IV. ÚS 93/04
IV.ÚS 93/04 ze dne 23. 2. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


IV.ÚS 93/04

Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti obce Hořice na Šumavě, IČ 24 59 09, právně zastoupené JUDr. V. K., směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. prosince 2003, sp. zn. 28 Cdo 1828/2002, a Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. dubna 2002, sp. zn. 8 Co 483/2002, za účasti Nejvyššího soudu ČR jako účastníka řízení a Krajského soudu v Českých Budějovicích jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka včas podanou ústavní stížností napadla shora označené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo zamítnuto dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích.

V řízení, ve kterém stěžovatelka vystupovala jako žalovaná, se vedlejší účastnice - společnost Lesy České republiky, s. p., Hradec Králové - domáhala přiznání práva hospodaření k pozemkům ve vlastnictví stěžovatelky.

Původní rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 12. ledna 1999, č. j. 6 C 527/2001-68, přiznal vedlejší účastnici právo hospodaření na pozemcích stěžovatelky. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 27. dubna 1999, sp. zn. 8 Co 647/99, žalobu změnil tak, že jí zamítl. Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. srpna 2000, sp. zn. 30 Cdo 1787/99, byl rozsudek krajského soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Usnesením ze dne 31. května 2001, sp. zn. 8 Co 2595/2000, připustil částečné zpětvzetí žaloby a ve zbytku původní rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Rozsudkem ze dne 8. ledna 2002, č. j. 6 C 527/2001-200, bylo vedlejší účastnici zamítnuto právo hospodaření s pozemky, specifikovanými v rozhodnutí. Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v ústavní stížnosti napadeným rozsudkem ze dne 8. dubna 2002, sp. zn. 8 Co 483/2002, tak, že v části týkající se pozemků stěžovatelky v katastrálním území M. rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. Ve vztahu k pozemkům stěžovatelky v katastrálním území S. žalobkyni právo hospodaření s pozemky stěžovatelky přiznal. Nejvyšší soud ČR napadeným rozsudkem ze dne 18. prosince 2003, sp. zn. 28 Cdo 1828/2002, dovolání stěžovatelky zamítl, dovolání vedlejší účastnice odmítl.

Stěžovatelka má za to, že napadeným rozhodnutím dovolacího soudu ve spojení s částí rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích došlo k zásahu do jejích základních práv, zaručených v části čtvrté Ústavy ČR a hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), týkajících se práva na soudní ochranu, a dále práv, zaručených v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Stěžovatelka se bránila žalobě s odkazem na zákon č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o přechodu"), na základě kterého nabyla pozemky do svého vlastnictví z vlastnictví státu, a v důsledku toho mělo zaniknout i právo hospodaření vedlejší účastnice k těmto pozemkům. Ve vztahu k pozemkům v katastrálním území H. a M. poskytly obecné soudy stěžovatelce adekvátní ochranu jejích práv, když uznaly její vlastnické právo. Naproti tomu ve vztahu k pozemkům v katastrálním území S. bylo stěžovatelce odepřeno právo na ochranu jejího vlastnického práva. Zásah spočíval v tom, že v rozporu s čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy nebyl zaručen spravedlivý proces. Rovněž došlo k zásahu do práva na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny) a práva na vyvlastnění nebo omezení vlastnického práva jen ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu (čl. 11 odst. 4 Listiny).

Nejvyšší soud ČR porušil zásadu vázanosti soudu platným zákonem, když zamítl dovolání stěžovatelky s odůvodněním, že neshledal, že by odvolací soud řešil některou otázku v rozporu s hmotným právem, anebo že by rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 lit. b) občanského soudního řádu, dále jen "o. s. ř."]. Podle krajského soudu je podle ustanovení § 2a zákona o přechodu, ve znění zákona č. 114/2000 Sb., pro deklaraci vlastnictví nezbytný důkaz o existenci přídělu ke sporným pozemkům.

Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení uvedl, že dovolání se opíralo o nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, ale co do svého obsahu vytýkalo nesprávnost hodnocení v řízení provedených důkazů. Zejména mělo spočívat v pochybení pokud šlo o rozhodnutí správních orgánů o přídělech půdy. V tomto směru dovolací soud poukázal na to, jak je námitka nesprávného hodnocení důkazů posuzována v dovolacím řízení, např. v rozhodnutí, publikovaném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem ČR, ale i nálezem Ústavního soudu ze dne 11. března 1999, sp. zn. I. ÚS 101/97 (publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 13, str. 287).

Rovněž k námitce, podle které rozhodnutí odvolacího soudu mělo spočívat v nesprávném právním posouzení aplikace zákona o přechodu v souvislosti s dekretem č. 28/1945 Sb., poukázal dovolací soud na to, jak je tato otázka řešena v rozhodnutích, publikovaných pod č. 17/1997 Sbírky Nejvyššího soudu ČR, tak i nálezech Ústavního soudu [sp. zn. IV. ÚS 99/99 (publikované ve Sb.n.u. ÚS sv. 14, str. 69), sp. zn. III. ÚS 355/96 (publikované ve Sb.n.u. ÚS sv. 9, str. 139), sp. zn. I. ÚS 308/96 (publikované ve Sb.n.u. ÚS sv. 9, str. 245), sp. zn. I. ÚS 101/99 (publikované ve Sb.n.u. ÚS sv. 16, str. 255)]. Na tomto právním posouzení věci nemění nic podstatného ani nyní zdůrazňované odkazy stěžovatelky na ustanovení novely zákona o přechodu č. 114/2000 Sb.

Nejvyšší soud ČR proto posoudil dovolání jako nedůvodné, ve smyslu ustanovení § 243b odst. 2 o. s. ř. S ohledem na uvedené se účastník domnívá, že nedůvodná je i projednávaná ústavní stížnost a jako takovou ji navrhl odmítnout.

Vedlejší účastník - Krajský soud v Českých Budějovicích - se nedomnívá, že by stěžovatelka byla při řízení před soudem jakkoliv krácena ve svých základních právech. Řízení podle něj proběhlo zcela v souladu s požadavky na spravedlivý proces, ve kterém byla plně respektována její procesní práva. V průběhu řízení byl nalezen úplný skutkový stav, jako výsledek hodnocení prováděných důkazů v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř. Konkrétní popis hodnocení důkazů je součástí napadeného rozhodnutí, a proto na něj krajský soud odkazuje. Pokud se stěžovatelka ve svém podání zabývá rozhodnutími správních orgánů před 1. lednem 1990, nečiní tak proto, že by tyto listiny měly být předmětem soudního jednání, ale proto, že jejich obsah hodnotí odlišně, než jak jej hodnotily obecné soudy. Krajský soud se však předloženými důkazy zabýval jednotlivě a ve vzájemné souvislosti v celé šíři, jak bylo potřebné k vydání meritorního rozhodnutí.

Polemika stěžovatelky v ústavní stížnosti je, podle krajského soudu, opakováním dovolacích námitek, které již v řízení uplatnila a jimiž se důkladně Nejvyšší soud ČR zabýval. Zjednodušující chápání procesu interpretace a aplikace práva soud odmítá a navrhuje, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

Druhý vedlejší účastník - společnost Lesy České republiky, s. p., Hradec Králové - se k věci nevyjádřil.

Ústavní soud si k věci vyžádal spis Okresního soudu v Českém Krumlově, vedený pod sp. zn. 6 C 527/2001. Po prostudování spisu a dalších předložených podkladů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení jejích základních práv na spravedlivý proces zejména tím, že soudy jí v dosavadních řízeních neposkytly dostatečnou ochranu jejích práv. Zejména mělo dojít k porušení práv, zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka rovněž konstatovala, že je na Ústavnímu soudu, aby posoudil, zda řízení jako celek bylo spravedlivé, resp. zda byla naplněna hlava čtvrtá Ústavy ČR a hlava pátá Listiny. Obzvláště pak s přihlédnutím k čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Ústavní soud ve své judikatuře, která je obecně dostupná, opakovaně vyložil, za jakých podmínek a okolností může zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů. K namítanému porušení čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavní soud se na tuto judikaturu plně odvolává. Neshledal totiž, že by postupem obecných soudů byla stěžovatelka zkrácena na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je v citovaném ustanovení Listiny zaručeno. Čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému právo, aby o jeho věci rozhodoval nezávislý a nestranný soud. Zaručuje tedy právo na přístup k takovému orgánu a na projednání věci, jsou-li současně splněny zákonem předvídané podmínky.

Jak je z již uvedeného zřejmé, dne 29. června 1998 byla proti stěžovatelce podána vedlejší účastnicí žaloba na určení práva hospodaření.

Původní rozhodnutí Okresního soudu v Českém Krumlově bylo změněno odvolacím soudem. Následně Nejvyšší soud ČR vyhověl dovolání a zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k novému projednání, odvolací soud zrušil původní rozhodnutí okresního soudu a věc mu vrátil.

Druhé rozhodnutí Okresního soudu v Českém Krumlově bylo částečně změněno, v ústavní stížnosti napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud ČR zamítl.

Věcí stěžovatelky se zabývaly obecné soudy všech tří stupňů a to dokonce opakovaně. Za popsaného stavu není tedy možno konstatovat, že by stěžovatelce bylo upřeno právo domáhat se svých práv u nezávislého a nestranného soudu. Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že byla zkrácena na svém právu na spravedlivý proces tím, že soudy v její věci dospěly k jinému právnímu závěru, než stěžovatelka, a neuvedla současně další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny, pak nezbývá, než takové tvrzení hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry soudů a v důsledku toho stěžovatelku odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou Listiny (např. sp. zn. III. ÚS 23/93 publikované ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 1., str. 41).

Nadto Ústavní soud konstatuje, že není běžnou instancí systému všeobecného soudnictví, které by příslušel věcný přezkum rozhodnutí obecných soudů, neboť jsou to právě obecné soudy, jimž je Ústavou ČR svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.

Stěžovatelka dále namítla zásah do vlastnických práv zaručených v čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny. Žalobou se vedlejší účastnice domáhala "určení práva k hospodaření se státním majetkem". Tímto majetkem měly být pozemky, o kterých se vedlejší účastnice domnívala, že jsou ve vlastnictví státu, ačkoliv v katastru nemovitostí je uvedena jako vlastník stěžovatelka. Vedlejší účastnice argumentovala tím, že nebyly naplněny všechny podmínky pro vklad vlastnického práva stěžovatelky. Obecné soudy u části pozemků takové pochybnosti potvrdily a v napadených rozhodnutích přiznaly vedlejší účastnici právo hospodaření. Tímto krokem bylo zpochybněno vlastnictví stěžovatelky podstatnou měrou.

Klíčovým pro posouzení práv stěžovatelky bylo určení, zda dotčené pozemky jsou či nejsou ve vlastnictví stěžovatelky, resp. jestli postup orgánů veřejné moci, při aplikaci zákona o přechodu, byl v souladu s tímto právním předpisem. Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat, zda došlo k citovaným zásahům do práv stěžovatelky [práva na vlastnictví majetku (čl. 11 odst. 1 Listiny), resp. práva na vyvlastění nebo nuceného omezení vlastnického práva jen ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu (čl. 11 odst. 4 Listiny)], za situace, kdy jí přísluší legitimní nástroj na ochranu jejích nároků, spočívající v žalobě na ochranu vlastnického práva.

V projednávané věci došlo ke zpochybnění práv stěžovatelky ve vztahu k předmětným pozemkům, nedošlo však k rozhodnutí o zbavení tvrzeného vlastnického práva. Rozhodovat o tomto právu Ústavnímu soudu nepřísluší. Toto posouzení je v pravomoci obecných soudů, a to v řízení na ochranu vlastnického práva. Teprve pak může vzniknout prostor pro Ústavní soud a jeho případné posuzování zákonnosti postupu obecných soudů v dané věci.

Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení § 43 odst. 2 lit. a) zákona, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. února 2005

JUDr. Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.