IV. ÚS 959/10
IV.ÚS 959/10 ze dne 20. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Pavla Rychetského (soudce zpravodaje), o ústavní stížnosti K. H., právně zastoupeného Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem, se sídlem v Kladně, nám. Starosty Pavla 40, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1391/2009 ze dne 16. 12. 2009 a rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 11 To 43/2009-1080 ze dne 13. 7. 2009, za účasti Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

1. Návrhem došlým dne 2. dubna 2010 v elektronické podobě opatřené zaručeným elektronickým podpisem založeným na kvalifikovaném certifikátu, vydaném akreditovaným poskytovatelem certifikačních služeb, byla Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené ustanovením § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, splňujícím i další formální podmínky [ustanovení § 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], doručena ústavní stížnost proti shora citovaným rozhodnutím.

2. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti v záhlaví citovanému rozsudku a usnesení, neboť se mu uložený trest odnětí svobody ve výši čtyř let ve věznici s dozorem jeví jako nepřiměřeně přísný vzhledem k tomu, že v proběhnuvším trestním řízení před obecnými soudy mělo dojít k průtahům.

3. Stěžovatel tvrdí, že bylo zasaženo do jeho základního lidského práva na spravedlivý proces a projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), protože obecné soudy neprojednaly a nerozhodly jeho věc v přiměřené lhůtě.

II.

4. Ústavní soud vzhledem k tvrzením uvedeným v návrhu, jakož i k obsahu přiložených rozhodnutí obecných soudů, proti nimž ústavní stížnost směřuje, vycházel z listin, které stěžovatel poskytl, aniž by považoval za nutné vyžádat si celý soudní spis.

5. Ze soudních rozhodnutí a ústavní stížnosti plyne, že stěžovatel byl uznán vinným ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle ustanovení § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 téhož zákona, protože od spoluobviněného převzal 13 kg extáze a 5 kg hašiše (hodnota zadržených látek byla vyčíslena na 17 mil. Kč), dovezených z Nizozemí, přičemž si musel být vědom, že se tím vlastně zapojuje do mezinárodního obchodu s drogami. Trestní zákon za takové jednání stanoví trest odnětí svobody ve výměře od dvou do deseti let a soud prvního stupně uložil stěžovateli trest odnětí svobody při samé spodní hranici trestní sazby, a to v délce dvou let, s podmíněným odložením na zkušební dobu tří let. K odvolání státní zástupkyně však odvolací soud výrok o výši trestu zrušil a při nezměněném výroku o vině rozhodl znovu tak, že stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let nepodmíněně. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, vzal ve svém rozhodnutí zřetel na námitky obžalovaného, aby výše trestu odpovídala a zohlednila i dobu uplynulou od spáchání trestné činnosti, a tuto úvahu v rozhodnutí výslovně zmínil (str. 10 rozsudku).

6. Odvolací soud nad rámec svých úvah vyslovil názor, že věc měla být posouzena podle přísnějšího ustanovení trestního zákona [§ 187 odst. 1, odst. 4, písm. c)], k tomuto zpřísnění právní kvalifikace však nemohl sáhnout, neboť odvolání státní zástupkyně bylo podáno jen do výroku o výši trestu, přičemž v neprospěch obžalovaného může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obžalovaného.

7. Nejvyšší soud v rozhodnutí ke stěžovatelem podanému dovolání správně uvedl, že "Nepřiměřenou délku trestního stíhání, se zřetelem na níž obviněný považuje uložený trest za příliš přísný, nebo delší dobu, která uplynula od spáchání trestného činu, by měly soudy prvního a druhého stupně promítnout do nižší výměry nebo do mírnějšího druhu ukládaného trestu", přičemž vyzdvihl, že i odvolací soud se těmito úvahami při přijímání svého rozhodnutí řídil.

8. Ústavní stížnost tak ve svém jádru představuje nesouhlas stěžovatele s výší vyměřeného trestu, nepřiměřená délka trestního stíhání má posloužit jako důvod k jeho dalšímu, dodatečnému zmírnění, přičemž posouzení výměry trestu obecnými soudy se stěžovateli nejeví jako dostatečné.
III.

9. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

10. Dle názoru Ústavního soudu byla ve stěžovatelem předestřeném případě respektována ustálená judikatura, která dovodila povinnost obecných soudů využívat všech prostředků, které jim trestní právo poskytuje, k tomu, aby vedle ochrany práva na osobní svobodu bylo chráněno a příp. kompenzováno (již porušené) právo na projednání věci v přiměřené lhůtě.

11. Relevantní judikatura Evropského soudu pro lidská práva je založena na tom, že v případě porušení práva na přiměřenou délku řízení vyslovuje soud porušení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a případně přizná spravedlivé zadostiučinění. Ačkoliv Evropský soud pro lidská práva ani Evropská komise pro lidská práva nevyvozují z porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod povinnost smluvního státu kompenzovat porušení zastavením trestního stíhání nebo zmírněním trestu, současně takovou formu kompenzace nevylučují. Takové formy kompenzace považuje Evropský soud pro lidská práva za dostatečnou nápravu porušeného práva, jestliže je soud použije výslovně proto, že bylo porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, a pokud jde o zmírnění trestu uvede, v jaké míře byl trest z tohoto důvodu zmírněn (rozsudek Eckle v. SRN z 15. 7. 1982, srov. též Repík, B.: K otázce právního prostředku nápravy při překročení přiměřené lhůty řízení. Bulletin advokacie, 6-7/2001, str. 13).

12. Rozsudku Vrchního soudu v Praze by bylo lze vytknout, že se měl detailněji zaobírat vztahem mezi porušením práva na vyřízení věci v přiměřené lhůtě a jeho kompenzací v podobě stanovení výše trestu, počínaje tím, že by dostatečně přesně popsal, v čem spočívalo porušení pravidla přiměřené délky řízení a posléze toto pochybení kompenzoval zmírněním trestu, a to výslovným resp. měřitelným způsobem.

13. Poměřováno však okolnostmi trestné činnosti spočívající v její závažnosti, mezinárodním rozsahu, množství zabavených omamných a psychotropních látek, jakož i rozpětím zákonem předvídané trestní sazby, je na první pohled zřejmé a bez jakýchkoli pochybností, že i odvolací soud přistoupil ke kompenzaci újmy, spočívající v porušení práva na vyřízení věci v přiměřené lhůtě, a s tímto vědomím výši trestu stanovil.

14. Odvolacímu soudu nelze z hlediska ústavněprávního vytýkat, že obžalovanému (stěžovateli) byl trest odnětí svobody oproti rozhodnutí soudu prvního stupně zpřísněn; neexistuje žádné právo na "příznivou výši trestu". Při posouzení, zda došlo k porušení práva na vyřízení věci v přiměřené lhůtě a jeho kompenzaci již při stanovení výměry či druhu trestu, je důležité, že s tímto vědomím soud k ukládání trestu přistupuje a újmu na tomto právu náležitě kompenzuje.

15. Ústavní soud je toho názoru, že k odpovídající kompenzaci skutečně došlo; k posouzení by tak zbyla toliko otázka, zda jde o kompenzaci dostatečnou (resp. přiměřenou a v obdobných případech obdobnou), ale z tvrzení stěžovatele neplyne žádná skutečnost, proč by mělo být přikročeno i k tomuto přezkumu, resp. že rozhodnutí Vrchního soudu bylo v tomto směru excesivní.

IV.

16. Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

17. Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu i v dané věci.

18. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. dubna 2010

Michaela Židlická v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.