IV. ÚS 97/17
IV.ÚS 97/17 ze dne 21. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka, (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti společnosti s Autoleasing, a.s., se sídlem Praha, Budějovická 1912/64b, zastoupené JUDr. Marií Oswaldovou, advokátkou se sídlem Praha, Bílkova 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016 č. j. 32 Cdo 2120/2016-119, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2015 č. j. 2 Cmo 128/2015-101 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2014 č. j. 11 Cm 120/2012-74, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými jí bylo uloženo zaplatit žalobkyni částku 2 066 605,- Kč s příslušenstvím. Rovněž požaduje zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu, který odmítl její dovolání jako nepřípustné.

Ze spisového materiálu vyplývá, že Městský soud v Praze napadeným rozsudkem vyhověl žalobě společnosti M K S TRADEC, spol. s r. o., kterou se domáhala zaplacení shora uvedené částky z důvodu nevypořádané akontace ze smlouvy o leasingu uzavřené se stěžovatelkou. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že žalobkyně řádně odstoupila od leasingové smlouvy podle § 356 obchodního zákoníku z důvodu zmaření účelu smlouvy, když účelem smlouvy byl pronájem předmětu leasingu, který se nikdy nedostal do dispozice žalobkyně jako leasingového nájemce. V řízení nebylo sporu o tom, že tento předmět nebyl ve smyslu kupní smlouvy nikdy dodán. Stěžovatelka, jak bylo zjištěno z korespondence se žalobkyní, postup žalobkyně v podobě výpovědi přijala. Vzhledem k uvedenému bylo mezi stěžovatelkou a žalobkyní třeba podle § 351 obchodního zákoníku vypořádat plnění poskytnutá před odstoupením od leasingové smlouvy. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně, že stěžovatelce vznikla povinnost vrátit žalobkyni žalovanou částku, která byla ve vztahu stěžovatelky a žalobkyně mimořádnou splátkou leasingové smlouvy.

Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.

Stěžovatelka nesouhlasí především s právním závěrem soudů o nedůvodnosti své kompenzační námitky spočívající v nedostatečném protokolu o kontrole zařízení. Namítá, že žalobkyně nepostupovala s péčí řádného hospodáře, když spolu s dodavatelem předmětu leasingu potvrdila nepravdivý údaj o kontrole zařízení. Jednání žalobkyně považuje za nemravné, když stěžovatelku uvedla svým nepravdivým potvrzením v omyl a zavinila tak vznik škody na její straně. Podle stěžovatelky nelze paušálně odmítnout námitku rozporu s dobrými mravy u jednání v obchodně závazkových vztazích, které sice výslovně neporušuje žádnou konkrétní sjednanou smluvní povinnost, avšak má fatální následky na průběh smluvního vztahu. Postup obecných soudů stěžovatelka tak považuje za ryze formalistický.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani žádnou další přezkumnou instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat do rozhodování těchto soudů. Tato maxima může být prolomena jen tehdy, pokud by soudy na úkor stěžovatele napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, přísluší nezávislým soudům.

Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno potřebné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, napadená rozhodnutí jsou podrobně a srozumitelně odůvodněna. Odvolací soud se námitkami stěžovatelky řádně zabýval a objasnil, na základě jakých důvodů rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Vyjádřil se i k námitce týkající se porušení zásad poctivého obchodního styku. Konstatoval, že pokud stěžovatelka argumentovala nedostatečným protokolem o kontrole zařízení, který byl pořízen žalobkyní, pak z toho nelze dovozovat porušení povinnosti. Do leasingové smlouvy se povinnost k provedení předběžné kontroly jako podmínky pro vyplacení další části kupní ceny stěžovatelkou dodavateli předmětu leasingu nepromítla. Nelze ji dovodit ani z příslušného článku všeobecných obchodních podmínek týkajícího se vlastního předání předmětu leasingu. Skutkový stav, který byl v daném řízení zjištěn, byl důsledkem nepropojenosti smluvních ujednání a nedostatečné koordinace jednotlivých smluvních vztahů tak, jak postupně vznikaly či byly rušeny a takto upravené smluvní vztahy nelze zaměňovat s porušením zásad poctivého obchodního styku.

Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatelka k němu žádné konkrétní námitky neuvádí. Ústavní soud připomíná, že je-li rozhodnuto o odmítnutí dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř., Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl toto rozhodnutí zrušit pouze v situaci, kdyby vykazovalo rysy protiústavnosti. Například pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu. Nic takového však Ústavní soud neshledal, odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelně formulované důvody, proč bylo odmítnuto. Za situace, kdy dovolací soud aplikoval ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinárním standardům jeho výkladu, Ústavní soud nenalézá prostor k event. zásahu.

Ústavní soud uzavírá, že nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. března 2017

JUDr. Vladimír Sládeček předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.