IV. ÚS 973/12
IV.ÚS 973/12 ze dne 14. 8. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky M. G., zastoupené JUDr. Radimem Vicherkem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Moravské Ostravě, Masná 8, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 440,441/2011-216 ze dne 15. prosince 2011, ve znění usnesení téhož soudu č. j. 20 Co 440,441/2011-227 ze dne 6. ledna 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na zásah do práva na ochranu majetku a na soudní ochranu zaručenou čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 21 C 26/96 Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem č. j. 21 C 26/96-177 ze dne 8. prosince 2010, ve znění doplňujícího rozsudku č. j. 21 C 26/96-191 ze dne 4. května 2011, uložil žalované České republice - Ministerstvu financí (dále jen "žalovaná") zaplatit stěžovatelce úrok z prodlení z částky 97.288,- Kč od 9. června 1997 do 27. dubna 2001 ve výši 19,40 %, za období od 26. června 1995 do 8. června 1997 úrok z prodlení z částky 97.288,- Kč zamítl a uložil žalované zaplatit stěžovatelce na nákladech řízení částku 70.856,- Kč. K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením č. j. 20 Co 440,441/2011-216 ze dne 15. prosince 2011, ve znění usnesení č. j. 20 Co 440,441/2011-227 ze dne 6. ledna 2012, rozhodnutí soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ohledně 19,40% úroku z prodlení z částky 97.288,- Kč od 12. listopadu 1998 do 27. dubna 2001 potvrdil, dále rozhodnutí soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku změnil tak, že ohledně 19,40% úroku z prodlení z částky 97.288,- Kč od 9. června 1997 do 11. listopadu 1998 žalobu zamítl a uložil žalované zaplatit stěžovatelce na nákladech řízení před soudy všech stupňů částku 23.928,- Kč.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že k zásahu do jejího práva na ochranu majetku došlo postupem odvolacího soudu, založeným na nesprávné interpretaci ustanovení o restitučních zákonech. Odvolací soud podle stěžovatelky nesprávně hodnotil zákonnou povinnost stěžovatelky ve vztahu k povinnosti doplnění žádosti, když své rozhodnutí v zamítavé části výroku založil na tom, že žalovaná dopisem ze dne 7. ledna 1992 vrátila stěžovatelce žádost k doplnění a ta ji doplnila až ke dni 1. ledna 1998, na základě čehož dále dovodil, že tím do doby doručení doplněné žádosti dnem 11. listopadu 1998 neběžela žalované lhůta k plnění dle zákona.

Rozhodnutím o náhradě nákladů řízení pak podle stěžovatelky došlo k zásahu jak do jejího práva na ochranu majetku, tak na soudní ochranu. Stěžovatelka tvrdí, že jí odvolací soud přiznal náhradu nákladů řízení představující pouze odměnu advokáta za řízení před soudem prvního stupně v celkové výši 14.328,-Kč a 1.080,-Kč, za řízení před odvolacím soudem ve výši 4.260,- Kč a za další řízení před soudem prvního stupně ve výši 4.260,-Kč bez jakéhokoliv řádného odůvodnění, proč jí nepřiznal náklady řízení za další řízení, tj. za další odvolací řízení, následující dovolací řízení, další řízení před soudem prvního stupně a následně odvolacím soudem, když nesprávně uzavřel, že se jednalo pouze o nárok na zaplacení úroků z prodlení, v němž měli účastníci poměrně shodný úspěch. Stěžovatelka tvrdí, že věcně správné bylo rozhodnutí soudu prvního stupně, který ve svém rozhodnutí přiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení i za uvedené další fáze řízení, které probíhaly ohledně žalovaných úroků z prodlení, tedy po zpětvzetí návrhu co do žalované jistiny, tedy zejména za dovolací řízení a následné řízení před soudem prvého stupně, když správně vycházel z toho, že nárok stěžovatelky na náhradu nákladu řízení se odvíjí od jejího procesního úspěchu tykajícího se žalované listiny, nikoliv dále žalovaných úroků z prodlení, které žalovaná odmítala dobrovolně uhradit a jejich úhrady se musela stěžovatelka domáhat soudní cestou.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, a stěžovatelka si je této skutečnosti vědoma, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, a to včetně interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.

K napadenému rozhodnutí o náhradě nákladů řízení Ústavní soud podotýká, že k otázce náhrady nákladů řízení se v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05 nebo IV. ÚS 131/08); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti po výtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Vzhledem k této povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení se pak silněji než jinde uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

Žádné pochybení, které by bylo způsobilé zasáhnout do některého ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky, Ústavním soudem zjištěno nebylo. Důvody, pro které Městský soud v Praze zamítl část nároku stěžovatelky na úrok z prodlení, stejně jako pro své rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, v odůvodnění svého rozhodnutí v dostatečném rozsahu, logicky, přehledně a srozumitelně vysvětluje. Ústavní soud proto na jeho rozhodnutí, jakožto ústavně konformní projev nezávislého soudního rozhodování, pouze odkazuje.

Ústavní stížnost je podle náhledu Ústavního soudu pouhou polemikou se závěry obecného soudu, takže důvod ke kasaci v záhlaví citovaných rozhodnutí založit nemohla.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. srpna 2012

Vlasta Formánková v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.