IV. ÚS 958/12
IV.ÚS 958/12 ze dne 18. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti MUDr. M. B., zastoupeného JUDr. Josefem Monsportem, advokátem, AK se sídlem Vladislavova 16, 110 00 Praha 1, proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 8. 2. 2012 sp. zn. 2 VZT 160/2011 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí, jímž byla zamítnuta stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání.

Z napadeného usnesení připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že usnesením ze dne 30. 11. 2011 zahájila Policie České republiky trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin přijímání úplatku podle § 160 odst. 2, 4 písm. a), b) tr. zák. a Ing. M. S. pro pokus zločinu podvodu podle § 21 odst. 1, § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zák., jichž se měli dopustit způsobem popsaným ve výroku tohoto usnesení. Stížnosti obou obviněných Vrchní státní zastupitelství v Olomouci ústavní stížností napadeným usnesením zamítlo jako nedůvodné. Ke stěžovatelovým námitkám vrchní státní zastupitelství potvrdilo místní příslušnost Krajského státního zastupitelství v Ostravě ve vztahu k prověření podezření z korupčního jednání směřujícího vůči představitelům společnosti Tatra, a. s., Kopřivnice a konání společného řízení u obou obviněných z důvodu provázanosti jejich jednání ve vztahu ke stejné veřejné zakázce a propojení na subdodavatelskou firmu. Vrchní státní zastupitelství s odkazem na ustanovení § 18 odst. 1 tr. řádu podrobně vyložilo, z jakých důvodů nelze korupční projev stěžovatele v USA vnímat odděleně od jeho časově dřívějšího jednání v České republice a bez souvislostí s jednáním, pro které bylo zahájeno trestní stíhání M. S., a vyrovnalo se i s dalšími stížními námitkami.

Se závěry Vrchního státního zastupitelství v Olomouci stěžovatel nesouhlasil a v ústavní stížnosti jim oponoval. Tvrdil, že je stíhán nezákonným způsobem, neboť dle jeho názoru je vyloučeno učinit součástí trestného činu přijímání úplatku i tzv. předpřípravnou fázi (v terminologii státního zastupitelství tzv. navozovací fázi) a z ní dovodit věcnou a místní příslušnost orgánu činného v trestním řízení. Pro určení místní příslušnosti bylo zcela nerozhodné sídlo společnosti Tatra v Kopřivnici, neboť stíhaný trestný čin, pokud k němu došlo, byl dokonán vyslovením žádosti o úplatek v únoru 2008 v USA. S poukazem na odůvodnění samotného usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatel zcela zpochybnil i podmínky pro konání společného řízení s trestní věcí M. S. Uvedl, že ani po ročním prověřování nebyly mezi nimi zjištěny (kromě toho, že se znají) žádné osobní, finanční či jakékoliv jiné vazby, které by prokazovaly jejich společné jednání vůči společnosti Tatra, a. s.; také z hlediska provedených procesních úkonů není žádný důvodů ke společnému řízení. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel upozornil, že Vrchní státní zastupitelství v Olomouci se nevypořádalo s jeho námitkami poukazujícími na to, že skutek popsaný ve výroku usnesení o zahájení trestního stíhání nevykazuje všechny zákonem požadované znaky trestného činu, pro který byl stěžovatel obviněn, a že skutková tvrzení uvedená v popisu skutku nemají oporu v odkazu na opatřené důkazy.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Ve své dosavadní rozhodovací praxi se Ústavní soud opakovaně vyjádřil k otázce ústavněprávní způsobilosti přezkumu rozhodnutí o zahájení trestního stíhání tak, že akcentoval svoji zdrženlivost při zásazích do samotného počátku trestního stíhání a oprávnění zasáhnout spojoval pouze se situacemi, kdy došlo k porušení základních práv a svobod, které nebylo možno odčinit jinak, zejména v případech vzetí do vazby. V obecné rovině pak mnohokrát zdůraznil, že ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za zcela nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 554/03 ze dne 5. 2. 2004, U 4/32 SbNU 467). Pokud Ústavní soud přistoupil ke zrušení usnesení státního zástupce, týkající se stížnosti obviněného proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání, učinil tak zcela výjimečně z důvodu absence dostatečného odůvodnění; i za takové situace však zdůraznil, že mu z hlediska vytýčených pravomocí nepřísluší takové rozhodnutí jakkoli přezkoumávat po věcné (meritorní) stránce a vyjadřovat se k opodstatněnosti toho kterého trestního stíhání (srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/02 ze dne 3. 7. 2003, N 105/30 SbNU 471). Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy nutno vykládat přísně restriktivním způsobem.

Z napadeného usnesení (jako i jemu předcházejícího usnesení policejního orgánu) je ve vztahu ke stěžovateli zřejmý popis skutku, který je nezaměnitelný s jiným skutkem; trestný čin, který je v tomto skutku spatřován, je přiměřeným způsobem označen, stejně jako skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání. Z usnesení je patrná reakce na stěžovatelovy stížnostní námitky i způsob, jak se s nimi tento stížnostní orgán vypořádal. Je zde z pohledu ústavně právního v dostatečném rozsahu vyloženo, jakými úvahami bylo Vrchní státní zastupitelství v Olomouci vedeno při potvrzení místní příslušnosti státního zástupce, který ve věci stěžovatele vykonává dozor. Z poznatků odůvodňujících podezření o trestné činnosti stěžovatele je zřejmé, že je prověřováno stěžovatelovo jednání v jeho celém kontextu, což za okolností daného případu aplikaci ustanovení § 18 odst. 1 tr. řádu nevylučuje (srov. též usnesení sp. zn. I. ÚS 2568/11 ze dne 12. 9. 2011, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Podrobné a srozumitelné odůvodnění rozhodnutí, byť se závěry zde prezentovanými stěžovatel nesouhlasí, nenasvědčuje svévolnému postupu orgánů činných v trestním řízení.

Pokud jde o námitku, že trestní řízení proti stěžovateli je chybně vedeno společně s obviněným M. S., Ústavní soud odkazuje na svůj zdrženlivý postoj v přípravné fázi trestního řízení a výhrady stěžovatele, byť by jim i bylo možné v jednotlivostech přiznat jistou míru oprávnění, neposoudil jako schopné přivodit jeho zásah ve formě kasačního nálezu.

Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 18. června 2012

Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.