KSBR 39 INS 5365/2010-C1-21
KSBR 39 INS 5365/2010-C1-21 Číslo jednací: 39 ICm 1841/2010-61

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl soudcem Mgr. Janem Kozákem jako samosoudcem v právní věci žalobce : Jan anonymizovano , anonymizovano , bytem Čápkova 9, 602 00 Brno, právně zastoupen Mgr. Danou Cigánkovou, advokátkou se sídlem Tomáškova 546/19, 615 00 Brno proti žalovanému: Ing. Josef anonymizovano , anonymizovano , Spodní 22, 625 00 Brno, insolvenční správce dlužníka Restaurace Brno-venkov, státní podnik v likvidaci, se sídlem Brno, Obilní trh 3, IČ: 000 88 978, právně zastoupen Mgr. Radovanem Indrou, advokátem, se sídlem Čechyňská 16, 602 00 Brno

o vyloučení věci z majetkové podstaty dlužníka a náklady řízení

takto:

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal, aby nemovitosti, a to pozemek parcelní č. 822 zastavěná plocha a nádvoří o výměře 510 m a dům č.p. 502, postavený na pozemku p.č. 822, zastavěná plocha a nádvoří o výměře 510 m, vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno-město na listu vlastnictví č. 460 pro obec Brno a katastrální území Zábrdovice, obec Brno, byly vyloučeny ze soupisu majetkové podstaty dlužníka Restaurace Brno-venkov, státní podnik-v likvidaci, IČ: 000 88 978, se z a m í t á. 39 ICm 1841/2010

II. Žalobce je povinen uhradit žalovanému náklady řízení, představované náklady na právní zastoupení ve výši 13.189,--Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku a to k rukám Mgr. Radovana Indry, advokáta AK Čechyňská 16, 602 00 Brno.

Odůvodnění:

Dne 24.11.2010 bylo u insolvenčního soudu zahájeno řízení o vylučovací žalobě ze dne 22.11.2010. V podané žalobě žalobce uvedl, že usnesením ze dne 7.6.2010 insolvenční soud rozhodl o úpadku dlužníka a o prohlášení konkurzu na majetek dlužníka. Přípisem ze dne 27.8.2010, který žalobce převzal dne 25.10.2010, byl žalobce žalovaným vyrozuměn o sepsání předmětných nemovitostí do soupisu majetkové podstaty dlužníka a současně vyzván k podání vylučovací žaloby ve lhůtě 30ti dnů. Podle žalobce žalovaný neuvedl žádnou skutečnost, ze které by dovozoval, že předmětné nemovitosti jsou majetkem státu tím méně, že dlužník k nim měl právo hospodaření. Jedinou takovou skutečností podle žalobce byl rozsudek u Krajského soudu v Brně ze dne 31.3.2009, sp.zn. 21 Co 32/2009; tím byl totiž změněn předchozí rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 27.8.2008, č.j 15 C 131/99-359, v části jeho výroku I. ta, že se určuje, že dlužník právo hospodaření k těmto nemovitostem má. Podle žalobce však žalovaný nepostřehl, že Nejvyšší soud s rozsudkem ze dne 17.2.2010, č.j. 22 Cdo 3938/2009-423, poslední citovaný rozsudek Krajského soudu v Brně a částečně i předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vyvrátil Městskému soudu v Brně, kde toto řízení běží pod spisovou značkou 15 C 131/99. V tomto řízení se dlužník domáhá určení vlastnictví k předmětným nemovitostem pro stát a práva hospodaření k nim pro sebe s tím, že v minulosti sice nemovitosti převedl na SALUS družstvo pro poskytování komplexních služeb, IČ: 005 46 364, avšak hospodářská smlouva, kterou k tomuto převodu došlo byla neplatná a její neplatnosti bylo pravomocně rozhodnuto v jiném řízení. Žalobce se bránil, že předmětné nemovitosti řádně nabyl od výše zmíněného družstva na základě kupní smlouvy ze dne 20.1.1992, která byla podle tehdejších předpisů registrována bývalým Státním notářstvím Brno-město dne 21.1.1992, do tehdy bezpodílového spoluvlastnictví s manželkou žalobce paní Barborou Fatrdlovou, a po manželčině smrti se žalobce postupně stal výlučním vlastníkem tohoto majetku. Podle žalobce Nejvyšší soud ČR ovšem v této souvislosti již vyslovil závazný právní názor, že rozhodnutí o určení neplatnosti hospodářské smlouvy o převodu nemovitostí mezi dlužníkem a družstvem SALUS učiněné v jiném řízení není v popisovaném řízení závazné. Podle žalobce současný právní vztah je takový, že výlučným vlastníkem nemovitosti je právě žalobce a že dlužníkovi k těmto nemovitostem žádné právo nesvědčí. V dalším průběhu řízení se již žalobce k předmětu řízení nevyjádřil. V dalším průběhu řízení se žalobce opakovaně omluvil z účasti na jednání ze zdravotních důvodů. Ke své poslední omluvě ze dne 22.11.2012 připojil žalobce lékařskou zprávu Fakultní nemocnice u Sv. Anny v Brně. Podle této lékařské zprávy ze dne 22.11.2012 zdravotní stav neumožňuje žalobci účastnit se soudního řízení. Lékařskou zprávu ze stejného zdravotnického zařízení připojil žalobce také ke své omluvě z jednání nařízeného na den 14.12.2012. Podle této lékařské zprávy zhoršující se zdravotní stav žalobce mu neumožňuje účastnit se soudního jednání. S ohledem na tyto skutečnosti insolvenční soud usnesením ze dne 21.12.2012 rozhodl o ustanovení opatrovníka žalobce, a to advokátky Mgr. Dany Cigánkové, ad. gen. je shora. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 23.1.2013. Ustanovenému opatrovníku insolvenční soud také doručil předvolání k jednání ve věci, které bylo nařízeno na den 28.1.2013. Zástupkyně žalobce předvolání k jednání převzala dne 4.1.2013. K jednání ve věci dne 28.1.2013 se však zástupce žalobce bez jakékoli omluvy nedostavil. Insolvenční soud proto o podané žalobě jednal v nepřítomnosti zástupce žalobce. Insolvenční soud považuje za potřebné dodat, že neúčast žalobce nebo jeho zástupce u tohoto jednání nemohlo na závěrech 39 ICm 1841/2010 uvedených dále v tomto rozsudku ničeho změnit. Soud při jednání vycházel pouze z listin, které jsou součástí tohoto soudního spisu a dále z listin, které jsou součástí soudního spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 15 C 25/2010.

Žalovaný se k podané žalobě vyjádřil poprvé ve svém podání ze dne 31.8.2012, a dále při jednání ve věci dne 28.1.2013, kdy soudu předložil také své písemné stanovisko. Ve svém podání ze dne 31.8.2012 žalovaný zpochybnil tvrzení žalobce uvedená v žalobě. Žalovaný v tomto podání především upozornil na skutečnost, že dlužník převedl předmětný majetek na družstvo SALUS neplatnou smlouvou, respektive dlužník odstoupil od této smlouvy, která nebyla schválena radou Okresního národního výboru v souladu s tehdejšími právními předpisy. V tomto svém vyjádření také žalovaný zpochybnil vydržení předmětných nemovitostí.

Žalovaný v písemném podání ze dne 15.10.2012 uvedl, že dlužník jako osoba hospodařící s předmětnými nemovitostmi, co by majetkem státu, uzavřel dne 9.8.1990 hospodářskou smlouvu o převodu vlastnického práva mimo obvyklé hospodaření (dále jen hospodářská smlouva) s družstvem SALUS, družstvo pro poskytování komplexních služeb, IČ: 005 46 364, se sídlem Brno, Cejl 34 (dále jen SALUS). Předmětem této smlouvy byl prodej nyní sepsaných nemovitostí z vlastnictví státu do vlastnictví SALUS. Uzavření hospodářské smlouvy oznámil dlužník svému zakladateli Okresnímu národnímu výboru Brno-venkov (dále jen ONV) dopisem z 23.10.1990. ONV svým usnesením č.j. 481-08 z 22.11.1990, rozhodlo podle zákonného opatření č. 364/1990 Sb. o nakládání s majetkem svěřeným státnímu podniku, o neschválení tohoto prodeje. Nato dlužník informoval o tomto neschválení prodeje i kupujícího-SALUS, a to dopisem z 4.12.1990, označeným jako odstoupení ze smlouvy. SALUS po obdržení vyrozumění od dlužníka reagoval dopisem z 18.12.1990, ve kterém sdělil, že s navrácením objektu nesouhlasí, ale současně požádal o prodloužení termínu pro vrácení do 25.1.1991. Dne 20.1.1992 uzavřel SALUS kupní smlouvu s žalobcem, resp. žalobcem a jeho právní předchůdkyní (kupující byli Jan a Barbora Fatrdlovi), předmětem této smlouvy byl převod vlastnického práva k předmětným nemovitostem z družstva SALUS na žalobce (společně s jeho právní předchůdkyní). Vzhledem k tomu, že SALUS neuznal neplatnost hospodářské smlouvy z 9.8.1990, podal proti němu dlužník 18.1.1993 žalobu, ve které se domáhal určení, že hospodářská smlouva je neplatná. Dlužník v té době nevěděl, že SALUS již před tím uzavřel kupní smlouvu o převodu nemovitostí na žalobce. Toto soudní řízení skončilo vydáním rozsudku č.j. 39 C 211/95-76 z 30.10.1998, kterým bylo určeno, že hospodářská smlouva z 9.8.1990 je neplatná. Rozsudek nabyl právní moci 29.1.1999. Soudním řízením u Městského soudu v Brně sp.zn. MS 15C 131/99, Krajský soud 21 Co 32/2009, NS ČR 22 Cdo 3938/2009 a znovu Městský soud v Brně 15 C 25/2010, bylo vyvoláno tím, že příslušný katastrální úřad odmítl provést změny v katastru nemovitostí týkající se vlastnictví předmětných nemovitostí na podkladě rozsudku sp.zn. 39 C 211/95 o neplatnosti hospodářské smlouvy. Po úpravách žalobního petitu se tak v tomto řízení dlužník domáhal určení, že předmětné nemovitosti jsou ve vlastnictví státu a že právo hospodaření náleží dlužníku. Jako žalovaný v původní žalobě z 9.6.1999 figurovalo družstvo SALUS, následně dne 25.8.1999 došlo k rozšíření žalobního návrhu i na žalobce resp. jeho právní předchůdce. Posléze byl jediným žalovaným pouze žalobce v tomto řízení. V řízení došlo k opakovaným soudním rozhodnutím soudu prvního stupně. Rozsudkem Krajského soudu v Brně č.j. 21 Co 32/2009 z 31.3.2009 bylo pravomocně rozhodnuto o určení, že dlužník má právo hospodaření k předmětným nemovitostem, jejichž vlastníkem je stát. Na základě dovolání žalobce v tomto řízení (p. Fatrdly) rozhodl Nejvyšší soud ČR o zrušení rozsudku Krajského i Městského soudu a věc byla vrácena k dalšímu řízení k Městskému soudu v Brně. U Městského soudu v Brně dostal spis novou spisovou značku 39 ICm 1841/2010

15 C 25/2010 a v důsledku insolvenčního řízení došlo k přerušení tohoto řízení. Jak bylo zmíněno výše, rozsudek 39 C 211/95-76 z 30.10.1998 konstatoval, že hospodářská smlouva z 9.8.1990 je neplatná, nebyl však dostatečným podkladem pro změnu zapsaného vlastnického práva v katastru. V následně zahájeném soudním řízení (MS Brno 15C 131/99) argumentovala žalovaná strana (tj. žalobce v tomto řízení) zejména tím, že vlastnické právo nabyla vydržením. Krajský soud v Brně rozhodující v řízení 21 C 32/2009 vyšel při svém rozhodování ze závěru, že o předběžné otázce daného řízení, tedy o platnosti původní hospodářské smlouvy z 9.8.1990, již bylo rozhodnuto v předchozím soudním řízení, a to tak, že je neplatná. Krajský soud se tak ve svých právních závěrech zabýval již pouze splněním podmínek pro vydržení vlastnictví, přičemž dospěl k závěru, že podmínky pro nabytí vlastnického práva pro žalobce (p. Fatrdlu) splněny nebyly z důvodu neuplynutí 10 let trvající oprávněné držby. Žalovaný má za to, že z výše uvedeného vyplývá, že rozhodnutí v tomto soudním řízení závisí na posouzení dvou právních otázek. 1. Zda hospodářská smlouva z 9.8.1990 uzavřená mezi dlužníkem a SALUS byla platnou, a 2. Pokud hospodářská smlouva nebyla platnou, pak zda mohl žalobce nabýt vlastnické právo vydržením. Hospodářská smlouva uzavřená mezi dlužníkem a SALUS dne 9.8.1990 je absolutně neplatná, a to od samého počátku pro její rozpor se zákonem. Dnem 1.5.1990 došlo k podstatné změně v právní úpravě převodu majetku státu, se kterým hospodaří státní podniky. Do 1.5.1990 se mohl převod majetku státního podniku (mimo obvyklé hospodaření) uskutečňovat v souladu s ust. § 69 odst. 3 ve spojení s ust. § 349 hospodářského zákoníku a ust. § 31 odst. 3 vyhlášky č. 119/1988 Sb. o hospodaření s národním majetkem. Novelou hospodářského zákoníku č. 103/1990 Sb. účinnou 1.5.1990, došlo ke zrušení výše označených ustanovení, které před účinností upravovaly možnost a podmínky převodu státního majetku státním podnikem. Konkrétně došlo ke zrušení ust. § 349 hospodářského zákoníku, který dříve upravoval obsahové náležitosti smlouvy, podle které se měly provádět převody majetku státního podniku mimo obvyklé hospodaření do vlastnictví družstevních nebo jiných organizací. Současně došlo ke zrušení i ust. § 31 odst. 3 vyhlášky 119/1988 Sb., kde bylo upraveno, za jakých podmínek může docházet k převodům majetku ve vlastnictví státu v hospodaření státního podniku. Po 1.5.1990 tedy neexistoval právní předpis, který by umožňoval převod státního majetku, s nímž hospodaří státní podnik, nestátnímu subjektu. Smluvní převod majetku státu ve státních podnicích tak byl od 1.5.1990 blokován. Pouze zákonné opatření č. 364/1990 Sb. o nakládání s majetkem svěřeným státnímu podniku, přechodnou dobu umožnilo, aby se uskutečnily jednotlivé převody majetku státu státními podniky, za předpokladu, že tyto převodní úkony byly zakladatelem příslušného státního podniku dodatečně konvalidovány. Toto zákonné opatření platilo jen po přechodnou dobu, když nabylo účinnosti 30.8.1990 a mělo se vztahovat pouze na smlouvy o převodu majetku uzavřené právě v období od 1.5.1990 a pozbývalo účinnosti dne, v němž nabyly účinnosti zákony o podmínkách převodů majetku státu (privatizační zákony, zák.č. 427/1990 Sb., 92/1991 Sb.). Jak je zřejmé z výše popsaného skutkového stavu, v daném případě zakladatel dlužníka dodatečný souhlas s převodem majetku neučinil. Hospodářská smlouva z 9.8.1990 tak platnosti nikdy nenabyla. V podrobnostech k těmto právním závěrům žalovaný odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ČR II. ÚS 61/93. Jestliže byl neplatný nabývací titul družstva SALUS, nemohl ani SALUS platně převést vlastnické právo na žalobce. Druhou otázkou tedy je, zda žalobce při neplatnosti svého nabývacího titulu mohl nabýt vlastnické právo k předmětným nemovitostem vydržením. Předpokladem nabytí vlastnictví vydržením podle ust. § 134 obč. zákoníku je 10 let trvající nepřetržitá, oprávněná držba. Žalobce se mohl stát oprávněným držitelem nejdříve uzavřením kupní smlouvy z 20.1.1992, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k předmětným nemovitostem z družstva SALUS na žalobce, resp. jeho právní předchůdce. Po uzavření kupní smlouvy nastalo několik skutečností, které by bylo možno pokládat za skutečnosti vedoucí k ukončení oprávněné držby žalobce, jak se to 39 ICm 1841/2010 domníval i Krajský soud v Brně ve svém rozsudku z 31.3.2009, sp.zn. 21 Co 32/2009 (těmito byli-rozšíření určovací žaloby proti žalobci z 25.8.1999, úřední záznam o telefonickém hovoru žalobce o zájmu nahlédnout do soudního spisu z 27.1.2000, atd.). Nejpozději však musela oprávněná držba bez jakýchkoli pochyb skončit dne 1.3.2001, kdy žalobce společně s jeho právními předchůdci udělili plnou moc k zastupování ve sporu o určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem (sp.zn. 15 C 131/1999-připojený spis). Z předmětného spisu je totiž zcela zřejmé, že vlastnické právo žalobce je zpochybňováno s poukazem na neplatnost původního nabývacího titulu. Tedy i při počítání oprávněné držby od 20.1.1992 do 1.3.2001 uplynula doba 9 let a cca 1 měsíc. Dobu držby předmětných nemovitostí družstvem SALUS (jako právním předchůdcem žalobce) nelze započíst, neboť SALUS se nikdy nestal oprávněným držitelem, protože jeho nabytí vlastnictví bylo od samého počátku neplatné pro rozpor s platnými právními předpisy. Navíc byl písemně informován o neschválení hospodářské smlouvy ze strany zakladatele dlužníka (dopisem z 4.12.1990-odstoupení od smlouvy-viz výše). O tomto oznámení se SALUS prokazatelně dozvěděl, jak o tom svědčí jeho odpověď z 18.12.1990 (rovněž výše zmiňována). Nejvyšší soud ČR rozhodnutí Krajského soudu k odvolání žalobce zrušil s odůvodněním, že Krajský soud nepostupoval správně, pokud předběžnou otázku stran platnosti hospodářské smlouvy sám neposuzoval. Nejvyšší soud uzavřel, že závěr rozsudku č.j. 39 C 211/95-76 z 30.10.1998 je závazný pouze pro účastníky daného řízení a současný žalobce účastníkem tohoto řízení nebyl. Otázkou splnění podmínek vydržení se tak již Nejvyšší soud nezabýval a věc vrátil k dalšímu řízení a se závěrem, že i v tomto řízení se soud bude muset zabývat otázkou platnosti hospodářské smlouvy z 9.8.1990.

Z provedeného dokazování má insolvenční soud za prokázané, že v rámci insolvenčního řízení na majetek dlužníka Restaurace Brno-venkov, státní podnik-v likvidaci, IČ: 000 88 978, bylo usnesením ze dne 7.6.2010 (dokument A-8) rozhodnuto o úpadku dlužníka a o prohlášení konkursu na majetek tohoto dlužníka (v usnesení formulováno jako řešení úpadku konkursem). Tyto výroky nabyly právní moci dne 13.6.2010. Dne 29.6.2010 pak nabyl právní moci výrok V. tohoto usnesení, kterým byl insolvenčním správcem ustanoven Ing. Josef anonymizovano , ad. gen. je shora. Insolvenční soud má dále za prokázané, že nemovitosti, které jsou předmětem této žaloby byly sepsány do soupisu majetkové podstaty dlužníka a v tomto soupisu jsou evidovány doposud. Dopisem ze dne 27.8.2010 žalovaný vyrozuměl žalobce o sepsání předmětných nemovitostí a rádně jej poučil o možnosti podat vylučovací žalobu. Žalobce ve lhůtě 30ti dnů vylučovací žalobu k insolvenčnímu soudu podal. Naproti tomu insolvenční soud nemůže mít za prokázané, že žalobce je vlastníkem předmětných nemovitostí. Žalobce měl nabýt předmětné nemovitosti kupní smlouvou od obchodní společnosti SALUS družstvo pro poskytování komplexních služeb, IČ: 005 46 364, která však v rozhodné době nebyla vlastníkem předmětných nemovitostí a žalobce by tak nabýval majetek od nevlastníka. Insolvenční soud nemůže mít dále za prokázané, že žalobce vlastnické právo k těmto nemovitostem vydržel.

Otázkou podmínek pro vyhovění vylučovací žalobě se zabýval ve svém rozhodnutí Vrchní soud v Olomouci, konkrétně šlo o rozhodnutí č.j. 12 Cmo 2/2010-120 ze dne 28. 7. 2010 ve věci insolvenčního řízení vedeného pod sp.zn. KSBR 26 INS 4436/2008: Svým obsahem je citované ust. § 225 IZ srovnatelné s ust. § 19 odst. 1 a 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007. Proto jsou v poměrech insolvenčního řízení i nadále použitelné judikatorní závěry, které přijal Nejvyšší soud ČR při výkladu zabývajícím se předpoklady, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty ze soupisu majetku konkursní podstaty (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 58/1999, 67/2002 a 9/2005 Sbírky 39 ICm 1841/2010 soudních rozhodnutí a stanovisek). Po posouzení předpokladů, za nichž může insolvenční soud vyhovět žalobě na vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka, dospěl odvolací soud k závěru, že žaloba byla podána včas ve smyslu § 225 odst. 2 IZ, podána byla proti insolvenčnímu správci dlužníka VK plast s.r.o., sporné vozidlo je zapsáno v soupisu majetkové podstaty a žaloba byla podána osobou odlišnou od dlužníka. Podstatou vylučovací žaloby podle § 225 IZ je pro insolvenční řízení (ale i pro účastníky řízení o žalobě) závazným způsobem vyřešit otázku, zda majetek byl do majetkové podstaty zahrnut oprávněně a zda není silnější právo jiné osoby než dlužníka, které soupis tohoto majetku a jeho následné zpeněžení v insolvenčním řízení vylučuje. . Stejnou otázku řešil ve svém rozsudku Městský soud v Praze č.j. 195 Cm 4/2008-35 ze dne 26. 3. 2009 ve věci insolvenčního řízení vedeného pod sp.zn. MSPH 95 INS 2212/2008: Podle názoru zdejšího soudu mezi předpoklady, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení majetku z majetkové podstaty podle § 225 odst. 1 IZ (excindační žalobě)-jež jsou obdobné jako ty, k nimž dospěla soudní praxe (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu uveřejněné pod čísly 58/1998, 27/2003 a 9/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) při žalobě o vyloučení majetku ze soupisu majetku konkursní podstaty podle § 19 odst. 2 zák.č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání-patří, že: 1) označený majetek byl insolvenčním správcem příslušného dlužníka vskutku pojat do soupisu majetkové podstaty, 2) vylučovací žaloba podaná osobou odlišnou od dlužnice došla soudu nejpozději do 30 dnů ode dne, kdy této osobě bylo doručeno vyrozumění insolvenčního správce o soupisu majetku, k němuž tato osoba uplatňuje právo vylučující soupis; k tomu dlužno dodat, že osoba, která tvrdí, že označený majetek do majetkové podstaty nepatří, může podat vylučovací žalobu bez ohledu na to, zda jí bylo doručeno vyrozumění o soupisu tohoto majetku do majetkové podstaty dlužnice či nikoli (tento závěr se prosadí i v posuzované věci, když žalobce nebyl o soupisu sporných nemovitostí insolvenčním správcem písemně vyrozuměn), legitimace k vylučovací žalobě je dána již tím, že věc byla insolvenčním správcem zařazena (zapsána) do soupisu podstaty, 3) žalovaným je insolvenční správce, 4) v době, kdy soud rozhoduje o vyloučení majetku, trvají účinky konkursu a sporný majetek je nadále sepsán v majetkové podstatě (nebyl v mezidobí ze soupisu majetku vyloučen). 5) osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu, prokázala nejen to, že tento majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazen, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení majetku do soupisu, svědčí jí. .

Insolvenční soud se nejprve zabýval otázkou včasnosti podané vylučovací žaloby.

Podle § 225 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) v posledním znění (dále jen insolvenční zákon nebo IZ ) osoby, které tvrdí, že označený majetek neměl být do soupisu zahrnut proto, že to vylučuje jejich právo k majetku nebo že tu je jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, se mohou žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhat rozhodnutí, že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty.

Podle § 225 odst. 2 IZ žaloba musí být podána proti insolvenčnímu správci, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy osobě uvedené v odstavci 1 bylo doručeno vyrozumění o soupisu majetku, k němuž uplatňuje právo. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty insolvenčnímu soudu.

Žalobce doložil, že dne 25.10.2010 obdržel do své dispozice vyrozumění žalovaného o sepsání předmětných nemovitostí do soupisu majetkové podstaty dlužníka. V tomto 39 ICm 1841/2010 vyrozumění byl žalobce žalovaným řádně poučen o lhůtě pro podání vylučovací žaloby. Dne 24.11.2010 žalobce doručil na podatelnu insolvenčního soudu předmětnou vylučovací žalobu. Lze tedy mít za prokázané, že žalobce v propadné lhůtě podal vylučovací žalobu, která směřovala proti insolvenčnímu správci dlužníka, v jehož majetkové podstatě byly předmětné nemovitosti sepsány. Tímto byly naplněny první dva předpoklady pro vyhovění podané vylučovací žalobě.

Při jednání ve věci dne 28.1.2013 žalovaný uvedl, že předmětné nemovitosti jsou doposud sepsány v soupisu majetkové podstaty dlužníka. Obdobný závěr lze učinit také z insolvenčního spisu insolvenčního soudu sp. zn. 39 Ins 5365/2010. Insolvenční soud tedy může mít opět za prokázané, že je naplněn také tento předpoklad uvedený ve výše citovaných rozhodnutích soudu vyšších stupňů pro vyhovění vylučovací žalobě.

Žalobce měl nabýt vlastnické právo na základě smlouvy uzavřené dne 20.1.1992 pod č.j. 3 RI 21/92 s obchodní společností SALUS družstvo pro poskytování komplexních služeb, IČ: 005 46 364. Tato obchodní společnost měla předtím nabýt předmětný majetek od dlužníka na základě smlouvy ze dne 9.8.1990 o prodeji předmětných nemovitostí. Obě tyto skutečnosti nebyly mezi žalobcem a žalovaným sporné a soud proto tyto skutečnosti považuje za svá skutková zjištění ve smyslu § 120 odst. 4 o.s.ř..

Z listin založených v soudním spise Městského soudu v Brně, sp. zn. 15 C 25/2010 vyplývá, že dopisem ze dne 4.12.1990 dlužník odstoupil od smlouvy na prodej předmětných nemovitostí ze dne 9.8.1990, a to s ohledem na skutečnost, že rada okresního národního výboru svým usnesením 481-08 ze dne 22.11.1990 rozhodla podle zákonného opatření předsednictva federálního shromáždění č. 364/90 Sb. o neschválení tohoto prodeje. Obchodní společnost SALUS družstvo pro poskytování komplexních služeb, IČ: 005 46 364 (dále jen družstvo SALUS ) zaslal dlužníkovi dopis ze dne 18.12.1990, ve kterém vyjádřilo nesouhlas s navrácením tohoto majetku zpátky dlužníkovi do termínu 21.12.1990 a žádalo o prodloužení termínu do 25.1.1991. Dalším dopisem ze dne 17.1.1991 družstvo SALUS vyjádřilo nesouhlas s vrácením předmětného majetku.

K této problematice se vyjádřil Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí ze dne 22.12.1993 sp. zn. II US 61/93: Ústava Československé Federativní republiky, a ústavní zákon č. 143/1968 Sb. o československé federaci, převod majetku státu do vlastnictví občanů nebo právnických osob na splnění podmínek upravených zákonem Federálního shromáždění. Za takový zákon lze nepochybně považovat hospodářský zákoník č. 109/1964 Sb., jenž v ustanovení § 69 odst. 3 umožňoval převody vlastnictví k věcem, které jsou v národním majetku, jen pokud to připouštějí prováděcí předpisy a současně stanovil, že převody do vlastnictví občanů se provádějí podle ustanovení občanského zákoníku. Předpisem připouštějícím takový převod byla posléze vyhláška Federálního ministerstva financí č. 119/1988 Sb. o hospodaření s národním majetkem, podle níž státní podniky mohly převádět vlastnictví k věcem v národním majetku za podmínek stanovených v § 14 odst. 1-4, 6-8 a 11 uvedené vyhlášky, jakož i převádět do vlastnictví občanů ten národní majetek, o který neprojevily zájem socialistické organizace, pokud šlo o věci, které mohly být předmětem osobního vlastnictví, nebo o věci uvedené v § 14 odst. 10 písm. a-c této vyhlášky (§ 31 odst. 3). Zákon č. 103/1990 Sb., kterým byl změněn a doplněn hospodářský zákoník, zrušil však v článku IV. bod 15, mimo jiné i citované ustanovení § 31 odst. 3 vyhlášky č. 119/1988 Sb. Jestliže tedy do nabytí účinnosti zákona č. 103/1990 Sb., tj. do 1. května 1990, bylo státním podnikům v rámci hospodaření s národním majetkem umožněno za podmínek uvedených v § 31 odst. 3 vyhlášky č. 119/1988 Sb. převádět národní majetek i do vlastnictví 39 ICm 1841/2010 občanů, byla tato možnost počínaje 1. květnem 1990 již vyloučena. V období následujícím po 1. květnu 1990 neexistoval tedy-paradoxně s výjimkou již citovaného ustanovení § 2 zákonného opatření č. 364/1990 Sb. umožňujícího za stanovených podmínek konvalidaci právních úkonů uvedených v § 1 opatření a učiněných státním podnikem v době od 1. května 1990 do 30. srpna 1990-právní předpis, jenž by umožňoval státnímu podniku převod majetku ve státním vlastnictví do vlastnictví občanů. Také zákon č. 111/1990 Sb. o státním podniku, vymezující majetkové postavení podniku tak, že věci, s nimiž podnik hospodaří, jsou ve státním vlastnictví (§ 6 odst. 1), přiznal totiž podnikům právo majetek, se kterým hospodaří, držet, užívat jej a nakládat s ním jen v souladu s právními předpisy (§ 6 odst. 2). Ke změnám umožňujícím smluvní převod majetku ve státním vlastnictví do vlastnictví občanů nedošlo ani vydáním zákona č. 427/1990 Sb. o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, týkajícího se movitých a nemovitých věcí, které jako majetková podstata provozních částí organizací působících v oblasti služeb, obchodu a jiné než zemědělské výroby tvoří nebo mohou tvořit soubor, který je ucelenou hospodářskou nebo majetkovou jednotkou (§ 2 odst. 1) a stanovícího jako způsob prodeje veřejnou dražbu těchto provozních jednotek (část druhá), stejně jako ani vydáním zákona č. 92/1991 Sb. o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, jenž majetek podniku pro účely tohoto zákona definuje jako souhrn věcí, ke kterým má podnik právo hospodaření nebo které jsou v jeho vlastnictví, jakož i souhrn práv, jiných majetkových hodnot a závazků podniku (§ 2) a stanoví jako způsob převodu majetku podniku privatizační projekt (§ 5). Navíc zákon č. 92/1991 Sb. v ustanovení § 45 odst. 1, 2 výslovně stanoví, že podniky (jimiž zákon v § 1 odst. 1 rozumí vedle státních podniků také státní peněžní ústavy, státní pojišťovny a jiné státní organizace) nemohou mimo obvyklé hospodaření uzavírat smlouvy o převodu vlastnictví majetku, k němuž mají právo hospodaření, nakládat se svými majetkovými účastmi na podnikání právnických osob, ani tyto zakládat, s výjimkami povolenými v odůvodněných případech příslušnou vládou. K určité modifikaci v této oblasti došlo teprve zákonem č. 210/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 92/1991 Sb. o podmínkách převodu státu na jiné osoby ve znění dalších zákonů a zákon č. 265/1992 Sb. o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, a to v tom směru, že podniky nadále nemohou uzavírat smlouvy o převodu vlastnictví majetku sloužícího k provozování jejich podnikatelské nebo jiné hospodářské činnosti, popřípadě sloužícího ke kulturním a sociálním potřebám, k němuž mají právo hospodaření, nakládat se svými majetkovými účastmi na podnikání právnických osob, ani tyto zakládat, či majetek do podnikání těchto osob nově vkládat, rovněž s výjimkami povolenými v odůvodněných případech vládou (§ 45 odst. 1, 2). Ustanovení § 1 zákonného opatření č. 364/1990 Sb., v němž se stanoví, že státní podniky do dne účinnosti zákona o podmínkách převodů majetku státu nemohou mimo obvyklé hospodaření uzavírat smlouvy o převodu vlastnictví majetku, k němuž mají právo hospodaření, v podstatě tedy jen deklarovalo stav, jaký v období od 1. května 1990 v této oblasti existoval. Navíc pro stěžovatele z jiných důvodů tak rozporné ustanovení § 2 zákonného opatření č. 364/1990 Sb. upravovalo za podmínek uvedených v citovaném ustanovení problematickou možnost jakési konvalidace právních úkonů uvedených v § 1 citovaného zákonného opatření, které státní podnik učinil v době od 1. května 1990 do účinnosti tohoto zákonného opatření, za podmínky, že státní podnik tyto právní úkony oznámil do 31. 10. 1990 svému zakladateli,oprávněnému posoudit jejich platnost. Tato podmínka v projednávané věci splněna nebyla. .

V souvislosti s řešením této otázky je na místě citovat rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.3.2010 sp. zn. 22 Cdo 3938/2010, na které odkazoval žalobce i žalovaný: Soudy obou stupňů se postavily na stanovisko, že otázka platnosti hospodářské smlouvy ze 39 ICm 1841/2010 dne 9. 8. 1990 byla vyřešena rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30. 10. 1998, č. j. 39 C 211/95-76, jímž bylo určeno, že označená smlouva je neplatná. Soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu, vysloveným v usnesení ze dne 18. 2. 2005, č. j. 21 Co 267/2003-154, při řešení otázky platnosti hospodářské smlouvy ze dne 9. 8. 1990 jako otázky předběžné pro rozhodnutí v dané věci vyšel z aplikace § 159a odst. 4 o. s. ř., odvolací soud pak z aplikace § 135 odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 311/2001, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 514, k závaznosti rozsudku, jímž bylo určeno, že kupní smlouva je neplatná, vyslovil právní názor, že řeší-li soud v řízení o ochranu vlastnického práva žalobce podstatnou otázku platnosti kupní smlouvy jako otázku předběžnou a bylo-li o platnosti téže kupní smlouvy již rozhodnuto v jiném řízení, jehož účastníkem žalobce nebyl, není toto rozhodnutí pro soud v tomto pozdějším řízení závazné . Dovolací soud neshledal důvod, aby se při rozhodování v dané věci od uvedeného právního názoru odklonil. Soud prvního stupně sice správně aplikoval § 159a odst. 4 o. s. ř., avšak nesprávně ho vyložil. Protože žalovaný nebyl účastníkem řízení ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 39 C 211/95, nemůže být rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 30. 10. 1998, č. j. 39 C 211/95-76, závazný pro soud v daném řízení. Aplikace § 135 odst. 2 o. s. ř. na daný právní vztah nepřichází v úvahu. Ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. je třeba vykládat správně tak, že jiným orgánem v tomto ustanovení uvedeným je jiný orgán, než je soud s pravomocí postupovat a rozhodovat podle občanského soudního řádu. Vázanost rozhodnutí vydaným v občanskoprávním řízení je upravena v § 159a o. s. ř. a nikoli tedy v § 135 o. s. ř. Právní závěr obou soudů o závaznosti výroku rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 30. 10. 1998, č. j. 39 C 211/95-76, o neplatnosti hospodářské smlouvy ze dne 9. 8. 1990, pro dané řízení je tak nesprávný. S ohledem na uvedené dovolací soud rozsudek odvolacího soudu vyjma výroku ad I. zrušil a protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud jde o určení práva hospodaření k předmětným nemovitostem, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.). Námitkami týkajícími se vydržení vlastnického práva žalovaného k předmětným nemovitostem se dovolací soud nezabýval, neboť řešení otázky vydržení by přicházelo v úvahu jen v případě, že bude najisto postaveno, že hospodářská smlouva ze dne 9. 8. 1990 je neplatná. .

V tomto incidenčním sporu je jako předběžná otázka řešeno vlastnictví žalobce k předmětním nemovitostem. Insolvenční soud se proto znova zabýval otázkou platnosti smlouvy ze dne 9.8.1990, kterou mělo vlastnické právo k předmětným nemovitostem nabýt právní předchůdce žalobce, od kterého potom žalobce předmětné nemovitosti kupoval. V souladu s citovaným nálezem ústavního soudu insolvenční soud dospěl k závěru, že žalobce nemůže být vlastníkem předmětných nemovitostí. Právní předchůdce žalobce, tj. družstvo SALUS, totiž nenabylo předmětné nemovitosti řádným způsobem, resp. smlouva o převodu vlastnického práva na družstvo SALUS od dlužníka je neplatná. Předmětná hospodářská smlouva ze dne 9.8.1990 nebyla ve smyslu tehdejších platných právních předpisů schválena, resp. prodej předmětných nemovitostí v rámci předmětné smlouvy nebyl schválen tehdejším Okresním národním výborem Brno-.venkov, jako zřizovatel navrhovatele, resp. Okresní národní výbor Brno-venkov převod nemovitého majetku na nabyvatele, tj. na družstvo SALUS, neschválil. Insolvenční soud podotýká, že obdobný závěr zaujal už Městský soud v Brně ve svém rozsudku ze dne 30.10.1998, č.j. 39 C 211/95-76, který nabyl právní moci dne 29.1.1999. Insolvenční soud se se závěrem tohoto rozsudku ztotožňuje. Současně insolvenční soud považuje za potřebné dodat, že výše zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17.3.2010 v žádném případě nevyloučil, aby jiný soud v jiném soudním řízení zaujal stejný právní názor jako Městský soud v Brně v rozsudku č.j. 39 C 211/95-76 ze dne 30.10.1998. 39 ICm 1841/2010

Nejvyšší soud ČR pouze trval na tom, aby otázka platnosti předmětné hospodářské smlouvy byla řešena v řízení, kterého se bude účastnit žalobce. Tato podmínka je v tomto řízení o vylučovací žalobě splněna.

Pokud družstvo SALUS jako právní předchůdce žalobce nenabylo řádně vlastnické právo k předmětným nemovitostem, nemohlo takové právo řádně převézt na žalobce. Jedním z principů právního řádu ČR je skutečnost, že nikdo nemůže převést na jiného víc práv, než má sám. Insolvenční soud tedy má za prokázané, že žalobce se nestal vlastníkem předmětných nemovitostí na základě kupní smlouvy uzavřené s právním předchůdcem družstvem SALUS na základě kupní smlouvy ze dne 20.1.1992.

Insolvenční soud se dále zabýval otázkou případného vydržení vlastnického práva ze strany žalobce a jeho právního předchůdce.

Podle § 134 zák. č. 140/1964 Sb. občanský zákoník (dále jen OZ), opravný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu 10ti let, jde-li o nemovitost. Takto nelze nabýt vlastnictví k věcem, které nemohou být předmětem vlastnictví nebo k věcem, které mohou být jen ve vlastnictví státu, nebo zákonem určených právnických osob (§ 125). Do doby podle odst. 1 se započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce. Pro počátek trvání doby podle odst. 1 se použijí přiměřeně ustanovení o běhu promlčecí doby.

K otázce případného vydržení vlastnického práva k předmětným nemovitostem ze strany žalobce se vyjádřil žalovaný ve svém písemném stanovisku ze dne 15.10.2012, kterém insolvenční soud v tomto rozsudku podrobně citoval. Stručně lze konstatovat, že insolvenční soud se zcela ztotožňuje se stanoviskem žalované strany k této otázce a pro stručnost na ně také zcela odkazuje. Insolvenční soud považuje za potřebné dodat, že součástí připojeného soudního spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 15 C 25/2010, je skutečně plná moc žalobce pro právního zástupce JUDr. Zdeňka Nováčka, advokáta AK Kosmákova 32, Šlapanice, udělená dne 1.3.2001 pro toto soudní řízení vedené u Městského soudu v Brně. Tímto je podtržena argumentace žalované strany k otázce případného vydržení vlastnického práva ze strany žalobce. Obdobné skutečnosti jsou uvedeny také v usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18.2.2005, č.j. 21 Co 267/2003-154. Se závěry, které jsou uvedeny v tomto rozhodnutí k otázce vydržení vlastnického práva ze strany žalobce se insolvenční soud ztotožňuje.

Souhrnem tedy lze konstatovat, že insolvenční soud má za prokázané, že žalobce není vlastníkem předmětných nemovitostí. U žalobce tedy není dán poslední předpoklad daný výše citovanými rozhodnutími soudů vyšších stupňů pro vyhovění vylučovací žalobě. Subjekt, který v řízení o vylučovací žalobě neprokáže, že mu svědčí právo, které vylučuje zařazení majetku do soupisu majetkové podstaty, nemůže s vylučovací žalobou uspět.

S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti soud o podané žalobě rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí.

O náhradě nákladů řízení insolvenční soud rozhodl v souladu s § 142 odst. 1 o.s.ř., když ustanovení IZ otázku nákladů řízení v případě vylučovací žaloby neřeší. Žalovaný měl ve věci plný úspěch, proto mu soud přiznal náhradu nákladů řízení. Náhrada nákladů řízení je tvořena náklady na právní zastoupení. Odměnu právního zástupce insolvenční soud stanovil v souladu s § 8 vyhlášky č. 484/2000 Sb. v posledním znění ve výši 10.000,-Kč. Právní zástupce žalovaného je plátce DPH a proto soud jeho odměnu navýšil o tuto daňovou 39 ICm 1841/2010 povinnost. V souladu s § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/96 Sb. soud přiznal právnímu zástupci žalobce náhradu hotových výdajů za 3 úkony právní pomoci v celkové výši 900,-Kč. Celkem tedy náklady řízení žalobce jsou představovány částkou 13.189,-Kč. Žalobci straně bylo uloženo uhradit náklady k rukám právního zástupce žalovaného.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku je přípustné odvolání ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení. Odvolání se podává k Vrchnímu soudu v Olomouci prostřednictvím Krajského soudu v Brně, pracoviště Husova 15, 601 95 Brno.

Nebude-li dobrovolně splněna povinnost uložená v tomto rozsudku, lze požádat o její soudní výkon nebo exekuci.

Krajský soud Brně dne 28. 1. 2013

Mgr. Jan Kozák, v.r. soudce Za správnost vyhotovení: Naděžda Koblížková