IV. ÚS 995/17
IV.ÚS 995/17 ze dne 25. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti Tomáše Fuxe, t. č. ve Vazební věznici Praha-Pankrác, zastoupeného JUDr. Jaromírem Štůskem, advokátem se sídlem Neratovice, Na Výsluní 1234, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 2. 2017 sp. zn. 3 To 1/2017 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2016 sp. zn. 47 T 15/2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Městského soudu v Praze, jímž bylo rozhodnuto o jeho ponechání ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) trestního řádu. Stěžovatel dále navrhuje zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 8 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel namítá, že Vrchní soud v Praze se nezabýval jeho námitkou založenou na skutečnosti, že se nikdy nevyhýbal trestnímu stíhání a že s orgány činnými v trestním řízení vždy spolupracoval. Ve vztahu k předstižné vazbě podle § 67 písm. c) trestního řádu rozporuje závěr trestních soudů o tom, že neustal v protiprávní činnosti navzdory probíhajícímu trestnímu řízení. Podle stěžovatele se za současné situace ani nemůže dopustit trestné činnosti stejné povahy, neboť by to vyžadovalo přípravu a koordinaci. Stěžovatel dále zdůrazňuje tzv. doktrínu zesílených důvodů, tedy že vzhledem k dosavadní délce vazby by její další trvání muselo být podloženo relevantními skutečnostmi odůvodňujícími potřebu pokračujícího omezování svobody. Má za to, že trestní soudy ve svých rozhodnutích používaly stejné stereotypní formulace a argumenty jako v rozhodnutí o vzetí do vazby a že nereagovaly na jeho argumenty a návrhy, zejména pak nedostatečně odůvodnily jeho návrh na nahrazení vazby odevzdáním cestovního pasu. Stěžovatel rovněž namítá porušení svého práva na rychlost a hospodárnost řízení a projednání věci bez zbytečných průtahů, přičemž uvádí, že více než pět měsíců od podání obžaloby nebylo nařízeno hlavní líčení.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a nikoli další instancí v systému trestního soudnictví. Posuzování konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží trestním soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy). To se týká i otázky hodnocení zjištění, která jsou podstatná z hlediska posouzení podmínek pro vzetí do vazby a pro její další trvání vyplývající z ustanovení § 67 a násl. trestního řádu. Kritéria významná pro aplikaci těchto ustanovení je třeba vyvozovat vždy z povahy konkrétní a individualizované věci. Do úvah a z nich plynoucích rozhodnutí, jež jsou výsledkem skutkových zjištění známých v době rozhodování trestních soudů o vazbě, se Ústavní soud cítí být oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí trestního soudu podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby se nacházejí v extrémním rozporu s principy plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 137/2000, III. ÚS 121/02, I. ÚS 585/02 a další). Ústavní soud je rovněž oprávněn, ale i povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nedošlo k porušení ústavně zaručené svobody nebo základního práva stěžovatele.

Jestliže stěžovatel zdůrazňuje, že se trestnímu stíhání doposud nevyhýbal a spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, musí Ústavní soud poukázat na to, že podle ustanovení § 67 písm. a) trestního řádu pro vzetí do útěkové vazby, jakož i pro její další trvání, není nezbytné, aby se obviněný trestnímu stíhání již vyhýbal, postačí průkazná existence důvodné obavy z takového jednání. Ústavní soud má přitom za to, že trestní soudy trvající existenci takové obavy náležitě odůvodnily, stejně jako potřebu dalšího trvání předstižné vazby ve smyslu § 67 písm. c) trestního řádu.

Ústavní soud nemůže stěžovateli přisvědčit ani v tom, že trestní soudy nerespektovaly povinnost odůvodnit potřebu dalšího trvání vazby důležitějšími skutečnostmi, než které postačí pro vzetí do vazby. Z tzv. doktríny zesílených důvodů nevyplývá, že by trestní soudy byly povinny rozhodnutí o nutnosti dalšího trvání vazby odůvodnit ještě dalšími skutečnostmi, než které byly uvedeny v rozhodnutí o vzetí do vazby. Podstatné je, aby soud při prodlužování vazby náležitě vysvětlil, proč je trvání vazby i nadále nezbytné (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 3109/13, II. ÚS 2086/14 či usnesení sp. zn. I. ÚS 968/14). Je tedy logické, že pokud již při vzetí obviněného do vazby soud identifikoval tak významné skutečnosti, které představují silný důvod i pro delší trvání vazby, při rozhodování o prodloužení vazby postačí, když soud prokáže, že takové významné skutečnosti jsou i nadále přítomny.

V posuzovaném případě Městský soud v Praze důvody dalšího trvání útěkové vazby podle § 67 písm. a) trestního řádu shledal především ve vysokém trestu, jehož uložení stěžovateli reálně hrozí. Tento závěr soud dovodil z právní kvalifikace stíhaného skutku [jde o zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 trestního zákoníku], z výše způsobené škody, která měla přesahovat dvanáct a půl milionu korun, a ze skutečnosti, že stěžovatel je zároveň stíhán i v jiném trestním řízení, a to pro zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku. Ústavní soud již v minulosti dovodil, že hrozba uložení vysokého trestu může být sama o sobě důvodem pro uvalení útěkové vazby (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 566/03 nebo IV. ÚS 3294/09). Odevzdání cestovního dokladu, ale ani jiné způsoby nahrazení vazby, pak nemusí představovat dostatečnou záruku, na jejímž základě by bylo možné rozhodnout o propuštění z vazby.

Důvodnost předstižné vazby ve smyslu § 67 písm. c) trestního řádu pak Městský soud v Praze dovodil zejména z charakteru stíhané trestné činnosti, konkrétně z její promyšlenosti, napojení na další subjekty s předem domluvenými obchodními operacemi a ze snahy stěžovatele získat pro sebe finanční prospěch. Dále poukázal na skutečnost, že stěžovatel v protiprávní činnosti neustal, čímž zřejmě narážel na již zmíněné další trestní stíhání stěžovatele vedené pro zvlášť závažný zločin podvodu. Vrchní soud v Praze pak právě stíhání stěžovatele pro další závažnou trestnou činnost podobného druhu vyhodnotil jako okolnost, která podstatným způsobem potvrzuje závěr o nutnosti dalšího trvání vazby.

Ústavní soud považuje výše popsané odůvodnění napadených usnesení trestních soudů za dostatečné. Lze z nich vypozorovat, že trestní soudy zohlednily určitou objektivní konstelaci spočívající především v charakteru stíhané trestné činnosti, která - jak Ústavní soud opakovaně judikoval - může být základem pro naplnění vazebního důvodu (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 62/96, II. ÚS 124/97, IV. ÚS 137/2000, nebo již zmiňovaný nález sp. zn. III. ÚS 566/03). Případné průtahy při nařizování hlavního líčení, na něž stěžovatel upozorňuje, pak nemají žádný význam pro posouzení, zda napadenými rozhodnutími o prodloužení vazby došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv a svobod.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. dubna 2017

JUDr. Vladimír Sládeček předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.