IV. ÚS 995/10
IV.ÚS 995/10 ze dne 21. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 21. dubna 2010 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti V. V., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Nuckollsovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Orlicí, Barcalova 2, proti rozsudkům Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3402/2008 ze dne 20. 1. 2010, Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 19 Co 166/2006 ze dne 27. 3. 2008 a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí sp. zn. 8 C 226/98 ze dne 1. 11. 2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo zrušeno a vypořádáno podílové spoluvlastnictví účastníků k movitým věcem tam uvedeným, dále k hotovosti v pokladně sdružení účastníků, pohledávce tohoto sdružení a zůstatku na účtu, v rozhodnutí označených, po zániku sdružení účastníků (§ 829 a násl. občanského zákoníku).

V podrobně rozvedeném návrhu stěžovatel, v řízení před obecnými soudy žalobce, zrekapituloval postup obecných soudů v dané věci i obsah jejich rozhodnutí. Brojí pak proti postupu obecných soudů, zejména odvolacího soudu (který rozhodnutí soudu I. stupně přezkoumával z podnětu odvolání obou účastníků) a jeho měnícímu rozhodnutí, jakož i rozhodnutí dovolacího soudu. Porušení shora označeného základního práva spatřuje v podstatě v tom, že odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně, přitom se podle stěžovatele odchýlil od skutkových zjištění soudu I. stupně a ke svým právním závěrům použil listinu, kterou odlišně hodnotil, aniž účastníky poučil ve smyslu § 118a § 119a o. s. ř., své závěry také učinil na základě teprve v odvolacím řízení provedeného důkazu - vypracovaného revizního posudku. Uvádí, že "pokud bylo v řízení provedeno několik znaleckých posudků, které obsahují rozdílné závěry o stejné otázce, bylo na soudu odvolacím, aby tyto zhodnotil v tom smyslu, který z nich a z jakých důvodů vzal za podklad svého rozhodnutí a proč nevycházel ze závěrů dalších posudků, takové hodnocení v rozsudku odvolacího soudu obsaženo není", v poměru k nároku na zaplacení tzv. "osobní spotřeby" jmenovanému soudu vytýká, že postupoval svévolně, když konstatoval, že tento nárok je promlčen, aniž byla námitka promlčení uplatněna. Dovolacímu soudu pak vytýká, že zamítl jeho dovolání, ačkoliv bylo dovolání přípustné, neboť odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně a rozhodnutí odvolacího soudu bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení. Z těchto a dalších v ústavní stížnosti dále rozvedených důvodů se domáhá, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Zásah do práva stěžovatele na soudní ochranu napadenými rozhodnutími zjištěn nebyl. Obecné soudy se jeho věcí náležitě zabývaly. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele považoval za přípustné, neboť toto posuzoval meritorně, když je zamítl, přitom v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně vysvětlil, z jakých důvodů dospěl k závěru, že v daném případě nebyly naplněny dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Také soud odvolací dle přesvědčení Ústavního soudu podrobně a v potřebném rozsahu, logickým, přesvědčivým a přezkoumatelným, tj. ústavně souladným, způsobem vyložil důvody, které jej vedly k jeho závěru, ústícímu ke změně rozhodnutí soudu I. stupně. Stěžovateli nelze přisvědčit v tom, že postupem jmenovaného soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť, jak na to již poukázal ve svém rozhodnutí soud dovolací, znalecké posudky byly součástí hodnocení důkazů nižšími instancemi podle § 132 o. s. ř. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je pak dostatečně patrno, z jakých důvodů tento soud považoval právě revizní znalecký posudek, podaný v průběhu řízení před ním, za rozhodující a že k jeho závěrům žádný z účastníků neměl výhrady. Již z jeho zadání přitom muselo být účastníkům zřejmé, že dosavadní posudky odvolací soud nepovažuje za dostatečné, jakož i to, že cena předmětných věcí má být oceněna ke dni zániku podílového spoluvlastnictví a nikoliv ke dni zániku sdružení. K námitce týkající se odlišného hodnocení "listiny" bez náležitého poučení třeba především uvést, že z ústavní stížnosti není patrno, o kterou listinu se mělo jednat. Pokud touto "listinou" měl stěžovatel na mysli kopii kupní smlouvy, týkající se soustruhu na dřevo, na níž svůj podpis zpochybňoval žalovaný, odvolací soud vycházel ze závěru, že existence podílového spoluvlastnictví k němu prokázána nebyla, neboť stěžovatel, ač poučen, žádný důkaz k prokázání pravosti této soukromé listiny nepředložil. Zdůraznit třeba také, že ve smyslu ustanovení § 213 o. s. ř. není vyloučeno odlišné hodnocení důkazu odvolacím soudem za předpokladu, že tento důkaz je před ním proveden, stěžovatel přitom netvrdí, že by důkaz "listinou" před odvolacím soudem proveden nebyl. Přisvědčit pak nelze stěžovateli ani v jeho tvrzení o svévolném postupu odvolacího soudu v jeho závěru o promlčení nároku na zaplacení částky 38.000,- Kč, neboť, jak je patrno z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, jednou z odvolacích námitek žalovaného bylo právě to, že soud I. stupně jím vznesenou námitku promlčení pominul. Aplikaci a interpretaci relevantních ustanovení soudem odvolacím, s níž vyjádřil souhlas i dovolací soud, Ústavní soud považuje za ústavně konformní a na odůvodnění dovolacího i odvolacího soudu, Ústavním soudem akceptované, lze tak odkázat a zároveň také připomenout roli Ústavního soudu, jenž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí, zhodnocení dokazování provedené obecnými soudy není oprávněn "přehodnocovat" a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však, jak shora naznačeno, v posuzované věci zjištěn nebyl.

Ústavní soud tak uzavírá, že v posuzovaném případě nezjistil porušení práva stěžovatele na soudní ochranu, a proto z uvedených důvodů návrh stěžovatele mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. dubna 2010

Michaela Židlická předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.