IV. ÚS 95/04
IV.ÚS 95/04 ze dne 21. 4. 2004


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti O. C. a.s., zastoupené Mgr. Z. K., advokátem proti ústně vyhlášenému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. února 2004 ve věci sp. zn. 64 Co 521/2003 o odročení ústního jednání za účelem rozhodnutí, spolu s návrhem na přednostní projednání ústavní stížnosti, návrhem na předběžné opatření, o námitkách o podjatosti soudců Městského soudu v Praze a žádostí o náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dne 21. dubna 2004 soudcem zpravodajem JUDr. Pavlem Rychetským, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Dne 9. března 2004 byl Ústavnímu soudu doručen návrh, (doplněný dne 2. a 5. dubna 2004) označený jako "ústavní stížnost ve věci porušení práva stěžovatelky na zákonný spravedlivý soudní proces" ve věci "jiného zásahu" proti ústně vyhlášenému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. února 2004 (64 Co 521/2003), jímž bylo odročeno ústní odvolací jednání na neurčito za účelem rozhodnutí v neveřejném zasedání, spolu s návrhem na přednostní projednání ústavní stížnosti, návrhem na předběžné opatření spočívající v zákazu jednání odvolacího soudu ve výše označené věci do doby rozhodnutí Ústavního soudu, námitek o podjatosti soudců Městského soudu v Praze (senát 64 Co JUDr. A. P.JUDr. Z. H., Mgr. L. V. a senátu 22 Co JUDr. E. A., JUDr. M. F.JUDr. J. D.) a žádosti o náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.

Podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení označeného ústavně zaručeného práva - stručně shrnuto - došlo tím, že obecný soud jednak nesprávně rozhodl v řízení před odvolacím soudem, když na návrh stěžovatelky nepřipustil dovolání procesního charakteru a tím stěžovatelce odňal možnost mimořádného opravného prostředku a dále protiústavnost napadeného usnesení spatřovala v tom, že znemožnil stěžovatelce přítomnost na jednání, protiprávně, protiústavně, svévolně a nepřípustně odročil jednání na neurčito. Stěžovatelka dále poukázala na podjatost soudců Městského soudu v Praze v obdobném soudním řízení (ve věci sp. zn. 64 Co 343/2003), které vede předseda představenstva stěžovatelky jako fyzická osoba a požadovala, aby Ústavní soud prověřil i podjatost a příbuzenské vztahy příslušného soudce. Dále tvrdila, že ve věci existují průtahy v řízení, neboť věc je vyřizována po dobu 5 a půl roku, a tím že dosud nebylo rozhodnuto ve věci samé (privatizace podniku T.), byla překročena maximální tříletá lhůta. Stěžovatelka z těchto důvodů požadovala, aby ústavní stížnost byla projednána mimo pořadí.

Podle odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že napadené usnesení je protiprávní a protiústavní, v tomto postupu odvolacího soudu spatřuje stěžovatelka rozpor zejména s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čímž bylo porušeno základní právo stěžovatelky na zákonný spravedlivý proces. Dále byla v řízení před odvolacím soudem dotčena ústavně zaručená práva stěžovatelky zaručená čl. 2 odst. 2, odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny i čl. 3, čl. 10, čl. 90, čl. 95 odst. 1, čl. 96 odst. 2, čl. 112 Ústavy ČR, a navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jak vpředu je označeno, svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je nepřípustná.

Ústavní soud je předně povinen zkoumat, zda jsou dány podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), za kterých je oprávněn ve věci jednat. Podanou stížností se zabýval zejména z hlediska dodržení ustanovení § 35 a § 75 zákona o Ústavním soudu.

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, jestliže stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.

Ústavní soud důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Z toho plyne, že ústavní stížnost je zpravidla nepřípustná (s výjimkou ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), jestliže řízení v dané věci dosud neskončilo a stěžovatel má možnost uplatnit prostředky k ochraně svých práv ještě v rámci tohoto řízení.

Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice založeny především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a tedy kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tj. procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících konkrétní druh řízení. Pravomoc Ústavního soudu tedy zásadně směřuje vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci a pravomoc přezkumu jejich "jiného zásahu" je toliko nezbytnou výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem musí zůstat zachována.

Z obsahu předložené ústavní stížnosti i úředního záznamu (č. l. 14) je zřejmé, že řízení v dané věci (sp.zn. 64 Co 521/2003) před odvolacím soudem dosud pravomocně neskončilo a stěžovatel má tedy možnost svá procesní práva, včetně námitek, v plné míře uplatnit v dalším řízení. Teprve poté, co bude řízení pravomocně skončeno - a tedy po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně svých práv - může případně stěžovatel za podmínek stanovených zákonem podat ústavní stížnost a domáhat se tak ochrany svých ústavně zaručených základních práv nebo svobod v řízení před Ústavním soudem.

Ústavní soud pouze dodává, že pokud stěžovatelka měla pochybnosti o podjatosti uvedených soudců Městského soudu v Praze (senát 64 Co JUDr. A. P., JUDr. Z. H., Mgr. L. V. a senátu 22 Co JUDr. E. A., JUDr. M.F., JUDr. J. D.), bylo na místě postupovat dle § 14 odst. 1 o.s.ř.; jedná se o nová tvrzení, která stěžovatelka neuplatnila v řízení u obecného soudu a z těchto důvodů se nelze jimi zabývat ani v řízení o ústavní stížnosti (k tomu srov. např. nález ve věci III.ÚS 359/96 sv. 8, vydání 1., č. 95, Praha 1998).

Ústavní soud neshledal stěžovatelčin návrh o vydání předběžného opatření či žádost o přednostní projednání důvodným a nepřiznal stěžovatelce zaplacení nákladů řízení před Ústavním soudem státem, vzhledem k tomu, že stěžovatelka nebyla v řízení o ústavní stížnosti úspěšná.

Z takto rozvedených důvodů byla ústavní stížnost posouzena jako nepřípustná, jak je dána konstantní judikaturou, tak i povahou vývodů ústavní stížnosti. Ústavnímu soudu nezbylo než tento návrh jako nepřípustný odmítnout dle § 75 odst. 1 a § 43 odst. 1 písm. e) zákona Ústavním soudu, jak je ze znělky tohoto usnesení patrno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu)

V Brně dne 21. dubna 2004

JUDr. Pavel Rychetský v. r. soudce zpravodaj

:



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.