KSBR 28 INS 27047/2015
KSBR 28 INS 27047/2015 29 NSCR 98/2018-A-176

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl V senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška V insolvenční věci dlužníka SYNTEROSEN s. r. o., se sídlem v Brně, Mečová 358/8, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 24769436, vedené u Krajského soudu V Brně pod sp. zn. KSBR 28 INS 27047/2015, o insolvenčním návrhu věřitelů 1) RALT COMPANY s. r. o., se sídlem V Dobřejovicích, Lipová 181, PSČ 251 01, identifikační číslo osoby 02138816, 2) Glory Daze Associated S. A., se sídlem 33 Porter Road, P. 0. Box 3169, PMB 103, Road Town, Tortola, Britské Panenské ostrovy, registrační číslo 584444, zastoupeného Mgr. Karlem Somolem, advokátem, se sídlem V Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, PSČ 110 00, 3) CHARLHOLD WHITE LIMITED, se sídlem Faneromenis 107, Floor 3, Flat 301, 6031, Larnaca, Kyperská republika, registrační číslo HE 266092, zastoupeného Mgr. Václavem Špačkem, advokátem, se sídlem V Náchodě, Na Václaváku 158, PSČ 547 01 a 4) LEVAPLECK LTD., se sídlem V Londýně, 85 Great Portland Street, Floor 1, W1W 7LT, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo 09212937, zastoupeného Mgr. Michalem Můllerem, advokátem, se sídlem V Praze 2, Krkonošská 1512/11, PSČ 120 00, o dovolání dlužníka, zastoupeného Mgr. Janem Vančurou, advokátem, se sídlem V Praze 2, Salmovská 1534/11, PSČ 120 00, proti usnesení Vrchního soudu V Olomouci ze dne 29. listopadu 2017, č.j., 1 VSOL 139/2017-A-161, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodněnt

Usnesením ze dne 16. června 2016, č. j.-A-89, rozhodl Kraj ský soud V Brně (dále jen insolvenční soud ) o insolvenčním návrhu věřitelů RALT COMPANY s. r. 0. (dále jen první insolvenční navrhovatel ), Glory Daze Associated S. A. (dále jen druhý insolvenční navrhovatel ), CHARLHOLD WHITE LIMITED (dále jen třetí insolvenční navrhovatel ) a LEVAPLECK LTD. (dále jen čtvrtý insolvenční navrhovatel ) tak, že (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka SYNTEROSEN s. r. o. (bodl. výroku), prohlásil konkurs na jeho majetek (bod 11. výroku), insolvenčním správcem ustanovil společnost Administrace insolvencí CITY TOWER, v. o. s. (bod 111. výroku) a zamítl návrh třetího insolvenčního navrhovatele na povolení reorganizace dlužníka (bod XV. výroku).

K odvolání dlužníka a prvního a čtvrtého insolvenčního navrhovatele Vrchní soud V Olomouci V záhlaví označeným usnesením odmítl odvolání prvního insolvenčního navrhovatele proti bodům I., II. a XV. výroku rozhodnutí insolvenčního soudu (první výrok) a potvrdil rozhodnutí insolvenčního soudu V bodech I., II., III. a XV. výroku (druhý Výrok).

Proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu 5 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která V rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, jakož ina vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a požaduje, aby Nejvyšší soud V napadených výrocích zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a Věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

Jako dovolacím soudem neřešenou předestírá dovolatel Nejvyššímu soudu jednak otázku pojetí koncernu ve smyslu ustanovení 5 79 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích) [dále jen z. o. k. ], jednak otázku, jak má soud postupovat, byl-li podán návrh na povolení reorganizace, která není (podle soudu) přípustná.

Rozpor s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu vyvozuje dovolatel z toho, že insolvenční soud byl při rozhodování nesprávně obsazen (ve věci nerozhodoval zákonný soudce) a z toho, že při posuzování, zda byly splněny podmínky pro prohlášení konkursu (zejména při řešení námitky nedostatku aktivní legitimace druhého insolvenčního navrhovatele a při řešení pochybností dovolatele o existenci pohledávky) nebyly posouzeny veškeré skutečnosti.

Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle 5 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených V 5 238 o. s. ř., odmítl podle 5 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

Nejvyšší soud se většinou dovolatelem předestřených otázek zabýval již V usnesení ze dne 16. listopadu 2017, sen. zn. 29 NSČR 181/2017, jímž odmítl typově shodné dovolání (založené na obdobné dovolací argumentaci) V jiné insolvenční Věci. Závěry V tomto usnesení obsažené lze shrnout následovně:

1/ Otázku pojetí koncernu podle 5 79 zákona z. o. k. předestírá dovolatel Nejvyššímu soudu ve spojení s námitkou, že V jeho věci rozhodoval nezákonný soudce; jelikož nešlo (dle dovolatele) o Věc koncernově propojenou s věcí vedenou u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSBR 28 INS 25210/2013, neměla být přidělena do soudního oddělení č. 28. Touto argumentací však dovolatel z obsahového hlediska vystihuje tzv. zmatečnostní vadu řízení ve smyslu ustanovení 5 229 odst. 1 písm. i) o. s. ř., spočívající V tom, že soud byl nesprávně obsazen; srov. např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2010, sp.zn.21 Cdo 1316/2008, uveřejněné V časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2012, pod číslem 16. Taková zmatečnostní vada však není způsobilým dovolacím důvodem; k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost a pro její posouzení proto nelze připustit dovolání. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp.zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry se prosazují i V režimu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013, jak dokládá např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 84/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 NSČR 113/2014, uveřejněné pod číslem 40/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

2/ V rovině posouzení, zda lze s rozhodnutím o úpadku dlužníka spojit (rovnou) rozhodnutí o způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem (5 148 odst. 1 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 18. září 2016, pro Věc rozhodném s přihlédnutím k době vydání

Pokračování 329 NSČR 98/2018 usnesení insolvenčního soudu) pak závěry odvolacího soudu nevybočují z mezí ustálené judikatury Nejvyššího soudu; srov. s přihlédnutím ke změnám, jichž s účinností od 1. ledna 2014 [po novele provedené zákonem č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů] doznalo ustanovení 5 316 insolvenčního zákona usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011, sen. zn. 29 NSČR 30/2010, uveřejněné pod číslem 96/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 96/2011 ).

K závěrům obsaženým V usnesení sen. zn. 29 NSČR 181/2017 se Nejvyšší soud později přihlásil (při rozhodování o dovoláních V typově shodných dovolacích věcech) vcelé řadě dalších rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 27. června 2018, sen. zn. 29 NSČR 97/2018, jakož i usnesení V tomto rozhodnutí označená).

K výše řečenému zbývá dodat, že dovolání nečiní přípustným ani námitka nesprávnosti závěru odvolacího soudu, že o návrhu na povolení reorganizace se V případě nepřípustné reorganizace rozhodovat nemusí. V situaci, kdy insolvenční soud o návrhu na povolení reorganizace rozhodl (tak, že jej zamítl) a odvolací soud toto rozhodnutí (ve výroku) potvrdil, je úvaha odvolacího soudu o nadbytečnosti rozhodování o takovém návrhu činěna jako obiter dictum a napadené rozhodnutí na vyřešení této právní otázky nespočívá. Závěr odvolacího soudu, podle něhož mohla být reorganizace přípustná jen podle 5 316 odst. 5 insolvenčního zákona, avšak dlužník V určené lhůtě nepředložil věřiteli přijatý reorganizační plán (k tomu srov. již výše citované R 96/2011 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. února 2012, sen. zn. 29 NSČR 12/2012), a ani V souladu s 5 316 odst. 6 insolvenčního zákona nepožádal o prodloužení lhůty pro jeho předložení, dovolatel V dovolání nezpochybňuje.

K Výhradám, jež dovolatel uplatňuje (ve vztahu k té části usnesení odvolacího soudu, jíž bylo potvrzeno usnesení insolvenčního soudu ve výroku o zjištění dlužníkova úpadku) proti závěru, že V řízení byla osvědčena aktivní Věcná legitimace druhého insolvenčního navrhovatele (resp. proti způsobu, jakým odvolací soud dospěl k tomuto závěru) lze dále doplnit, že V situaci, kdy dovolatel neotevírá dovolacímu přezkumu jakoukoliv otázku, jež by mohla zvrátit závěr, že je (bez zřetele k tomu, zda insolvenční navrhovatel V projednávané věci doložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku) V úpadku ve formě předlužení (tj. že má více věřitelů, přičemž souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku), jde o námitky, jež objektivně nejsou schopny zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí a tudíž o námitky pro výsledek dovolacího řízení právně bezcenné. Jinak řečeno, ani účinné zpochybnění pohledávek druhého insolvenčního navrhovatele by nemělo vliv na správnost závěru odvolacího soudu o splnění podmínek pro zjištění úpadku dlužníka.

K tomu srov. dále např. důvody R 96/2011, V němž Nejvyšší soud (vycházeje z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněného pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sen. zn. 29 NSČR 24/2009) ozřejmil, že zkoumání toho, zda insolvenční navrhovatel má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, má při rozhodování o insolvenčním návrhu význam jen do rozhodnutí o dlužníkově úpadku. V řízení o odvolání dlužníka proti rozhodnutí o úpadku je skutečnost, že insolvenční navrhovatel nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, právně bez významu (určující je, zda je dlužník i tak V úpadku).

Konečně ve vztahu k námitce nedostatečného odůvodnění napadeného usnesení, jež otevírá otázku přezkoumatelnosti napadeného usnesení, je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem

100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i V usnesení Nejvyššího soudu dne 22. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 2960/2011.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění V insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.

P 0 u č e ní : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30.8.2018

JUDr. Jiří Zavázal v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Ingrid Rafaj ová, DiS.