IV. ÚS 936/12
IV.ÚS 936/12 ze dne 29. 5. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti J. H., zastoupené JUDr. Tomášem Capouškem, PhD., MBA, advokátem se sídlem na adrese Praha 2, Apolinářská 445/6, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 10. srpna 2009 č. j. 16 C 126/2006-94, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2009 č. j. 15 Co 490/2009-110, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2011 č. j. 28 Cdo 1674/2010-120 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2009 č. j. 25 Cdo 1620/2007-84, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 13. března 2012 a doplněné podáním ze dne 28. března 2012, stěžovatelka podle ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená základní práva, konkrétně právo na spravedlivý proces a na soudní ochranu zaručené čl. čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dále právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem dle čl. 36 odst. 3 Listiny.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 16 C 126/2006 bylo zjištěno, že stěžovatelka se žalobou podanou dne 16. března 2006 domáhala po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení náhrady škody ve výši 1 600 000,- Kč podle ustanovení § 1 odst. 1, § 3 písm. b), § 4 odst. 1, 2 a § 5 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Ke vzniku škody mělo dojít tím, že notářská tajemnice dne 19. února 2003 při ověřování podpisu kupní smlouvy uzavírané stěžovatelkou se společností Violetta, s. r. o., za níž jako zmocněnec měl jednat jistý M. E., nedostatečně ověřila totožnost jednajícího smluvního partnera stěžovatelky, který předložil cestovní pas neexistujícího státního útvaru New Grenada. Posléze podle kupní smlouvy byla M. E. (fakticky Ing. R. E., občanovi Ruské federace), vyplacena částka 1 600 000,- Kč co kupní cena, aniž by byl proveden vklad vlastnického práva s tím ovšem, že pokud by notářka (její pracovnice) postupovala v souladu se zákonem, konkrétně podle ustanovení § 62 notářského řádu, nemohla by podpis ověřit, ježto nebyl předložen platný doklad totožnosti. K podání žaloby pak stěžovatelka přikročila poté, kdy jí byla rozsudkem obvodního soudu pravomocně zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala zaplacení náhrady škody přímo po notářce, a to rozsudkem sp. zn. 16 C 407/2005.

Obvodní soud rozsudkem pro zmeškání ze dne 29. května 2006 č. j. 16 C 126/2006-27 žalobě vyhověl a uložil žalované zaplatit stěžovatelce žalovanou částku s tím, že tato její povinnost zanikne v rozsahu, ve kterém by stěžovatelce plnil R. E. podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. května 2004 č. j. 42 T 27/2004-530. K odvolání, které žalovaná proti tomuto rozsudku podala, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. listopadu 2006 č. j. 15 Co 377/2006-65 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání byly v posuzovaném případě splněny. Na základě dovolání podaného žalovanou pak Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 17. června 2009 č. j. 25 Cdo 1620/2007-84 oba vydané rozsudky zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a to z důvodu, že pasivní legitimace žalované v tomto sporu není dána a dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je naplněn. Nejvyšší soud dovodil, že je sice správný závěr soudů obou stupňů, že legalizace v podobě ověřovací doložky je veřejnou listinou, nicméně nejedná se o veřejnou listinu o právních úkonech, ale toliko o osvědčení právně významné skutečnosti, za něž nese přímou odpovědnost notář. Okolnost, že veřejná listina (ověřovací doložka) je vyznačena v písemnosti, která obsahuje právní úkon (kupní smlouvu), nečiní z legalizační doložky veřejnou listinu o právním úkonu ve smyslu § 4 zákona č. 82/1998 Sb. Nejvyšší soud dále konstatoval, že v právní teorii není jednoznačná shoda v odpovědi na otázku, zda v případě porušení povinnosti notáře při ověřování pravosti podpisu odpovídá za škodu tím způsobem stát z titulu nesprávného úředního postupu podle ustanovení § 3 písm. b), ve spojení s § 4 zákona č. 82/1998 Sb., nebo notář podle ustanovení § 57 notářského řádu, nicméně v posuzované věci dovodil, že odpovědnost nese notář.

Obvodní soud znovu rozhodl rozsudkem ze dne 10. srpna 2009 č. j. 16 C 126/2006-94, který je napaden ústavní stížností. Obvodní soud žalobu zamítl veden závazným právním názorem dovolacího soudu. Rozhodnutí soudu prvního stupně napadla odvoláním stěžovatelka. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. prosince 2009 č. j. 15 Co 490/2009-110, rovněž napadeným ústavní stížností, rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Dovolání stěžovatelkou podané Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. prosince 2011 č. j. 28 Cdo 1674/2010-120 odmítl s odůvodněním, že rozsudek odvolacího soudu vychází z konstantní a nerozporné judikatury (od níž není důvod odchýlit se ani v nyní posuzované věci) a neodporuje ani hmotnému právu, tudíž nejde o rozhodnutí, které má ve věci samé pro právní stránce zásadní význam [ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] a dovolání proti němu není přípustné.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že ve věci rozhodující soudy neposkytly ochranu jejím právům ústavně konformním způsobem. Stěžovatelka má za to, že Nejvyšší soud při formulaci svého právního názoru zcela opominul ústavně právní rozměr celého problému. Ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny má podle názoru stěžovatelky generální povahu, je koncipováno jako základní právo každého domáhat se náhrady škody, která mu byla způsobena nejen soudem, ale vůbec orgánem veřejné správy či kterýmkoli jiným státním orgánem, a to jeho rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Stěžovatelka rovněž dovozuje, že jakékoli zúžení odpovědnostního vztahu, tak jak je prezentováno rozhodnutím Nejvyššího soudu, pouze na určité subjekty státu či na některé oblasti jejich úředních postupů a činností, nemá oporu v Listině. Na podporu svých tvrzení odkázala stěžovatelka na nálezy Ústavního soudu vydané pod sp. zn. I. ÚS 245/98 a I. ÚS 529/09.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a konstatuje, že argumenty, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, vedou k závěru, že ústavní stížnost je nedůvodná.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatelky, neshledal. Z odůvodnění vydaných rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí podrobně zabývaly a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka napadá právní posouzení celé věci rozhodujícími soudy a polemizuje se závěry, které tyto soudy vyvodily. Ze strany Ústavního soudu se pak stěžovatelka domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Přitom ve věci rozhodující soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí podrobně rozvedly své rozhodovací důvody a Nejvyšší soud na str. 5 napadeného usnesení pak podrobně rozvedl, že je třeba odmítnout poukaz stěžovatelky na ústavní práva zaručující její nárok na náhradu škody. Vztah zákona č. 82/1998 Sb. k Ústavě či k Listině je totiž soudy vykládán jednotně tak, že povinnost státu k náhradě škody způsobené výkonem veřejné moci nevyplývá automaticky přímo z čl. 4 a čl. 36 Listiny, nýbrž je dána pouze při splnění podmínek odpovědnosti stanovených zákonem č. 82/1998 Sb., který je zákonným předpisem, jenž na základě zmocnění čl. 36 odst. 4 Listiny blíže upravuje podrobnosti odškodnění za škodu způsobenou výkonem veřejné moci.

Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelkou citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť tato na posuzovanou věc nedopadají pro odlišnost jejich právního základu. V nálezu ze dne 22. září 1999, vydaném pod sp. zn. I. ÚS 245/98 byla činnost zákonodárného sboru, s odkazem na respektování rovnováhy mezi mocí zákonodárnou, výkonnou a soudní, výslovně podřazena právnímu režimu zákona č. 82/1998 Sb. V dané věci k pochybení státu došlo tím, že byl publikován ve Sbírce zákonů neúplný text zákona, jehož nedostatky ušly aparátu Federálního shromáždění, Předsednictvu Federálního shromáždění a konečně i ústavním činitelům, kteří text podepisovali. V nálezu ze dne 13. března 2012 vydaném pod sp. zn. I. ÚS 529/09, ve kterém se jednalo o odpovědnost státu v případě vzniku škody tím, že notář při sepisu notářského zápisu akceptoval falsum plné moci, pak Ústavní soud dovodil, že stát či subjekty, na něž stát přenesl výkon některých svých pravomocí, odpovídají za škodu vzniklou jednotlivci jejich činností v případě, že tyto činnosti se posléze ukáží jako nezákonné či jinak vadné.

Nejvyšší soud se celou věcí podrobně zabýval v rozsudku ze dne 17. června 2009 č. j. 25 Cdo 1620/2007-84, kde vysvětlil, proč je třeba na daný případ aplikovat ustanovení § 57 odst. 1 notářského řádu, ve kterém je upravena přímá odpovědnost notáře. Dle tohoto ustanovení notář odpovídá žadateli, klientovi nebo jinému účastníku za škodu, kterou mu způsobil v souvislosti s výkonem činnosti notáře, a to i tehdy, pokud byla způsobena jeho pracovníkem. Pokud by však notář nebyl schopen škodu způsobenou nesprávným výkonem notářské činnosti uhradit, ať již v důsledku nemajetnosti či úmrtí, přešla by odpovědnost za tuto škodu na stát, neboť dle čl. 36 odst. 3 Listiny nelze vyloučit ani jinak omezit právo na náhradu škody způsobené mimo jiné i nesprávným úředním postupem.

Článek 6 Úmluvy sice zaručuje právo na spravedlivé projednání záležitosti, neobsahuje však žádná pravidla ohledně přijatelnosti důkazů či způsobu jejich hodnocení, která jsou tedy v první řadě upravena vnitrostátním právem a náležejí do působnosti vnitrostátních soudů [srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva mezi mnoha jinými rozsudek ve věci García Ruiz proti Španělsku (velký senát) ze dne 21. ledna 1999 č. 30544/96, rozsudek ve věci Pešková proti České republice ze dne 26. listopadu 2009 č. 22186/03 bod. 54).

Ústavní soud v posuzované věci nenašel nic, co by nasvědčovalo tomu, že by ve věci rozhodující soudy přehlédly některé argumenty stěžovatelky či námitky, jejichž význam by mohl vést k rozhodnutí v její prospěch. Za situace, kdy odborná literatura ani judikatura nebyly v době podání žaloby jednotné v názoru, zda je dána odpovědnost státu či notáře, bylo zcela na stěžovatelce, jakou procesní taktiku ve své právní věci zvolí. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 29. května 2012

Vlasta Formánková v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.