KSBR 26 INS 869/2010
NEJVYŠŠÍ SOUD KSBR 26 INS 869/2010 CESKE REPUBLIKY 26 ICm 650/2011 22 ICdo 8/2015 1575

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl V senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně Mgr. Ivany anonymizovano , anonymizovano , se sídlem v Brně, Dobrovského 824/50, jako insolvenční správkyně dlužnice RESIDENCE BRNO spol. s r. o., identifikační číslo osoby 26313162, se sídlem v Bmě-Řečkovicích, Novoměstská 2170/1c, proti žalované Mgr. Romaně Andělové, _, se sídlem vBmě, Marešova 305/14, jako insolvenční správkyni dlužnice MINTOM s. r. o., identifikační číslo osoby 25568850, se sídlem v Brně, náměstí Svobody 84/15, zastoupené Mgr. Radovanem Dospělem, advokátem se sídlem vBmě, Marešova 305/14, za účasti vedlejších účastníků na straně žalobkyně a) Československé obchodní banky, a. s., identifikační číslo osoby 00001350, se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, zastoupené Mgr. Radkou Šimkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, V Kolkovně 921/3, b) Ivety Pospíšilové , c) Bc. Davida Ilíka, zastoupeného JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem se sídlem v Brně, Křížová 96/18, (1) Ing. Jana Navrátila, 3448, e) Anny Bóhmové, i) Moniky Macholánové, , g) Ing. Jany Pančíkové, h) Anny Pirochtové, i) Dušana Pirochty, j) Ondřeje Krchňáka, k) Ing. Zuzany Petlachové, ]) Miroslava Bodečka, m) Květy Dáskové, zastoupené spolu s vedlejšími účastníky b), 1), h), i), j), k) a l) JUDr. Michaelou Voseckou Klečkovou, advokátkou se sídlem v Bmě-Řečkovicích, Ječná 1321/29a, o vyloučení věcí z majetkové podstaty, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 26 ICm 650/2011, jako incidenční spor vinsolvenční věci dlužnice MINTOM s. r. o., identifikační číslo osoby 25568850, se sídlem v Brně, náměstí Svobody 84/ 15, vedené Krajským soudem v Brně pod sp. zn., o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 8. 2014, č.j. 26 Icm 650/2011, 11 VSOL 65/2013, 11 VSOL 66/2013-1406 (), ve znění doplňujícího usnesení ze dne 17. 9. 2014, č.j. 26 Icm 650/2011, 11 VSOL 65/2013, 11 VSOL 66/2013-1421 (), takto:











I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení

4 114,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

III. Ve vztahu mezi žalovanou a vedlejšími účastníky nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení .

Odůvodněnt

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. 3. 2013, č.j. KSBR 26 Icm 650/2011-1185, 26 INS 869/2010-C3-58, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 28. 3. 2013, č. j. KSBR 26 Icm 650/2011-1236,-C3-59, a doplňujícího usnesení ze dne 30. 1. 2014, č. j. KSBR 26 Icm 650/2011-1330, 26 INS 869/2010-C3-69, vyloučil z majetkové podstaty dlužníka rozestavěné nemovitosti a jednotky na pozemcích par. č. 3953/578, 3953/579, 3953/585, 3953/586, 3953/587, 3953/588, 3953/589, 3953/590 (dále také předmětné nemovitosti ), v katastrálním území Řečkovice, obci Brno, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrálního pracoviště Brno-město, jejichž podrobný výčet je nedílnou součástí rozsudku (výrok I). Dále rozhodl o povinnosti žalované zaplatit náklady řízení žalobkyni (výrok I.) a vedlejším účastníkům (výroky II., III., a doplňující výroky VI., VII. a VIII.) a rozhodl o povinnosti žalobkyně doplatit soudní poplatek (výrok V.).

Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění: Společnost MINTOM s. r. 0. (také zhotovitelka nebo jen MINTOM ) a společnost RESIDENCE BRNO spol. s r. 0. (dále objednatelka nebo RESIDENCE ) uzavřely dne 10. 9. 2007 smlouvu o dílo, v níž se zhotovitelka zavázala postavit pro obj ednatelku za úplatu předmětné nemovitosti. Ve smlouvě ujednaly, že vlastnicí nemovitostí bude od počátku objednatelka. Ta se jako vlastnice skutečně chovala, když uzavřela v roce 2008 s vedlejší účastnicí a) smlouvu o úvěru, přičemž k zajištění dluhu zastavila předmětné zhotovované nemovitosti. Uzavírala také smlouvy o budoucích kupních smlouvách na bytové jednotky s vedlejšími účastníky řízení, kde vystupovala jako budoucí prodávající. V létě 2009 se však obj ednatelka dostala do prodlení s placením ceny díla a zhotovitelka zastavila stavební práce; po marné výzvě k dokončení díla objednatelka přípisem ze dne 18. 12. 2009 odstoupila od smlouvy. Obě společnosti se následně dostaly do úpadku a žalovaná zahrnula předmětné nemovitosti do soupisu majetkové podstaty společnosti MINTOM, nebot, věřitelský výbor společnosti považoval smlouvu o dílo za neplatnou tomu se žalobkyně bránila vylučovací žalobou. Co se týká prováděného díla, soud zjistil, že skutečně provedené dílo se liší od původní projektové dokumentace.

Uzavření smlouvy o dílo posoudil soud prvního stupně jako platný právní úkon podle 5 536 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obchodní zákoník ). Základní náležitosti smlouvy byly splněny, strany se podle smlouvy chovaly a neměly pochybnosti o tom, jak má být dílo provedeno. Změna projektové dokumentace a způsob jej ího provedení mohou představovat nanejvýš vady díla, nemohou mít ale vliv na platnost smlouvy. Tvrzení žalobkyně o existenci ústní dohody nemůže obstát, neboť smlouva mohla být podle ujednání měněna pouze písemně. Navíc je v rozporu s prokázanými skutečnostmi. Protože byl skutkový stav dostatečně prokázán provedenými důkazy, další důkazy soud neprováděl. Obě společnosti ujednaly, že vlastnicí předmětných nemovitostí bude od počátku objednatelka, která navíc pro stavbu opatřila pozemky, proto rozhodl, že vlastnicí nemovitostí je společnost RESIDENCE.

AU lblll UDUI AUL l

22 ICdo 8/2015

Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalované rozsudkem ze dne 20. 8. 2014, č.j. 261cm 650/2011, 11 VSOL 65/2013, 11 VSOL 66/2013-1406 (), ve znění doplňujícího usnesení ze dne 17. 9. 2014, č.j. 26 Icm 650/2011, 11 VSOL 65/2013, 11 VSOL 66/2013-1421 (), napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a VIII. potvrdil (výrok I.) a ve výrocích II.-VI. změnil (výrok II.). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky VII.-XI.).

Odvolací soud některé důkazy zopakoval a dokazování sám doplnil. Uvedl, že pro posouzení otázky vlastnického práva k předmětným nemovitostem nebyla rozhodná platnost smlouvy o dílo, protože jak v případě platnosti, tak v případě neplatnosti náleží vlastnické právo společnosti RESIDENCE. V případě platnosti smlouvy o dílo zakládá vlastnické právo objednatelky tato dohoda; v případě neplatnosti je třeba vyjít z dlouhodobě ustálené praxe soudů, podle které vlastnictví k nově zhotovené stavbě nabývá ten, kdo stavbu uskutečnil s projeveným úmyslem mít ji pro sebe (stavebník) Z prokázaných skutečností přitom jednoznačné vyplývá, že s úmyslem stavět pro sebe stavěla společnost RESIDENCE, když se po celou dobu chovala jako vlastnice, zatímco zhotovitelka se jako vlastnice v žádné fázi výstavby nechovala; všechny zjištěné skutečnosti zároveň jednoznačné vyvracejí tvrzení žalované o existenci ústní dohody.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze [s výjimkou výroku VI a)] podává žalovaná (dále také dovolatelka ) dovolání. Přípustnost spatřuje podle 5 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále o. s. ř. ), vtom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Důvodem podání je nesprávné právní posouzení věci (% 241a odst. 1 o. s. ř.).

Dovolatelka nesouhlasí s tím, že osobou, která měla v úmyslu stavět pro sebe, byla společnost RESIDENCE. Podle ustálené judikatury se otázka vzniku vlastnického práva ke stavbě posuzuje k okamžiku, kdy je zřetelné dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží; roli hraje také to, kdo stavbu financoval, čí materiál byl použit na stavbu a kdo se podílel na stavbě vlastní prací (k tomu odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2810/2008). Odvolací soud však založil rozhodnutí na skutečnostech, které nastaly až poté, co bylo zřetelné dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží (tedy až po vzniku stavby jako samostatné věci a po vzniku vlastnického práva). Ke vzniku věci ve smyslu občanského práva došlo nejpozději v únoru 2008, což ani jedna ze stran nerozporovala. Jak smlouva o úvěru, tak smlouvy o smlouvách budoucích však byly uzavřeny nejdříve v březnu 2008. Společnost MINTOM také stavbu v této době financovala ze svých výlučných prostředků a prostřednictvím subdodavatelů stavbu sama realizovala. Ze skutečnosti, které nastaly až po vzniku předmětných staveb, nelze dovozovat úmysl stran chovat se podle smlouvy o dílo. Vznik stavby tedy nebyl posuzován ke dni jejího vzniku, čímž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Skutečnosti, ze kterých odvolací soud vyšel, nevypovídají o vlastnické vůli či její absenci. To, že jednatelka dlužnice MINTOM nezahmula předmětné nemovitosti do majetkové podstaty, je běžná praxe dlužníků, vedená snahou zatajit majetek v insolvenčním řízení .

Dále namítá, že soud pochybil, nezkoumal-li skutečný úmysl stran. Smlouvu o dílo předcházela ústní dohoda o tom, že projekt výstavby předmětných nemovitostí bude realizován oběma stranami společně. Cílem této dohody měl být ekonomický zisk z úvěru čerpaného společností RESIDENCE. Jen za tímto účelem a nikoli za účelem úpravy právních vztahů mezi stranami byla následně uzavřena smlouva o dílo. Obě společnosti se tak řídily ústní dohodou, která předcházela smlouvu o dílo. Součástí této dohody bylo také ujednání, že nemovitosti budou ve spoluvlastnictví obou společností. K prokázání navrhla dovolatelka již před soudem prvního stupně důkazy (výslech svědků Ing. Tomaštíkové a Ing. Růžičky), které však soudy odmítly provést. Svědecká výpověď by přitom přinesla přímý důkaz o existenci ústní dohody a měla by zásadní vliv na výsledek sporu. Svědkyně již tvrzené skutečnosti ostatně uvedla v žalobě o splnění povinnosti z roku 2010.

Tvrdí také, že odvolací soud nesprávně uzavřel, že ústní dohoda nemůže obstát sama o sobě. Ústní dohoda předcházela smlouvě o dílo, proto není podstatné, že smlouva o dílo, která navíc nebyla projevem vážné vůle stran, mohla být měněna pouze písemně. Mimo to se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001), podle které dohoda o nabytí vlastnictví ke zhotovené věci může být uzavřena také ústně. Dokonce zde nemusí být žádná dohoda potom, není-li zřejmé, že měla být vlastníkem jen určitá osoba, jsou podílovými spoluvlastníky všechny osoby, které stavbu prováděly. Navrhuje zrušit napadené rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení .

Žalobkyně ve vyjádření uvedla, že není pravdivé tvrzení dovolatelky o způsobu financování stavby, když ze spisu je patrné, že již od listopadu 2007 výstavbu financovala společnost RESIDENCE. Za dostatečně prokázaný považuje také úmysl stran. Protože všechny námitky směřují ke zpochybnění skutkového stavu, navrhuje odmítnutí dovolání pro nepřípustnost.

Protože ke vzniku vlastnického práva mělo dojít před 1. 1. 2014, a protože závazkový právní vztah se týkal podnikatelské činnosti obou společností, projednal Nejvyšší soud dovolání, v souladu s (c) 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb. a 5 261 odst. 1 zákona č. 513/ 1991 Sb., podle obchodního zákoníku v posledním účinném znění.

Dovolání není přípustné.

Dovolání směřuje pouze proti závěru, že vlastnické právo náleží společnosti RESIDENCE také v případě neplatnosti smlouvy o dílo, a že v takovém případě jí vzniklo vlastnické právo tím, že měla jako jediná v úmyslu stavět pro sebe. Procesní obrana dovolatelky spočívala téměř od počátku v námitce, že strany uzavřely ústní dohodu, která obsahovala odlišné ujednání o vlastnickém právu.

Stejně tak v dovolání žalobkyně zpochybňuje téměř výhradně zjištěný skutkový stav, že strany ústní dohodu neuzavřely. Dovolací soud je nicméně zjištěným skutkovým stavem vázán. Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu, nebot, dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci-š 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky

AU lblll UDUI AUL l

22 ICdo 8/2015 soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013).

Mimo to existenci ústní dohody tvrdila dovolatelka a byla to ona, kdo z ní pro sebe vyvozoval příznivé právní důsledky. Na ní leželo ohledně této skutečnosti důkazní břemeno, o čemž byli účastníci řádně poučeni (k důkaznímu břemenu blíže rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, publikovaný v časopise Právní rozhledy 7/1998 na str. 372, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, publikovaný v časopise Soudní judikatura 5/2002). Navíc, učinil-li odvolací soud skutková zjištění, že se obě strany chovaly podle smlouvy o dílo (ať již platně uzavřené či neplatné), samotná podstata tohoto smluvního závazku předpokládá vůli účastníků stavět pro objednatelku v tomto případě společnost RESIDENCE (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 1998, sp. zn. 2 Odon 147/97, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1532/99).

Námitka, že soudy neprovedly dovolatelkou navržené důkazy (resp. nepřihlédly k tvrzeným skutečnostem), rovněž přípustnost dovolání nezakládá. Podle ustálené judikatury v řízení před obecným soudem musí být dána účastníkovi možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení k prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích rozhodnout, ale také pokud jim nevyhoví ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; to vyplývá z ustanovení 5 153 odst. 1 a 5 157 odst. 2 o. s. ř. (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. 111. ÚS 61/94, nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 1999, sp. zn. 1. ÚS 236/98, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005). Samotné právo soudu rozhodovat o tom, které z navrhovaných důkazů podle 5 120 o. s. ř. provede, je však projevem ústavního principu nezávislosti soudů dle čl. 82 Ústavy (viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Soud tak není povinen všechny navržené důkazy provést, avšak neprovede-li je, musí náležitě vyložit, z jakých důvodů tak neučinil. Tomu odvolací soud v nyní projednávané věci dostál. Přesvědčivě odůvodnil, proč neprovedl dovolatelkou navržené důkazy, resp. proč by jimi prokazovaná tvrzení nemohla na právním hodnocení věci nic změnit. Za situace, kdy dovolatelka tvrdila existenci ústní dohody (přičemž k prokázání navrhla pouze nepřímý důkaz výslechem svědka) a žalobkyně ji popřela, nemohla samotná výpověď svědka kprokázání ústní dohody stačit, jestliže se tato dohoda za celou dobu od doby jejího údajného vzniku až do současnosti nijak neprojevila navenek, tedy neodrážela se v právním jednání dotčených společností.

Dále z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by soud posuzoval vznik vlastnického práva k jinému okamžiku, než kdy bylo zřetelné dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží. Zejména to nevyplývá ze skutečnosti, že soud při zkoumání skutečné vůle zohlednil převážně chování, které nastalo až po rozhodném okamžiku. Nejvyšší soud opakovaně konstatoval, že při zkoumání právně relevantní vůle účastníků je třeba vyjít i z jejich následného chování, neboť lze důvodně přepokládat, že takové chování bude odpovídat posuzované vůli (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 33 Odo 938/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4142/2008, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008). Přihlédne-li soud k následnému chování účastníků, jež vyloží v souladu se zásadami logiky a při zohlednění toho, jak by za daných okolností obvykle postupovali jiní racionální účastníci právního úkonu, není důvodu tomuto postupu cokoliv vytýkat (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 338/2012). Soud přitom nevyšel výhradně z následného chování, ale zohlednil rovněž skutečnosti, které vzniku vlastnictví předcházely ze spisu je patrné, že obj ednatelka stavbu od počátku financovala.

Konečně ani otázka, zda ústní forma má vliv na platnost ujednání o vlastnickém právu, nemůže založit přípustnost dovolání, nebot, napadené rozhodnutí na této otázce ve smyslu 5 237 o. s. ř. nezávisí. Odvolací soud vyšel z toho, že ústní dohoda vůbec nebyla uzavřena

(její uzavření nebylo v řízení prokázáno), nikoli z toho, že by snad byla neplatná.

Protože dovolání není přípustné, dovolací soud ho podle % 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuj e (& 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo nařízení exekuce. V Brně dne 28. února 2017 JUDr. Jiří S p á č i l, CSc., v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Sandra Duíková