KSBR 27 INS 864/2009
NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY KSBR 27 INS 864/2009 29 NSČR 19/2010-A-54

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Gemmela v insolvenční věci dlužnice Heleny Ložekové, narozené 23. února 1971, bytem v Mohelně 531, PSČ 675 75, zastoupené JUDr. Karlem Holubem, advokátem, se sídlem v Třebíči, Nerudova 3, PSČ 674 01, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 27 INS 864/2009, o insolvenčním návrhu věřitele Komerční banky, a. s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 969/33, PSČ 114 07, identifikační číslo osoby 45317054, o dovolání dlužnice proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. prosince 2009, č. j. KSBR 27 INS 864/2009, 3 VSOL 244/2009-A-46, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Usnesením ze dne 28. května 2009, č. j.-A-12, Krajský soud v Brně (dále jen insolvenční soud ) k insolvenčnímu návrhu věřitele Komerční banky, a. s. mimo jiné zjistil úpadek dlužnice Heleny Ložekové (bod I. výroku) a na její majetek prohlásil konkurs (bod II. výroku). Vrchní soud v Olomouci k odvolání dlužnice v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I. a II. výroku. Odvolací soud-cituje ustanovení § 3 odst. 1 a § 141 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)-přitakal insolvenčnímu soudu v závěru, podle kterého insolvenční navrhovatel prokázal svou aktivní věcnou legitimaci k podání insolvenčního návrhu, když listinami přiloženými k návrhu doložil, že má proti dlužnici celkem 4 splatné pohledávky (z 3 smluv o úvěru a dále ze smlouvy o úvěru ke kreditní kartě). Jako nedůvodnou v této souvislosti odmítl námitku dlužnice, že pohledávka insolvenčního navrhovatele je sporná, neboť s ním o ni vede spor. Odvolací soud poukázal na to, že insolvenční navrhovatel doložil existenci celkem čtyř pohledávek, přičemž dlužnice nespecifikovala, které konkrétní pohledávky by se měl týkat ohlášený spor. Na rozdíl od insolvenčního soudu pak odvolací soud nepovažoval za dalšího věřitele dlužnice Finanční úřad v Náměšti nad Oslavou, jehož pohledávku ve výši 2.300,-Kč dlužnice zaplatila-jak vyplynulo ze sdělení tohoto věřitele doručeného odvolacímu soudu-27. května 2009, tedy ještě před rozhodnutím o úpadku. Provedeným dokazováním odvolací soud nicméně zjistil, že dalším věřitelem dlužnice je minimálně společnost CETELEM ČR, a. s. (dále jen společnost C ), která v rámci své přihlášky pohledávky doložila , že má vůči dlužnici pohledávku ve výši 6.475,-Kč z titulu smluvního úroku z prodlení se splněním dluhu ze smlouvy o úvěru, který dlužnice zaplatila až 18. listopadu 2008, kdy také nejpozději nastala splatnost úroku z prodlení . Na základě výše uvedeného odvolací soud uzavřel, že dlužnice je v úpadku ve formě platební neschopnosti, když má více věřitelů (nejméně dva), jejichž pohledávky k datu vydání rozhodnutí o úpadku jsou více než 30 dnů po lhůtě splatnosti, přičemž dlužnice tyto pohledávky (s ohledem na data jejich splatnosti) neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. Věcně správným shledal odvolací soud rozhodnutí insolvenčního soudu i co do způsobu řešení úpadku dlužnice konkursem. Odvolací soud připustil, že insolvenční soud pochybil, neposkytl-li dlužnici (v důsledku nesprávného postupu při doručování soudních písemností) poučení o možnosti navrhnout, aby insolvenční soud řešil její úpadek oddlužením (v souladu s ustanovením § 390 odst. 1 insolvenčního zákona). Uvedl však, že za situace, kdy dlužnice v průběhu odvolacího řízení tento způsob řešení jejího úpadku nenavrhla a (prostřednictvím svého zástupce) uvedla, že řešit úpadek oddlužením v jejím případě nepřichází v úvahu, neboť s ohledem na současné příjmy by nebyla schopna uhradit alespoň 30 % pohledávek všech svých věřitelů, nebyla dlužnice nespravedlivě poškozena na svém právu navrhnout způsob řešení úpadku oddlužením; uvedené pochybení insolvenčního soudu proto ani nemůže mít v tomto konkrétním případě za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), namítajíc, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a požadujíc, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatelka především namítá, že pochybení insolvenčního soudu, který jí nedoručil insolvenční návrh a neumožnil jí tak, aby se k němu před rozhodnutím o úpadku vyjádřila, stejně jako další pochybení spočívající v tom, že insolvenční soud ji nepoučil o možnosti podat v zákonné lhůtě návrh na povolení oddlužení, již nelze-se zřetelem k zákazu formulovanému v ustanovení § 141 odst. 1 insolvenčního zákona (podle kterého se v odvolacím řízení nepřihlíží ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně)-žádným způsobem zhojit v odvolacím řízení. Soudy nižších stupňů podle dovolatelky dále přehlédly, že insolvenční navrhovatel nevylíčil v insolvenčním návrhu rozhodující skutečnosti, které by osvědčovaly úpadek dlužnice, když jeho tvrzení o tom, že dalším věřitelem dlužnice je Okresní správa sociálního zabezpečení Třebíč, nebylo (jak vyplynulo v průběhu insolvenčního řízení) pravdivé. Insolvenční soud tak zjistil údajný úpadek dlužnice v rozporu s ustanovením § 3 odst. 1 insolvenčního zákona. 29 NSČR 19/2010

Odvolacímu soudu dovolatelka rovněž vytýká, že založil-opět v rozporu s ustanovením § 141 odst. 1 insolvenčního zákona-závěr o jejím úpadku na skutečnostech, jež nastaly či vznikly až po vydání rozhodnutí insolvenčního soudu. S přihlédnutím k době vydání dovoláním napadeného usnesení je na danou věc uplatnitelný insolvenční zákon ve znění účinném do 30. června 2010, tj. naposledy ve znění zákona č. 285/2009 Sb. Podle ustanovení § 7 odst. 1 insolvenčního zákona pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení. Pro rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení jsou tudíž ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání přiměřeně aplikovatelná dle § 7 odst. 1 insolvenčního zákona. Dovolání v této věci může být přípustné jen podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněné pod číslem 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (rozhodnutí je-stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže-veřejnosti dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu). K posouzení přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Nejvyšší soud přistoupil s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012 (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11). Důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá, neboť dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V řešení otázky, zda a za jakých podmínek mohly být v odvolacím řízení uplatněny jiné skutečnosti a důkazy týkající se pohledávky dalšího věřitele dlužnice (společnosti C), je napadené usnesení v souladu se závěry přijatými v tomto ohledu Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 23/2011, uveřejněném pod číslem 43/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm Nejvyšší soud (odkazuje potud rovněž na závěry formulované v jeho usnesení ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněném pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) vysvětlil, že řízení o odvolání dlužníka proti rozhodnutí o úpadku není omezeno pravidly neúplné apelace plynoucími z ustanovení občanského soudního řádu (a to ani tehdy, bylo-li rozhodnutí o úpadku vydáno po jednání). S výjimkou omezení založených pro řízení o odvolání dlužníka proti rozhodnutí o úpadku úpravou obsaženou v § 141 insolvenčního zákona se tak pro toto odvolací řízení přiměřeně uplatňují ustanovení občanského soudního řádu platná pro odvolání projednávaná a rozhodovaná v systému úplné apelace. Odvolací soud tudíž může, pokračoval Nejvyšší soud, přihlédnout v odvolacím řízení při posouzení, zda dlužník je v úpadku, také ke skutečnostem nebo důkazům (týkajícím se pohledávky věřitele splatné v době delší než 3 měsíce před zahájením insolvenčního řízení), jež zde byly (a jako takové mohly být uplatněny) již před rozhodnutím o úpadku, avšak do té doby nevyšly v insolvenčním řízení najevo. Nejvyšší soud přitom zdůrazňuje, že přezkoumat samotný skutkový stav zjištěný odvolacím soudem (na jehož základě odvolací soud založil svůj závěr o mnohosti věřitelů dlužnice) by bylo možné v dovolacím řízení pouze prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., který ovšem dovolatelka v posuzované věci (tj. u dovolání, jehož přípustnost může být založena jen prostřednictvím § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) nemá k dispozici (což plyne přímo z dikce § 241a odst. 3 o. s. ř.). Zásadně právně významným neshledal Nejvyšší soud napadené rozhodnutí ani z pohledu výhrad dovolatelky, podle nichž insolvenční soud rozhodl o úpadku dlužnice na základě vadného insolvenčního návrhu, neboť insolvenční navrhovatel v něm nevylíčil rozhodující skutečnosti, které by osvědčovaly úpadek dlužnice. Jak Nejvyšší soud vysvětlil v usnesení ze dne 1. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 38/2010, pro výsledek řízení o odvolání dlužníka proti rozhodnutí o úpadku dlužníka není významné, že insolvenční soud osvědčil úpadek dlužníka, ačkoliv věřitelský insolvenční návrh měl vady, pro které mohl být odmítnut dle § 128 odst. 1 insolvenčního zákona. Vadný insolvenční návrh totiž není onou překážkou stanovenou v tomto zákoně (rozuměj v insolvenčním zákoně), jež bránila vydání rozhodnutí o úpadku (srov. § 141 odst. 1 insolvenčního zákona). Námitkou, podle níž insolvenční soud upřel dlužnici (tím, že jí nedoručil stejnopis insolvenčního návrhu) právo se k věci vyjádřit ještě před tím, než insolvenční soud o insolvenčním návrhu rozhodl, dovolatelka uplatňuje z obsahového hlediska tzv. zmatečnostní vadu řízení ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř., která však není způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu § 241a o. s. ř. a jejím prostřednictvím tak ani nelze založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K prověření těchto vad slouží žaloba pro zmatečnost. A konečně, ani posouzení toho, zda pochybení insolvenčního soudu, který v rozporu s ustanovením § 390 odst. 1 insolvenčního zákona dlužnici nepoučil o možnosti podat v zákonné lhůtě návrh na povolení oddlužení, lze zhojit v odvolacím řízení, v poměrech projednávané věci žádnou otázku zásadního právního významu neotevírá. Tato námitka se z povahy věci může pojit pouze s tou částí napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o prohlášení konkursu (na rozhodnutí, jímž insolvenční soud zjistil úpadek dlužnice, vliv nemá). V situaci, kdy v průběhu odvolacího řízení dlužnice výslovně (prostřednictvím svého zástupce) uvedla, že řešení úpadku oddlužením u ní nepřichází v úvahu, když není schopná věřitelům nabídnout uspokojení alespoň 30 % jejich pohledávek, přičemž dlužnici nejde o tuto praktickou stránku věci (rozuměj o navrácení stavu řízení do doby, kdy by mohla včasný návrh na povolení oddlužení podat), ale o teoretickou šanci se k možnosti oddlužení vyjádřit , má uplatnění uvedené výhrady v dovolacím řízení charakter zneužití procesních práv účastníka řízení, jehož cílem je jen oddálení rozhodnutí o způsobu řešení úpadku. Takovému postupu nelze přiznat právní ochranu (srov. § 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle § 243b odst. 5 o. s. ř. a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné. Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužnici, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které případně vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. 29 NSČR 19/2010

V Brně 25. dubna 2012

JUDr. Zdeněk K r č m á ř , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Marie Pezlarová