IV. ÚS 933/12
IV.ÚS 933/12 ze dne 16. 8. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavních stížností stěžovatelky GRATO spol. s r. o. se sídlem Palackého 796/57a, 353 01 Mariánské Lázně, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou, AK Janáčkovo nábřeží 39/51, 150 00 Praha 5, proti výroku II. rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 1. 2012 č. j. 134 EC 621/2010-32 evidované Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 933/12, ze dne 12. 1. 2012 č. j. 134 EC 631/2010-29 evidované Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 982/12, ze dne 2. 2. 2012 č. j. 162 EC 220/2009-36 evidované Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 1264/12, ze dne 9. 2. 2012 č. j. 184 EC 299/2010-45 evidované Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 1578/12, ze dne 28. 2. 2012 č. j. 184 EC 539/2009-40 evidované Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 1690/12, ze dne 28. 2. 2012 č. j. 184 EC 315/2010-31 evidované Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 1702/12, ze dne 20. 2. 2012 č. j. 161 EC 456/2010-46 evidované Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 1865/12, ze dne 15. 3. 2012 č. j. 123 EC 477/2010-28 evidované Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 1877/12, ze dne 10. 1. 2012 č. j. 134 EC 202/2010-34 evidované Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 1915/12, ze dne 15. 3. 2012 č. j. 155 EC 578/2009-34 evidované Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 1927/12, ze dne 23. 3. 2012 č. j. 126 EC 124/2010-42 evidované Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 2290/12, ze dne 17. 4. 2012 č. j. 134 EC 625/2010-40 evidované Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 2502/12, ze dne 18. 4. 2012 č. j. 124 EC 323/2010-54 evidované Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 2715/12, ze dne 10. 4. 2012 č. j. 184 EC 345/2010-28 evidované Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 2415/12, takto:
I. Ústavní stížnosti spisových značek sp. zn. IV. ÚS 933/12, sp. zn. IV. ÚS 982/12, sp. zn. IV. ÚS 1264/12, sp. zn. IV. ÚS 1578/12, sp. zn. IV. ÚS 1690/12, sp. zn. IV. ÚS 1702/12, sp. zn. IV. ÚS 1865/12, sp. zn. IV. ÚS 1877/12, sp. zn. IV. ÚS 1915/12, sp. zn. IV. ÚS 1927/12, sp. zn. IV. ÚS 2290/12, sp. zn. IV. ÚS 2502/12, sp. zn. IV. ÚS 2715/12, sp. zn. IV. ÚS 2415/12 se spojují ke společnému řízení a budou nadále vedeny pod sp. zn. IV. ÚS 933/12.

II. Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:

V ústavních stížnostech stěžovatelka žádá zrušení výroků II. v záhlaví označených rozsudků obecného soudu vydaných v jejích civilních věcech, a to pro porušení článku 90 Ústavy a práva na soudní a jinou právní ochranu zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavních stížností a jejich příloh zjistil Ústavní soud, že Okresní soud v Ostravě napadenými rozsudky uložil jednotlivým žalovaným povinnost uhradit stěžovatelce jakožto postupníku pohledávky vůči žalovaným částku ve výši 1 008 Kč s prodlením představující jízdné v městské hromadné dopravě a přirážku za jízdu bez jízdního dokladu (výrok I.). Procesně úspěšné stěžovatelce přiznal na náhradě nákladů řízení částku ve výši 300 Kč (výrok II.) představující zaplacený soudní poplatek; náklady vynaložené na právní zastoupení stěžovatelky nepovažoval za účelně vynaložené ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť vznikly v důsledku zneužití práva na právní pomoc. Vysvětlil, že stěžovatelka své nároky uplatňuje vzorovým návrhem, jehož vyplňování je rutinní činnost bez nutnosti odborných znalostí. Dodal, že podnikatel má disponovat vlastními personálními a technickými zdroji a odbornými znalostmi; stěžovatelka se podstatou svého podnikání odlišuje od podnikatelů, od kterých pohledávky nabývá, neboť u nich vznikají jako "nechtěný vedlejší produkt", a proto je stěžovatelčino právní zastoupení účelné pouze v případech, kdy nastanou okolnosti zjevně vybočující z obvyklého průběhu řízení daného typu.

Stěžovatelka je přesvědčena, že soud není oprávněn hodnotit účelnost vynaložených nákladů na právní pomoc advokáta. Namítá, že soud v odůvodnění svých rozhodnutí neodkázal na žádné zákonné ustanovení a nepostupoval tudíž ani dle své diskrečního oprávnění ve smyslu ustanovení § 150 či § 151 odst. 2 o. s. ř. umožňujícího snížit náhradu nákladů řízení; taková rozhodnutí dle stěžovatelčina názoru překročila meze předvídatelného rozhodování a jsou projevem svévole. Stěžovatelka má za to, že soud nezohlednil její náklady vynaložené na mzdy jejích zaměstnanců, software, nájemné a provoz kanceláře. Soud naopak nepatřičně přihlédl k tomu, že stěžovatelka je oproti žalované fyzické osobě ekonomicky silnější subjekt, čímž porušil princip rovnosti účastníků řízení, a dodává, že v situaci, kdy dopravním podnikům je přiznávána náhrada nákladů řízení v plné výši, jí nebyl zachován ani rovný přístup k právům v porovnání s postupitelem. Upozorňuje, že jako postupník zaplatila za soubor pohledávek plnou částku, a proto má právo na navrácení celé investice do něj. Stěžovatelka poukazuje na nález sp. zn. I. ÚS 3923/11, který za spravedlivou odměnu za zastupování advokátem považuje ekvivalent jednonásobku vymáhané jistiny. Podotýká, že ani u bagatelních sporů nemá být trpěno porušování práva bez jakýchkoli citelnějších následků, a poukazuje na novelizaci vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., která reagovala na situace, kdy náhrada nákladů řízení je soudy cíleně snižována nebo nepřiznána vůbec.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadné a přípustné ústavní stížnosti předložila k podání ústavní stížnosti oprávněná a advokátem zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrhy, k jejichž projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podané ústavní stížnosti jsou zjevně neopodstatněné.

Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací Ústavní soud je staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

Otázkou náhrady nákladů řízení v případě formulářových žalob se Ústavní soud zabýval v řadě stěžovatelčiných věcí (Ústavnímu soudu již bylo doručeno 483 stěžovatelčiných ústavních stížností - v drtivé většině odmítnutých pro zjevnou neopodstatněnost), zejména pak v nálezu sp. zn. I. ÚS 988/12, v němž se uvedené problematice detailně věnoval a vyčerpávajícím způsobem reagoval na plejádu stěžovatelčiných námitek. Neztotožnil se se stěžovatelčiným právním názorem upírajícím obecnému soudu oprávnění posuzovat účelnost vynaložených nákladů; naopak dovodil, že povinnost k posouzení jejich účelnosti při rozhodování o náhradě nákladů řízení výslovně vyplývá z ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. Vysvětlil, že právním názorem podaným v nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11 nebyla ani v nejmenším popřena myšlenka, že úspěšnému účastníku lze přiznat pouze takové náklady, které byly potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva, a že v něm předložený právní názor nelze interpretovat tak, že by ve všech věcech tohoto typu musela být úspěšným žalobcům přiznávána náhrada nákladů řízení ve výši odpovídající vymáhané jistině; uvedený právní názor je třeba chápat jako nabídku možné ústavně konformní varianty, založené na aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. Ústavní soud poukázal na hromadnost, jednoduchost a administrativní povahu projednávaných věcí, přičemž z okolností, které přesvědčivě popsal okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí, jakož i ze samotného textu ústavní stížnosti, vyvodil, že stěžovatelka se v řízení nenechala zastoupit proto, aby jí byla poskytována kvalifikovaná právní pomoc osobou práva znalou, ale toliko za účelem dosažení bezdůvodného zisku prostřednictvím náhrady nákladů spojených se zastoupením advokátem. Opětovné zastupování stěžovatelky advokátem tedy neodpovídá účelu, který procesní právo v tomto institutu sleduje, protože stěžovatelka se jím snaží získat výhodu, kterou procesní právo nepředpokládá, což lze podřadit pod kategorii zneužití procesního práva, ba dokonce je možno hodnotit jako šikanózní jednání, neboť je vedeno přímým úmyslem způsobit žalovanému újmu v podobě částky, kterou by musel zaplatit na náhradě nákladů spojených se zastoupením advokátem. Ústavní soud se také podrobně zabýval přiměřeností a předvídatelností sankce za protiprávní jednání, jíž se ve své ústavní stížnosti dovolávala stěžovatelka.

Ústavní soud nemá důvodu se od těchto závěrů odchylovat a dodává, že stěžovatelce nelze přisvědčit v tvrzení, že se okresní soud dopustil svévole tím, že svá rozhodnutí o nákladech řízení neopřel o žádné zákonné ustanovení, protože z odůvodnění jeho rozsudků je patrno, že vycházel z ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. a že se přitom soustředil na výklad v něm obsaženého pojmu účelnosti vynaložených nákladů, přičemž - jak již bylo výše vysvětleno - tento úkol náleží právě obecným soudům. Konečně ani právo na vymožení celé pohledávky nebylo stěžovatelce napadenými rozhodnutími soudu upřeno, neboť ve všech přezkoumávaných řízeních byla stěžovatelce přiznána částka plně odpovídající uplatněné pohledávce. Je věcí a rizikem dopadajícím toliko na bedra stěžovatelky jakožto podnikatele, za jakou cenu postupované pohledávky nabyde; žalovaní nejsou povinni nést důsledky ekonomických rozhodnutí stěžovatelky a stěžovatelčina nenaplněná očekávání finančního výnosu z jiných pohledávek dorovnávat pomocí úhrady neúčelně vynaložených nákladů řízení.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv a svobod, odmítl podané ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. srpna 2012

Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.