KSBR 24 INs 7483/2009
NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY KSBR 24 INs 7483/2009 24 ICm 2031/2010 29 ICdo 5/2015-556

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl V senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Filipa Cilečka vprávní věci žalobkyně Mgr. Romany Andělové, advokátky, se sídlem vBmě, Marešova 305/14, PSČ 602 00, jako insolvenční správkyně dlužnice KRAHŮT-GROUP, s. r. o., proti žalovaným 1) Miroslavu Kratochvílovi a 2) Haně Kratochvílové, oběma bytem ve Žďáru nad Sázavou, Špálova 10, oběma zastoupeným Mgr. Bc. Lubošem Klimentem, advokátem, se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Nádražní 600/21, PSČ 591 01, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 ICm 2031/2010, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice KRAHŮT-GROUP, s. r. o., se sídlem v Chudčicích 68, PSČ 664 71, identifikační číslo osoby 26 23 52 00, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 24 INS 7483/2009, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. června 2014, č. j. 24 ICm 2031/2010, 13 VSOL 134/2013, 13 VSOL 133/2013-517 (KSBR 24 INS 7483/2009), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Zádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodněnt

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 30. června 2014, č. j. 24 ICm 2031/2010, 13 VSOL 134/2013, 13 VSOL 133/2013-517 (KSBR 24 INS 7483/2009), k odvolání žalovaných (mimo jiné) potvrdil rozsudek ze dne 3. června 2013, č. j. 24 ICm 2031/2010-355, jímž Krajský soud v Brně (dále jen insolvenční soud ):

1) Určil, že dohoda o vypořádání závazku uzavřená dne 10. února 2009 mezi dlužnicí (KRAHŮT-GROUP, s. r. o.) a žalovanými (Miroslavem a Hanou Kratochvílovými), na základě které dlužnice převedla na žalované movité věci označené jako: osobní automobil Škoda Octavia combi, SPZ: 1J8 3814, skříňový nákladní automobil IVECO, SPZ: 1J8 3840, osobní automobil AUDI A4, SPZ: 1J9 6960, perlový mlýn Turnomill, perlový mlýn 20 l, perlový mlýn 30 l, tónovací automat TEMATIC, vysokozdvižný vozík DESTA, tónovač manuální, kolorimetr a dispergační míchadlo (dále jen dohoda ), je neúčinným právním úkonem.

2) Žalovaným uložil povinnost společně a nerozdílně vydat žalobkyni výše označené věci (s výjimkou skříňového nákladního automobilu IVECO a osobního automobilu AUDI).

3) Žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 374.100,-Kč.

Odvolací soud-cituje ustanovení § 235 odst. 1 a 2, § 236 odst. 2, § 237 odst. 1, § 239 odst. 1 a 3, § 240 odst. 1 až 3 a § 241 odst. 1 až 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném do 31. prosince 2013 -shodně s insolvenčním soudem uzavřel, že: a) Žalobkyně podala odpůrčí žalobu ve lhůtě určené ustanovením § 239 odst. 3 insolvenčního zákona (účinky rozhodnutí o úpadku dlužnice nastaly 9. prosince 2009, přičemž odpůrčí žaloba byla doručena insolvenčnímu soudu 8. prosince 2010); pro závěr o včasnosti žaloby je nevýznamné, že žalobkyně v průběhu řízení změnila žalobu v části týkající se vydání movitých věcí, respektive zaplacení náhradního peněžitého plnění. b) Dlužnice uzavřela dohodu v době, kdy byla v úpadku (k datu uzavření dohody měla minimálně 12 věřitelů s pohledávkami více jak tři měsíce po lhůtě splatnosti, které přesahovaly částku 1.000.000,-Kč, jakož i závazek vůči dalšímu věřiteli (3P-CHEM s. r. o.) ve výši 2.351.688,30 Kč, který byl splatný v době od 23. prosince 2007 do 13. srpna 2008. c) Dohoda je právním úkonem bez přiměřeného protiplnění a současně právním úkonem, na jehož základě se žalovaným (jako nezajištěným věřitelům dlužnice) dostalo nikoli poměmého, nýbrž plného uspokojení, v důsledku čehož byli zkráceni ostatní věřitelé. Podle této dohody totiž dlužnice poskytla žalovaným plnění v hodnotě 1.053.200,-Kč za protiplnění ve výši 510.000,-Kč. Jakkoli byla v dohodě uvedena celková výše půjček (podle smluv ze dne 23. ledna 2006, 1. listopadu 2006 a 17. prosince 2008) částkou 1.580.000,-Kč, již před uzavřením dohody dlužnice žalovaným na jejich úhradu zaplatila 420.000,-Kč; žalovaní dále neprokázali, že by půjčku ve výši 650.000,-Kč dlužnici poskytli. (Nejvyšší soud již na tomto místě dodává, že odvolací soud se v důvodech svého rozsudku dopustil zřejmé nesprávnosti, když sice shledal správným závěr insolvenčního soudu o nepřiměřenosti protiplnění, ale při vyčíslení výše závazku dlužnice vůči žalovaným nepřihlédl k částečnému plnění dlužnice ve výši 420.000,-Kč.) d) Rozhodl-li insolvenční soud o neúčinnosti dohody, po právu rozhodl i o povinnosti žalovaných vydat ty movité věci, které mají v držení; tam, kde to není možné, jim uložil poskytnou rovnocennou náhradu do majetkové podstaty, určenou posudkem znalce .

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které mají za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), majíce za to, že v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu nebyly dosud vyřešeny otázky hmotného a procesního práva, a to konkrétně, zda:

1) Je možné přisoudit žalobkyni nárok uvedený v § 236 odst. 2 insolvenčního zákona, když tento nárok žalobkyně neuplatnila v prekluzivní lhůtě dle § 239 odst. 3 insolvenčního zákona, ale uplatnila jej teprve v rámci změny žalobního petitu po uplynutí prekluzivní lhůty?

2) Je soud oprávněn poučit žalobkyni o vhodnosti změnit žalobní petit tak, aby ve vztahu ke každé movité věci, jejíhož vydání se domáhá, uvedla i údaj o výši rovnocenné náhrady pro případ, že nebude možno věc do majetkové podstaty dlužnice vydat, a to za situace, kdy se žalobkyně domáhala primárně vydání jednotlivých movitých věcí a eventuálně rovnocenné náhrady v celkové výši 1.580.000,-Kč bez bližšího rozlišení?

AH' lblll AUD 1IAU1U

29 ICdo 5/2015

3) Je nutné vycházet při posuzování právního úkonu jako neúčinného podle § 240 či § 241 insolvenčního zákona z výše veškerých vzájemných závazků mezi účastníky daného právního úkonu, anebo pouze z těch závazků, které jsou uvedeny v samotném právním úkonu?

4) Se žalobce může domáhat prohlášení neúčinnosti pouze části právního úkonu a vydání pouze některých věcí tímto právním úkonem převedených, a pokud se domáhá prohlášení neúčinnosti pouze u této části, z hodnoty kterých převedených věcí má soud vycházet při posuzování, zda jde o právní úkon zkracující či zvýhodňující?

5) Má soud při posuzování právního úkonu jako neúčinného vycházet z hodnoty věcí, které byly dotčeným právním úkonem převedeny z majetkové podstaty dlužnice na žalované, bez daně z přidané hodnoty či s daní z přidané hodnoty, když žalovaní nejsou plátci daně z přidané hodnoty?

6) Je možné posoudit právní úkon jako neúčinný, když v době uzavření právního úkonu měla dlužnice více majetku než závazků?

Dovolatelé namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a snáší argumenty ve prospěch závěrů, podle nichž: a) Žalobkyně podala žalobu o vydání movitých věcí po uplynutí prekluzivní lhůty určené ustanovením § 239 odst. 3 insolvenčního zákona. b) Insolvenční soud žalobkyni nepřípustně hmotně právně poučoval o tom, jakým způsobem má být navržena změna žalobního petitu , přičemž takovýto postup není přípustný s ohledem na požadavek rovnosti zbraní procesních stran . c) Skutečná výše pohledávek žalovaných za dlužnicí nečinila 1.580.000,-Kč, nýbrž 1.830.000,-Kč. d) Podle dohody dlužnice na žalované převedla movité věci (osm přístrojů a dva automobily), přičemž žalobkyně se domáhala prohlášení neúčinnosti dohody, kterou byly do vlastnictví žalovaných převedeny movité věci (8 přístrojů a 1 automobil). Bez jednoho automobilu, u něhož se žalobkyně prohlášení neúčinnosti nedomáhala, je tak nutné dospět kzávěru, že žalovaným se dostalo movitých věcí vhodnotě 850.800,-Kč s DPH anikoli 1.053.200,-Kč s DPH. e) Při stanovení hodnoty movitých věcí soudy vycházely z hodnoty stanovené soudním znalcem včetně daně z přidané hodnoty; žalovaní ovšem plátci této daně nejsou a není jim tak umožněno provést tzv. odpočet daně z přidané hodnoty na výstupu a tato daň z přidané hodnoty se nestává jejich obohacením .

Í) Podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 955/2005 věřitel nese při odpůrčí žalobě břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně toho, že k uspokojení věřitelovy vymahatelné pohledávky prokazatelně nelze použít jiný majetek dlužníka; k datu uzavření dohody přitom měla dlužnice pravděpodobně více majetku než závazků-nemohlo tedy dojít k poškození věřitelů .

Konečně dovolatelé nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož neunesli důkazní břemeno ohledně poskytnutí půjčky dlužnici ve výši 650.000,-Kč a v tomto směru mu vytýkají, že dospěl při hodnocení důkazů k nesprávnému skutkovému zjištění, které však je z pohledu odvolacího soudu klíčové .

Proto požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolání žalovaných, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.

Učinil tak, proto:

1) Ustanovení § 239 odst. 3 insolvenčního zákona nevzbuzuje žádné pochybnosti o tom, že upravuje (jen) lhůtu, ve které může insolvenční správce podat odpůrčí žalobu a důsledky nedodržení této lhůty. O tom, že v poměrech projednávané věci byla odpůrčí žaloba podána včas (o úpadku dlužnice insolvenční soud rozhodl 9. prosince 2009 a odpůrčí žaloba byla podána u insolvenčního soudu 8. prosince 2010), pochybnosti nejsou. Na uplatnění nároku na vydání plnění z neúčinného právního úkonu do majetkové podstaty, eventuelně nároku na poskytnutí rovnocenné náhrady (tj. uplatnění nároků podle ustanovení §236 odst. 2 insolvenčního zákona) se tak lhůta určená výše zmíněným ustanovením evidentně nevztahuje. Potud jde o závěr triviální, jelikož příslušná zákonná úprava je naprosto jednoznačná (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, ze dne 24. května 2007, sp. zn. 29 Cdo 48/2007 a ze dne 8. října 2013, sp. zn. 32 Cdo 1180/2013). Pouhé zopakování zcela jasného a žádné výkladové obtíže nepřinášejícího znění právního předpisu Nejvyšším soudem nelze přitom považovat za řešení otázky hmotného nebo procesního práva, na němž závisí napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. (viz též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2014, sp. zn. 29 Cdo 3422/2014, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 18. června 2015, sp. zn. 111. Ús 3723/2014).

2) Výhradou, podle níž insolvenční soud překročil meze poučovací povinnosti (tím, že vyzval žalobkyni, aby u každé movité věci, kterou žádá vydat, uvedla částku představující rovnocennou náhradu pro případ, že vydání věci nebude možné), dovolatelé ve skutečnosti nezpochybňují právní posouzení věci, nýbrž namítají vadu řízení, které se podle názoru dovolatelů dopustil insolvenční soud. Současně je zcela zjevné, že ze strany insolvenčního soudu nešlo o poučení o hmotném právu, nýbrž o splnění poučovací povinnosti k odstranění vady žaloby, a to ve vztahu k (nově uplatněnému) požadavku na vydání movitých věcí, respektive zaplacení rovnocenné peněžité náhrady (pro případ, že vydání nebude možné) [k tomu srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 85/2002, uveřejněné pod číslem 57/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek]. V této souvislosti konečně nelze přehlédnout ani to, že v konečném důsledku insolvenční soud rozhodl o povinnosti žalovaných k peněžitému plnění pouze u dvou věcí, které nebylo možno vydat, a to s ohledem na závěry znaleckého posudku, jímž byla určena obvyklá cena těchto věcí (právě na základě tohoto důkazu žalobkyně provedla poslední změnu žaloby u jednání 27. května 2013).

3) Rovněž odpověd na otázku, zda při posuzování neúčinnosti právního úkonu je nutno vycházet z veškerých vzájemných vztahů účastníků daného právního úkonu nebo pouze z těch závazků, které jsou uvedeny v samotném právním úkonu , je zcela jednoduchá. Posuzovaným právním úkonem-dohodou-měly být vyrovnány tam uvedené pohledávky žalovaných za dlužnicí. Úvaha o tom, že by snad pro posouzení (ne)účinnosti právního úkonu bylo nezbytné posuzovat i právním úkonem nedotčená práva a povinnosti smluvních stran, je zjevně nepřij atelná.

4) Rešení otázky, zda se žalobkyně může domáhat prohlášení neúčinnosti jen ve vztahu k části právního úkonu, je v poměrech dané věci nevýznamné,

AH' lblll AUD 1IAU1U

29 ICdo 5/2015 jelikož se žalobkyně vůči žalovaným domáhala určení neúčinnosti dohody (nikoli jen její části); navíc výčet movitých věcí, které byly dohodou převedeny, jak je obsažen v dohodě, se shoduje s výčtem věcí dle petitu žaloby is výčtem věcí dle výroku rozsudku, jímž insolvenční soud určil neúčinnost dohody. Okolnost, že žalobkyně po žalovaných nepožadovala vydání všech movitých věcí (respektive nepožadovala peněžitou náhradu za všechny převedené věci), je z hlediska položené otázky irelevantní.

5) Na přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nelze usuzovat ani z hlediska řešení otázky, zda sporný právní úkon (dohodu) dlužnice a žalovaní uzavřeli v době, kdy byla dlužnice v úpadku. V tomto směru právní posouzení věci odvolacím soudem (a insolvenčním soudem) odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu (k tomu srov. např. důvody rozsudků ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011, ze dne 29. dubna 2014, sp. zn. 29 ICdo 14/2012, ze dne 22. prosince 2015, sp. zn. 29 ICdo 48/2013, uveřejněných pod čísly 60/2014, 113/2014 a 107/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakožirozsudků ze dne 30. září 2015, sp. zn. 29 ICdo 17/2013, ze dne 29. února 2016, sp. zn. 29 Cdo 307/2014 a ze dne 30. června 2016, sp. zn. 29 ICdo 44/2014). O tom, že insolvenční soud rozhodl o úpadku dlužnice na základě vyvratitelné domněnky o neschopnosti dlužníka platit své peněžité závazky, ani o tom, že tato domněnka platí i v dalších případech, kdy insolvenční zákon váže vznik případných práv a povinnost na stav úpadku dlužníka, není pochyb (k tomu opět rozsudek sp. zn. 29 ICdo 14/2012).

6) Zodpovězení otázky, zda hodnota movitých věcí dle dohody měla být určena s daní z přidané hodnoty nebo bez daně z přidané hodnoty a to ve vazbě na skutečnost, že žalovaní nejsou plátci daně z přidané hodnoty, je pro přijetí závěru o neúčinnosti dohody bezvýznamné již proto, že na základě dohody se dlužnici nedostalo žádného protiplnění, které by bylo využitelné k uspokojení pohledávek věřitelů dlužnice. Současně nelze přehlédnout, že i kdyby se žalovaným podle dohody dostalo plnění (movité věci) v hodnotě vyčíslené bez daně z přidané hodnoty [tj. v částce 870.413,-Kč (1.053.200,-Kč mínus částka rovnající se 21% dani z přidané hodnoty)], byla by tímto plněním vyrovnávána pohledávka z půjček poskytnutých žalovanými dlužnici ve výši (po odpočtu neprokázané půjčky ve výši 650.000,-Kč a žalobkyní vrácené částky 420.000,-Kč) pouze 510.000,-Kč.

7) Polemikou se závěrem, podle něhož žalovaní dlužnici nepřenechali předmět půjčky (částku 650.000,-Kč), dovolatelé nebrojí proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž nesouhlasí s jeho skutkovým závěrem o (ne)přenechání předmětu půjčky [tj. uplatňují dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2012), který ale od 1. ledna 2013 k dispozici nemají] a zpochybňují správnost hodnocení důkazu odvolacím soudem.

Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. přitom nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/ 1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím skutkového (a od 1. ledna 2013 nepřípustného) dovolacího důvodu.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaných Nejvyšší soud odmítl a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady nevznikly.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 31. srpna 2016

JUDr. Petr G e m m el, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Ingrid Rafaj ová, DiS.