KSBR 28 INS 26999/2015
NEJVYŠŠÍ SOUD CESKE REPUBLIKY KSBR 28 INS 26999/2015 29 NSCR 120/2017-A-95

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl V senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala V insolvenční věci dlužníka AGROPROREAL s. r. o., se sídlem V Brně, Mečová 358/8, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 28 73 91 75, vedené u Krajského soudu VBmě pod sp. zn. KSBR 28 INS 26999/2015, o insolvenčním návrhu dlužníka a věřitelů 1/ RALT COMPANY s. r. o., se sídlem V Dobřejovicích, Lipová 181, PSČ 251 01, identifikační číslo osoby 02 13 88 16, a 2/ Glory Daze Associated S. A., se sídlem 33 Porter Road, P. 0. Box 3169, PMB 103, Road Town, Tortola, Britské Panenské ostrovy, registrační číslo 584444, zastoupeného Mgr. Karlem Somolem, advokátem, se sídlem V Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, PSČ 110 00, o dovolání dlužníka, zastoupeného Mgr. Janem Vančurou, advokátem, se sídlem V Praze 2, Salmovská 1534/11, PSČ 120 00, proti usnesení Vrchního soudu V Olomouci ze dne 13. ledna 2017, č. j. KSBR 28 INS 26999/2015, 1 VSOL 50/2016-A-79, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodněnt

Vrchní soud V Olomouci V záhlaví označeným usnesením k odvolání dlužníka a věřitele RALT COMPANY s. r. o. (mimo jiné) potvrdil V bodě II. výroku usnesení ze dne 24. listopadu 2015, č. j.-A-23, jímž Krajský soud V Brně (dále jen insolvenční soud ) prohlásil konkurs na majetek dlužníka.

Proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení 5 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která V rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, jakož i na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odchýlil od (V dovolání specifikované) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku 11, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/ 1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozděj ších předpisů, a některé další zákony.

Nejvyšší soud dovolání dlužníka, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení 5 237 o. s. ř., odmítl jako nepřípustné podle ustanovení % 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

Učinil tak proto, že V mezidobí (po podání dovolání) se dovolatelem předestřenými otázkami zabýval vusneseních ze dne 16. listopadu 2017, sen. zn. 29 NSČR 181/2017 aze dne 30. listopadu 2017, sen. zn. 29 NSČR 118/2017 a sen. zn, 29 NSČR 119/2017, jimiž odmítl typově shodná dovolání V jiných insolvenčních věcech.

V označených usneseních, na něž V podrobnostech odkazuje, Nejvyšší soud shledal dovolání nepřípustnými z důvodů, které lze shrnout tak, že:

[1] Otázku pojetí koncernu podle 5 79 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích), předestírá dovolatel Nejvyššímu soudu ve spojení s námitkou, že V jeho věci rozhodoval nezákonný soudce; jelikož nešlo (dle dovolatele) o Věc koncernově propojenou s věcí vedenou u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSBR 28 INS 25210/2013, neměla být přidělena do soudního oddělení č. 28. Touto argumentací však dovolatel z obsahového hlediska vystihuje pouze tzv. zmatečnostní vadu řízení ve smyslu ustanovení 5 229 odst. 1 písm. í) o. s. ř. spočívající V tom, že soud byl nesprávně obsazen; srov. např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 21 Cdo 1316/2008, uveřejněné V časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2012, pod číslem 16. Taková zmatečnostní vada však není způsobilým dovolacím důvodem; k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost a pro její posouzení proto nelze připustit dovolání. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry se prosazují i V režimu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013, jak dokládá např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 84/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 NSČR 113/2014, uveřejněné pod číslem 40/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

[2] Ve vazbě na tvrzený rozpor s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu pak dovolatel především obsáhle argumentuje ve prospěch závěru o nedostatku aktivní Věcné legitimace druhého insolvenčního navrhovatele k podání insolvenčního návrhu a spomosti pohledávky tohoto věřitele. Tato argumentace je ovšem pro účely posouzení přípustnosti dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, právně bezcenná. K tomu srov. závěry obsažené již V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněném pod číslem 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Zkoumání aktivní Věcné legitimace některého z insolvenčních navrhovatelů (včetně zkoumání spomosti pohledávky tohoto insolvenčního navrhovatele) je vyhrazeno [s omezením, jež se pro odvolací řízení podává z 5 141 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)] té fázi insolvenčního řízení, která končí rozhodnutím o insolvenčním návrhu [zde rozhodnutím o úpadku dlužníka, jež odvoláním ani dovoláním nebylo (ani nemohlo být) zpochybněno]; při rozhodování o způsobu řešení úpadku dlužníka (konkursem, reorganizací nebo oddlužením) se takové zkoumání již neprovádí (kdo byl insolvenčním navrhovatelem již žádný význam nemá) a insolvenční soud by naopak chyboval, kdyby takto postupoval.

[3] V rovině posouzení, zda lze s rozhodnutím o úpadku dlužníka spojit (rovnou) rozhodnutí o způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem (5 148 odst. 1 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. prosince 2015, pro Věc rozhodném s přihlédnutím k době vydání usnesení insolvenčního soudu) pak závěry odvolacího soudu nevybočují z mezí ustálené judikatury Nejvyššího soudu; srov. s přihlédnutím ke změnám, jichž s účinností od 1. ledna 2014 [po novele provedené zákonem č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon

A7 1\ DLR láU/AUL I

č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 313/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů] doznalo ustanovení 5 316 insolvenčního zákona usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011, sen. zn. 29 NSČR 30/2010, uveřejněné pod číslem 96/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

[4] Ve vztahu k námitce nedostatečného odůvodnění závěru o možnosti spojit s rozhodnutím o úpadku rozhodnutí a způsobu řešení úpadku (zde konkursem), jež otevírá otázku přezkoumatelnosti napadeného usnesení, je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 2960/2011.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění V insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 21. prosince 2017

JUDr. Petr G e m m e lv. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Monika Jeřábková