB 25 INS 21787/2013-A-6

Usnesení

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem JUDr. Marií Červinkovou v insolvenční věci dlužníka Moniky Volfové, rč: 695206/2997, Stachy 210, 384 73, Stachy, o návrhu soudního exekutora JUDr. Miloslava Zwiefelhofera, Exekutorský úřad Praha 3, Strojírenská 47/18, 155 21 Praha 5-Zličín, na vydání předběžného opatření, t a k t o :

I. Návrh na vydání předběžného opatření, jímž se soudnímu exekutorovi JUDr. Miloslavu Zwiefelhoferovi, Exekutorský úřad Praha 3, umožňuje provést již nařízenou exekuci vedenou u tohoto exekutorského úřadu pod sp. zn. 144 EX 22813/11 s omezením, aby výtěžek dosažený zpeněžením nemovitosti povinného Moniky Volfové, rč: 695206/2997, Stachy 210, 384 73, Stachy, týkající se nemovitosti-podíl 1/2-v katastrálním území a obci Stachy, zapsaným na LV č. 60, a to parc. č. St. 223, parc. č. 2145/3 a parc. č. 2145/20 a stavby č.p. 210 na parc. č. St. 223, byl po zaplacení nejvyššího podání vydražitelem, popř. předražitelem a po vydání rozhodnutí o vydání zbytku výtěžku k dispozici insolvenčnímu správci v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn., s e z a m í t á .

II. Soud ukládá navrhovateli, aby do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatil soudní poplatek ve výši 1.000,-Kč za podání návrhu na nařízení předběžného opatření, a to buď v kolcích nebo na účet Krajského soudu v Českých Budějovicích, číslo účtu 3703-8920231/0710, variabilní symbol 4902178713.

Odůvodnění:

Dne 25.9.2013 podal soudní exekutor JUDr. Miloslav Zwiefelhofer návrh na vydání předběžního opatření, v němž se domáhal rozhodnutí o možnosti provést exekuci, v rámci které dosud nebyla vydána dražební vyhláška z důvodu podání insolvenčního návrhu, s tím, že výtěžek zpeněžení by dal k dispozici insolvenčnímu správci v insolvenčním řízení dlužníka Moniky Volfové (dále též dlužník ), které je vedeno pod sp. zn.. Tento návrh, v němž se domáhal omezení účinku spojeného se zahájením insolvenčního řízení uvedeného v ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona s odůvodněním, že jsou zde důvody zvláštního zřetele hodné přepokládané ustanovením § 82 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona, jež spočívají ve snaze povinného, tedy dlužníka, znemožnit a sabotovat probíhající exekuční řízení a zamezit tak prodeji majetku zajištěného v exekuci. Tuto skutečnost dovozoval z toho, že insolvenční návrh byl podán v průběhu exekučního řízení, přestože nesplacené závazky povinného v tomto rozsahu existovaly již dříve a k žádnému zhoršení poměrů na straně dlužníka nedošlo. Dlužník neměl v průběhu exekučního řízení žádnou snahu svůj dluh stanovený exekučním titulem uhradit a podání insolvenčního návrhu bylo učiněno bezprostředně před vydáním dražební vyhlášky. V tom spatřuje navrhovatel úmysl dlužníka zamezit provedení dražby v exekučním řízení.

K návrhu na předběžné opatření předložil JUDr. Miloslav Zwiefelhofer: usnesení o určení ceny nemovitostí č.j. 144 EX 22813/11-56 ze dne 21.4.2013 a usnesení Okresního soudu v Prachaticích o nařízení exekuce na majetek dlužníka, č.j. 8 EXE 3313/2011-12 ze dne 3.1.2012.

Ze spisubylo zjištěno, že dlužník podal dne 6.8.2013 insolvenční návrh, v němž navrhoval oddlužení formou plnění splátkového kalendáře. V návrhu na povolení oddlužení se uvádí, že dlužník má celkem 5 věřitelů, z čehož jeden závazek je zajištěný; všechny nezajištěné peněžité závazky jsou vykonatelné. Dlužník uvádí, že je zaměstnán u České pošty, s.p., kde jeho průměrný měsíční příjem činí 13.784,-Kč. Dlužník je rozvedený a má 1 vyživovací povinnost. Celkovou hodnotu nezajištěných závazků dlužník uvedl ve výši cca 200.000,-Kč, výši zajištěného závazku pak v hodnotě cca 1.000.000,-Kč-zajištění nemovitostí (1/2) v úhrnné ceně dle znaleckého posudku č. 2489-99/12 ze dne 7.12.2012 ve výši 1.634.950,-Kč.

V návaznosti na podaný insolvenční návrh oznámil soud ve smyslu ustanovení § 101 insolvenčního zákona pod čj.-A-4 ze dne 6.8.2013 zahájení insolvenčního řízení.

Podle ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona je se zahájením insolvenčního řízení spojen mimo jiné ten účinek, že výkon rozhodnutí či exekuce, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze nařídit, ale nelze ji provést.

Podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona může insolvenční soud předběžným opatřením v době do rozhodnutí o insolvenčním návrhu mimo jiné omezit z důvodu hodné zvláštního zřetele způsobem stanoveným v předběžném opatření některý z účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení uvedených v § 109 odst. 1 písm. b) a c), neodporuje-li to společnému zájmu věřitelů.

Na základě novely insolvenčního zákona může soud od 1.11.2012 z důvodů vhodných zvláštního zřetele vydat předběžného opatření, kterým omezí některý z účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, včetně omezení vyplývajících z ustanovení z ustanovení § 109 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona.

Soud je při tomto rozhodnutí vázán ohledem na společný zájem věřitelů, kterému by vydání předběžného opatření nemělo odporovat. Dle ustanovení § 82 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona by mohly být omezeny některé účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení pouze z důvodů vhodného zvláštního zřetele. V tomto případě je tedy třeba posoudit, zda existují důvody zvláštního zřetele vhodné, pro které by měl soud omezit některý z účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení.

Soud v právě projednávané věci dospěl k závěru, že tak vážné důvody v tomto případě zjištěny nebyly. Nebylo zjištěno, že by dlužník měl záměr znemožnit exekuční řízení nebo sabotovat probíhající exekuční řízení tím, že podal insolvenční návrh krátce před vydáním dražební vyhlášky, když takovýto insolvenční návrh podával zřejmě poprvé. Je logické, že navrhované předběžné opatření by se mělo vydávat pouze v situaci, kdy byl insolvenční návrh podán dlužníkem zjevně jen proto, aby probíhající exekuci zablokoval, a dalo by se očekávat, např. vzhledem k předchozím krokům dlužníka, že návrh bude v krátké době např. vzat zpět.

Z podaného návrhu nelze bez dalšího dovozovat, že by dlužník měl v úmyslu tento návrh vzít zpět dříve, než bude zjištěn úpadek. To, že v průběhu exekučního řízení neměl snahu vyrovnat se se svými závazky, není rovněž důvodem zvláštního zřetele hodné v tomto slova smyslu-dlužník ke svému insolvenčnímu návrhu přiložil řadu exekučních příkazů vydávaných různými exekutory a je tak zřejmé, že jeho sociální situace jako samoživitelky (rozvedená) s vyživovací povinností vůči dítěti a náklady na bydlení ve výši cca 2.200,-Kč pro něj zřejmě byla tíživá. Z insolvenčního návrhu dlužníka navíc není patrné, že by se bránil zpeněžení svého majetku, když otázka event. zpeněžení nemovitosti v jeho vlastnictví (1/2) bude předmětem rozhodnutí zajištěného věřitele (může a nemusí navrhnout zpeněžení zajištěné nemovitosti), čehož si musel být dlužník při podávání insolvenčního návrhu jistě vědom.

V případě dlužníka se navíc jedná o insolvenční řízení, kterému nepředcházelo žádné jiné insolvenční řízení.

Navrhované předběžné opatření by se nemělo stát běžnou normou v případě projednávání originálních (původních) insolvenčních návrhů, aniž by pro jeho aplikaci byly navrhovatelem předloženy tak významné důvody, že by je soud musel jako odůvodněné zvážit a připustit v intencích ustanovení § 82 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona. Nelze předpokládat, že insolvenční soudy budou automaticky obdobným návrhům vyhovovat, když jediným-do jisté míry snad z hlediska navrhovatele pochopitelným-důvodem by mohl být (nějaký) zájem navrhovatele nařízenou (či nařizovanou) exekuci provést a dokončit. Takový důvod ovšem nemůže být vnímán z hlediska insolvenčního práva jako dostatečný a legitimní.

Hlavní zásady insolvenčního řízení jsou totiž vyjádřeny v ustanovení § 5 insolvenčního zákona a dále pak rozváděny v dalších jeho ustanoveních. Jejich podstatou je suspendování procesních práv individuálního uspokojení pohledávek věřitelů a jeho nahrazení kolektivním procesem uspokojení pohledávek věřitelů v rámci insolvenčního řízení. Účelem těchto zásad je zabránit destrukci dlužníkova majetku jako celku jak jednotlivými věřiteli (§ 109 insolvenčního zákona), tak dlužníkem (§ 111 insolvenčního zákona) a podporovat princip poměrného uspokojení všech věřitelů (bez zřetele k tomu, zda mají judikátní pohledávky). Teorie úpadkového práva vychází z důsledného odlišení světa insolvenčního a exekučního. V současné době se insolvenční řízení v některých aspektech prosazuje (správně) rovněž jako svébytná ochrana před divokou exekucí na majetek dlužníka. Je-li zahájeno insolvenční řízení, individuální práva jsou nahrazena kolektivními právy všech dlužníkových věřitelů a v souladu s insolvenčním zákonem se i věřitel, který postupoval individuální cestou, musí podřídit pravidlům kolektivního insolvenčního řízení. Pouze ve výjimečných případech-jak ostatně vyplývá z mimořádnosti samotného pojetí předběžného opatření-by měly být z uvedených principů výjimky.

Za situace, kdy soud není dostatečně přesvědčen o existenci důvodů vhodných zvláštního zřetele pro omezení některých účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, musel respektovat zákonnou úpravu insolvenčního řízení a nezbylo mu, než návrh na vydání předběžného opatření zamítnout, jak je uvedeno ve výroku I.

Soud závěrem doplňuje, že se návrhem zabýval, přestože je přesvědčen o tom, že předběžné opatření, o jehož vydání navrhovatel usiluje, není předběžným opatřením ve smyslu ustanovení § 82 odst. 1 insolvenčního zákona, tedy tím, které by insolvenční soud mohl nařídit i bez návrhu. Soud si jen s velkou mírou fantazie umí představit situaci, kdy by (bezprostředně) po podání insolvenčního návrhu, tedy ještě před tím, než insolvenční návrh posoudí z hlediska jeho úplnosti a správnosti, nařizoval provádění (nařízených) exekucí. V dané věci byl proto navrhovatel povinen složit jistotu ve výši 10.000,-Kč. Přesto ale soud věc posoudil i po věcné stránce, neboť považoval za podstatné proklamovat některé své teze ve vztahu k navrhovanému předběžnému opatření, což by bylo (patrně) v případě odmítání tohoto návrhu zřejmě obsoletní.

Soudní poplatek byl navrhovateli ve výroku II. vyměřen podle ustanovení § 4 odst. 1 písm. h) a § 7 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a položky 5 Sazebníku poplatků, který je přílohou zákona o soudních poplatcích, za návrh na nařízení předběžného opatření ve výši 1.000,-Kč.

Poučení: Proti tomuto usnesení lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení písemného vyhotovení tohoto usnesení, a to k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Českých Budějovicích.

Krajský soud v Českých Budějovicích dne 2. října 2013

JUDr. Marie Červinková samosoudce

v. z. JUDr. Ing. Zdeněk Strnad, Ph.D. samosoudce